Návštěvnost
Bez života nelze žít
Bez života nelze žít
Anotace: Proč jsem jen tuto naprosto jasnou věc musela pochopit tak draze?!
I tentokrát jsem se tam usadila do měkounkého mechu. Pozorovala jsem vlnky, jak lehce přeskakují překážky, které jim stojí v cestě. Kéž bych i já dovedla tak lehce překonat ty mé. Dlouho jsem se dívala na vodní hladinu, až jsem znovu spatřila to malé děvčátko se zlatými vlásky, jak si venku na hřišti hraje se svým milovaným dědou. Opět mě zaplavil ten dětský pocit štěstí a nevyčerpatelné radosti. Pak ale obraz zmizel a mně se vybavila ještě jiná vzpomínka: Stála jsem ve výtahu a malým okénkem jsem se usmívala na dědu. Měl na sobě modré pyžamo a nemocniční pantofle. Pak se výtah pomalu rozjel a já se snažila co nejdéle vidět jeho tvář. Tehdy jsme se naposledy setkali...
V televizi byla něčí smrt naprosto běžná a nijak mi nevadila. Ale tohle bylo něco úplně jiného. Cítila jsem nesnesitelnou bolest, jako kdyby do mě někdo zarazil nůž a pak se ho zase snažil vyrvat ven ... Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že by se něco tak strašného mohlo stát i někomu, koho tak dobře znám. Zhroutila jsem se. Připadala jsem si nesmírně osamělá, i když jsem seděla mezi vlastními přáteli. Chtěla jsem se s tím vypořádat sama, ale časem jsem poznala, že existuje i jiné a mnohem lepší řešení.
Tehdy jsem si uvědomila, že lidskému životu se nic nevyrovná. Rozbité auto necháme opravit v opravně a pak bude opět fungovat. Když se úplně zničí, dáme ho do šrotu a koupíme si nové, ale kde se prodává život?... Přirovnávám ho k plamínku svíčky. Když na něj budete foukat, plamínek bude skomírat a buď zůstane hořet nebo zhasne. Stejně tak váš život může ohrožovat nemoc a vy buď přežijete nebo zemřete. Od jednoho plamínku můžete zapálit i druhý, stejně jako vy můžete darovat život...
Od té doby, co jsem pochopila, jak vysoká je cena lidského života, začala jsem se o něj bát. Pokaždé jsem se doma raději zamkla, do výtahu jsem vstupovala se zavázanými tkaničkami a šálu si pečlivě obmotávala kolem krku, aby se mi nepřiskřípla do dveří, raději jsem chodila po schodech až do šestého patra, ve kterém bydlím, než abych jela s nějakým cizím mužem, večer jsem velice nerada venku chodila sama, ale když už to muselo být, tak jsem si vybírala jen dobře osvětlené cestičky.
Nebojím se jen o sebe, ale především o životy ostatních lidí. Nezáleží mi na tom, jestli je znám nebo ne.To by zde nemělo hrát žádnou roli, i když zcela přirozeně pociťuji větší strach o své známé, než o ty ostatní. V noci mě začaly děsit noční můry. Často se mi zdávalo, že jsem někde našla zraněného člověka a já mu neuměla pomoci. K čemu mi v tu chvíli bylo, že jsem znala Ohmův zákon, že jsem uměla krásně zahrát Mozartovu skladbu, k čemu mi to bylo?! Vždyť to hlavní, zachránit někomu život, jsem neuměla. Dlouho mě to trápilo. Připadala jsem si, že jsem k ničemu...
Pak se mi ale naskytla jedinečná příležitost. O letních prázdninách se konal tábor, na kterém probíhalo školení o první pomoci. Neváhala jsem ani chviličku a ihned jsem se přihlásila. Byla jsem z toho nesmírně nadšená. A když jsem úspěšně složila zkoušky z teorie i praxe, noční můry byly ty tam. Jsem moc ráda, že jsem se to naučila, protože kdyby se mi vyplnily mé sny, vyčítala bych si to až do konce svého života... Takhle si alespoň připadám, že jsem schopná někomu pomoct, když by bylo třeba...
Najednou jsem si všimla, že slunce už pomalu zapadá za obzor, a že mi je hrozná zima. Pak jsem ucítila dotek něčí ruky na mém boku. Moc dobře jsem věděla, kdo mě to objímá, a tak jsem ho přivítala něžným polibkem. To on mi nabídl nejlepší lék, jaký mi mohl kdo na můj zármutek dát - lásku.
Komentáře (18)
Komentujících (5)
Doporučit
TiskJojo. No, už jsi mi to ve škole vlastně říkala. Zrovna se jdu zeptat rodičů, zda mohu. Snad jo. Moc ráda bych Vás viděla. Všichni mi vykládají, jak jste úžasní. ;-) Tak si vás přece nemůžu nechat ujít, ne? ;o)Takový nekulturní barbar nejsem. :o) Já kulturu celkem ráda. ;o)
26.03.2008 19:49:00 | Muriel
Taky bych Vás všechny zase ráda viděla, ale tenhle týden mám už pořádně nabitý... Což mi připomíná, že jsem Tě chtěla pozvat na Goromomo Goroló (sibiřské balady). Hrajeme je teď ve čtrtek od 17:00 v kulturáku. Tak pokud se sem nějak dostaneš, moc ráda Tě uvidim... Určitě se musíme zase sejít, nějak už se domluvíme. Ve škole za Tebou zajdu, ju?
26.03.2008 07:03:00 | potuška
To mě těší. S tebou se taky moc dobře povídá, Potuško naše. Už jsem tě ale nesmírně dlouho neviděla. Měli bychom vymyslet nějakou vztahy utužující sešlost. Ostatně, Largee měla teďka narozky... ;o) Ale ty vlastně taky. No, vidíš to. Ani jsem ti ještě nepopřála. Tak všechno nejlepší, sluníčko naše. :o)
24.03.2008 17:38:00 | Muriel
Fakt překrásný citát...
S Tebou se tak dobře povídá...
24.03.2008 15:01:00 | potuška
Jo, i to by stačilo. Proto říkám, že je to až hodně těch deset. ;o)Ale ono ani tak nezáleží na kvantitě jako na kvalitě. Ovšem domnívám se, že u těchto lidí právě ta kvalita je. Jak kdysi kdosi řekl nebo možná napsal, no, nevím ani, kdo to byl, ale to je nepodstatné: "Štěstí znamená moct žít pro někoho, pro koho bychom byli ochotni umírat." ;o)
No a o své inteligenci bych se radši nevyjadřovala... :o)I když - každý je přece geniální, akorát u někoho se to dosud neprojevilo. :o)To je můj oblíbený "citát". Vlastnohlavně jsem jej vymyslela pro útěchu nadměrně inteligentních lidí nechápajících blbost druhých a teď se tu cituji. ;o)No, vlastně proč by člověk nemohl citovat sebe, že? Každým okamžikem se měníme a tudíž se stáváme jiným člověkem. Proč bychom se tedy nemohli citovat? ;o) Ale to zacházím do příliš filozofických úvah o ničem. Tak radši končím. ;o)
23.03.2008 00:02:00 | Muriel
I kdyby byl ten člověk jenom jeden, pro kterýho by mělo cenu žít, tak je to dost...
Jsi nejinteligentnější stvoření, který na tomto světě znám, tak nějaká zbabělost v týhle souvislosti by Ti přece měla být cizí, ne? ;-)
21.03.2008 09:40:00 | potuška
Já vím, že se tím ze světa nesmažeš. Jenom jsem si myslela, že už bych aspoň nepřekážela tady a nebyla tu navíc... Teď si ale už myslím něco zcela jiného. :o) A to něco je, že mám minimálně deset lidí, pro něž má cenu žít. To je dost, že ano? ;o) A tito lidí by byli smutní, kdybych se zabila... No, ostatně, proč se zabíjet? Je to zbabělost. Lepší je přetrpět nějaké ty tragické chvilky a pak bude zase dobře. :o) ... Zabila bych se jenom v případě, že bych tak svůj život položila za život někoho jiného, na kom by mi záleželo nebo tak něco. Já teda na životě tak moc nelpím... bude zase další.;o) Ale proč končit tak rychle jeden, který můžeme trávit v tak super společnosti? ;o) A navíc, co nezvládneš v tomhle životě, vrátí se ti v dalším a budeš to muset zvládnout pak... No, takže to není jen zbabělost, je to taky hloupost. A jsem snad hloupá a zbabělá? ;o) Já si tedy myslím, že ne... ale víš, že občas trpím různými utkvělými představami.:o)
20.03.2008 16:46:00 | Muriel
Tak to jsem ráda, že jsi to už pochopila. Přesně kvůli těmto mylným myšlenkám už přišlo o život až přespříliš báječných lidí... A krom toho, tím, že se zabiješ, se nevymažeš ze světa. To je přeci nesmysl. Navždy zůstaneš v srdcích lidí, kteří Tě mají opravdu rádi. Jako třeba já. Takže už žádný blbosti, ju?
20.03.2008 16:13:00 | potuška
Neboj. Byla to blbost. Navíc mě k tomu vedly pohnutky, o nichž jsem se později dozvěděla, že byly mylné. Prostě jsem musela za něčím hledat něco jiného... Jen o pár dní později jsem se dozvěděla, jak to bylo doopravdy... No, další týden na to jsem pak vymyslela ještě horší variantu. Ze vzteku jsem si řekla, že se ale na truc nezabiju, aby si nikdo nemyslel, že jsem chudinka, která se lituje. Já jsem se totiž nelitovala. Jenom jsem měla dosud nepoznaný pocit, že jsem tu navíc a že se proto musím vymazat ze světa. No a pak z toho stvoření vypadlo něco moc milého a došlo mi, že se celou dobu oblbuju vlastní přebujelou fantazií a pak mě napadají černé myšlenky. No, on když někdo celé noci nespí a nic moc nejí, má k tomu pak o to silnější sklony... No a pak se to celé vyvíjelo už vlastně celkem harmonicky...;o)No, chce to myslet, ale ne ukvapeně. ;o)
19.03.2008 14:47:00 | Muriel
Muriel, ty mně děsíš. Doufám, že Ti tohle stačilo a víckrát už na to ani nepomyslíš...
Já bych tohle snad nikdy neudělala. (Snad... :-D ) Ne, opravdu ne. Sice mám někdy pocit, že už dál žít prostě nedokážu, že už je toho na mě přespříliš, ale vždycky mě zachrání právě myšlenka na mé přátele. Na lidi, které pro mě opravdu něco znamenají a které bych nedokázala dobrovolně opustit... Děkuji, mnohokrát už jste mi zachránili život.
08.03.2008 16:33:00 | potuška
Jo a ještě něco. Takhle povídka má naprosto báječný název. Takový logický. ;o) Teda ona je dobrá celá. Ale ten název se mi vyloženě líbí.;O)Stále totiž ještě naivně věřím na logiku. Sice mi to pořád někdo vyvrací, ale pořád ještě na ni naivně věřím... jako malé dítě na Ježíška. :o)
27.02.2008 20:21:00 | Muriel
Ahoj, Potuško. Jo, rozhodně se nezabíjej. Byla by tě škoda.;o) Já jsem jednou měla moc špatnou náladu (teda víckrát, ale teď mluvím o jednom kokrétním případu:o)), měla jsem vlastně skoro depresi. Vůbec jsem nevěděla, co dál. A hrála jsem si z nožem a pak mě to najednou napadlo ... a než jsem si to rozmyslela, podžízla jsem si žíly. Když jsem uviděla tu krev, co z toho teče, probrala jsem se. Zavázala jsem si tu ruku a připadala si jako (s prominutím) úplný blbec. Pak mě napadlo, že bych tim asi dost ublížila lidem, kterým na mně záleží. A pak mi došlo, že takové lidi mám. A hrozně jsem si vynadala, že když něco dělám, tak před tím nejdřív nemyslím. Bylo by to strašně sobecký to udělat. Už kvůli tomu, že to vůbec nebylo třeba. Všechno bylo ve skutečnosti úplně jinak, než jsem si v tu chvíli myslela. Prostě zkratkovité ukvapené jednání. Když o tom pak člověk přemýšlí, připadá mu to jako největší blbost na světě. Na světě, který je přece strašně krásný a má cenu na něm žít. Někdo tu krásu nevidí. Já jsem jí ten večer taky neviděla. Ale to je jenom o tom, jak se na problém podíváš. Všechny překážky jsou v životě nikoliv proto, abychom se měli proč zabíjet nebo proč vztekat, ale proto abychom se prostřednictvím jejich překonávání něčemu naučili (ale to ty víš, naše moudrá Potuško). ... A navíc, máš nás. Ne? ;o)A my tě máme rádi, protože jsi naše nejúžasnější Potucha.;o) Žádnou úžasnější Potuchu už nemáme.:o)
27.02.2008 20:17:00 | Muriel
Jsi silná. (Jen moc síly vydáváš a málo přijímáš, ale to ty víš). Na život si rozhodně nesahej, Miší maminka by ti o tom mohla říci pár věcí, které by se ti určitě nezamlouvaly (jestli budeš mít příležitost, promluv si s ní o tom někdy) A kromě toho... mrtvoly jsou špatní doktoři ;-)
11.01.2008 19:29:00 | Lisa.Ginmi
Ano, tohle jsem si také říkala. Sebevraždu provádějí jen lidé slabí, velmi slabí. A to já přeci nejsem. Já ne.
Nikdy jsem neměla sebevrahy ráda. Někteří k tomu sice třeba opravdový důvod měli, ale myslím, že takových bylo opravdu jen málo.
A proto jsem tu stále s vámi.
05.01.2008 19:37:00 | potuška
Každý máme svůj bol, někdo víc někdo méně.Hlavně neříkej ani nemysli na sebevraždu, je to trapná srabárna, takže jestli nechceš aby si tě lidi pamatovali jako ubohého slabocha a sobce tak na to nemysli.To neříkám z arogance, nebo přechytralosti ale takhle se odporoučel můj partner a je to jen o sobecství té "chudinky" neřeknu když je někdo nemocný, tak to je něco jiného. Jinak docela hezky napsané :o)
05.01.2008 18:42:00 | Jahudkka
Děkuju za ocenění. A taky za radu. Chci žít. Snažím se. Opravdu. Několikrát jsem už byla skoro rozhodnutá to tady skončit, ale cosi mi v tom zabránilo. Cosi mi řeklo, že by to k ničemu nevedlo. Že bych tím nic nevyřešila, ničeho nedosáhla. A tak jsem tady. Ano, trpím možná víc, než bych musela, ale věřím, že mi to prospívá. Proto možná také ráda "trpím" s ostatními.
05.01.2008 17:51:00 | potuška
Jsi jednou z nejcennějších, nejmoudřejších a vnitřně nejkrásnějších bytostí, které znám. Vím, že to v životě nemáš jednoduché, ale jsi ochotna bojovat. Jen nezapomeň: Kdo chce pomoci druhým, musí žít a kdo chce žít, musí umět zachránit sám sebe...
05.01.2008 17:43:00 | Lisa.Ginmi
Moc hezký:-)
05.01.2008 17:34:00 | Crawler