Injekce

Anotace: Tak tohle se mi jednou stalo a přesně takhle se cítím. Zkuste pochopit i alkoholiky...

Onehdy jsem měl nějakou depresi, nebo co já vím, co to bylo. Ale bylo to docela odporné. Ráno jsem šel k doktorce kvůli injekci proti alergii. Do školy jsem spěchat nemusel, takže jsem si dal pěkně na čas. Budík o hodinu později, sprcha, snídaně. V klidu jsem si vyčistil zuby a oblékl se. Když jsem se cítil, jako že by to mohlo být všechno, povypínal jsem světla a vyrazil ven do tmy a mrazu. Bylo sice skoro osm hodin, ale šero bylo všudypřítomné. Byl teprve první lednový týden.
Měl jsem to z bytu sotva pár set metrů. Cesta mi trvala ani ne čtvrt hodiny. Nebýt námrazy, byl bych tam ještě dřív. Našel jsem cestu do budovy a usadil se v čekárně. Byla tady jenom jedna mladá slečna s miminkem. Ta slečna vypadala docela příjemně. Za chvíli přišla na řadu. Mě to bylo celkem jedno, měl jsem dost času a četl jsem si v klidu časopis. Jen jsem se tu cítil poněkud nesvůj.
Z ordinace jsem zaslechl nejdřív bezhlasé chrchlání a potom naříkavý pláč a řev. Slečna i s miminkem vyšla z ordinace. Miminko měl tvářičku celou rudou, povislé koutky a zavlhlé oči.
„Další,“ ozvalo se z ordinace.
Zvedl jsem se, prošel odzvučenými dveřmi a slušně pozdravil. Doktorka seděla v koženém otáčecím křesle a cosi psala do počítače. Jen odkývla na můj pozdrav a dál si mě zatím nevšímala. „Posaďte se,“ pověděla mi po chvilce. Sednul jsem si tedy na hrůzné lůžko potažené igelitem. Když jsem na něj tak hleděl, na mozek mi přicházely ty nejrůznější myšlenky o tom, co všechno se zde mohlo odehrát. Jací lidé už zde leželi, jaké nemoci zde byly léčeny, kdo tady krvácel, kdo zde trpěl, kdo zde umíral? Najednou jsem viděl lehátko pokryté krví a vnitřnostmi.
Doktorka se otočila na židli, krátce si mě změřila a přešla ke stolu s léky. Tam také ležela má krabice se speciálními injekcemi. Rozbalila ji a našla leták s návodem. Popadla ho a hrozně dlouho si jej četla. Zdálo se, že si neví rady. Pak papír položila a vyjmula stříkačku a jehlu. Ze skříňky vyndala ubrousky a nějakou tekutinu. Vše položila ne lesklý kovový tácek. Měl jsem přesně ten samý pocit, který mě přepadával už od narození, když jsem se ocitl v takovéhle situaci. Určitě ten pocit znáte. Je to strach. Nebyl jsem tentokrát vyděšený, jako když mi bylo šest, ale byl jsem nervózní, když jsem sledoval tu bílou ženu, jak si chladnokrevně připravuje své náčiní, aby mě jím záhy probodla.
Pomalu se blížila ke mně. Vyhrnul jsem si pravý rukáv a hlavu otočil doleva. Nebál jsem se, ale nechtěl jsem se na to dívat. Posadila se vedle mě a osahala mi paži. Poté navlhčila ubrousek a přejela mi jím po kůži. Uchopila stříkačku, navlékla jehlu a dala se do práce. Odvrátil jsem hlavu. Ucítil jsem slabé píchnutí, ale to bylo všechno. Žádný tlak, žádná bolest. Bylo mi to až podezřelé. Otočil jsem se a uviděl doktorku. Držela úzkou stříkačku mezi prsty a vytlačovala z ní vzduch, zatímco mi z paže visela dlouhá jehla a skákala sem a tam podle toho, jak jsem zatínal svaly. Znejistěl jsem a otočil se zpátky. V tu chvíli jsem si ale pomyslel: vždyť kdyby ti píchla do ruky bublinu, měl bys to za sebou. Vždyť by to nakonec bylo fajn. A najednou jsem si přál, aby tam tu vzduchovou bublinu zapomněla a zabila mě. Pak jsem však ucítil, jak se mi látka tlakem rozlévá uvnitř ruky. Najednou bylo hotovo. Doktorka mi přitiskla ubrousek k ráně a škubnutím vytáhla jehlu. Poručila, abych vyčkal půl hodiny, kdybych měl náhodou nějakou alergickou reakci. Šel jsem zpátky do čekárny a posadil se do rudého křiklavého křesla. Četl jsem si časopis a vyčkával.
Sestra byla otravně starostlivá a každých pět minut za mnou chodila a ptala se, zda-li se mi nepřitížilo. Inu, nepřitížilo, ale pochopil jsem její obavy. Tušil jsem, co by následovalo, kdybych se tam složil. Pak přišla sestra naposled, tentokrát i s doktorkou. Odkryl jsem ubrousek, sestra mi pozvedla paži a doktorka na ni hleděla asi z pěticentimetrové vzdálenosti. „Není ti špatně?“ ptala se.
„Ne, je mi výborně,“ odpověděl jsem.
„Myslím, že už by to mělo být v pořádku,“ řekla a položila mou ruku. „Můžeš jít.“
Pozdravil jsem, popadl bundu a v tu ránu jsem byl pryč. „A teď jsem volný,“ řekl jsem si v duchu a byl jsem šťastný, že mám před sebou ještě celý volný den. V indexu jsem měl na dnešek omluvenku, čili jsem už do školy nemusel. Prokličkoval jsem chodbou a radostně rozrazil dveře. Sotva jsem se venku rozkoukal a udělal první krok, octnul jsem se přímo na ledové ploše uprostřed chodníku. Zavrávoral jsem, pokusil se vyrovnat, zamával jsem rukama a seknul sebou přímo před dveřmi budovy. Dopadl jsem zády na zem a trochu se pochroumal. Kupodivu to docela bolelo, ale hlavně to celé muselo vypadat velmi směšně. Zůstal jsem chvíli nehybně ležet na zemi s roztaženýma rukama a nohama, ale pak jsem pochopil, že to k ničemu není a trhavě se sebral, abych pokračoval v cestě. Nemohl jsem moc dobře chodit a pořádně mě bolelo celé tělo. Jakmile jsem popošel pár metrů, objevila se přede mnou starší paní s plechovým kbelíkem a lopatkou. Byla pořádně nabalená, že vypadala jako velká koule, která se pomalu kývala ze strany na stranu a křečovitě škubala rukou do strany. Rozhazovala po cestě sůl.
Chtěl jsem si dnešek trochu zpříjemnit, a tak jsem se stavil v obchodě a vybral si láhev vína. Jmenovalo se to Medvědí krev, nebo tak nějak. Bulharské polosuché víno za padesát korun. Procházel jsem kolem regálů a dával si pozor, aby mě náhodou neviděl někdo známý, nebo známý mých známých a podobně. Lidí tady bylo zatraceně moc. Víte, já nemám příliš rád lidi. Tedy ne všechny, jen některé. Nenávidím ty jejich pohledy. Probodávají mě, tak jako ostré jehly projedou kůží až na kost a zabodnou se. Nesnesu být dlouho pod jejich pohledem.
Přispěchal jsem ke kase a postavil se do dlouhé fronty. Stáli tam samí seriózně vyhlížející lidé, z devadesáti procent důchodci, a mezi nimi jsem tam stál já a nejistě v rukou třímal láhev vína. Vypadal jsem minimálně jako podezřelá existence. Černé hadry, dlouhé vlasy a alkohol. Lidé na mě hleděli docela divně, ale ještě ne znechuceně. Nic jsem neříkal, zíral jsem před sebe a čekal, než na mě přijde řada. Konečně. Prodavačka se na mě krátce mlčky podívala, vzala láhev, přejela ji frankovačem a bezcitně ji poslala proti ocelové zábraně na konci pultu. „Padesát,“ hlesla.
Vyšel jsem z obchodu a zamířil domů. Byl jsem už celý probodaný. Konečně jsem nalezl útočiště před těmi kreaturami. Pustil jsem si naplno rádio a zapnul počítač. V kuchyni jsem odzátkoval víno a nalil si plnou sklenici. Upil jsem pořádný hlt. Nádhera. Měl jsem to za sebou, unikl jsem.
Bylo teprve devět hodin. Sednul jsem si k počítači, porozhlédl se po internetu a upíjel víno. Vybral jsem dobře. Za padesát chutnalo výborně. Vyřídil jsem si několik nezbytností a sklenice byla dopitá. Pak jsem chvíli hrál na kytaru, přečetl jsem si knížku, podíval se na televizi, přečetl časopis a v jedenáct byla dopitá celá láhev. Bohužel nebyla bezedná, jak jsem beznadějně doufal. Na tajném místě jsem měl ukrytý zbytek laciné meruňkové vodky. Vyndal jsem ji a dopil. Trvalo mi to necelou hodinu, než jsem ji spořádal. Pořád jsem se ale necítil úplně dobře, ještě to nebylo ono. Přemýšlel jsem co dál. Po dlouhých vnitřních debatách a nerozhodném rozhodování jsem se oblékl a vyrazil ven. Zpátky do obchodu. Zpátky do zamořeného brouzdaliště, znovu do války.
Znovu jsem se tedy ocitl před obchoďákem. Na košík jsem kašlal, šel jsem na jistotu. Protočil jsem se otáčecím větrníkem a zamířil rovnou k oddělení s alkoholem. Bylo ho tam tolik a přitom to bylo tak málo. Za tohle málo bych dokázal být šťastný po několik dní. Být šťastný je v životě člověka to nejdůležitější. Akorát to většinou moc dobře nejde. Jak komu. Mě teda moc ne.
Popadl jsem další láhev vodky a šel. Držel jsem ji pěkně za hrdlo, za nic na světě bych ji neupustil. Možná kdyby má matka umírala. To bych ji klidně rozflákal.
Od pokladny se táhl neuvěřitelný had lidí. Košík, člověk, košík, člověk. Postavil jsem se na konec a škrtil krk své zachránkyně. A bylo to zase tady. Lidi a jejich pohledy. Obepínaly mě jako malí dotěrní hadi, spousta hadů, co se vám obtáčí kolem celého těla. Svírá vás a pokrývá až se z toho zblázníte, ale nemůžete utéct. Stál jsem tam napospas těm lidem, kteří mnou tolik opovrhovali. Cítil jsem se jako naprostá zrůda. Byl jsem nehorší z nich, zapovězený, nechutný, odporný, hajzl, grázl. Lidi mě sledovali a tolik nenáviděli. Nebyl jsem podvodník ani vrah, ale něco mnohem horšího – člověk, který se chce alespoň na pár hodin cítit šťastně.