VÁNOČNÍ BESÍDKA

Anotace: 2007, váoční akce naší školy, aneb jak přežít vánocea nezbláznit se z nich

Byl čas vánoc. Zase. Už dávno mě to nebere, pohádky a hraní si na lásku. Skoro se mi chce zvracet, když vidím všechny ty lidi, jak se na sebe najednou usmívají a tváří se, jakoby všechno bylo přece jen krásné. Z povinnosti se objímají a přejí si hezké svátky přímo pod odporným nablýskaným stromem někde v obřím obchodním středisku. Pak jdou domů, usmíří se se svými blízkými a společně se dívají na americké komedie v televizi. Hnus.
Ve středu bylo právě 19. prosince. Měl jsem narozeniny. Bylo mi tenkrát devatenáct, ale ani to už jsem nijak nevnímal. Byl to den jako každý jiný, akorát jsem se od rána těšil na tričko, které jsem si před týdnem objednal, a které dnes dostanu.
Ten den byl jinak kupodivu celkem fajn.Ve škole nás tolik netrápili. I večer to byla docela pěkná idylka. Byl jsem doma s našima, přišly babičky a tak. Měli jsme dort, pili šampaňské, rozbaloval jsem dárky. Bylo mi dobře.
Čtvrtek už byl taky dobrej. Vstal jsem, oblékl si nové tričko, zavzpomínal, co jsem dělal v noci, a když jsem dokončil ranní rutinu, obrátil jsem do sebe sklenici absinthu a odešel do školy.
Ve škole to jakž takž proběhlo v pohodě. Ve vzduchu byly cítit vánoce, takže se všichni měli rádi a byli na sebe hodní a poslouchali jsme koledy a podobný sračky a snažili se hrát na pěknej svět. Hlavně že to rychle uteklo.
Trochu mi scházel alkohol. Byl jsem z toho divadýlka poněkud nesvůj. Přišel jsem domů a udělal si menší absinthový dýchánek. Přečkal jsem večer a nastavil si budíka na další den. Poslední školní den v tomhle roce. Měli jsme jít do divadla.
V noci jsem vypil půlku flašky vína, která zbyla z narozenin, a taky půl flašky vodky, kterou jsem schovával mezi peřinami. Budík mě probudil v šest. Spal jsem asi tři hodiny. Trochu se mi zamotala hlava, když jsem vstal, ale jinak jsem byl OK. Rychle jsem se umyl, oblékl a vyrazil jsem. V sedm jsem dorazil do jednoho non-stopu, který byl k divadlu nejblíž. Chtěl jsem si před posledním dnem udělat trochu náladu. Jinak jsem něco podobného ještě nikdy neudělal.
Seděl jsem v tom pajzlu. Měl jsem svoje tričko, rozpuštěné vlasy a pivo. Dal jsem si jedno a napsal Jirkovi, mému spolužákovi: „Když budeš mít čas, zajdi na Poštu,“ tak se ten podnik jmenoval.
Ani ne za deset minut mi přišla zpráva. Ne však od Jirky, ale od Fandy, dalšího mého spolužáka: „Jsem U Rytířů, když budeš mít čas, tak zajdi, dáme RP.“ (RP= ranní pivo). Dost jsem nad tou náhodu kroutil hlavou, ale obratem jsem odepsal: „Sedim na Poště, PŘID!“ Bylo to pořádně neobvyklé. Nikdy jsme se takhle nesešli a teď se to najednou zničehonic vyvrbilo. Nemohl jsem to pochopit.
Pustil jsem si písničku. Seděl jsem v koutě, pil pivo a najednou jsem uviděl Fandu za oknem. Rozrazil dveře, sednul si ke mně a poručil si pivo.
Bylo to fajn. Dobře jsme si pokecali, zasmáli jsme se a trochu zavzpomínali na starý časy. Bývalo to tenkrát super. Poznali jsme se sice až v prváku, ale přesto máme hodně na co vzpomínat. Na střední člověk zažije hrozně věcí. Povídali jsme a povídali. Fanda měl teď stejnou náladu jako já. Ranní opice, takže jsme si dobře rozuměli.
Najednou se otevřely dveře a v nich jsem uviděl vysokou postavu. Kdo to nebyl. Jirka. Skoro jsem zapomněl, že jsem mu před chvílí psal, a byl jsem teď docela překvapený. Ještě nikdy za ty čtyři roky, co se známe, jsme se takhle nesetkali.
Jirka si sedl k nám a dal si taky pivo. Pokračovali jsme v konverzaci, ale bylo už tři čtvrtě na osm. Přemýšlel jsem, jestli si mám dát ještě kořalku, ale nakonec jsem to zavrhl. Rychle jsme do sebe naklopili piva, zaplatili a šli pryč. K vínu a vodce z večera tedy přibyly dvě RP.
Sraz byl venku před divadlem. Když jsme přišli, nikdo už tam nebyl. Šli jsme tedy rovnou dovnitř. Ve foyer stála celá naše třída včetně učitelky. Bylo zamčeno a nemohli jsme se dostat do hlavního sálu. Prodrali jsme se mezi lidmi a chvíli jsem se bavil s jednou kamarádkou. Pak mi Fanda navrhnul, že teď je ten pravý čas jít koupit chlast. A tak jsme se vytratili.
Šli jsme přes město se skvělou náladou v krvi. Vešli jsme do malého krámku, kde jsme chlast kupovali přesně před rokem za stejným účelem. Trochu nostalgie. Původně jsme měli v úmyslu koupit pár piv, ale pak jsme usoudili, že bude lepší koupit rovnou flašku. Rozmýšleli jsme se u pultu, co koupit. S placením dnes byla řada na Fandovi. Vytáhl tisícovku a rozhodoval se. První nápad jsem mu rozmluvil a nakonec jsem jako nejlepší vybral plum vodku. Fanda ji tedy koupil.
Šli jsme do divadla. Tentokrát rovnou zadními dveřmi. Tam to ale bylo poněkud složité, a tak jsme šli předem a doufali, že už bude otevřeno. Bylo. V šatně stál jako služba Marek a tři další spolužačky. Dali jsme jim bundy a šli dál. „Fando, ten batoh!“ křikl Marek.
„Ne, ten si beru,“ odpověděl Fanda. Byla v něm flaška.
Na schodech jsme dohonili naši třídu. Vyšli jsme na balkón. Byly tam tři krátké řady sedadel. Nevěděli jsme, kam si máme sednout. Pořád jsme se rozmýšleli, asi jako před chvílí v tom obchodě. Já chtěl jít nejdřív do té nejnižší, ale Fanda rozhodl, že půjdeme do té nejvyšší. A to bylo dobře, jelikož na nás nebylo tolik vidět a my sami jsme měli skvělý rozhled. Našli jsme si tam místa asi v prostředku řady.
Světla svítila, a tak jsme zatím nemohli pít. Na konci řady seděli učitelé. Čekali jsme, než zhasnou. Mezitím se balkon zaplnil. Převážně naší třídou. To ale nebylo nic zvlášť dobrého. Ty lidi jsem neměl moc rád. Snad na pár výjimek. Seděl jsem vedle jedný šprťounský krávy a vlevo vedle mě Fanda a vedle něj Jirka. Přesně pod nás s Fandou se posadily dvě krásky ze třeťáku, což nám vůbec nevadilo. Jedna se jmenovala Lenka, seděla vlevo, blíž k Fandovi. Druhá byla Petra a seděla vpravo, blíž ke mně.
Petra byla vážně nádherná. Znal jsem se s ní z několika akcí, ale nijak intimně. Měla snad všechno, co se mi na ženských líbilo. Perfektní postava - štíhlá, vysoká akorát, krásně tvarovaná prsa, zadek, boky. Radost pohledět. V obličeji byla taky krásná. Měla velké oči a okouzlující široký úsměv. Také měla dlouhé červené vlasy. A nebyla to žádná pipina jako většina kolem nás. Pila, kouřila, píchala a byla s ní zábava.
Světla zhasla. „Jedem!“ křikl jsem nedočkavě a mnul si ruce, Fanda tiše rozepnul batoh a vytáhl flašku. Zaslechl jsem to slastné křupnutí a zahlédl Fandu, jak otáčí hrdlo do pusy.
Naklonil jsem se a pokusil se mu svými vlasy dělat jakousi clonu. Jednou si loknul a podal láhev mně. Udělal jsem čtyři dlouhé hlty. „To jsi vybral celkem dobře. Ta je fakt dobrá,“ pochválil mě Fanda.
„To víš, Radek, ten se vyzná,“ řekl Jirka.
Jirka nepil. Za dvě hodiny ho čekal pohřeb kamarádovy matky.
Vystoupení začalo. Celé se to jmenovalo TBT - třída baví třídu. Každá třída si připravila nějakou scénku a tu předvedla. My jsme si jako vždy žádnou nepřipravili. My jsme pili. Tedy jen já s Fandou.
Každou scénku jsme ocenili bujarým potleskem a řevem. V jednu chvíli jsem se trochu utrhnul a začal do potlesku řvát PIVO! PIVO! a ta nafintěná šprtka vedle se po mně ohnala a takovým znechuceným tónem řekla: „Ty jo, Radku, dej pokoj!“
„Polib si prdel,“ řekl jsem jí. Zkazila mi náladu, svině.
Ale holky před námi byly v pohodě. Docela se bavily. A nejen to. Bavily se s námi. Bavily se se mnou. Třídy se střídaly na pódiu a já jsem pil. Fanda taky, i když už ne tolik. Dal si loka a předával. Já upil vždycky daleko víc. Zadarmo se pije nejlíp. Občas jsme ovšem museli jít na záchod, což znamenalo překročit asi metr vysokou hradbu sedadel, nikoho při tom nezranit a proplížit se tiše dveřmi. Byla to docela legrace. A hlavně, když jsem se pak dral zase zpátky na své místo, Petra mě vždycky podpírala.
Představení jelo a jelo. Flaška kolovala. Byli jsme samá sranda, samý fór a najednou Fanda zklamaně pronesl: „Dopito.“ A bylo po besídce.