Možná to mělo smysl....

Anotace: :-)Panebože, příště se zas nechám k něčemu přemluvit!!!! Čtěte rychle, dlouho to tu nebude!:-D

Seděli jsme v neveliký místnosti,
co byla cítit kouřem a plísní.
Trochu se mi zvedal žaludek, ale myslela jsem, že to přejde.
Nepřešlo.
A tak mi nezbejvalo nic jinýho než se zvednout
a jít na záchod.
Když jsem se vrátila, oprýskaný zdi byly pořád
stejně oprýskaný. Takovým způsobem,
že to ani pár červených závěsů nemohlo zachránit.
Taky že ne.
Bylo nás tam dvacet. Možná víc.
A přitom nás dělilo asi tak milion kilometrů čtverečných.
Vůbec to není zvláštní a zajimavý.
Ze starýho magnetofonu hrály sklady
mistrů a v popředí recitoval básně chlápek,
co už měl v sobě pár piv a nevěděl, o čem mluví.
Nikdo z nás nevěděl, o čem mluví.
Pupkáč, co seděl přede mnou, se na mě úchylně díval.
I já jsem se na toho pupkáče, kterýho jsem vůbec neznala,
divně dívala. A jeho žena, co mě neznala a já jí taky neznala,
na mě házela nevraživý pohledy a myslela si, že se s jejím mužem
známe.
Bylo to k smíchu, možná k pláči. Nevymlouvala jsem jí to.
Někde v zadu někdo zvracel, ani se nenamáhal se záchodem.
Když v tom se vedle mě ozval asi tak desetiletej kluk,
co ho sem máma vzala asi jenom kvůli jídlu zadarmo.
Byl děsně hubenej, vykulil oči a řekl:
Není to pěkná báseň?
Podívala jsem se na něj, na oprýskaný zdi a
znudění lidi,co spíš připomínali zvířata,
a navzdory tomu všemu,anebo právě díky tomu,
jsem se zamyslela nad tím, kam se podělo to nadčení
a touha po nových informacích.
-
-
Jenže v tom zazvonil zvonek, jakože máme jít jíst.
Tak jsem se zvedla, jako oni.
A zase jednou jsem něco nechala bejt.