Jednou ráno

„To byla zase noc,“ zněla má první slova, když jsem se ráno probudil. Bylo to stejné jako každý laciný den v mém životě. Protřel jsem si oči a rozhodoval se, zda mám nechat okno otevřené a pomalu umrzat, nebo jej zavřít a nechat se otrávit pachem alkoholu, kouře a žaludečních šťáv. Nakonec jsem jej nechal otevřené.
Po dlouhém přemáhání jsem konečně vstal a šel do kuchyně. Zašátral jsem ve spíži, ale nenašel jsem nic než jeden tvrdý rohlík. Uvařil jsem si čaj do plechového hrnku a přikusoval starý rohlík. Seděl jsem u stolu, zíral z okna do vlhké ulice a třásl jsem se. Nepřišel jsem na to, zda to bylo zimou, či už mě tolik odrovnává chlast, ale každopádně mi bylo dost špatně na to, abych o tom dál přemýšlel.
Byl den mých narozenin, ale já neměl co slavit. Ano, tak jako každý rok jsem si tiše představoval, že se náhle rozezvučí zvonek a za dveřmi bude stát nějaký kamarád z dřívějška, nebo stará láska, jenže to byly jen sny. Snažil jsem se si je vůbec nepřipouštět, i když to bylo těžké. Jen jsem na okamžik přivřel oči a zavzpomínal na...jaké to bylo dřív. Lásky a kamarádi, lásky a...kamarádi a...život? Ne, ten jsem neměl už tenkrát. Nikdy.
Shrnul jsem poslední zbytečky tabáku a umotal si cigaretu. Sebral jsem poloprázdnou láhev vína a šel si sednout na balkon. Byla to překrásná podívaná. Nebe bylo celé černé a jen se z něj lily nekonečné proudy vody, které vytvářely skvostný zvuk, když dopadaly na zem. Sedl jsem si do křesla, nalil víno, zapálil cigaretu a pozoroval tu nádheru. Už jsem se ani tolik netřásl. Ulice byla úplně prázdná. Sem tam jsem zahlédl za záclonou u protějšího domu nějakou zvědavou tvář, ale ta hned zmizela.
Hodiny na kostele odbyly poledne. Symbolicky jsem dopil láhev a odnesl ji za roh, kam obvykle prázdné lahve dávám. „Ale ne!“ vykřikl jsem radostí a celý se rozzářil. Mezi prázdnými lahvemi byla jedna úplně plná, ještě neotevřená. Musel jsem ji přehlédnout. Ihned jsem si ji vzal na balkon a s vážností pohřební mše ji otevřel. Doslova rituálně jsem upíjel a hleděl do šedé ulice, až byla docela prázdná. Zase mi bylo chvíli krásně. A pak jsem usnul. Probudil jsem se večer a víte, jak zněla má první slova? „To byl zase den.“