Skutečnost nebo sen?

Anotace: v co vše se může proměnit jeden zdánlivě normální den? tak to zjistíte v této povídce, kterou jsem napsala jako slohovku do školy... a prosím o komentáře:-)

Procházím městem, je pátek a tak ze mě padá únava a se zájmem pozoruji všechno, co se děje kolem mě. Projíždím kolem výloh a koukám se co skrývají. Figuríny oblečené do různých módních výstřelků, cukrovinky, které vypadají opravdu skvostně. Jako by člověka přímo vybízely k nakousnutí… To všechno je lákavé, ale mé kroky směřují ke knihovně, kde si chci vypůjčit tu novou knížku od Jonaha Blacka . „Už se nemůžu dočkat až přijdu domů a dozvím se jak ten příběh pokračuje“, přemýšlím si pro sebe v duchu.
Z tohoto stavu mě vytrhne nějaký cizí hlas: „Dobrý den, mohu se Vás na něco zeptat?“
Okamžik mi trvá, než se zorientuji. Stojím před vchodem do knihovny a dívám se na muže, který mě právě zastavil. „Ano, jistě…“, odpovím rozpačitě.
„Víte, jsem z České televize a hledám v Brně na ulici nějakého zajímavého člověka, kterého bych pozval do nového pořadu Jak se žije…live!“.
Nevím, proč to ten člověk vykládá zrovna mě. Proto nic neříkám a mlčky si ho prohlížím.
„Jde o pořad, do kterého pozveme někoho zajímavého z ulice a ještě téhož dne se s ním uskuteční živé vysílání.“
„Tak teď už tomu doopravdy nerozumím“, říkám si pro sebe.
„No a právě vy mi připadáte jako úplně skvělý host do prvního dílu. Myslím, že naše diváky by určitě zajímalo, jak se žije vozíčkářům. Tímto bych Vám tedy chtěl nabídnout pozvání do našeho pořadu na dnešní večer.“
Jakmile to ten muž dořekl, v mozku se mi začala honit spousta otázek: „Jak je to možné, že si vybral zrovna mě? Mám nebo nemám přijmout pozvání? A není to jen sen? Tyhle a ještě minimálně miliarda dalších otázek se mi v hlavě prohnala za jedinou vteřinu. Nevěděla jsem, co mám dělat. Měla jsem strach, ale zároveň jsem byla hrozně zvědavá, co mě tam čeká a jaký to bude pocit, když budu v televizi. Zvědavost samozřejmě zvítězila a já jsem jeho nabídku přijala.
Během krátké cesty do budovy České televize se mi muž představil jako Richard Málek a řekl, že ten pořad moderuje on a že se tedy nemusím ničeho bát. Napětí ze mě sice částečně spadlo, ale pořád jsem v sobě cítila ten pocit očekávání a strachu zároveň. A co teprve, až budu v živém vysílání…
Vešli jsme do obrovské budovy, kde se to hemžilo spoustou lidí. Jedni šli tam a druzí zase úplně jinam, někteří nesli štosy papírů, jiní zase hrozně spěchali, ti telefonovali a ti zas jen tak postávali a dopřávali si svoji podvečerní kávu. Bylo tam spousta cizích lidí, které jsem v životě nikdy před tím neviděla, ale spatřila jsem i pár těch, které znám z televize až moc dobře. Zahlédla jsem známé tváře z televizních novin a dokonce jsem si všimla Tomáše Töpfera z Četnických humoresek…
To už jsme se ale prodrali k výtahu a vyjeli jsme až do pátého patra, kde je maskérna. Richard mě tam zavedl a řekl, že se později potkáme ve studiu. V maskérně se mě chopilo pár vizážistek a já jsem si připadala jako takové ty paničky, které nevyjdou z domu bez toho aby se poradili jestli vypadají dost reprezentativně. Bylo to všechno hrozně rychlé – stíny, make-up, řasenka, rtěnka, trochu pudru – no prostě jako bych to ani nebyla já…
Než jsem se vzpamatovala, už jsem seděla ve studiu. Svítily na mě reflektory, mířily kamery a hlavně se na mě dívalo hrozně moc lidí. Tohle všechno ve mně zase vzbuzovalo ten pocit strachu, zvědavosti a radosti v jednom…
„Vítejte v pořadu Jak se žije…live! Pro naše premiérové vysílání jsme zalovili v ulicích Brna a našli jsme tam tuto sympatickou mladou slečnu Báru, se kterou si budu povídat o tom, jak se žije vozíčkářům.“, uvedl vysílání s velkým ohlasem moderátor.
Ozval se potlesk.
„Vítám tě u nás, Báro“, oslovil mě moderátor. „Řekni mi, jakým způsobem můžou vozíčkáři trávit svůj volný čas? Je ten výběr pro jeho vyplnění hodně omezený?“, zeptal se mě. Chvíli jsem váhala. Všechny mé pocity se mísily, ale strach a nervozita pomalu ustupovali.
„Víte, to je otázka přístupu,“ odpověděla jsem. „Můžeme sportovat, něco tvořit, hrát na hudební nástroje…všechno závisí nejen na schopnostech toho konkrétního vozíčkáře, ale hlavně na chuti něco dělat a nesedět jen doma.“
„Dobře, a jak ty trávíš svůj volný čas?“ zněla moderátorova další otázka.
Tentokrát jsem odpověděla okamžitě, všechna tréma ze mě opadla a užívala jsem si to.
„Já například 3x týdně plavu, což mi zabírá většinu mého volného času,“ řekla jsem bez dlouhého rozmýšlení. „Jinak se taky ráda potkávám se svými kamarády.“
„Ty jsi mluvila o kamarádech, je to těžké si je najít a prosadit se s takovým handicapem?“
„To je složité,“ odpověděla jsem. „Mezi lidmi panuje takový předsudek, že ten, kdo je na vozíku, musí být postižený i mentálně a to v mnoha případech není pravda. Mnoho lidí se totiž v životě s nikým takovým nesetkalo a tak ani neví, jak se k němu mají chovat, ale když toho člověka na vozíku poznají blíž, tak si většinou brzy uvědomí, že je to úplně normální člověk se svojí hlavou. Proto nám to trvá trochu dýl a je to i těžší, najít si opravdové kamarády.“
„No vidíš, to mě nikdy nenapadlo!“ reaguje moderátor na mou odpověď…

Budík ukazuje 8:45, když otevřu oči…
„To byl ale divný sen,“ říkám si a přejíždím očima po pokoji. Když tu najednou uvidím na nočním stolku květinu a vedle ní nějaký papír s logem České televize, který mě upoutá ze všeho nejvíc. Je na něm totiž napsáno: Děkujeme vám za Vaši návštěvu v pořadu Jak se žije…live! a pod tím podepsán Richard Málek.
V tu chvíli vyhrknu: „Že by to přece jen nebyl sen?“