Obrácená strana mince

Anotace: Jak jednoduše může člověk klesnout z vrcholu až na uplné dno

Pamatuju si to jako by to bylo včera: Byla jsem s tebou a partou kamarádů na diskotéce. Skvěle jsme se bavili a já byla pyšná na to, že sedíš vedle mě, Tvůj zářivý usměv je pro mě a ty celý si jenom můj! Pozorovala jsem žárlivé a závistivé pohledy holek, co by dali zato líbat tvé krásné rty a pro Tvojí sladkou tvářičku se utopit v tvých pomněnkových očích! Jak jsem jenom byla šťastná! Všechno bylo tenkrát v pohodě do té doby než pro mě přišel Milan, abych si s ním šla zaploužit. Nejdřív se mi nechtěla nechávat Tě tam samotného, ale věřila jsem ti a tak jsem nakonec svolila. Věděla jsem, že se Milanovi líbím, ale pro mě jsi existoval jenom a jenom ty. Když jsem tancovala tak zvláštně ses na mě díval na ten tvůj pohled nikdy nezapomenu vryl se mi do duše a já z něj cítila strach, touhu, bože tak strašlivou touhu a přitom nenávist. Najednou jsi vstal a šel si k nám. Byla jsem zmatená, ale v tu chvíli jsem v tvých očích, které mě probodávaly viděla zlobu, kterou jsem nikdy předtím nezažila. Vzal si mě za vlasy a odtrhl od Milana. "Ty děvko nechceš si to s nim nakonec rozdat? Jsi moje holka tak se podle toho chovej" křičels nepříčetně a uhodil si mě. Jednou, dvakrát... Všichni se kolem nás sesypali a zabránili Ti tak v dalších ránách. "Nejsem Tvoje holka!" sykla jsem na Tebe nenávistně. Díval ses na mě pohledem snad plným lítosti, pak sis odplivl, dal pivo nasedl do auta a odjel. Do toho auta, ve kterém jsme se tolikrát něžně milovali! Kde se v Tobě vzala ta zloba? Nezajímalo Tě co je se mnou, žes mi ublížil? Slzy vzteku, bolesti a ponížení mě pálily v očích, ale co to bylo proti tomu, jak moc mě bolela duše, co jsem ti jenom udělala, žes mi tak ublížil? Další ráno jsi za mnou přijel a omluvil ses. Poslala jsem Tě k čertu. Nevzdávals to, to nebyl Tvůj styl. Prosils mě a žadonil, ať Ti odpustím, říkals že mě miluješ, mrzí Tě to a jsem pro Tebe všechno. Kam se poděl ten kluk ze včera? Ano, odpustila jsem Ti, vždyť já Tě tak strašně moc milovala! Jenže pak se to opakovalo. Neuplynul ani týden a tys mi ukázal jak jednoduché je díky žárlivosti zmlátit mě do bezvědomí. Kde jsi byl, když mě odvážela sanitka? Nemusím se ptát, vím to. Seděl si u piva a drbal si hlavu cos to zase provedl, viď? Lékaři se mě vyptávali na to, co se mi stalo, ale já jsem Tě neudala, na to nemám. Když mě propustili, byls tu zase. Vypadal si hrozně, určitě si vůbec nespal, což dokazovaly tmavé kruhy pod očima. Přesto si byl tak moc krásný! Bože co mě to napadá? Okamžitě jsem myšlenku zahnala a vyhodila Tě. Teď už Ti nedokážu odpustit... Nejspíš jsi to pochopil a žili jsme si každý svůj život. Byla jsem po dlouhé době zase šťastná, ale přesto jsem Tě nedokázala úplně vymaza ze své hlavy. Potom jsme se potkali. Chvilku si nerozhodně přešlapoval kousek ode mě a pak si za mnou přišel: "Michalko, prosím , dej mi ještě jednu šanci, všechno jsem si to nechal projít hlavou a vím že Tě miluju a už nikdy Ti neublížím, prosím odpusť!" Oba jsme plakali a já jsem Tvým slovům chtěla tolik věřit, tak jsem si přála, abys mluvil pravdu! Přesto jsem věděla, že už to nikdy nebude jako dřív, že jsi nemocný a já Ti nemůžu pomoct! Odešla jsem. Nemohla jsem jít domů bylo mi tak hrozně tak strašně zle, plakala jsem pro Tebe, ač si to vůbec nezasloužíš! Rozeběhla jsem se. Chtěla jsem před Tebou utéct před láskou, ale kam se schovám, kde mě nenajde? Nakonec jsem skončila u Milana. Moc mi pomohl, nechal mě u sebe přespat a podržel mě, jsem mu za to moc vděčná. Ráno jsme si sedli, udělali kávičku a o všem jsme si povídali. Potom Milan pustil zprávy, měla tam být reportáž o jeho kamarádovi a já alespoň přijdu na jiné myšlenky. Reportérka nám se smutnou tváří oznámila, že se včera kolem jedenácté hodiny stala kousek od našeho bydliště autonehoda. Řidič čelně naboural do stromu a byl na místě mrtvý. Policisté, kteří nyní nehodu prošetřují naměřili pouze dvacetiletému řidiči 1,6 promile alkoholu v krvi. "Poslyš, neni to náhodou Tomášova poznávací značka?" ptá se mě Milan, ale já ho nevnímám. Cítím jak mi dřevění celé tělo a fascinovaně zírám na obrazovku, na které vyšetřují podrobnosti případu. Všechno to jde mimo mě. "Bože to nemůže být pravda, Michal nemůže být mrtvý!" sotva zašeptám a zhroutím se Milanovi v náručí...