Každá láska jednou přebolí..musí..

Anotace: Tak tohle je moje první delší dílko tak snad vás to nudit nebude..čtěte, komentujte hodnoťte.. Delší povídka rozdělená na dva díly..díl první

"Slečno Rojková, vy nic neumíte? No to snad nemyslíte vážně!! V mých hodinách..." Áá už jí zase jede ten její kafemlýnek. Rozhodnu se být pilnou žačkou, sklopím hlavu a tvářím se naoko kajícně. V duchu ovšem myslím na něco úplně jiného! Dneska, mám své osmnácté narozeniny. Já se tak těšíííím!!!! Zvuk zvonku mé přemýšlení utne, nadšeně nahážu věci do batohu a už se hrnu ven ze školy abych stihla bus. "Markétko, čekej na mě!" zavolá na mě moje kamarádka a spolužačka Hanka. "Hanče, honem, musím stihnout ten bus jinak to nestíhám." popoženu její hlemýždí tempo. Hanka přidá do kroku a jen taktak stíháme autobus. "Jedeš rovnou k nám?" ptá se mě Hanka. "Ne jedu prve k našim, Kuba mě vyzvedne, víš pak jdeme spolu na večeři víš a pak možná k vám" vylíčím program na dnešní den. "No loučím se zlato, pozdrav doma a večer se těším, my s Kubou zajdeme asi do hospy večer" "Zůstaneš až do neděle?" "Ne v sobotu jedu domů, mám oslavu s našima víš, pá zlatko" otevřou se dveře autobusu a vyhopkám ty dva schody. Zamířím po rovince směrem k našemu baráčku. Je to už asi čtyři roky co bydlím tady se svým strejdou a tetou a jejich dětma. Moje máma se odstěhovala do Prahy za přítelem a já se nehodlala stěhovat ani za nic. Tak žiju tady, a otec? Toho jsem nikdy neviděla a ani vidět nechci. Přiložím dva prsty ke rtům a zapískám známý signál. K plotu se okamžitě vyřítí naše roční černá labradorka Barborka. Klíčem odemknu branku a padnu do vřelé psí náruče. "Barakaldo, zlato moje ahoj" vítám se s pesanem. Shodím ve verandě boty a s batohem na zádech vstoupím do baráku. "Čaute rodinko" zavolám do baráku. "Jéé Markétko už jsi doma?" zavolá na mě Martina. "Ahoj Martinko, jo jsem doma jela jsem dříve abych všechno stihla. Kuba pro mě přijede v šest. Namaluješ mě a učešeš? Chci být dneska krásná" usměji se na svou milovanou tetu, která při mě stála v dobách když mi nebylo nejlíp a je pro mě jako moje máma, která se na mě vykašlala. "Jasně, utíkej si umýt vlasy, ohřeju ti oběd" "Díík" zavolám a utíkám nahoru do svého pokoje. Kde ze sebe shodím všechny věci a jdu do koupelny si dát rychlou sprchu a umýt si vlasy. Potom v županu a turbanu na hlavě fičím do kuchyně kde mě čeká už teplý oběd. Zhltnu ho v poklusu a už sedím na židličce a Marťa mi žehlí vlasy. Když mě učeše vrhne se na make-up. Ještě oblečení. Martina navrhuje šaty, po tom co jí to rozmluvím se dohodneme na světlých riflích, botaskách, bílém tričku s obrázkem černobílých rukou a riflovou bundu přes to. Když si dám do vlasů látkovou čelenku a mrknu na sebe do zrcadla uznám, že úplně nejhůř nevypadám. To je už doma ale i Radim a zbytek rodiny. Tedy jejich dvě děti. Desetiletá Radka a patnáctiletý Marek. "Tééda, Markét vypadáš senzačně" otituluje mě Radim. Vyběhnu nahoru abych si vzala mobil když slyším zvonek. "Otevři to bude Kuba, že už jdu" křiknu dolů a chvátám pro ten mobil. Letím ze schodů jako splašená a vlítnu Kubovi přímo do náruče. "Lásko" vyhrknu a vlepím mu pusu. "Ahoj miláčku" pohladí mě Kuba po vlasech. "Sluší ti to, jsi krásná jako vždycky" vysekne mi kompliment. "Ahoj Kubo, jdete na chvíli dál?" stojí ve dveřích Radim a Martina. "Ne, my máme rezervaci, musíme jí stihnout. Zítra vám Markétku přivezu kolem jedenácté, jo?" "Jak přivezeš?" nechápe Radim "Ty na tu oslavu nebudeš s náma? Myslel jsem, že poznáš mého bráchu a jeho přítelkyni." "Joo, lásko buď s náma, to bude ten nejlepší dáreček" "Tak jo. Dík za pozvání, mějte se ahoj!" loučí se Kuba s Radimem a Marťou. "Čaute rodino" mávnu na pozdrav a sedám do Kubova auta. Jedeme přímo do Ostravy, do nějaké restaurace. Marně se snažím vyzvídat, kam jedeme, Kuba je neoblomný jako skála. Vystoupíme z auta a ruku v ruce jdeme do čínské restaurace, kde jsem vždycky toužila jít. "Miláčku" vyhrknu při pohledu na tu restauraci. Máme rezervovaný stůl vzadu, kde nás nebude rušit hluk z restaurace. Přichází číšník a já si objednávám matonku a Kuba kofolu. Pak ke mě přistoupí "Lásko, všechno nejlepší k tvým osmnástinám. Hodně štěstí, zdraví, pohody, abychom byli pořád spolu a nikdy se nepřestali milovat" a pak dostanu nádhernou, sladkou pusu. Kuba mi věnuje 18 rudých růží a malou krabičku. Nedočkavě krabičku otevřu a jsou v ní nádherné dva řetízky a krásné rozpůlené srdíčko. Na jedné straně je napsané Kuba a na druhé Markét. Oba dva si připevníme řetízky. Já se jménem Kuba a moje láska s mým jménem. Pak nám přinesou jídelní lístek a my si objednáváme. Večer je strašně krásný. Cestou domů beru sebou tu nádhernou kytičku, kterou vím, že si určitě usuším doma. "Jdeme k tobě nebo do hospy ještě??" zeptám se Kuby v autě. "No stavíme se u mě a pak půjdeme do hospy na chvíli jo? Musím se na něčem domluvit s Lenou. Nevadí lásko?" "Nevadí," líbnu ho krátce na tvář. U Kuby nechám kytičku a už míříme do hospůdky. "Čaute lidi" pozdravím vespolek partu asi deseti našich přátel. "Čau Markét" dostávám ohlasy na svůj pozdrav. Pak někdo v hospodě zhasne všichni ustoupí a já mám možnost před sebou vidět nádherný dort v podobě velkého srdíčka a na něm osmnáct hořících svíček. "Honem Marki něco si přej a sfoukávej" nadechnu se a v duchu mi prolétne myslí, ať se s Kubou nikdy nerozejdeme a pak sfouknu na první pokus všechny svíčky. Pak se ke mě všichni hrnou, přejí mi a dostávám různé maličkosti. Znovu mi to vhání slzy do očí, mám skvělé přátele. Co si můžu víc přát?? A pak sedíme, jíme skvělý dortík, který vlastnoručně upekly Gabka, Lena, Hanče a Lucinka, pijeme a povídáme si. A tak se stane, že moje láska se tak nějak opije. S každým si ťuká na moje narozeniny a pak se stane, že když večer chceme jít už domů nějak se nemůže postavit na nohy. S pomocí Pavlíka a Pavla. Dopravím ho do postele, oprchuju se a převlíknu a jdu spát.
Sedím v autě a Kuba se mi asi po 150 omlouvá za to, že se včera opil. !Lásko mě to nevadí, pokud to nebude každej víkend tak to občas přežiju" "Už nikdy slibuju" dušuje se Jakub. Přijedeme na příjezdovou cestu k našemu domku. "Barakaldo zlato" zapískám na psa. Barborka přiběhne vzápětí a dnes nejsem středem jejího zájmu já, ale Kuba. No návštěva no. "Ahojky rodinko, tak mě máte zpátky" usměju se na Radima a Marťu. "Jé čau Markétko, jděte s Kubou k tobě, my vás zavoláme až přijdou ostatní" "Nechceš s ničím Marťo pomoct???" zeptám se ze zvyku. "Ne v pohodě" "Kubo není ti něco?" všimne si Radim zeleně v Kubově obličeji. "No je mi nějak blbě" nedobrovolně se přizná Kuba. A já vyprsknu smíchy. Marťa vyhrabe nějaké prášky, vnutí to Kubovi prý mu po tom bude líp. Dovedu ho k sobě do pokoje, rozestelu mu postel a uložím ho. "Zlato promiň, mi je fakt špatně" pohladím ho po vlasech. "V pořádku, vyspi se lásko ju?" líbnu ho na čelo a vytratím se k Markovi do pokojíku si popovídat. Po dvou hoďkách mě volá Martina, prý už Regina a Tomáš jsou tady. Jdu se převlíknout, učesat a vzbudit tu svoji lásku. Kupodivu se z toho vyspal a je mu dobře. Takže společně ruku v ruce sejdeme dolů a vidím všechny lidičky, kteří nějakým způsobem patří do mého života. Vidím Tomáše, Radimova bráchu a mého strejdu, jeho skoro manželku Reginu, jejich syna Radovánka, Radima, Martinu, Radku, Marka moji celou family. A taky Karin a Libora, sousedy, kteří jsou strašně fajn a každá akce s nima nemá chybku. Dostanu zase dort se svíčkama. Od Martiny a Radima dostanu čtrnáctidenní pobyt pro dvě osoby do Chorvatska. Pojedeme s Kubíkem. Už se těším. Od Kariny a Libora dostanu velkého plyšáka a od Tomáše a Reginy pětidenní pobyt pro dvě osoby na chatě v Horní Lomné přes Silvestra. Už se vidím jak tam trávíme s Kubíkem Silvestra a Nový rok. Všichni si na mé narozky připijeme a už grilujeme. Já představím Kubu ještě Liborovi a Karině, Tomášovi a Regině a už hodujeme skvěle naložené maso, které umí jenom Martinka. Pak si pustíme hudbu a tancujeme, povídáme si, pijeme a je nám fajn. Užívám si pocit, že mám skvělé přátelé okolo sebe, skvělého přítele, skvělou rodinu, která mě má ráda takovou, jaká jsem.