Jenom sen

Anotace: ...jsou sny vždycky jen výplody fantazie???

V pokoji by byla jinak úplná tma, kdyby v rohu nestál noční stolek a na něm digitální budík, který svými červenými číslicemi osvětloval (v rámci možností) omezený prostor kolem sebe. On ležel na posteli a spal tvrdě a spokojeně. Byla to jedna z těch nocí, kdy se ve spánku vyloženě vyžíval, žádné převalování, noční můry, neustále se shrnující povlečení, prostě nic, co by ho ze spaní rušilo. O to horší účinky měl potom ostrý tón, který začal budík přesně v pět hodin a pět minut ze svého nitra nemilosrdně vydávat. Nedbal přitom na jeho sen o Angelině Jolie a už vůbec ne na pozvolna přicházející ranní poluci a dál si bezohledně pípal do tmy. On se na posteli ještě jednou, dvakrát převalil z boku na bok a až potom pomalu a jen velmi neochotně otevřel oči a zbaběle tím opustil právě probíhající svatební noc s Angelinou, ačkoliv byli zrovna v nejlepším. Zvedl se z postele, rychlým švihem budík umlčel, jakože ZA TOHLE u něj nadobro skončil, a vydal se do koupelny. Když procházel předsíní, hrábl po vypínači, aby na tu cestu vůbec viděl, ale namísto světla se jen na okamžik zablesklo a pak se s nepříjemným a hlasitým prasknutím rozhostila po předsíni (a tím pádem i po celém bytě) opět tma jako v pytli. Do koupelny se tedy musel došourat potmě a rozsvítil si až tam. Žárovku v chodbě teď měnit nehodlal, nechtělo se mu a navíc by na to špatně viděl, takže si sám sobě slíbil, že to napraví odpoledne po návratu z práce. Provedl obvyklé ranní procedury (trhání chloupků z nosu nevyjímaje), pak se vrátil do obýváku (kde byl při pokusu o rozsvícení o sto procent úspěšnější), oblékl se a vyrazil do práce.
Trolejbus stihl na poslední chvíli, chtě nechtě si prostě musel popoběhnout a v nastoupení mu nezabránil ani fakt, že počet lidí uvnitř už mírně překračoval výrobcem uvedenou kapacitu. S uzavřením dveří při odjezdu ze zastávky získali cestující pocit, že nebezpečí je zažehnáno a s klidnými srdci se opět nadechli a povolili své pupky. Tím ho proti jeho vůli připlácli na dveře, takže při prvním otevření dveří (ačkoliv nebyl ve své cílové stanici) si vystoupil. Respektive nevystoupil, nýbrž byl z trolejbusu naprosto bezohledně vyvrhnut. Poté, co se sebral ze země a oprášil si kabát, zamířil ke svému pracovišti odevzdaně po svých.
Celou tuhle ranní proceduru bude muset ještě nějaký ten čas strpět, neboť jeho auto (pokud se ta stará škodovka 120 L s radiálními pneumatikami a děravým chladičem dá vůbec takhle nazvat) bylo právě v opravně, aby napotřetí konečně prošlo technickou. Do práce přišel tedy už jen nepatrně zválen a s dírou na kabátě (to vše díky parakotoulu z trolejbusu), ale nikdo si ho nevšiml, protože na poště byl ten den prostě blázinec. Byl začátek října a období dlouho očekávaných dovolených, které se nevyhnuly ani jeho zaměstnání (ale jemu ano), takže byli tou dobou docela výrazně pod stav a jeho čekala pořádná dávka práce navíc. Ačkoliv byl řidičem poštovní dodávky, což je v době e-mailů a esemesek dosti neperspektivní povolání, musel ještě před výjezdem dobrovolně povinně vytřídit dopisy a tu a tam prsknout nějaké to razítko. Až pak se teprve mohl převléknout, kabátek zmuchlal hluboko do útrob skříňky a navlékl si modré kalhoty s násilně nažehlenými puky a kapsičkou na knoflíček vzadu. Vzal si klíčky od auta, popadl pytle s dopisy a odešel do garáže, aby mohl konečně vyrazit a měl tu práci z krku. Není se čemu divit, že jeho nálada klesla na bod absolutní nuly a tak se rozhodl, že se v autě trochu odreaguje. Silnice byly v tuto brzkou ranní hodinu víceméně klidné a prázdné a on mohl služební tranzit hnát poněkud rychleji. První zastávkou byla pošta v Bzenci, kam se jelo převážně skrz les. Cestu znal moc dobře, věděl, před kterou zatáčkou si má přibrzdit a kde naopak přidat, aby se nezdržoval. Jeho nálada se pomalu dostávala do normálu a tranzit spokojeně uháněl probouzející se krajinou.
Za lesem už bylo vidět vycházející slunce, jehož paprsky prosvítaly skrz les a spolu se zlatavým listím na stromech utvářely krásnou a inspirativní atmosféru podzimu. On ale nemyslel na nic jiného, než na silnici před sebou. Ručička tachometru se postupně zvedala, ale on si byl jistý. Nadjel si do mírné levotočivé zatáčky a užuž se chystal opět podráždit plynový pedál, když se proti němu v jeho pruhu vyřítilo podobnou rychlostí hnědé Berlingo. Stačil ještě strhnout volant doprava a pak zpátky, aby se mu řízeným smykem vyhnul, uměl se v takových situacích chovat, a auto se smykem poslušně stáčelo zpátky do normálu. Vtom se ale zadní kola smekla po štěrku a spadaném listí ležícím na kraji silnice a pravé zadní kolo se zachytilo o krajnici. Trhl volantem prudce vpravo, aby zadní kola srovnal, ale následkem toho se tranzit otočil úplně celý, bokem vlétl do lesa a mohutným nárazem se zastavil o smrk stojící hned u silnice. Auto se kolem stromu obtočilo a zmáčklo se jako papír od svačiny. Zadní dveře se otevřely a dopisy se rozsypaly po lese. S ním to ale ani nehnulo. Vlastně s ním už nikdy nic nehne….
Posadil se na posteli a prudce oddychoval. Ještě cítil, jak mu po zádech stékají kapičky potu velikosti hroznového vína. Byl to jenom sen, opakoval si, aby se uklidnil. Byl to jenom sen. Otočil se, aby se podíval na digitální budík stojící na nočním stolku v rohu pokoje. A právě v tu chvíli se na něm objevilo pět hodin a pět minut a budík se počal hlasitě projevovat. Zvedl se z postele, rychlým švihem ho umlčel a vydal se do koupelny. Když procházel předsíní, hrábl po vypínači, aby na tu cestu vůbec viděl, ale namísto světla se jen na okamžik zablesklo a pak se s nepříjemným a hlasitým prasknutím rozhostila po předsíni tma jako v pytli….