Co dokáže strach

Anotace: můj první neúspěšný Venclíkovský pokus:-) a taky asi poslední:-)

Sedím na louce plné rozkvetlých květin. Kolem mě pobíhá s rozzářenýma očima můj malý syn, a vedle mě leží Andrej. Můj muž, kterého nadevšechno miluji. Člověk, jenž pro mě moc znamená, protože právě on stál při mně ve všech dobrých i zlých časech... Člověk, který už vlastně nežije!! Uvědomím si, když se probudím ze snu a místo louky plné krásně rozkvetlých květin se dívám na čtyři holé, kamenné zdi. Opatrně odložím špinavý potrhaný ubrus, který mi už několikátý den nahrazuje přikrývku. Co nejtišeji vstanu, abych neprobudila chlapečka spícího vedle mě, a jdu se podívat, co způsobilo velkou ránu, která mě před malou chvilkou vytrhla z krásného a šťastného snu, a vrátila mě zpět do tvrdé reality. Do reality, která nám už několik týdnů bere naše nejbližší lidi. Lidi, kteří přece nemůžou za to, že se narodili právě v našem městě. Ve městě, kde už několik týdnů zuří krutá a nemilosrdná válka…
Stoupnu si k oknu, abych uviděla stejný pohled jako každé ráno. Ani se nedá říct k oknu, spíše k otvoru ve zdi. Dům, stojící na nejvyšším kopci v celém okolí už dlouho dobu téměř žádná okna nemá. Kdysi zde sice byly skleněné tabule, ale to bylo ještě v době, kdy tento dům sloužil jako nemocnice. Moje matka zde udělala útočiště pro nemocné a nemohoucí lidi. I já se svým synem jsme sem přišli, protože náš trápí nemoc. Nevyléčitelná nemoc, která má jméno STRACH! Matka sem každý den přicházela ošetřit nemocné až z dalekého údolí, kde stojí náš dům. Vlastně už nestojí. Stál, až do té doby, než do našeho města dorazily tanky nepřátel, a z našeho domu udělaly trosky. Děkuji Bohu, že právě noc před tím osudným dnem jsem se svým synem ze strachu před vojáky utekla sem. Neměla jsem ani čas sbalit si potřebné věci. V noci, když utichly boje v okolních ulicích jsem popadla klíče od staré nemocnice, do batohu naházela co nejvíce potravin a s tříletým chlapečkem v náručí jsem se vydala na noční cestu. Byla sice dlouhá, a v lese osvětleném jen měsíční září taky trochu nebezpečná. Zůstat dole v údolí, ve městě plném hrůzy, by však bylo ještě mnohem horší. Neměla jsem strach, že bych v lese zabloudila, protože jsem tuto cestu šla v dětství nejmíň tisíckrát se svou kamarádkou Lenou. Vlastně dnes svou bývalou kamarádkou. Ještě dříve, než se narodil náš syn si Andrej vyšel do hospody za kamarády. Lenin muž, a náš dlouholetý přítel, posilněn alkoholem chtěl dát najevo svůj nesouhlas s jeho názorem a při nevinné hádce ho bodl do břicha. Nikdo mu již nedokázal pomoci, a na následky svého zranění zemřel. Od té doby jsem se na svou největší přítelkyni nedokázala podívat, a na jejího muže také ne. Ztratila jsem svou jedinou přítelkyni, a když jsem se s ní chtěla později usmířit, poslala mě pryč. Dodnes je přesvědčena, že jejího muže Andrej vyprovokoval…
Noční cestu jsem zvládla. Nahoru na kopec jsem přišla velmi unavená, ale s nadějí. S nadějí, že zde najdu bezpečí a úkryt. Vždyť přece moje matka vždycky říkávala, že tady se vyléčí všechny choroby. I ty nejtěžší, které jsou způsobeny bolestí na duši. Protože tady je člověk blíž slunci…blíž Bohu.
Jsme tady v bezpečí. Dům je chráněn hustým lesem, který ho obklopuje ze všech stran. Na první pohled nejde ani vidět. Jednou však přijde den, kdy si střechy vyčnívající mezi stromy přece jenom někdo všimne. A pak vojáci přijdou i sem. Za jak dlouho to bude? Možná už brzy…možná už dnes…
Odejdu od okna. Nemůžu se na tu hrůzu odehrávající se dole v údolí dívat. Když o pár hodin později zaslechnu z venku nějaký zvuk, polekaně sebou trhnu. Zvuk není tak vzdálený, aby šel z dalekého údolí. Je blízko! Je tady! Je konec!
Potichu se jdu podívat k oknu. Snažím se někoho spatřit, ale nic nevidím. Srdce mi buší. Cítím, jak se celá třesu, když čekám, až se někdo vynoří z lesa. A v tom to uvidím. Spadne mi kámen ze srdce, ale zároveň se mi srdce rozbuší mnohem větší rychlostí než před chvilkou. Z lesa právě vybíhá Lena se svou dcerou. Snaží se otevřít dubové dveře, ale nedaří se jí to. Zajistila jsem je totiž zevnitř. Slyším, její hlasité vzlykání. Naříká zoufalstvím. A taky bolestí. Pravé lýtko má celé od krve. Je zraněná. Bezmocně se podívá na svou dceru a se slzami v očích poprvé promluví: „Jsme v pasti. Najdou nás vojáci!“
Vojáci, to slovo mi nepříjemně zazvoní v uších. Vojáci…jsou tady!! Každým centimetrem mého těla projíždí vlna strachu. Musím se rychle rozhodnout co dál. Aniž bych uvažovala nad tím co dělám, beru chlapce do náruče, přes rameno přehazuji batoh se zbytky jídla a utíkám dolů k hlavním dubovým dveřím. Zvednu závoru, a v zámku zarachotí starý klíč. Otvírám dveře, když v tom sebou Lena polekaně trhne.
„Já…promiň…nevěděla jsem, že tady někdo je. Sledují nás vojáci. Myslela jsem…“ snaží se mi vysvětlit důvod svého příchodu, ale hlas se jí zadrhává.
„Rychle pojďte dovnitř“ řeknu a otevřu dveře dokořán. „Jak daleko jsou vojáci?“
„Moc daleko ne. Sice jsem je v lese trochu zmátla, ale myslím, že za chvilku budou tady“.
Pane Bože pomoz nám! Nedovol, aby nás našli! Prosím! …V tom mě něco napadne. Rychle zamknu a zavřu závoru.
„Pojďte tudy“ ukážu směr, kam mám v plánu jít, a už je vedu do velké místnosti na konci dlouhé chodby. V místnosti je spousta oken. Všechny jsou zakryty dlouhými červenými závěsy, sahajícími až po zem. Za jedním závěsem však není okno, ale nízké dveře. Vojáci by si toho nemuseli všimnout, a tak by jsme byli zachráněni. Odhrnu závěs, odemknu dveře, a všichni vejdeme do malého pokoje, kam byli umisťováni pacienti v izolaci. S trochou štěstí by nás tady nemuseli najít. Rychle zatáhnu závěs, když v tom se mi zastaví pravidelný rytmus srdce. Mám pocit, jako by mi nohy přimrznuly k podlaze. Od hlavních dveří slyším, že se je někdo pokouší vyrazit. Zamknu dveře a sednu si na zem. Lena sedí naproti mě a drží se za poraněnou nohu. Rozhlédnu se jestli neuvidím zbytky nějakých obvazů. Obvaz tady sice není, ale vidím velké prostěradlo. Kus z něj odtrhnu, a jdu jí ránu zavázat. Naše pohledy se na chvilku střetnou. Nic neříkáme. Ani jedna totiž nevíme co říct. Tři roky z nás byly nepřítelkyně. A teď tu sedíme spolu, v jedné místnosti. Naše pohledy od sebe odtrhne až velká rána. Vojákům se podařilo vyrazit dveře. Rychle Leně obvážu ránu. Dívá se na mě těma svýma krásnýma očima, které jsem jí v dětství tolik záviděla… Právě když uvazuji poslední suk, slyším, jak vojáci vbíhají do vedlejší místnosti. Posadím se na zem, a ani nedýchám, abychom se neprozradili. Cítím, jak se něco dotklo mé ruky. Polekaně sebou trhnu a podívám se na svou ruku, kterou teď svírá ve své dlani Lena. Projede mnou to staré známé teplo, které mě hřálo při každém jejím obětí. Naše pohledy se opět střetnou. Mlčíme. Nenacházíme slova.
Přemýšlím nad tím, proč to dělám. Proč jsem pomohla ženě, jejíž muž mi vzal jedinou lásku mého života? Ženě, která mě poslala pryč, když jsem se s ní přišla usmířit? Proč jsem ji nenechala na starosti vojákům? … Už několik týdnů je totiž dole v údolí něco, co naplnilo každý kousek našeho města. Něco, čemu se nikdo nevyhne. A taky něco, co nás dvě nyní znovu spojilo. Strach. Strach ze smrti!