Vždycky tě budu milovat!

Anotace: příběh o lidech a lidských hodnotách, které se někdy mění neskutečně rychle..a o životních překážkách, které přicházejí ve chvílích, když to nikdo nečeká..pls o komentáře

,,Vstávat!"nese se celým domem, ale já jen zívnu, otočím se na druhý bok a spím dál. Sakra, nechte mě ještě chviličku v posteli. Jen malou chviličku.Kupodivu si mé tiché prosby vezmou k srdci, protože už mě nikdo nebudí. A já se znovu propadnu do říše snů.Když otevřu po nějaké době oči, překvapeně zamrkám. Zdá se mi to, nebo budík opravdu ukazuje půl osmé? Nezdá. Rozčileně vyskočím z postele a rozběhnu se do koupelny. Tam si opláchnu obličej, nasadím čočky, rozčísnu vlasy a lehce namaluji oči a rty. V pokoji na sebe hodím typické džíny, tričko a mikinu, do baťohu ještě klíče a hrr ven. Vrtá mi hlavou, proč mě nikdo nevzbudil. Do školy se dostanu po osmé hodině. To je celkem v pohodě, přišla jsem pozdě jen o necelou čtvrt hodiny.
Nadechnu se, zaklepu a vezmu za kliku.
,,Dobrý den,"připravím si úsměv na naši milou třídní, který mi ale okamžitě zmrzne na rtech, když spatřím neoblíbeného matikáře Čtvrtíčka.
,,Dobrý, dobrý,"řekne s typickým ironickým úsměvem na tváři.
,,Já...jsem zaspala,"snažím se tvářit nad věcí, ale hlas se mi trochu klepe.
,,Hm,"udělá jen a rozhlíží se po třídě, ignorující mě. Tiše si vezmu klíče a vystřelím ze třídy. Panebože, to nám to dneska ale pěkně začíná. V šatně se přezuji a loudavým krokem se vydám zpátky do třídy. Tentokrát neklepu, vejdu, klíčky pověším na háček u dveří a svalím se pokud možno nenápadně do lavice. Usměji se na Lenku, mojí nejlepší kámošku, sedící za mnou, ale pak si rychle vytáhnu učebnici a sešit, na můj neoblíbený předmět, momentálně i s mým neoblíbeným učitelem. Snažím se být nenápadná a tvářit se na sto procent soustředěně, ale nic mi to není platné. Milý pan učitel mi prostě musí vrátit můj prohřešek v podobě vytáhnutí k tabuli.
,,Váchová, pojď se s námi podělit o svá moudra,"pobídne mě, jak jinak než ironicky.
,,Pane, učiteli, ale já jsem na danou látku chyběla,"snažím se ho odměkčit pomocí nemoci., která mě vážně nedávno skolila do postele na celých 14 dní.
,,Mě to vůbec nezajímá. K tabuli!"přikáže. S povzdechem ho poslechnu a stoupnu si před tabuli. Poslušně zapíšu zadání a pak už s příkladem nehnu.
,,Copak, copak?"prohlásí. ,,Zdá se, že vám to nějak nejde.!
,,Říkala jsem vám...,"snažím se.
,,Je mi jedno, co jsi mi říkala, Váchová,"ušklíbne se.,,Mělo mě napadnou, že TY něco takového nevypočítáš."
Tváře mi zčervenají rozčilením, odložím rychle křídu zpátky a hodlám se jít posadit.
,,Já jsem ti neřekl, aby ses posadila."
,,A co?"vyhrknu.,,Když nemám na to, abych to vypočítala, tak nemá cenu, abych tam zůstávala,ne?"
Dovolila jsem si celkem dost, ale on se jen ušklíbne a uzemní mě:
,,Jo, to máš pravdu."
Sednu si, ale červených tváří se do konce hodiny nezbavím. Ten hajzl má děsivou vlastnost zesměšňovat vše, co se dá. Jakmile někdo udělá sebemenší chybku, nebo cokoliv, co by mohl využít jako zdroj svého posměchu,hned toho využije. Někdo takový by neměl učit. Uklidňuji se, že tam vydržím už jen dva měsíce. Je začátek dubna, všichni mí spolužáci mě nevyjímaje čekáme na zprávu ze střední školy. Já však vím jistě, že přijímačky dělat nebudu, tak se tím nějak netrápím. Ve škole už toho po nás moc nechtějí, kromě pár předmětů. Mezi ně patří i matika. A i jazyky. Ty mě ale baví, takže si nestěžuji. O přestávce si sednu k Lence a hned spustím:
,,Ten kretén,"vybuchnu.,,Já bych ho rozkopala."
,,To asi každej,"uklidní mě.Připraví si na další hodinu a obejme mě.
,,Jéé, tak ráda tě zase vidím.Tak povídej, jak bylo o víkendu,"pobídne mě.
,,Krásně,"vzdychnu. ,,Robin je prostě to nejlepší,co mě mohlo potkat.!
,,Ty se máš,"povzdychne si teď ona s těžko skrývanou závistí. Vím, že to tak nemyslí, ale má v lásce strašnou smůlu. Zatímco já si čekala na toho pravého, ona střídala kluky a teď je sama. Zklamaná láskou a nešťastně sama. Už jsem si zvykla jí nelitovat. Ona si zase někoho najde. Bez sexu dlouho nevydrží.
Když skončí poslední hodina a zvonek ukončí trápení všech studujících, radostně pozdravím mé spolužáky a spolužačky a vyběhnu ven. Uvědomuji si, že poslední dobou začínám mít ráda mé trubky ze třídy a beru je jinak. Asi už taky začínají vyrůstat nebo co. Každopádně se mi asi bude stýskat. I po jejich sexistických narážkách na moji postavu. Usměji se, když spatřím vysokého kluka s tmavými vlasy a zelenýma očima opřeného o zábradlí. Vydám se k němu a on, když mě spatří, mi jde naproti. Obejmu ho a on mě k sobě pevně přitiskne.
,,Stýskalo se mi,"blýskne mu v očích a políbí mě. Áá, takhle bych se chtěla cítit napořád. Milovat a být milována je to nejvíc, co může být.
,,Ehm,"uslyším za sebou a spatřím rozesmátý obličej své nejlepší kamarádky.
,,Ostatní nemůžou projít,"upozorní mě se smíchem a dodá směrem k mé lásce:,,Ahoj Robine."
,,Ahoj,"kývne na ní. Seznámila jsem ty dva na jedné z našich společných diskoték a od té doby pořádáme všechny akce společně. Já s Robinem a Lenka pokaždé s někým jiným.
Podívám se za ní a dojde mi, že má pravdu. Ustoupím s Robinem stranou a nevšímám si pohledů mých spolužáků. Spolužačky koukají závistivě, kluci překvapeně. No a co. Trhnu rameny a usměji se na mého přítele. Ten zrovna o něčem diskutuje s Lenkou, ale když se na něj usměji, neváhá si mě přitáhnout k sobě a krásně políbit. Je mi to drobet nepříjemné, když na sobě cítím pohledy všech. Ale polibek si jako vždy užiji. Po chvíli se od něj odtrhnu a vezmu ho za ruku.
,,Půjdeme, co myslíš?"
,,Jasný,"kývne, rozloučíme se s Lenkou a ruku v ruce se vydáme pryč od školy. Zamíříme k naší oblíbené kavárně, kde se objednám hrnek čokolády a probíráme můj školní den. Doslova chrlím urážky na hlavu mého ,,oblíbeného,,učitele.
,,A jak ses měl ty?"optám se pak a napiji se čokoládového nápoje.
,,Znáš to,"pokrčí rameny.,,Samej trénink a buzerování na hřišti." Robin nechal školy a věnuje se fotbalu, který mu vydělává docela dost peněz. Je v tom dobrý. Ne, že by peníze potřeboval, dostává od rodičů víc než je zdrávo. Tolik, že si můžu dokonce dovolit ve dvaceti vlastní byt a auto.A ještě nemusí chodit do školy. To se někdo má.
,,Au,"vyhrknu, když mi čokoláda spálí jazyk.,,To je mi líto,"řeknu směrem k němu a přidám úsměv.
,,Nemusí,"dá svou ruku na tu mou.,,Pořád jsem na tebe myslel a tak na mě trenér pořád křičel, ať se přestanu přiblble usmívat a začnu pořádně hrát. Samozřejmě použil tvrdší výrazy."
Vyprsknu při té představě, až ho mále poprskám čokoládou. Když dopijeme, zamíříme ke mně domů. Sbalím si pár věcí do tašky, do batohu si připravím věci na zítra a oznámím rodičům,že dneska budu spát u mého miláčka. Mamka mi dá pár rad, jak se chovat a nechovat, ale jinak nic nenamítá. Už si na to zvykla. Naštěstí. Ze začátku to bylo docela peklo, přesvědčovat jí, aby mě pustila. Stálo to spoustu slz a ošklivých slov z obou stran. Políbím ji na tvář, baťoh si hodím na záda, tašku vezmu do ruky a zase s Robinem vyjdeme ven. Na začátek dubna je neuvěřitelné teplo, musím si sundat mikinu. Robin mi galantně nese baťoh i tašku, takže mikina není žádná zátěž.
,,Budeš mít dneska už opravený auto?Vůbec mi nedošlo, že se zítra nějak musím dostat do školy...."Rozesměje se.
,,Já jsem na to myslel, neboj se,"pohladí mě po tváři.,,Do Plzně pojedeme vlakem, ale tam si ho hned vyzvedneme a pojedeme autem. Přece bych tě zítra ráno nehnal na vlak."
,,Děkuji ti, můj rytíři,"vlepím mu pusu na tvář. To mu nestačí, položí mi tašku na zem a přitáhne mě k sobě.
,,Hm,"dá mi pusu na špičku nosu.,,Není záč, má krásná princezno."Jsem tak ráda, že ho mám.

Vlak nám jede chvilku na to, co dojdeme na nádraží, takže nemusíme čekat a nastoupíme. V tuhle dobu moc lidí nejezdí, takže si sedneme naproti sobě a já si vytáhnu pytlíček bonbónů, jak to dělám vždycky, když jezdím někam vlakem. To se mi ty cesty do školy pěkně prodraží. Hodím jeden po Robinovi a jeden si strčím do pusy. Hm, s příchutí jablka patří k mým nejoblíbenějším. Zahledím se na mého prince. Je to vážně moc krásný kluk. Vůbec nechápu, jak může být se mnou, podle mě takovou obyčejnou holkou. Jeho oči se na mě dokáží podívat tak, že na místě taji a prostě se ho musím dotknout. Stejně jako teď. Načapá mě, jak na něj zamyšleně hledím a zadívá se na mě tak, že kdybych stála, spadla bych. Určitě. V břiše už mi zase začnou lítat motýlci a Robin to nevydrží a sedne si vedle mě. Vezme moji hlavu něžně do dlaní a začne mě líbat. Takové cestování mám ještě radši než s pytlíkem dobrůtek.
,,Jsme tu,"odtrhnu se od toho nadržence.
,,Hm,"vlepí mi ještě rychlou pusu a řekne:,,Tak pojď, jdeme domů."
Musím se smát. Dalo by se říct, že má ale pravdu. V jeho bytě už mám nějakou kosmetiku, kartáček na zuby, oblečení, prostě všechno, co bych mohla potřebovat. Jsem ráda, že tomu říká ,,náš domov,,. Je to takové zavazující. Cestou se stavíme pro jeho krásné auto a než vyřídí nějaké formality já si jdu prohlížet auta, které tu tak osaměle stojí. Zastavím se u jednoho, které mě zaujme na první pohled.
,,Pěkné, viď?"ozve se za mnou a já se rychle otočím. Za mnou stojí mladý kluk s blonďatou hřívou, podle oblečení nejspíš zaměstnanec.
,,Pěkné je slabé slovo, tohle auto je prostě nádherný,"povzdychnu si.
,,Předpokládám, že jako studentka si ho ale nemůžeš dovolit."
Překvapeně se na něj zahledím.
,,No musím si ještě pár let počkat.."
,,Až si začneš vydělávat?"
,,Ne, až mi bude 18,"odpovím a s úsměvem sleduju jeho překvapený výraz.
,,To je teda šok..kolik ti je prosím tě?"
,,Skoro 16,"řeknu mile.
,,Panebože,"vyhrkne a přejede mě uznalým pohledem.
,,Ta příroda je ale pěkná poběhlice."Musím se smát.
To už ale za mnou přijde Robin a chytne mě kolem pasu.
,,Ahoj,"řekne směrem k neznámému klukovi a mě řekne:,,Hotovo, můžeme jít."
,,Ahoj,"odpoví mu kluk a chvilku si povídají. Z jejich řečí pochopím, že jde o bývalého spolužáka.
,,Ježíši, promiňte, já jsem vás nepředstavil,"uvědomí si najednou Robin.
,,Tomáši Kamča, Kamčo Tomáš."
,,Ahoj,"podám mu ruku a on jí pevně stiskne.
,,Máš dobrý vkus, chlape,"řekne otevřeně a já malinko nadzvednu obočí.
,,To já přece vím,"rozesměje se ten můj chlap a pak řekne:,,Už ale vážně půjdeme. Rád jsem tě viděl."
,,Ahoj,měj se pěkně,"rozloučím se s ním a za pár minut už sedím v Robinovo autě. Když vyjíždíme, cítím Tomášovo pohled, jenž nás vyprovází. Zvláštní kluk, uvědomím si, ale pak se zas začnu věnovat Robinovi.
Do jeho bytu dorazíme kolem páté hodiny. Vyčerpaně sebou seknu na postel a zavřu oči. Je namáhavé pořád jezdit sem a tam. Ještě že má aspoň Rob auto. Dotyčný se svalí vedle mě.
,,Kamí,nepůjdem na večeři?"
,,Broučku,"nakloním se nad něj.,,Nemůžeme to nechat na jindy?Jsem utahaná."
,,Dobře, lásko,"políbí mě.,,Taky si dokážu představit příjemnější věci k dělání,"mrkne na mě. Rozesměji se a vrátím mu polibek.
,,Ale nenechám tě hladového,"ubezpečím ho. ,,Protože předpokládám, že tu nemáš nic k jídlu, půjdeme nakoupit a pak ti uvařím. Ok?"
,,Ty umíš vařit?"zatváří se překvapeně. Hajzl. Už hodněkrát jsem tu vařila. Hodím po něm naštvaně polštář a pak ho začnu lechtat. Vražedné plány mi dlouho nevydrží, když se začne smát a pak mi vracet lechtání stejnou měrou. Jak já ho miluji.
Když se dostatečně vyblbneme, znovu vyjdeme mezi lidi a zamíříme k nejbližšímu obchodu. Já vybírám, Robin platí. Vezmu brambory, kuřecí maso, různé druhy zeleniny, červené víno a pak si stoupnu před oddělení s čokoládkami. Přemýšlivě hledím na všechny ty čokolády a na moji postavu. Robin se odněkud vynoří, vlepí mi pusu za ucho, vezme do ruky hrst čokolád a hodí je do košíku. Pak na mě mrkne a zase zmizí. Rozesměji se na celé kolo. Vyřešil to za mě. On už snad i ví, jak přemýšlím.
Doma si pustí televizi a já se dám do vaření. Nevymýšlím nic složitého, udělám klasické americké brambory s kuřecími řízky a bohatou oblohou. Na stůl připravím svíčky a postavím víno a dvě skleničky. Když je uvařeno, vše dám na stůl a zapálím svíčky. Pyšná na sama na sebe se vydám do obýváku, televize pořád hraje.
,,Robe, vše je připraveno,"oznámím mu. Ten bídák nereaguje. Že by byl tolik zažraný do nějakého trapného televizního pořadu? Obejdu sedačku a dojde mi můj omyl. Robin usnul. Zadržím se, abych se nerozesmála. Já se vymlouvám na únavu a on nakonec usne. Pak mi dojde, že na hostinu připravenou v jídelně nedojde a smích mě přejde. Přijde mi to trochu líto. Dojdu pro deku, kterou přes toho cvoka přehodím,vypnu televizi a dám mu mateřskou pusu na čelo. V jídelně pak sfouknu svíčky a jídlo schovám do mikrovlnky. Zhasnu světla a vydám se do ložnice. Nechám Roba v obýváku, nejsem takový silák, abych ho přendala do postele. Jen při té představě se zase musím smát. Osprchuji se, vyčistím zuby,vyndám čočky a s učebnicí v ruce zalezu do peřin. Celá postel jen pro sebe má taky své výhody, dodávám si optimismus. Je mi líto, že jsem přišla o jeho krásné laskání. Nějakou dobu si pročítám učivo, ale pak ho hodím do aktovky, sundám si brýle a zavřu oči. Poslední myšlenky patří jak jinak než Robinovi, spícímu na gauči.

Zdá se mi krásný sen. Jsem v něm já a Robin, který mi rukou šmátrá pod košilkou a hladí mě. Hlazení přibírá na intenzitě, načež mi dojde, že to není sen. Otevřu oči a pronesu zmateně do nočního ticha:
,,Robine?"
,,Jsem to já, miláčku." Oddychnu si. Ten hajzlík se vzbudil a neváhá vzbudit i mě. I když tak krásným způsobem,to se musí nechat.
,,Oh, RObine,"vydechnu, když zajede rukou níž. Nemluví, ale když do mě nečekaně pronikne, nejsem to jen já, kdo dává hlasitě najevo svou rozkoš. Pak se svalí vedle mě a zasype mi obličej polibky.
,,Omlouvám se. Nevím,co se to stalo. Nějak jsem usnul.."
,,Všimla jsem si,"podotknu kousavě, ale vracím mu polibky. Tu noc se milujeme ještě několikrát a pak mu jen ležím v náručí a mlsáme čokoládu. Večeře to sice není, ale co. Je mi krásně.
,,Robe?"
,,Hm?"dá mi sladkou pusu.
,,Víš, jak budu zítra mrtvá?"
Rozesměje se.
,,Ale taky budu šťastná,"dodám a on zvážní. Nakloní se ke mě a zašeptá mi do ucha.
,,Já jsem šťastný pořád. Když vím, že jsi moje." Je tak krásné slyšet taková slova od milujícího člověka. Takové štěstí si snad ani nezasloužím.
O pár hodin později vstanu a malátnými kroky dojdu do koupelny. Vysprchuji se a rychle se obléknu. Nechci zabírat koupelnu moc dlouho. Ještě si nasadím čočky, namaluji se, učešu a skočím do postele na toho mého divocha.
,,Vstávej,"kousnu ho do ucha. Nic. Políbím ho na víčka a začnu mu rukou jezdit do břiše.
,,Kamčo,"zamumlá a pomalinku otevře oči.
,,Ahoj lásko,"zaculím se na něho.
,,Ahoj,"kouká zmateně kolem.
,,Za půl hodiny mi odjíždí vlak,"oznámím mu.
,,A?Vždyť ty nejedeš vlakem...,"nechápe.
,,Budu muset jestli nevstaneš,"oznámím mu s úsměvem a hodlám vstát. To mi však nedovolí. Než vůbec zaregistruji, co se děje, ležím pod ním a cítím jeho ruku pod svým tričkem.
,,Robe,"vzdychnu. ,,Musím do školy..,"namítám.
,,Vždyť se tam dostaneš..,"přisaje svá ústa na má.
,,Ale včas,"snažím se ještě.
,,Neboj se lásko. Budu jako vítr."To mu tak budu věřit.
To ráno se už podruhé oblékám. Připravená, s taškou v ruce čekám, až vyleze Rob z koupelny. Vlak už mi odjel před pár minutami.
,,Jsem hotovej,"vyleze.
,,To ty si hned,"zašklebím se na něj a utíkám před jeho rukou. Pak se smíchem vyjdeme z bytu a nasedneme do auta.
,,Jestli dneska přijdu pozdě,tak se ti pomstím."
,,Hm, tak na to se těším,"přejede mě pohledem.
,,Nemáš na co. Bude to krutý..,"
,,Páni. Ale ne, nerozptyluj mě,"zadívá se na silnici a soustředí se na jízdu. Ale usmívá se a já si ho už zase prohlížím. Ty jeho oči. Uáá. Nádhera. Svaly na rukou se mu napínají, tak že je to vidět i pod tričkem. A ty drsné prsty, když mě hladí..
,,Řekl jsem, abys mě nerozptylovala,"mrkne na mě.
,,Dělám něco?"
,,Jo. Sleduješ mě a já jsem byl vždycky nervózní, když se na mě koukala krásná holka."
,,Kecko,"podotknu a zahledím se z okýnka.
,,Taky tě miluju,"řekne a já vím, že nelže.
Před školou jsem pět minut před zvoněním.
,,Děkuji ti,"políbím ho něžně. Pak vystoupím a ještě mu řeknu.
,,Oběd máš v mikrovlnce, miluju tě, pa."
,,Počkej,ty dneska nebudeš u mě?"zatváří se zaraženě.
,,Ne, musím být taky někdy doma,"pokrčím rameny. Ještě se k němu nakloním, abych mu dala krátký polibek a pak už jdu pryč. Nemohla bych se od něj odtrhnout. Ještě chvíli stojím u zábradlí a sleduji ho, jak odjíždí. Zamávám mu a pak zamířím do té mučící budovy. Když zalezu do šatny, přiběhne Lenka.
,,Jéé, ahoj,"začne si zouvat boty.
,,Ahoj,"usměji se na ní. Společně vejdeme do třídy a já se usměji na mé spolužáky. Zdá se mi,nebo na mě koukají nějak divně?Sednu si do lavice a pozdravím Jakuba sedícího za mnou.
,,Ahoj,"vrátí mi pozdrav.,,Vypadáš dneska nějak ztrhaně,"podotkne.
,,Se nediv, když byla s tím svým nabíječem,"podotkne kdosi.
,,Nabíječem?"zmůžu se jen.
,,O, nebo mu říkáš píchač?"smějou se.
,,Nemám žádného nabíječe nebo píchače,"řeknu a musím se vší silou ovládat, abych nevybuchla.
,,Neřeš je,"řekne Jakub.,,Jen závidí."
,,Holky bych chápala,ale že mi ho závidí kluci..."
,,Oni závidí jemu,ty trubko."Musím se smát s ním. Kromě pár lidí jsou všichni jako dřív, tak to přestanu řešit. Samozřejmě, že věděli, že asi mám přítele, ale včera ho viděli poprvé. Předtím jsme se vždycky scházeli jinde, nebo se zdržel a přijel, že už tam mí drazí spolužáci nebyli. K našim lavicím přijde pár dalších spolužáků.
,,Hele a to je jako vážná známost?"ptá se Pepa.
,,Já jiný než vážný známosti nemám,"směji se.
,,No jako to je dost vážný..,"podotkne Míra.
,,Proč myslíš?"nechápu.
,,Viděl jsem vás, když jste přijeli. Ty na něj prej:,,oběd máš v mikrovlnce,"rozesměje se.,,To zní, jak kdybyste byli manželé."
,,Ty už mu i vaříš?"zajímá se Jakub.
,,Ale ne, včera to bylo výjimečně,"mávnu rukou.
,,Prosim vás lidi, vždyť oni spolu i žijou,"přiběhne Lenka, aby si přidala.
,,Ty nebydlíš doma,jo?"
,,Ale jo, bydlím. Někdy tam jsem teda..."rozesměji se.
,,To si asi už neužíváš žádnou srandu.."
,,Proč bych si neměla užívat?"
,,Když si pořád s ním."
,,Ale já si užívám tu srandu s ním. A navíc s ním nejsem pořád. Chodím se bavit i bez něj,"snažím se. Lenka se na mě zašklebí. Ví, že to už dlouho není pravda.
,,Tak to dokaž,"ozve se Lukáš. Moje dávná tajná láska.Vždycky se mi strašně líbil a jeden čas jsme spolu i chodili. Ale to byli takové ty dětské vztahy.
,,Jak?"mírně nadzvednu obočí.
,,Pojď s náma dneska do hospy,"pousměje se trochu.
,,Ty chodíš do hospy, jo?"směji se.,,Takovej abstinent."
,,Občas si něco dám,"pokrčí rameny. ,,A navíc tam nemusíš chodit kvůli alkoholu, sranda může být i bez něho."
,,To máš pravdu,"přiznám mu bod.
,,Takže jdeš?"zajímá Lenku. Přemýšlím. Robina miluji víc než můj život, ale oni mají pravdu. Dneska bych stejně byla doma, tak proč se nejít pobavit s kamarády.
,,Jo,"přisvědčím.
,,Super,"usměje se na mě Lukáš a už si jdou každý sednout na své místo. Milá učitelka na česká jazyk přišla a nám začíná první hodina plná učení mučení. Tak do toho.

Dnešní školní den skončí nezvykle brzy a vzhledem k tomu, že nechodím na obědy jsem jedna z prvních, které dorazí domů.
,,Ahoj,"pozdravím taťku sedícího v křesle.
,,Ha, návrat ztracené dcery,"usměje se na mě. Hodím si tašku do pokoje a už se hrnu do kuchyně.
,,Copak máme dobrého?"zvolám.
,,Hledej, hledej,"pobídne mě otec. Najednou se odněkud vynoří i moje starší sestra, která zamíří rovnou do trouby.
,,Kuřátko,"oznámí mi a už si rve kus jen pro sebe. Vrhnu se na to a za chvíli už třímám v ruce krásné stehýnko. Posadím se naproti ségře a olizuji se až za ušima.
,,Jak se daří, sestřičko?"optá se mě po chvilce.
,,Naprosto bezvadně,"nešetřím chválou.,,A co ty?"
,,Naprosto úžasně,"vrátí mi to a musíme se smát.
,,Takže Robin nezlobí?"
,,Nene,"usmívám se.,,To já jeho.A tebe Marek nezlobí?"
,,Zlobí hajzl jeden zlobí,"vykřikne.Se smíchem přinesu láhev coca coly a dvě skleničky. Sestřička si našla přítele ve stejnou dobu jako já. Její Marek je krásný kluk. Tmavovlasý s modrýma očima. Nemít Robina a nevědět, že bezhlavě miluje moji sestřičku, šáhla bych po něm hned.
,,Chtěla bych s ním miminko,"povzdychne si najednou.
,,Nee, další díťě do rodiny,"křičí táta z obýváku.
,,Neposlouchej,"okřiknu ho se smíchem a k sestřičce řeknu:,,A to je problém?"
,,Ne,"napije se.,,Ale nevím, jestli by ho chtěl i Marek."
,,Nechtěl, kdo by ho taky chtěl.."ozve se.
,,Tati,"okřiknu ho znovu.
,,Už jdu pryč, už jdu."
,,Tak by sis s ním měla o tom promluvit,"řeknu jí.
,,To je těžký."
,,Ale není,"zakroutím hlavou.,,Prosim tě tobě je 20, jsi pracující žena, která vydělává obstojnou částku. Markovi je 26 a vydělává víc než je zdrávo. A co je nejdůležitější, jste spolu už nějakou tu dobu, znáte se a milujete se. A tak nevidím důvod, proč by mu to mělo vadit. A i kdyby jo, prostě to s ním musíš probrat. Co kdyby ho chtěl taky, jen si myslí, že jsi ještě moc mladá na to,abys ho chtěla?"vychrlím jedním dechem.
,,Já nevím,"namítne.
,,Ale já jo. Prostě jestli nad tím přemýšlíš, tak mu to musíš říct. Ve vztahu je důležité říkat si úplně všechno, každou blbůstku, co tě jen kdy napadla,"poučuji svou starší sestru.
,,Asi máš pravdu."
,,Mám."
,,Hned dneska si s ním o tom promluvím."
,,Promluv."
,,Děkuju ti,Kamí.Víš jak tě mám ráda, viď?"řekne s úsměvem.
,,Vím."
Vstane a vydá se do svého pokoje.
,,Míšo?"
,,Hm?"
,,Taky tě mám ráda."
,,Vím,"vrátí mi to. Znovu se musím smát.

,,Kamilko,"řekne mamka a obejme mě hned jak přijde z práce.
,,Maminko,"stisknu jí pevně.,,Ráda tě vidím."
,,Já tebe taky,"prohlíží si mě.,,Už jsi jedla?"
,,Jo, neboj se,"směji se.
,,Jsi nějaká hubená."
,,Ale kdepak."
,,To vidím,"zakroutí hlavou.
Už zase se Směji..
Posadím se na gauč a zajímám se.
,,Jak bylo v práci?"
,,Jak asi může být v práci?"odpoví mi otázkou.,,Blbě!"odpoví si pak sama.
,,Tak teď už si doma,tak se nemrač."
,,Vždyť se nemračím,"na důkaz svých slov se na mě usměje.
,,Půjdu dneska s kámošema do hospy, jo?"
,,Robin přijede?"
,,Proč?Půjdu se spolužákama, bez Robina."
,,Ty někam půjdeš bez něj ,jo?"
Už mě štve, jak všechny překvapuje, že jdu někam bez něho.
,,Jo jdu s Lenkou a dalšíma lidma ze třídy."
,,Tak to si uží,"sedne si naproti mě s hrnkem v ruce.,,Jak se vlastně má Lenka?"
,,Ale jo asi fajn. Zase se s někým rozešla."
,,Už zase?"
,,Hm,"kývnu.,,Je to blázen."
,,Řeknu ti, když jí vidím, jsem ráda, že máš Robina."
,,Já taky, strašně moc,"vzdychnu.
,,Miluješ ho, viď?"
,,Strašně moc. Nedokážu si představit být bez něj. Už teď se mi stýská."
,,Ty můj blázínku. Láska je krásnej cit,"vlepí mi pusu na čelo.
,,Jo, to je,"usměji se na ní. Zrovna v tak krásnou chvíli s mamkou mi zapípá sms.
,,Sakra,"pronesu. Tvář se mi ale rozjasní, když zjistím, kdo napsal.
AHOJ LASKO. NEROZMYSLELA SES?STYSKA SE MI.
Je to brouček. Hned mu musím odepsat.
AHOJ MILASKU:)NE NEROZMYSLELA. NEMUZEME BYT SPOLU PORAD,PAK UZ BY SI ME MEL PLNE ZUBY:)ME SE TAKY MOC STYSKA..MILUJU TE
Vstanu a dojdu do pokoje. Nadechnu se. Můj krásný dětský pokojík. Plný plyšáků a svíček a hlavně knížek. Teď už na čtení nemám vůbec čas. Otevřu skříň, když mi zase zapípá mobil.
TO SE NIKDY NESTANE. MILUJI TE MOC MA KRASNA VILO. OZVI SE MI JESTE DNESKA.PA
Usměji se a začnu se probírat oblečením, co mi tu ještě zbyla.Nakonec si vyberu drobet odrbané džíny s černým páskem, ke kterému si připravím červené tričko s kulatým výstřihem a černým potiskem. Pak si napustím vanu, do které se na půl hodiny ponořím.Je to krásné jen tak relaxovat. Umyji si hlavu a znovu se namaluji. Pak se oblíknu, nasadím náušnice a navoním se mou oblíbenou vůní Noemi. Sice nemá cenu vonět se moc do hospody, ale zvyk je zvyk. Do kapsy mobil, na kterém neobjevím žádnou zprávičku a nějaké peníze. Něco málo po páté vycházím z domu a zamířím do hospody, kam chodí převážně místní mládež. Hned po příchodu na mě dolehne kouř z cigaret. Když si mé oči přivyknou na umělé osvětlení, rozhlédnu se kolem. Parta z mé třídy sedí nedaleko vchodu, takže je objevím skoro okamžitě. Hraje tu příjemná hudba a nemůžu si nevšimnout mnoha obdivných pohledů na moji osobu.
,,Ahoj,"pozdravím mé spolužáky, kteří jsou tu už v plném počtu.
,,Ahooj,"pozdraví mě nadšeně a řekla bych, že snad i trochu překvapeně.
,,Ty jsi vážně přišla, jo?"usměje se na mě Lukáš.
,,Vždyť jsem to říkala, ne?"nechápu jeho překvapení.Jen pokrčí rameny a uvolní mi místo.
,,Ne,díky. Jdu si pro něco k pití,"odmítnu jeho galantnost. Lenka vstane a jde se mnou. Cestou mě ještě obejme.
,,Kamí, my jsme tak dlouho nepokecaly."
,,Zas tak dlouho to není..,"usměji se na ní.
,,Ale pro mě jo. Nepůjdeme z hospy ke mně?"
,,Ráda,"ta představa mě celkem láká. Lenku mám vážně ráda. Je to moje druhá sestra a mrzí mě, že teď na ní nějak není čas.
U baru se chvíli rozmýšlím. Nakonec si objednám prostě kolu a čekám, až Lence natočí pivo.
,,Ty si nedáš žádný alkohol?"kývne směrem k širokému výběru.
,,Ne, kola stačí,"usměji se na ní. Nevidím důvod, proč si teď dávat něco jiného. Vrátíme se ke stolu, u kterého ale teď sedí jen Lukáš s Martinou. Ostatní se někam rozprchly, většina asi na taneční parket. Nechce se mi mezi ně plést, ale Lenka to neřeší a vecpe se mezi ně. Posadím se naproti Lukášovi, který se na mě zase usměje.
Rozhlížím se kolem a popíjím kolu. Lenka s Martinou odejdou na záchod a já zůstanu s Lukášem sama.
,,Asi nechápeš, proč jsi sem šla, viď?"
,,Proč?"nechápu.,,Ne já..jen je to po dlouhé době.."
,,Jemu se nelíbí, když chodíš pařit?"slovo ,,jemu,,pronese trochu s nechutí.
,,Ne, nejde o něho,"opravím ho trochu rozmrzele. ,,Jde o mě."
Zvedne obočí.
,,Víš, když jsem s ním, nepotřebuji pařby,nepotřebuji alkohol, cigára prostě nic. Jsem šťastná, že jsem s ním. Bavím se. Já..."povzdychnu si a mávnu rukou.
,,Chápu,"řekne.
,,Nejsem si tak jistá..,"podotknu.
,,Ale já to vážně chápu. Prostě prožíváš to, co by chtěli všichni. Tyhle lidi..a já taky..bychom taky chtěly takovouhle pravou lásku..ale nemají jí, a tak jsou vděční za ty pařby a alkohol. Prostě nesmíš nás za to odsuzovat, Kamčo."
Líbí se mi, jak pronesl moje jméno.
,,Neodsuzuju vás, to rozhodně ne,"zakroutím hlavou.
,,Závidím mu,"řekne tiše a zadívá se mi do očí. Jen polknu. Tohohle kluka jsem chtěla celé čtyři roky. Škola mě bavila jen díky tomu, že tam byl on. Stále když ho vidím, tak mi něco sevře žaludek. Ale s příchodem Robina, už ta platonická láska skončila. Robin je muž mého života.
,,Zatancuješ si se mnou?"řekne, když se rozehrají pomalé tóny. Chvíli přemýšlím . No a proč ne. Na tanci přece není nic špatného.
Dojdeme na parket, kde mě k sobě přitáhne. Musím se usmát. Kde jsou ty časy, kdy byl menší než já. Roste z něho krásný chlap. Ze všech lidí z mé třídy už se stávají dospělí muži a ženy.
,,Krásně voníš,“řekne s hlavou a u mých vlasů. Všimnu si několik nesouhlasných pohledů, směrující k naší dvojici. Už slyším ty kecy. Teď budu ještě ke všemu kurva, která se tahá s kdekým.
,,Díky,“usměji se na něj. Je zvláštní mít obličej tak blízko něho.Vlastně jsem se nikdy nelíbala s nikým jiným než s Robinem. Jaké by to asi bylo?Hned se okřiknu za takové myšlenky. Panebože, jsem to ale blbka. Musím ale uznat, že má Lukáš krásné oči. Něčím mi připomínají ty Robinovo i přes odlišnou barvu. Oba dva se umí nádherně podívat.
Cítím, že by mě chtěl políbit. V jeho očích čtu touhu. Odtrnu se od něj. Co to proboha dělám? Vůbec jsem s ním neměla tancovat.
Otočím se a očima vyhledám Lenku.
,,Půjdeme?“naznačím jí rty a ona jen kývne. Rychlým krokem vyjdu z hospody a nevnímám Lukášovo hlas, jenž na mě volá:,,Kamčo!“

,,To si děláš srandu,“smíchy se válím na podlaze u Lenky doma. Jsem ráda, že jsem k ní šla. Právě mi vypráví své největší trapasy v posteli.
,,Ne, nedělám,“ubezpečí mě.,,A když bylo po všem, tak se mě zeptal:,,Tak kdy si to zopakujeme,zlato?“
,,Cos mu na to řekla?“slzím.
,,Víš,nevím..zítra mám jít na testy na AIDS. Zjistila jsem, že jeden můj milenec byl HIV pozitivní!
,,Ne, tos neudělala,“nevěřím.
,,Ale jo,“kývne.
,,Co on na to?“
,,Víckrát jsem ho neviděla.“
,,Panebože,“vyprsknu.,,Byla to vážně jen legrace,jo? Nejsi ničím nakažená?“
,,To víš, že ne. Nejsem husa.“
,,Uf, to se mi ulevilo.‘‘
,,Blbko,“nabere si další hrst brambůrků.
,,A co tvůj milostný život?“
,,Nemůžu si stěžovat,“zazubím se.
,,To tě vážně baví být pořád s tím jedním a samým?“nechápe.
,,To tě vážně baví je pořád střídat?“odpovím otázkou.
,,Jo,“neváhá.
,,Jo,baví,“odpovím jí až teď.
,,Fajn,“směje se.,,Já jen mě zajímá..to to není už nudný?“
,,Nudný?“vyprsknu.,,Vůbec ne.“Zatváří se zamyšleně.
,,Víš, já ho miluju. Nedokážu si představit sex s nikým jiným.“
,,Já si zas nedokážu představit sex jen s jedním,“začne se smát.
,,Holt jsme jiné,“prohodím s úsměvem.
,,Ale stejně tě mám ráda,“obejmě mě.
,,Já tebe taky,Leni.“
Přeje si, abych u ní přespala, ale s díky odmítnu. Ráda u ní někdy přespím, ale cítím, že dnes bych se měla vrátit domů. Jde mě kousek doprovodit a přitom si zapálí.
,,Chceš?“nabídne mi.
,,Ne, díky.“
,,Tentokrát vážně nekouříš, jo?“Naráží na fakt, že jsme si vždycky řekly, že přestane, ale když nastala nějaká akce, daly jsme si zase. Tentokrát už v tom nejedu.
,,Už ne,“usměji se na ní.
,,Chtěla bych mít sílu jako ty.“
Pak se rozloučíme a ona se vrací domů. Já pokračuji v cestě sama a myslím na Robina. Copak asi dělá?Je někde s partou kámošů, nebo je doma a kouká na televizi? Myslí na mě? Vzpomněla jsem si, že chtěl abych mu napsal a tak vytáhnu mobil a naťukám.
AHOJ ROBE. COPA DĚLÁŠ?JÁ NA TEBE MYSLÍM. DOMA JE KRÁSNĚ, ALE S TEBOU JE MI KRÁSNĚJI..
Odešlu na příslušné číslo a rozhlédnu se kolem. Nemám ráda tyhle cesty kolem lesa, kde není nikde ani živáčka. Vidět mě takhle Robin tak mě přiváže a nepustí. Nejlépe k posteli, uchichtnu se pro sebe. Noční ticho přeruší známá melodie linoucí se z mého mobilu. Robin mi místo sms rovnou volá.
,,AHOJ,“vyhrknu.
,,Ahoj zlatíčko,“řekne a mě poskočí srdíčko. Je tak krásné slyšet jeho hlas.
,,Musel jsem tě slyšet, jsi v pořádku?“
,,Jasně, že jsem v pořádku,“uchichtnu se.,,Co děláš?Nepodvádíš mě tam s někým?“
,,Blázínku. Teď už ležím a přemýšlím.“
,,O čem?“zajímám se.
,,O nás dvou,“napíná mě.
,,Povídej,to mě zajímá.“
,,Víš, došlo mi, že čím déle jsme spolu tím horší je pro mě se od tebe odloučit. Něco takového jsem nikdy nezažil…“
,,Cítím to stejně..,“skočím mu do řeči dojatě.
,,Chci tě tady,“řekne skoro šeptem.
,,Chtěla bych být s tebou….“
,,Přijedu pro tebe..ne nejde to, měl jsem pivo. Kamčo…,“vzdychne si.
,,Miluju tě, Robine. Víc než cokoliv, je jedno, že teď nejsem s tebou, moje láska je s tebou pořád…,“řeknu mu to nejkrásnější vyznání, co jsem mu kdy řekla.
,,A moje láska je s tebou…,“slyším jak si povzdechl.,,Zítra si tě vyzvednu po škole, ano?“
,,Budu se těšit.“
,,Dobrou,“řekne nejistě.
,,Dobrou.“
,,Dobrou,“řekne znovu.
,,Zavěs to první,“uchichtnu se.
,,Nejde to,“směje se.
,,Dobrou,“zkusím to znovu.
,,Dobrou,“vrátí mi to. Nic.Nezavěsí.
,,Miluji tě,“řeknu ještě a zavěsím. Už jsem doma. Odemknu si a za půl hodinky už ležím v postýlce. V mé dětské postýlce. Svým způsobem mám ale radši tu v Robinově bytě. Tam jsem se stala ženou. Tam uléhám s mojí životní láskou.

První hodina celou prospím. Ani nevím proč jsem tak unavená, ale když se podívám na zbytek třídy, nevypadají o moc líp. Zřejmě se to jejich posezení v hospodě protáhlo do ranních novin, protože jsou bledí, v horším případě zelení. Druhou hodinu máme sexuální výchovu, která probudí i ty největší zoufalce. Musím se smát tomu, jak nám do hlavy cpou pořád ty samé věci, aniž by je zajímalo, že už nám to říkaly před rokem. Ale aspoň je to hodina zábavná, to se musí nechat.
,,Někteří z vás už možná mají nějaké menší sexuální zkušenosti,“prohlásí perličku naše poněkud starší paní učitelka. V tu chvíli jako by do třídy hodila atomovku. Celá třída hřmí smíchem a padají hlavně poznámky na moji a Lenčinu stranu. Jako by ostatní byli svatoušci nebo co.
,,Ano paní učitelko. Je pravda, že někdy to je vážně…malé,“naznačí Lenka rukama asi pět centimetrů. Jestli jsme se předtím uklidnily, teď se smějeme nanovo. Prostě super hodina.
Na mě soukromá sexuální výchova čeká hned, jak odzvoní poslední hodinu a já vyběhnu ze školy. Nasednu do auta a nechám se vést pryč. Pryč od školy. Směrem za láskou.
,,Robe,“vzdychám v lese kousek za mým rodným městem. Nemohli jsme to zkrátka vydržet, aniž bychom se domlouvali, zatočil na první cestu do lesa, kde zastavil a hladově mě políbil. Sice je to v autě krajně nepohodlné a mnohem radši bych s ním byla v té jeho krásně velké posteli, ale na tu taky dojde.
Když se o hodinu později dostaneme do bytu, na nic nečekáme a milujeme se znovu, tentokrát pohodlně. Pak chvíli ležíme a Robin mi dává polibky na obličej, přičemž mi hladí tvář.
,,Kamilko.“
,,Robíku.“ Rozesměji se. Robíku mu říká jeho mamka, a když tak udělá přede mnou, Robin se tváří jak na popravě. Taky teď na mě zavrčí, ale pak mě rajcovně kousne do ucha.
,,Robe. Já mám pocit, že už to nevydržím..“
,,Co myslíš?“zeptá se starostlivě.
,,Tu lásku k tobě…miluju tě tak moc, že mám někdy pocit, že mě to zničí..,“řeknu trochu nejistě. Usměje se na mě a obejme tak, jako by mě už nikdy nechtěl pustit.
,,Holčičko moje..miluju tě víc než celý můj život,“pošeptá mi do ouška a já v tu chvíli vzlétnu až kamsi do nebe. S ním je můj život perfektní, s ním chci zestárnout.
Skvělé odpoledne plné milování zakončíme večeří v nóbl restauraci ve středu města. Díváme si s Robem přes svit svíčky do očí a přitom má svoji ruku položenou na mé, která leží ledabyle na stole. V očích se nám už neodráží zamilovanost, jako na začátku našeho vztahu. V očích se nám odráží pravá nefalšovaná láska. Prožili jsme spolu spoustu krásných měsíců, spoustu krásných víkendů, dovolených, spoustu zážitků. A bude jich ještě spousta.
,,Musím domů,“oznámím mu smutně o pár hodin později.
,,Ty u mě nebudeš spát?“zatváří se zklamaně.
,,Promiň, musím se vrátit domů,“dám mu pusu na tvář a dál jdeme ruku v ruce nočním městem.
,,Stejně už rodinu dneska neuvidíš,“připomene mi.
,,Já vím. Ale prostě aspoň se tam vrátím. Nechci,aby měli pocit, že mě nějak ztratili.“
,,Já vím,“usměje se na mě a nakrátko k sobě přitáhne, aby mě mohl políbit.
Pak mě odveze domů. Dívám se na ubíhající krajinu a přemýšlím nad tím, jak moc jsem se za poslední měsíce změnila. Necítím se jako dívka mého věku. Cítím se jako žena, žijící ve šťastném manželství. Je to zvláštní tak rychle dospět.
Doma si uvařím čaj a zasednu k televizi. Až teď se po několika hodinách podívám na mobil. A hle, mám tam od někoho zprávičku. Od Lukáše? Co ten mi píše?
AHOJ KAMI. NEŠLA BY JSI NA CHVÍLI VEN?
Zpráva přišla před několika hodinami, tak už mu ani neodepíšu. Vždyť se s ním uvidím ve škole. Dopiji čas, zkonstatuji, že v televizi nic normálního nedává a pak zalehnu do postele. Nový den se pomalu blíží. Nemůžu se dočkat, až zase uvidím toho mého cvoka milovaného.

Nový den přišel neočekávaně, stejně jako bouřka v letní dnech. Rychle jsem vyskočila z postele a udělala si tašku do školy. Pak typická ranní úprava a hrr do školy.
Na mobilu jsem objevila zprávu, kterou mi musel Rob napsat, než se vydal na trénink. Stálo na ní stručně: ,,Miluji tě.“
Odepíšu mu stejně a pak si nasadím do uší sluchátka, abych na chvíli zapomněla na tenhle svět a ponořila se do světa mých snů a přestav. Každý takový svět má.
,,Ahoj,“prohlásím do vzduchu, když přijdu do třídy. Ozvou se pozdravy ze všech stran. Pohled mi zajede k Lukášovi. Tváří se normálně, asi na mě není naštvaný.
,,Čau,“pozdravím ho.
,,Ahoj,“vrátí mi pozdrav i s úsměvem. Uf, je to ok, oddychnu si. Zpozoruji, že Lenka není ve škole. Jéé, to zas bude nuda.
První hodinu máme matiku. Naštěstí už se nám vrátila třídní, tak to je v klidu. Učitelka už se nám ani nesnaží vecpat do hlavy novou látku, spíš opakujeme a hlavně blbneme. Zrovna když se učitelka otočí k tabuli, ke mně přijde papírek s mým jménem. Trochu nedůvěřivě ho otevřu.
AHOJ. PROČ JSI VČERA NEODEPSALA?
Hned vím, od koho je,aniž by se Lukáš musel odepsat.
AHOJ. PROMIŇ, VŠIMLA JSEM SI ZPRÁVY AŽ POZDĚ VEČER.
Odepíšu mu a zahledím se na tabuli. O pár minut později mi přijde.
AHA. TY JSI BYLA S TÍM SVÝM,VIĎ?
Ježíši, co s tím všichni pořád nadělají? Odepíšu mu rychle, ale za to stručně.
JO.
Na to už mi nic nenapíše, a tak hodina matiky proběhne v klidu. O přestávce mi přijde zpráva od Lenky, že je nemocná a několik dní nepřijde. No to je pěkný, pomyslím si. Ale tak hlavně ať se uzdraví.
Další hodinu máme češtinu. Jéé, musíme se učit jako cvoci. Asi milé paní učitelce nedošlo, že z nás teď už doopravdy nic nedostane.
O další přestávce si všimnu několika zmeškaných hovorů. To číslo neznám. Rozhodnu se tedy hned zavolat nazpátek. Telefon vyzvání neuvěřitelně dlouho, ale nikdo to nebere. Přemýšlím, kdo by to mohl být. Že by měl někdo nové číslo? Rozhlídne se po třídě, ale nikoho s mobilem v ruce nevidím. Tak nic, povzdychnu si a zahledím se do sešitu na zeměpis, který mě čeká další hodinu. V tom mi mobil zazvoní znovu. Rychle ho vytáhnu z kapsy a přijmu hovor.
,,Prosim,“vydechnu do telefonu.
,,Dobrý den, je u telefonu Kamila Váchová?“ozve se ženský hlas. Zní strašně formálně, jako odněkud z úřadu. Dojde mi, že to nebude jen nějaký trhlý spolužák, tak se pomalu přesunu na chodbu.
,,Ano, to jsem já,“odpovím při chůzi.
,,Promiňte, že obtěžujeme, ale našly jsme vaše číslo a jméno připsané na fotce v jedné peněžence a ….“
,,V peněžence?“ skočím jí do řeči. Asi to bylo nezdvořilé, ale nevybavuji si nikoho, kdo by měl moji fotku v peněžence. Ledaže…no jo Robin.
,,V klučičí peněžence? Že ji ten trouba zase ztratil?“zeptám se otráveně, ale ráda, že se to vysvětlilo.
,,Obávám se, že je to horší,“její hlas zní nejistě a i já se zarazím. Horší?
,,Musím vám bohužel oznámit, že …,“slyším šustění papíru, jak prohledává nějaké listy.,,Že Robin Mácha měl vážnou autonehodu a leží u nás v nemocnici.“
,,Cože?“vydechnu a opřu se o zeď.
,,Jak vážnou?“zeptám se chraplivě.
,,Slečno, měla by jste co nejrychleji přijet,“řekne mi jen a mě se zatočí hlava. Slyším jen velké dunění v hlavě a stěží zaregistruji, v jaké nemocnici, že leží. Na druhé straně telefonu už dávno nikdo není, ale já pořád svírám mobil u ucha.
,,Kamilo,“uslyším z velké dálky jakýsi hlas. Když se dostanu přes clonu, která mi brání v uvažování, dojde mi, že je to moje nepříjemný učitelka na zeměpis. Nesnáším jí, ale teď se tváří celkem normálně. Dokonce tak trochu starostlivě.
,,Je ti něco?“Dojde mi příčina její starosti. Otočím hlavu a v zrcadle na konci chodby spatřím svůj odraz. Sama sebe se leknu. Bledá jako stěna, výraz bez jakési emoce, rozklepaná jako osika.
,,Já…,“dostanu jen ze sebe a pak se mi zhroutí hlas. Mobil si zastrčím do kapsy a odkašlu si.
,,Musím jít,“nervózně si prohrábnu vlasy a udělám několik nejistých kroků směrem do třídy.
,,Ne, tam nechci,“zamumlám a obrátím se směrem ke schodišti.
,,Kamilo, zastav se,“oznámí mi učitelka přísně. To už je skoro celá třída stojící u dveří od třídy a zmateně se na mě dívají.
Poslechnu jí a znovu si nervózně prohrábnu vlasy.
,,Stalo se něco?“
Kývnu.,,Já opravdu musím jít.“ Znovu najdu ztracený hlas a sama sobě vynadám. Musím do nemocnice a to okamžitě. Doteď jsem jen mrhala časem.
,,Vy jděte do třídy a počkejte na mě,“přikáže spolužákům. Mě chytne v podpaží a řekne:
,,Pojď do sborovny. Rychle mi řekneš, co se stalo a pak budeš moct jít, ano?“
,,Rychle,“řeknu a cítím, jak mi z očí tečou slzy. Sakra, co tam dělají, nadávám si. Vadí mi, že mě vid takhle bezmocnou celá třída, ale vadí mi víc, že nejsem s mojí láskou.
Učitelka mě posadí na židli a pár učitelů, co tam jsou také se ke mně otočí. O takovou pozornost jsem nestála.
,,Povídej.“
Rychle jí přetlumočím rozhovor po telefonu, který jsem před krátkou chvíli obdržela a slzám se už nebráním.
,,Chápu, že tam musíš jít, ale napřed se musíš uklidnit,“řekne a já slyším v jejím hlase soucit. Sakra já nechci soucit, musím do nemocnice!
,,Já jsem klidná,“vyjeknu.
,,Jasně, jasně,“říká konejšivě.,,Máš někoho komu můžeš zavolat, aby tě do nemocnice odvezl?“
V první chvíli mě napadne Robin, ale pak mě hned píchne u srdce. Robin je moje jediná záchrana, když jsem na dně.
,,Táta,“dostanu ze sebe konečně.
,,Dobře,“kývne hlavou a na chvíli se vzdálí.
Bude to dobré, bude to v pořádku, uklidňuji se. V tom se vrátí učitelka.
,,Táta je tu za chvíli, dojdu ti pro věci.“
,,Nepotřebuji je,“řeknu rychle.
,,Ale potřebuješ. Počkáš tu?“
,,Ne, jdu s váma,“oznámím jí. Potřebuji chodit, potřebuji něco dělat. Počkám před třídou, učitelka vejde dovnitř sama a domýšlím si, jak jde k mému stolu a hází mi věci do tašky. Slyším spolužáky, jak se ptají, co se děje a kde jsem. Učitelka je okřikne a znovu je nabádá, aby ještě chvíli vydrželi. Pak vyjde a zavře za sebou dveře. Podá mi baťoh, který si rychle nasadím na záda a jde se mnou čekat před školu.
Táta je za tu za chvíli, rychle si hodím baťoh dozadu a hodlám nastoupit.
,,Hodně štěstí, Kamilo,“uslyším za sebou.
,,Děkuju,“otočím se a nemyslím jen za přání. Nakonec není tak špatná, jak se mi při hodinách jevila. Všechno to jsou jen lidi. Pak už se takovými myšlenkami nezabývám. Celou cestu do nemocnice mlčím a táta taky. Těch dvacet minut mi připadá neuvěřitelně dlouhých.
Konečně dojedeme na místo, nečekám na tátu a vyběhnu.
,,Kde leží Robin Mácha?“vybafnu na prvního člověka v bílém plášti, kterého potkám.
,,To musíte tamhle,“ukáže mladý pracovník na ženu sedící za pultem.
Ani nepoděkuji, rychlými kroky dojdu k té žene a zopakuji:
,,Kde leží Robin Mácha?“
,,Robin Mácha…hm..hm..počkejte…patro dvě.“
,,Díky.“ Rozběhnu se a moje kroky se rozléhají na všechny strany. Na patře dvě jsem za chvíli, ale bohužel zjistím, že tam Robin není.
,,Ten je právě na sále, drahoušku,“řekne mi jakási postarší pracovnice.“Když spatří můj zoufalý pohled, řekne:
,,Pojď se mnou.“Následuji jí a za chvíli už stojím před velkými bílými dveřmi.
,,Tady se posaď a počkej,“pobídne mě ta žena a zase odejde. Poslechnu jí a sednu si. Koukám střídavě na dveře a na mé ruce. Jak dlouho taková operace trvá? Co s ním je? Co s ním vlastně dělají? O nějakou dobu později,netuším jestli jsou to vteřiny nebo minuty, za mnou přijde táta. Sedne si mlčky vedle mě a položí mi ruku na rameno. Kolébám se trochu dopředu dozadu a už zase pláču. Proč jsem jen nezůstala včera u něj. Nemuselo se to stát. Představím si jeho oči. Ty jeho krásné oči, do kterých se tak ráda propadám. A jeho ruce, které mě umí chytnout i pohladit. Miluji ho zoufale. Jakou bolest asi teď musí prožívat? Mám pocit, že mě to bolí za něj.Uteče nekonečná doba, než se dveře otevřou a vyjde muž v bílém plášti. Vidím pot na jeho tváři a trochu nešťastný pohled.
,,Pane doktore,“vydechnu a stoupnu si před něj.,,Jak je mu?“
,,Kdo jste?“zatváří se zmateně.
,,Přítelkyně Robina Máchy,“řeknu rychle.
,,Aha. Slečno….“
,,Kamila, jsem Kamila,“doplním ho.
,,Slečno Kamilo, měla by jste si zajít na kávu nebo něco na zub, až se za pár hodin probere, jistě vás bude chtít vidět v pořádku.
,,Takže bude v pořádku?“vydechnu.
,,Slečno..jste mlaďounká. Nevím, jak bych vám to řekl….“Udělá se mi špatně od žaludku. ,,Robin se probere, ale je ve velmi kritickém stavu. Má velké pohmožděniny a jeho tělo už pomalu umírá. Nemůžeme s tím nic udělat. Je mi to líto. Můžete s ním jen strávit poslední chvilky. Nevím, jestli to bude minutka nebo dvě, ale déle pravděpodobně nevydrží,“tváří se smutně.
Podívám se na bílé stěny kolem sebe. Nějak mi nic nedochází. Robin umírá. Robin. Můj Robin.
,,Panebože,“řeknu jen a pak mám černo.

,,Slečno.“
Otevřu oči. Pořád jsem v té hnusné nemocnici.
,,Co…,“dostanu ze sebe.
,,Měl by se probrat každou chvílí,“usměje se na mě mladá sestřička.
,,Já jsme spala?“vykulím oči a pořád tak trochu zmatená se rozhlížím kolem.
,,Dali jsme vám něco malého na uklidnění. Teď už můžete jít za ním.“Za ním..za kým? Jo za Robinem. Co tu dělá?Robin umírá, napoví mi hlásek v mé hlavě.
Oklepu se a vstanu. Pomalu cítím, jak se mi začínají vracet slzy do očí a bolest do celého těla.
,,Kde leží?“zeptám se chraplavě.
,,Odvedu vás tam,“řekne sestřička.
Místnost plná všelijakých hadiček a přístrojů a uprostřed toho všeho leží člověk, který pro mě znamená celý svět. Pohladím ho po pohmožděné tváři. Tak bezbranný, tak slabý. Chtěla bych se o něj postarat, chtěla bych ho sevřít v náručí. Chtěla bych toho udělat moc. Místo toho se jen koukám, jak se mu pomalu zvedá hruď. Přejedu očima na jeho tvář a zpozoruji, že pomalu otevírá oči.
,,Lásko,“vydechnu.
Zabloudí očima na moji tvář.
,,Ty jsi tady,“uvědomí si.
,,Jsem s tebou,“pevně mu držím ruku a ani se nesnažím utírat slzy, které zběsile tečou po mých tvářích.
,,Neplakej,“mluví strašně tiše. Skoro až cítím tu námahu, jakou musí při tom vynaložit.
,,Cos to prováděl ty cvoku?“snažím se usmát. Ve tváři celé mokré od slz se úsměv ztratí.
,,Jsem blbec,“řekne.
,,Jo to jsi.“Vůbec netuším ,co bych mu měla říkat. Panebože, vždyť já ho už nikdy neuvidím. Nikdy už se ho nedotknu.
,,Miluju tě,Robine,“vydechnu zoufale. Chce se mi zvracet, chce se mi zemřít. Odejít společně s ním.
,,Já miluji tebe ,moje malá holčičko.“
,,Neodcházej,“prosím ho. Zoufale se znovu propadám do těch očí, ale vím, že je to naposledy.Vím, že moje prosby nejsou nic platné.
,,Nechci, ale musím,“řekne a v jeho očích čtu lásku. Tu pravou lásku, kterou dával do každého pohledu, který mi věnoval.
,,Musíš žít dál, Kami. Musíš to překonat.“
,,Nedokážu bez tebe žít,“pronesu zoufale.,,Nedokážu to.“ Mám pocit, že se zhroutím. Držím se jen kvůli němu.
,,Budu vždycky s tebou,“šeptá a oči drží s námahou otevřené.
,,Robine,“vydechnu jen a nemůžu mluvit dál. Chci řvát, chci mlátit a zničit vše, co mi přijde pod ruku.
,,Dala si smyl mému životu. Naplnila si ho láskou a smíchem. Život s tebou byl něco výjimečného. Nikdy toho nelituj, protože já toho nikdy litovat nebudu…“v jeho tváři čtu námahu, která ho přinutí na chvíli zavřít oči.
,,To ty jsi mi naučil ,co je to láska….Robe,“řeknu.Pokusí se na mě usmát, ale úsměv se promění v bolestivou grimasu.
,,Vždycky tě budu milovat,“zašeptá ještě a zavře oči. Modlím se, aby je otevřel. Modlím se,aby se na mě zase podíval.
,,Vždycky tě budu milovat,“pronesu do ticha. Nikdo už mě neslyší. Ruka, kterou držím je ledová. Robin oči neotvírá a mě dojde, že je konec. Zemřel. A s ním i já.
,,Nééé,“vykřiknu a sesunu se k zemi. Hlavu si složím do dlaní.
,,Néééé,“slzy tečou jako zběsilé,ale nic není platné. Nic mi nedokáže vrátit moji lásku. Nic už mi Robina nevrátí. Odešel. Chce se mi zemřít. Chci zemřít a ukončit ten přívan beznaděje. Prosím, ať se probudím. Prosím, ať je to jen vtip. Někdo mě chytne a nese pryč. Peru se. Nechci odejít od jeho těla. Nechci ho tam nechat samotného. On mě potřebuje. Nedochází mi, že nepotřebuje. Že už nepotřebuje nic. Našel svůj klid. A můj život se proměnil v noční můru.

Nevím, jak se dostanu z nemocnice domů. Další dny jen ležím v posteli, pláču a zoufám. Probouzím se s křikem a celá zpocená. Občas vstanu, dojdu na záchod nebo do kuchyně a pak zase zalehnu. Vyhýbám se pohledu do zrcadla. Musím vypadat příšerně. Je mi to jedno. Je mi jedno úplně všechno. Nechodím do školy, jen polehávám s nepřítomným pohledem na tváři.
,,Kamilko, musíš jíst, musíš se z toho dostat,“říká mi zoufale mamka každý den.
,,Nech mě,“odsekávám jí a znovu mě popadají záchvaty beznaděje. Vím, že je to trápí. Vím, že mi chtějí pomoct. Ale mě nic nepomůže. Mobil leží vypnutý na mém nočním stolku, nehybný, skoro jak mrtvý. Jen při tom slově se mi chce znovu zvracet. Vzpomenu si na Robina ležícího se zavřenýma očima a mám co dělat, abych to stihla na záchod. Tam se vyzvracím a opřu se o zeď. Sedím, hubená, zničená. Zavřená ve svém světě, ze kterého by mě mohla dostat jen moje láska. Je mrtvý, je mrtvý!!!Nikdy už nechci vidět nemocnici.Je mrtvý, je mrtvý!!!Nikdy už mu neuvařím, nikdy s ním nepůjdu na večeři. Nikdy už s ním nestrávím noc. Je mrtvý, je mrtvý!!Všechno na mě křičí. Moji plyšáci, moje stěny, moje poličky, moje knížky.
,,Robine, všude tě vidím,“vzdychnu a utřu si slzy. Vždycky, když někdo zemřel v televizi, mávla jsem nad tím rukou. Proč by se něco takového mělo stát zrovna mně? Stalo se. Tak krutě mi život vzal vše, co jsem měla. S tím mužem jsem chtěla zestárnout, mít děti, žít a zemřít. Teď jsem zbyla na všechno sama. Nikdo už mi nikdy nebude rozumět tak jako on. Vybavuji si místa, kde jsme spolu byli. Kde jsme se vodili za ruce, s nadějí, že to bude navždy. Proklínám chvíle, kdy jsem místo s ním byla jinde. Chvíle, kdy jsme se vrátila domů, místo toho, abych vedle něj ulehla. Dala bych všechno, za jeden jeho úsměv. Za jeho spokojený pohled. Vidět ho, jak se dívá na ten zatracenej fotbal, místo toho, aby se mi věnoval, by bylo jako pohlazení na duši. To se už nestane. Nenávidím ten fotbalový trénink, kvůli kterému přišel o život. Kdyby tam nejel. Kdybych ho jen nějak přemluvila. Kdybych jen byla s ním. Jen samé kdybych, ale nic už nevrátí čas. Čas jde dál. Pro ostatní určitě. Já žiji v jakémsi mraku. A nikde ani záblesk světla. Nevnímám ten zatracený čas. Chci jen zapomenout. Ale nejde to. Nejde to.
,,Kamčo. Vzali tě, přijali tě,“oznámí mi šťastně mamka za několik dní, kdy zase přijde do mého pokoje. Zvednu hlavu z polštáře.
,,Přijali..,“zopakuji. Propuknu v pláč. Vzali mě na školu. K čemu mi to teď je? Měli jsme to s Robinem oslavit spolu. Měli jsme se smát, jíst v posteli čokoládu a vymýšlet si, jaké to asi bude. Těšili jsme se, až budu mít školu v Plzni, abychom spolu mohli trávit více času.
,,Moje malá…moje malinká,“mamka mě hladí po vlasech a pláče se mnou. Pro jeden ztracený život a jednu ztrápenou dívku.
,,Mami, já nemůžu,“zachraptím, když se přežene vlna pláče.
,,Já vím, že je to těžké..“
,,Nevíš, jak je to těžké,“opravím jí.
,,Máš pravdu,“kývne.,,Asi to nevím, ale snažím se to pochopit. Pomoct ti.“
,,Mě nic nepomůže,“pronesu a přitáhnu si nohy k tělu.
,,Ale pomůže. Robin nechtěl, aby ses utrápila. Chtěl by, abys žila dál.“
,,Mami…nemluv o něm. Prosím nevyslovuj jeho jméno,“vykřiknu zoufale a chytnu se za hlavu.
,,Kamilo!Musíš o něm mluvit,“okřikne mě. ,,Musíš si ho připomínat. Nechtěl by, abys zapomněla. Jdi dál, ale nikdy nezapomínej na to ,co ti dal….“řekne.Nenechám jí domluvit.
,,Jdi pryč!!!“řeknu. Stoupne si na nohy a chce ještě něco říct:
,,Robin…“
Nenechám jí domluvit, vstanu a začnu křičet:
,,Vypadni!!!“ Čapnu polštáře a začnu je po ní házet.,,Vypadni!!“Mamka ještě řekne:
,,Přemýšlej,“a odejde. Spadnu na podlahu a začnu vzlykat. Netečou slzy, jen vzlykám a rukama si rvu vlasy. Pak se svinu na podlaze do klubíčka a pláču. Pláču několik hodin. Nakonec takhle usnu.

Ve škole už jsem nebyla spoustu dní. Ráda bych řekla, že se cítím lépe. Že už se můžu svobodně nadechnout, bez toho, aby mě zabolelo u srdce. Ale není tomu tak. Bolí to pořád stejně. Jisté pokroky jsem ale přecejenom udělala. Po dlouhém přemlouvání mamky, která za mnou dál chodila každý den, jsem začala obědvat s ostatníma členy rodiny. Taky jsem si zapla mobil. Ale všechny zprávy od spolužáků, rodiny a dalších lítostivých nebo schánějích lidí jsem hned vymazala. Na jedinou zprávu jsem odpověděla. A to od Robinovo rodičů. Napsali mi, že by se mnou rádi sešli. Odpověděla jsem, že se s nimi sejdu a přes zprávy jsme se domluvili kdy a kde. Oni jediní prožívají bolest jako já. Každé ráno jsem se dokonce začala znovu česat. Přinutila jsem se na sebe dívat do zrcadla. Vyhublé tváře a smutné oči mě děsily. Byla jsem jak mrtvola. Ten pohled mi vždycky přinutil zamyslet se. Dostala jsem nepatrnou chuť se sebou něco dělat. Vždycky jsem to ale nechala a znovu zalehla do postele. Stále mi tekly slzy. Už jsem nekřičela, jen mi někdy začaly téct ty malé potvory a ne a ne přestat.
V den, kdy byla domluvená schůzka jsem vstala a otevřela skříň. Dlouho jsem do ní zamyšleně hleděla. Pak jsem si vzala černé kalhoty a černou košili. Oblečení, které jsem dřív stěží zapnula mi teď bylo volné. Kalhoty na mě viseli, až se mi z toho zvedal žaludek. V koupelně jsem si rozčesala vlasy a po dlouhé době si nasadila čočky. Nenamalovala jsem se. K čemu taky. Všichni už byli někde v práci nebo ve škole, a tak jsem měla klid. Podívala jsem se na mobil. Měla jsem tam další zprávy. Od Lenky, Lukáše a tety. Znovu jsem je vymazala.
Vyšla jsem z domu. To ostré světlo mě ohromilo. Byl krásný den a já byla už mnoho dní zalezlá ve tmě. Nemohla jsem se na to zvyknout. I když jsem si to nechtěla přiznat, to světlo ve mně probudilo kousíček života. Nepatrně se mi vybavil pocit, který jsem mívala dřív, když mě na kůži zahřálo sluníčko. Ten přívale energie a chuť něco dělat. To už je teď pryč. Pomalými kroky jsem odcházela od domova a přišla do města. Bylo tiché a klidné. Dospělí v práci, mládež ve škole. A já na cestě do Plzně. Do toho děsivého města, které mi připomíná tolik věcí. Nejsem si jistá, jestli jsem připravená řešit pohřeb a Robinovo smrt. Budu muset si přiznat, že je to vážně tak. Udusit i ty poslední naděje, že se mi třeba vrátí. Že zazvoní, vezme mě do náruče a utečeme někam daleko. Kde se budeme milovat. Navždy.
Sedím na lavičce a čekám na vlak. Koukám na nebe. Kolikrát už jsem na něj koukala. Šťastná, smutná, naštvaná. Ale vždycky s nadějemi. S pocitem, že jsem mladá a mám vše před sebou. Že toho zažiji ještě moc. Teď koukám na to samé nebe, ale jsem jiná. Ani smutná, ani veselá, ani naštvaná. Jsem bez naděje. Netěším se na budoucnost a nechci myslet na minulost. Jsem uvízlá někde uprostřed neschopná se pohnout dopředu. Je tak snadné se pořád otáčet a znovu a znovu vidět Robina, jak mě volá k sobě. Jak po mě natahuje ty jeho krásné ruce. Nemůžu, Robine. Promiň. Musím udělat krok dál. Jen malý nepatrný krůček. Dneska se neotočím.

,,Kamilko,“Marie, Robinovo mamka, mě pevně sevře v náručí. Vypadá podobně jako já. Hubená, smutná, zdrcená. Jsem ráda, že jí vidím. Když mě drží v náručí, cítím se lépe. Jako kdyby vzala kousek mé bolesti a hodila ji prostě pryč. Nejsem sama. I Robinovo otec, Martin mě obejme. Vypadá také nešťastně.
,,Pojďme se někam posadit,“pobídne nás. Sedneme si do jedné restaurace, ve které se ale dá normálně povídat. Nějak ale nevím o čem. Jak začít. I když jsou Robinovo rodiče bohatí, nedávají to nijak najevo. Jsou skvělí a hlavně strašně silní.
,,Je to zvláštní situace,“začne Marie.
,,Ano, to je,“souhlasím.
,,Jsou tu ale nějaké věci, které musíme vyřešit.“
,,Já vím,“jsem stručná, ale na víc se nezmůžu.
,,Byla jsi s ním, když..když při jeho poslední chvíli?“zeptá se mě najednou Martin.
,,Ano,“řeknu s trochu nakřáplým hlasem.
,,Aspoň že tak,“očividně si oddychne.,,Musel být šťastný.“
Kývnu a snažím se zadržet slzy.
,,Určitě jste chtěli řešit třeba pohřeb…“dostanu ze sebe.
,,Ano, to máš pravdu,“potvrdí Marie. ,,Nechceme to nějak protahovat, hodilo by se ti to tuhle sobotu?“
,,Kdykoliv,“pokrčím rameny. Taky to chci mít co nejdříve za sebou.
,,Bude tam jen pár lidí z rodiny, ty s tvojí rodinou a jeho přátelé…..“
Zase jen kývnu.
,,Myslíš…vím, že je to těžké, ale…nemohla bys pronést nějakou řeč?“zeptá se opatrně Martin.
,,Nějak se s ním rozloučit..,“pomůže mu Marie.
Ztěžka polknu. Mají pravdu. Měla by se mu vzdát čest. Ale já? To nezvládnu.
,,Ano,“řeknu, i když to cítím jinak.,,Udělám to.“
,,Jestli nechceš…“
,,Chci to,“potvrdím rychle.
Popadnu sklenici vody a rychle se napiji.
,,Ještě jedna věc….,“řekne pomalu Martin.
,,Ano?“strašně se bojím, co řekne.
,,Asi o tom nevíš, ale Robin na tebe přepsal všechen svůj majetek,“řekne rychle Marie.
,,Cože?“zvednu obočí a zalapám po dechu.
,,Je to tak. Hodlal s tebou prožít život, Kamilko. Všechno co měl nechal napsat i na tebe. Teď, když už…není, je to všechno tvoje. Disponovat s penězi můžeš a od osmnácti, ale je to tvoje. Jeho byt je také tvůj.“
,,Jsem v šoku,“řeknu tiše.
,,To věřím,“položí Marie svou ruku na mou.
,,Ale já..nemůžu si dovolit mít byt…..“
,,Neboj se. Budeme to všechno platit. A až ti bude 18 a obdržíš ty peníze, budeš mít dost peněz na spoustu let. Pokud ne na celý život.“
Musím se znovu napít.
,,Nemůžu chtít ,abyste mi cokoliv platili. A ty peníze já taky nechci. Nechci nic. Chtěla bych jeho a jeho nemám. To žádný majetek nespraví…“vydechnu.
,,Víme, jak to myslíš,“řekne Marie a stiskne moji ruku pevněji.,,Ale Robin si to takhle přál. Chtěl abys žila dál v jeho bytě. Abys měla peníze. Aby sis mohla užít život. I když počítal s tím, že to bude s ním….“
,,A platit ti byt, to je maličkost. Nech nás tě trochu rozmazlit, Kamilko. Ztratili jsme syna, ale dceru ne…,“řekne Martin. V tu chvíli už slzy doopravdy neudržím.
,,Děkuju,“zmůžu se jen. ,,Děkuju.“
Odvezou mě až do mého rodného městečka. Když se znovu tak procházím dojde mi, že tím, že budu jen tak ležet doma se nic nespraví. Až teď mi došlo, že Robin by si opravdu přál, abych žila dál. Přál by si, abych byla šťastná. A já si takhle lehkovážně zahrávala se životem,pomyslím si, když se na sebe znovu podívám. Musím být silná. Před problémy jsem nikdy nechtěla utíkat. Stála jsem si za tím, že se jim musím postavit čelem. Teď si zkusím jaké to je. Zkusím znovu žít. I když to bude těžké. A nikdy..nikdy..už to nebude jako dřív.

,,Zítra půjdu do školy,“oznámím hned, jak přijdu domů.
,,No to je super,“zavýskne mamka a obejme mě.,,Vidím, že rozhovor pomohl.“
,,Taky. Hlavně jsem si potřebovala uvědomit spoustu věcí,“podotknu smutně.
,,Budeme tě podporovat, nejsi sama, Kamčo,“poplácá mě ségra po rameni.
,,Nikdo po tobě nechce,aby ses smála a byla zase to střelený dítko. Jen zkus znovu..najít smysl života,“přidá si svou i táta. Na všechny se usměji, ale pak stejně zalezu do pokoje. Tvářím se statečně, ale není to tak jednoduché. Pořád je tu tolik věcí, co mi připomíná minulost. A nemůže se jich zbavit, protože na minulost nechci zapomenout. A navíc jeho byt. Jak mám žít v bytě na které mám tolik vzpomínek s ním spojené? Ne, na to abych tam šla ještě nemám sílu. Můžu jen doufat, že jí jednou mít budu. Poprvé odepíšu na zprávu, která mi přijde. Je od Lenky a píše, že už za mnou milionkrát byla, ale vždycky jí řekli, že jsem na tom špatně a ať se jí ozvu a jak mě má ráda a takové věci. Lenka byla vždycky jedna z nejdůležitějších osob mého života. Tak proč jsem si teď od ní nenechala pomoct? Protože sis nenechala pomoct od nikoho, našeptává mi zase hlásek v mé hlavě. Ano, ale teď to bude jiné. Napíše Lence, že zítra přijdu do školy. Stručné, ale jasné.
Tašku si připravuji nezvykle dlouho. Vůbec nevím, co si mám vzít. Probírají ještě vůbec něco? Duben se blíží ke konci a už mě vzali na střední školu. Nakonec se podívám na klasický rozvrh na úterý a vezmu si radši všechno,co mám mít. Není toho moc.
Mám trému. Večer se převaluji v posteli a bojím se, jako když jsem byla malá a měla jsem jet na výlet, kde bych byla dlouho od rodiny. Taky pláču. Pláču kvůli Robinovi a bojím se kvůli škole. To vše mě donutí usnout až k ránu.To zase budu vypadat, bojím se. Hlavně se ale bojím toho, jak mě vezmou zpátky. Nevím jestli ví, co se stalo. Doufám, že ne. Nesnesu pohledy plné lítosti ani chápavá slova. Chtěla bych tam přijít a dělat, že se nic nestalo. Nejde to. Stalo se moc. Zestárla jsem.
Budík zazvoní děsivě brzy. Nějak jsem si už odvykla vstávat v tak nekřesťanskou hodinu.
,,Ach jo,“vzdychnu a vyhrabu se z postele. Obléknu se do džínů a černého trička, rozčešu vlasy, nasadím čočky a po dlouhé době se lehce namaluji. Nesnídám, poslední dobou jsem si všimla, že mi jídlo po ránu nedělá dobře. Nervy jsou prostě nervy. Za pět minut už si to jdu do školy. Čím víc se blížím, tím jsou moje kroky pomalejší. Ano, mám strach. Ale pak se zhluboka nadechnu a vejdu do budovy. Je tu frmol a hluk a nikdo si mě ani nevšimne. Vejdu do šatny. A hle, moje přezůvky tu pořád visí. Mám pocit, že od té doby, co jsem si je sem pověsila, uběhlo mnoho let a ne týdnů. Přezuji se a chvilku jen sedím na lavičce. Zvonek zazvoní poprvé a do šatny se nahrne Lenka.
,,Ahoj,“usměji se na ní nejistě.
,,Ahoj Kamilko,“vydechne šťastně a pevně mě obejme.
,,Čekáš tu na mě?“
,,Ne..já jen..nějak se mi tam nechce,“pokrčím rameny.
,,Neblbni to bude ok. Zas takový hovada to nejsou. Půjdeme spolu, počkej chvíli.“
Kývnu a ještě jednou se na ní usměji. Její energie mi chyběla.
,,Tak pojď,“zavěsí se do mě a vede mě do třídy. Nemůžu couvnout. Ona mi to nedovolí a já jsem jí za to svým způsobem vděčná. Otevře dveře a společně vejdeme mezi mé spolužáky.
,,Ahooj,“pozdraví všechny.
,,Čau,“řeknu o poznání tišeji. Někteří nás pozdraví, jiní si dál hledí svého. Stejně mám ale pocit, že hovor našim příchodem trochu utichl. Nebo se mi to jen zdá? Zřejmě to vážně nejsou hovada, protože od Lenky se dozvím, že ví, že můj přítel zemřel a přitom nikdo neběží k mé lavici, aby měl nějaké řeči. Lenka se ode mě nehne. Mluví a mluví, vypráví mi o svých nových úletech týkajících se kluků a musím se přiznat, že mě někdy cukají koutky. Ale smutek stále převládá. A že toho stihla za tu krátkou dobu provést. Pak ale zazvoní podruhé a ona si sedne na své místo. Stejně ale na mě pořád mluví. Dveře se otevřou a vejde Lukáš. Běžně všechny přejede pohledem. Přejede i mě, ale pak se vrátí a překvapeně zamrká. Zřejmě si není jistý, jestli nemá halucinace. Sklopím zrak a zahledím se do sešitu. Cítím jeho pohled na mé tváři. Učitelka nepřichází a Lenka pořád mluví a mluví.
,,Leni..,“řeknu nejistě.
,,Jo?“
,,Můžeš si dát chvíli pauzu?“
,,Jasně,“rozesměje se.,,Promiň, pořád mluvím.“
,,V pořádku,“pousměji se.,,Jen je to nezvyk.“
Vejde učitelka, ale spolužáci si dál blbnou.
,,No jo vy zvířátka. Když už chcete zase dělat kraviny, tak aspoň potichu,“ nabádá nás. I když spíš mé spolužáky. Já pomalu vstanu a dojdu k jejímu stolu.¨
,,Omluvenka,“zamumlám a podávám jí žákovskou.
,,Kamilo,“vydechne překvapeně. Pak se ale vzpamatuje a vezme ode mě žákovskou.
,,Ráda tě vidím,“usměje se na mě a vrátí mi ten tolik neoblíbený sešit.
Jen kývnu a sednu si na své místo. Došlo mi, že teď už se vážně na některých hodinách neučí, a tak si nasadím sluchátka na uši a zahledím se z okna. Nakonec se to dá přežít. Nemusela jsem se tolik bát. Nikdo si mě nevšímá.
O přestávce si sluchátka sundám a zahledím se po třídě. Zrovna se něco řeší. Zaposlouchám se do hovoru. Dojde mi, že se rozhodly, že jsou hrát flašku. Partička lidí si sedne na zem a ostatní jsou zticha a poslouchají. Také napnu sluch. Proběhne pár kol, kdy padne pár normálních otázek. V dalším kole se ptá Martina Vaška:
,,Kdo si myslíš, že teď žije nejaktivněji sexuálním životem?“Vašek je kluk, kterého moc nemusím. Veškerá naše konverzace, kterou jsme spolu měli byla taková, že jsem na něj křičela kreténe a on na mě ty blbá krávo popřípadě horší oslovení. Mnohem horší.
,,Hm, aktivně..,“nadechne se a s jiskřičkami v očích se rozhlédne po třídě.
,,Zuzana…ne Lenka…ba ne, už vím…,“klepne si do čela.,,Kamila.“
Zahledím se dozadu na skupinu, ale než stačím cokoliv říct, Vašek pokračuje.
,,Ba ne, když on už jí ten nabíječ chcípnul, tak to asi moc sexuálně nežije..!“A začne se smát.
Zalapám po dechu. Nějak se mi nedostává kyslíku. Tohle bylo to nejhnusnější, co mi kdy, kdo řekl. Nedokážu snášet ty pohledy,ani jeho smích, vstanu, zakopnu o aktovku a rychle vyběhnu ze třídy. Na záchodech se rychle opláchnu, a pak se jak jinak rozbrečím. Nee, už nechci brečet, ale nejde to zastavit. Dokážu se z toho dostat, ale ne takhle. Ten kretén, ten hnusnej debil. To ,co řekl bylo odporné. Mám chuť zvracet. Mám chuť ho rozkopat. Mám chuť udělat cokoliv. Ale rozhodně nemám chuť brečet na záchodech. Což dělám.
,,Kamčo, pojď sem,“Lenka za mnou přijde a pevně mě k sobě přitiskne.
,,Je to kretén všech kreténů. Za to co řekl, by si zasloužil nejméně vykastrovat. Od teď s ním všichni ze třídy skončily, to si piš,“utěšuje mě a hladí po zádech.
,,To je jedno,“znovu se opláchnu obličej.,,Řekl to sice hnusně,ale řekl pravdu.“
,,Kamilo. To je blbost,“opraví mě.,,Nikdo nemá právo takhle o něm mluvit. Nikdo nemá právo mluvit nijak špatně ani o tobě. Zažila sis dost a pořád zažíváš. Všichni tě můžou možná tak obdivovat..,“rozmluví se.
,,Děkuju,“hlasitě se vysmrkám.,,Děkuju ti. A omlouvám se, že jsme…se ti neozvala.“
,,Já to chápu,“pokrčí rameny.
Když se o několik minut později vrátím do třídy, hned mi dojde, že něco není v pořádku. Všichni sedí na svých místech, zticha a trochu zaražený. To jen kvůli tomu, co řekl? Ne, dojde mi, že se tu stalo ještě něco jiného. Vaškovi odkapává z tváře krev. Co se stalo se dozvím po chvíli.
,,Lukáši, kdo ti dal právo napadnout tvého spolužáka?“hřmí hlas třídní učitelky. Najednou už není milá. ,,To, že už se neučíme neznamená, že se budete chovat jako zvířata.“
,,On je tu jediné zvíře,“pronese do ticha.,,Udělal jsem ,co by udělal každý.“
,,Má pravdu. Udělal jen to, co chtěl v té chvíli udělat každý,“přisvědčí Jakub, další spolužák.
,,Čím si to Vašek způsobil?“nechápe učitelka. Lukáš se mi zadívá do očí. Neví, jestli může mluvit. Uhnu pohledem a zadívám se z okna. Snažím se být neviditelná. Nikdo se nemá k tomu to zopakovat.
,,Tak bude to?“pronese znovu učitelka.
Vašek nečekaně vstane a řekne, co řekl. Když znovu slyším tu větu, přivřu bolestivě oči. Hned je zase otevřu. Překvapeně poslouchám. Vašek nejenom zopakoval větu, ale také přiznal, že se zachoval hnusně a řekl, že toho lituje.“
Učitelka se zhluboka nadechne a řekne:
,,Vašku, to co jsi udělal bylo od tebe opravdu odporné. Ale uznávám, že ses přiznal a omluvil. Ale myslím, že tvůj trest by měla určit osoba, které se to týká..“cítím, že se na mě dívá. Stočím na ní zrak a rychle zamrkám,abych zahnala slzy. Pokračuje:
,,Nechtěla jsem o tom mluvit, ale myslím, že byste měli vědět, že Kamila teď prožívá něco, co by nechtěl prožít nikdo z nás. Nedělejte jí to ještě těžší než to má. Kamčo, chceš nějak potrestat Vaška?“
Zakroutím hlavou a znovu se zadívám z okna.
,,Dobrá. Doufám, že se už nic takového nebude opakovat.“ Na to odejde a Vašek se vypaří hned za ní.
Pomalu se zase rozproudí hovor. Vstanu a sednu si do Lukášovo lavice.
,,Děkuju,ale nemusel si….“
,,Ale musel,“skočí mi do řeči.
,,Děkuju,“zopakuji. Chvilku si koukáme do očí a já dostanu strašnou chuť se mu schoulit do náruče. Pak vstanu a on ještě řekne tiše:
,,Nedovolím nikomu,aby ti jakkoliv ubližoval.“Otočím se a lehce se pousměji na důkaz díků. Slova už jsou zbytečná.
Najednou se odněkud vynoří Vašek s čokoládou v ruce.
,,Promiň,“zatváří se provinile a trochu nervózně mi tu sladkost podává.,,Nic většího neměli.“
,,To je v pořádku,“dostanu ze sebe. Ne, není. Na to ,co řekl se nedá jen tak zapomenout. Najednou lituji toho, že jsem sem chodila. Ale musím, musím to překonat.
On už je kývne a odejde. Zbytek vyučování nebo spíš blbnutí proběhne v klidu. A já konečně můžu vyjít z té šedé budovy. Zamířím do parku, kde si sednu na lavičku a koukám na lidi chodící kolem. Je to tak zvláštní. Jindy nabitý den tolika věcmi se nyní zdá tak nudný. Dojde mi, že nemám co dělat. Kam jet. A taky, že vlastně zatím ani nic dělat nechci.
Přijdu domů a rovnou zalezu do pokoje, kde se věnuji své pravidelné dávce pláče. Je tak těžké žít dál. Neustálé bolesti žaludku a hlavy, neustálé záchvaty nechtěného pláče a také neustálé chvíle někdy až vytoužené samoty. A to ještě musím vymyslet proslov, který řeknu na pohřbu. Jen to slovo mě děsí.

Někde jsem četla, že každý člověk má svoje místo na zemi. Že každý má nějaký důvod, proč tu být. Každý má něco dokázat. Já jsem toho vždy chtěla dokázat moc. Když nad tím teď přemýšlím, chtěla jsem dokázat víc než bylo v mé moci. Chtěla jsem slávu, peníze, cestování, románky a spoustu dobrodružství. Teď mi je skoro 16 a mám pocit, že už mám dobrodružství dost. Neprožila jsem románky, ale lásku, která mi poskytla peníze a tím pádem si mohu dovolit i cestování. Najednou mi to ale nepřijde důležité. Nic mi nepřijde důležitější než mít lásku a rodinu plnou štěstí a klidu. To co mít nikdy nemůžu. Je to šílené, jak se lidské hodnoty tak rychle mění. Nebo je to tak jen u mě? Kdoví.
Je sobota ráno a já stojím před zrcadlem. I když už pomalu začínám normálně jíst, neustále jsem nezdravě hubená. Obléknu se do černých šatů ke kolenům a vlasy si svážu do culíku.Ještě věnuji jeden ztrápený výraz zrcadlu a pak mě táta odveze do Plzně, kde se sejdu s Marií a Martinem.
Dneska je pohřeb. Ten den, kdy mi nezbude než udělat za minulostí tlustou čáru. Proslov jsem nakonec žádný nevymyslela. Řeknu to, co mě napadne. To, co cítím. Snad se to nějak povede.
,,Vypadáš lépe,“obejme mě Marie.
,,Děkuju.“ Obloha se zatahuje, ale to nebrání neustále dalším a dalším lidem, aby přijížděli a bavili se mezi sebou. Všude samá černá barva, samé slzy. Zvedá se vítr, který ženám zvedá sukně a rozčechrává vlasy. Jakoby i počasí smutnilo. Pak si stoupneme k rakvi a já nevnímám slova, která tu padají na Robinovo počest. Upírám zrak na rakev. Tam leží moje láska. Pohřbená, zničená. Byla krásná, byla jedinečná. Vše krásné prý někdy skončí.
,,Možná, že jsi zemřel, ale naše láska nezemře nikdy,“zašeptám se pro sebe. Slzy mi stékají po tváří. Snad už potisícáté. Kdyby byli slzy perly, jistě bych byla boháč. Nepřinášejí úlevu, neodplouvá s nimi bolest, ale pláču. Pro mého milovaného. Pro člověka, který pro mě znamenal vše. Vím, že to tak neplánoval. Tohle nemohl nikdo plánovat. Vím, že jsme chtěli jiný život. Každý chce být šťastný. Život prý přináší překážky. Proč jsi mi jen do cesty ale připravil takovou velkou? Takovou, nad kterou nejde mávnout rukou, která dokonce nejde vyřešit. Jde se s ní jen smířit. Tak těžko se smiřuje s tím, že nemůžu žít s tím koho miluji. Naše láska byla ta z románů. Ta, o které jsem snila vždy, když jsem se koukala na romantické filmy. Takovou lásku ale nikdo neprožívá. Já jsem měla chvíli, abych jí okusila. A pak mi byla krutě odebrána. Jestli má tedy každý člověk nějaký důvod pro své bytí, jaké je to moje? Je snad můj úděl trápit se do konce života, kvůli okamžiku pravé lásky? Nechci to. Chtěla bych být zase šťastná. Ale štěstí jen tak nezaklepe u dveří. Štěstí si musím zasloužit.
Pak přijde moje chvíle. Stoupnu si před zraky všech a snažím se zadržovat slzy.
,,Robin..,“odkašlu si a pomalu pokračuji.,,Byl člověk, kterého si musel každý zamilovat. Byl laskavý, obětavý a nesobecký. Byl to člověk, který si zasloužil žít..“ Zarazím se a pohlédnu na Marii. Pláče a kapesníkem si otírá slzy.
,,Ne jen pro mě znamenal celý svět. Ráda bych vrátila čas, ale nejde to…Robin by si přál..abychom pokračovali dál. Nikdo z nás na něj nikdy nezapomene. Robine, navždy ses nám vryl do našich srdcích a nikdy..nikdy..tě z nich nikdo nevymaže.“ Pak se znovu rozpláču a čísi ruce mě láskyplně obejmou. Je to Marie, která mě i odvede dál od lidí.
,,Bylo to moc krásné, Kamilko,“pochválí mě pak.
,,Nebylo..žádnými slovy nejde vyjádřit, to co cítím. To co bych chtěla říct..“
,,Vyjádřila si to tak, jak to cítí všichni. A to je důležité.“ A pak už si pláčeme v náruči.
Padnou první kapky. Lidé se přesunou na smuteční hostinu, já na to však nemám sílu. Nevolám tátovi, procházím se po místech, které nám byli známé a pláču. Míjím lidi, kteří na mě nechápavě hledí. Zřejmě si myslí, že jsem blázen. Pak se rozběhnu. Běžím a moje slzy se mísí s velkými kapkami deště. Jsem promoklá, ale necítím chlad. Jen pláču. Znovu cítím to zoufalství, které mě popadlo po tom, kdy Robin zemřel. Snad nikdy se nesmířím s tím, že to takhle dopadlo. Není to fér, sakra není to vůbec fér! Mohli jsme mít děti. Mohli jsme mít celý svět. Robine, buď se mnou. Pomoct mi najít svou cestu. Vím, že mi pomůžeš. Řekls, že se mnou budeš navždy. A já ti věřím. Vždycky jsem ti věřila.
Déšť neustává a na mě pomalu začíná doléhat chlad. Začnu se klepat a drkotat zuby. Musím se dostat domů. Dojdu na vlakové nádraží a nasednu na vlak. Připadá mi, že jede neskutečně pomalu.
Je sobota a nechce se mi vracet domů. Stále poprchává, ale obloha už se začíná rozjasňovat. V mém rodném městečku se ještě procházím, a pak se zastavím před hospodou, kde jsem byla před nějakou dobou se spolužáky. Připadá mi to jako neskutečně dlouhá doba. Doba, kdy Robin ještě žil. Slyším hluk a vím, že moji spolužáci jsou tam i tentokrát. Nemám sílu tam jít. Dneska se nemůžu bavit. Dneska držím smutek.
,,Ahoj,“řekne překvapeně Lenka, když u ní zazvoním.
,,Ahoj. Jakto, že nejsi v hospodě?“
,,Nechtělo se mi. Půjdeš dál?“
,,Ráda,“kývnu a zuji si boty. Lenka mi půjčí šaty na převlečení a ručník na vlasy.Usadím se na posteli v malém pokoji s modrými stěnami a odmítnu nabízenou colu.
,,Tak jaké to bylo?“ptá se opatrně na pohřeb, o kterém věděla dopředu.
,,Jaké to mohlo být,“řeknu tiše.,,Smutné.“
Sedne si vedle mě a usměje se na mě.
,,Už to máš za sebou. Teď je čas myslet na budoucnost. Musíme něco podniknout. Příští sobotu půjdeme do hospody. Není to nic moc, ale dostaneš se mezi lidi.“
,,Nevím, jestli se mi chce…,“pokrčím rameny.
,,Jasně, že nechce. Ale jsi neuvěřitelně silná a udělala si už velké pokroky. Teď je načase, abys udělala další. A to je : začít se znovu bavit!“
Pousměji se.
,,Asi máš pravdu.“
,,Já vím, že mám.“
Pohlédneme z okna.
,,Jakoby i počasí vědělo, že se něco děje…“podotknu.
,,Jasně, že ví. Dneska se loučí s bezvadným chlapem…“obejme mě.
Nejde neplakat. Tentokrát ale už je to jen chvilka. Jen pár slz a pak nic. Lenka do mě vládá energii, která mi chybí.
Pustíme si film a mě je fajn. Po dlouhé době můžu říct, že se cítím dobře.
,,Třeba to takhle mělo být,“řekne Lenka o pár hodin později.
,,Co myslíš?“nechápu.
,,S Robinem si zažila něco krásného, ale je ti 16…,“zarazí se.,,Teda ještě ani ne. Můžeš si zažít užívat. Blbnout a snít a smát se dospělým…“
,,To nejde..nejde jen tak vrátit tu dětskou bezstarostnost.“
,,Ale jde. Uvidíš, že to jde.“
,,Možná,“řeknu po chvíli.,,Ale možná ne.“
,,Uvidíme,“zaculí se na mě ta potvora.
Má pravdu. Uvidíme.

Další týden utíká neuvěřitelně rychle. Konečně se začínám vracet k barevným věcem. Černé doplňky měním za barevné a i moje pleť dostává zdravější barvu. S potěším zjistím, že jsem dokonce přibrala pár kil. To je tak divné, musím se smát sama sobě. Dřív bych udělala cokoliv,abych pár kil shodila a teď se raduji z toho, že tloustnu. I ve škole už se začínám docela bavit se spolužáky a nechodím tam jen proto, abych se netrápila sama doma. I když je to zvláštní, dokonce se začínám trochu těšit na sobotu. Půjdu se bavit. Je to tak divné. Připadá mi, že doba, kdy jsme se chodila bavit je dávnou minulostí. Ze školy už nemířím rovnou domů, ale chodím s Lenkou po obchodech, do kavárny nebo si jen tak sednout do parku. Hodně mi pomáhá. Sice nejsem taková jako dřív, ale cítím se překvapivě v pohodě. Už nepláču, jen občas, když mi něco připomene Robina, mi steče pár kapek po tváři. Pěstuji si vzpomínku na něj jako drahocennou květinu. Snažím se na něj myslet bez bolesti a s radostí. Je to těžší než se učit na nejneoblíbenější předmět.
NEJDEŠ VEN?
Přijde mi ve čtvrtek sms od Lukáše.
Chvíli přemýšlím, ale pak mi dojde, že to je další z kroků, které jsou potřeba pro můj další život. Odepíšu mu tedy kladně a s mírným úsměvem na tváři se začnu malovat. Neblbni, Kamilo!Ty se na něj snad těšíš, okřikuji se. Ale není to nic platné. Za půl hodinky už se s ním zdravím před kostelem a musím uznat, že mu to vážně sluší. Je mu sice ,,jen,, 16, ale vypadá na víc. Tmavé vlasy, tmavé vousy, modré oči. Svaly rýsující se pod černým tričkem.
,,Jak se máš?“přejede mě pohledem a usměje se na mě.
,,Fajn,“kývnu. Pak se vedle sebe procházíme městem a povídáme si.
,,Vypadáš dobře,“podotkne po chvíli.
,,Děkuju,“rozpačitě se pousměji. Posadíme se na lavičku a pokračujeme v hovoru. Je to zvláštní. Nikdy jsem s lidmi mého věku moc nepekla. Ale není to tak špatné. Vlastně je to s ním víc než super. Povídáme si o věcech,které jsou nám blízké a o kterých bych si třeba s Robinem povídat nemohla. Věci týkající se našeho věku. Proklínám se za to, že se mi to líbí. Je to skvělé nebýt dospělá. Dojde mi, že jsem nikdy nevyrostla. Nikdy jsem se nepromněnila v dospělou. Změnila jsem se to ano, ale pořád jsem dítě.
Nakloní se ke mně.
,,Kamčo?“
,,Hm?“zahledím se mu do očí. Má krásné oči.
,,Vím, že teď je to pro tebe těžké, ale myslíš…,“nadechne se.,,Myslíš, že bych u tebe měl někdy šanci?“
Překvapeně zvednu obočí
,,Ano,“vydechnu pak. Cože,řekla jsem ano? Jasně, že jsem řekla ano. Tohohle kluka jsem milovala několik let a spoustu dní. Jen jsem čekala na den ,kdy o mě projeví zájem. Když jsem potkala Robina, skončilo to. Ale teď…teď ho chci zase. Je tak krásný. A jak se kouká.
,,Vážně?“zeptá se překvapeně.
,,Vážně,“přisvědčím a pousměji se.
,,Páni,“rozzáří se mu oči.,,A nevíš, kdy to tak bude?“
Teď se musím rozesmát já. Po dlouhé době se opět směji a cítím se, jak i ty poslední kousíčky pochybností odplouvají. Smát se je tak krásné. Jak jsem na to mohla jen zapomenout?
,,No…snad brzy,“pohladím ho po tváři.
,,Fajn,“kývne. Nenaléhá na mě, nesnaží se mě políbit. Doprovodí mě domů a před barákem mě ještě obejme.
,,Měj se krásně, Kamčo.“
,,Ty taky,“usměji se na něj a těším se víc než předtím na sobotu. Bude to pro mě jistě převratný večer. A doufám, že i večer plný smíchu…a …a taky lásky.

,,Sakra, kde je?“zakleji na hlas, běhám po baráku a hledám zvonící mobilní telefon.
,,Haló?“vykřiknu, když rychle přijmu hovor.
,,Ahoj. Ježiši, co tam děláš, že jsi tak zadýchaná?“směje se mi Lenka.
,,Já…se připravuju,“řeknu nejistě.
,,Ahááá,“rozesměje se znovu.,,No ty jsi ale telátko. Těšíš se na večer, že? A něco mi říká, že to nebude kvůli mně…“
,,Nehraj si na chytrou, jo?“pousměji se.
,,No hele přijdu pro tebe v sedm, jo? Myslíš, že to stíháš?“
,,V pohodě,“ubezpečím ji.
,,Jen aby,“pochybuje nade mnou.,,Tak pa.“
,,Pa,“rozloučím se s ní. Odhodím mobil zpátky na gauč a jdu si vyfoukat vlasy. Nějak nejsem s ničím spokojená. Neustále se převlékám a měním účesy, což je důsledek toho, že jsem šíleně nervózní. Nechápu proč. Vždyť Lukáše jsem vídala každý den a nikdy jsem na sebe nijak nedbala. Je to ale krásné být v radostním očekávání, představovat si, jak asi bude večer probíhat a těšit se.
,,Co šílíš?“směje se ségra, když si popáté měním oční stíny.
,,Ále….,“nadechnu se a pohlédnu na sebe v zrcadle.,,Jen jdu s Lenkou do hospody.“
,,Tak s Lenkou ,jo?“usměje se na mě vševědoucně a prohlédne si mě.
,,Sluší ti to.“
,,Vážně?“zatvářím se nepřesvědčivě.
,,Vážně,“přisvědčí a pokračuje.,,Kami, jsem ráda, že jsi zase šťastná.“
,,Já..,“zarazím se.,,Nejsem šťastná.“
,,Ne?“zvedne obočí.
,,Ne…mám se teď fajn. Konečně mám pocit, že můj život má zase jakousi rovnováhu a smysl. Ale nejsem šťastná. Nad tím se musí ještě zapracovat.“
,,Ty to zvládneš,“obejme mě. ,,A nikdy nevíš. Třeba po dnešním večeru šťastná budeš.“
Na to neodpovím, jen se na ní usměji, pak se lehce navoním a jsem připravená.
,,Nopanejo,“vykřikne Lenka, když mě spatří.,,Sekne ti to.“
,,Díky,“rozzářím se. Vzala jsem si tmavomodré šaty ke kolenům, které zdůrazňují všechny ženské křivky. S mojí momentální postavou si to můžu dovolit.
,,Tak pojď, ty kočko,“pobídne mě. Cesta nám zabere patnáct minut. Neotálíme a vejdeme dovnitř. Hned mě pohltí hlasitá hudba, zvuk smíchu a cinkání skleniček. Paráda.
,,Ahoj,“hned se odněkud vynoří Lukáš a vlepí mi pusu na tvář.,,Jsi krásná.“
Usměji se na něj.
,,Můžu si jí půjčit?“otočí se na Lenku.
,,Je jen tvoje,“zaculí se. Výhružně se na ní zašklebím, ale pak už se nechám vést Lukášem na taneční parket.
,,Teda ty jsi nedočkavej,“zašeptám mu do ucha se smíchem.
,,Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek,“odpoví a v očích mu zase zajiskří. Pak mě k sobě přitáhne, položí mi ruce na zadeček a já si opřu hlavu o jeho rameno. Drží mě pevně, jako by mě neměl nikdy pustit a já se cítím v bezpečí. Krásně voní, uvědomím si. Jednou rukou mi začne hladit po zádech a já se mu zadívám do očí. Ten pocit znám. Ten pocit, že se v něčích očích topím. Propadám se do té modře a toužím se utopit. Už nikdy se nevrátit do normálního světa. Stěží zaregistruji jeho rty blížící se k mým. Pak mě políbí, krásně a něžně a mě se zatočí hlava. Opětuji mu polibek, tentokrát vášnivěji. Přestaneme tančit a přitáhnu si jeho hlavu ještě blíž. Cítím, jak je jeho tělo napnuté a vím, že moje je na tom stejně.
,,Počkej,“řeknu po chvíli chraplavě.
,,Promiň,“uvědomí si a já v jeho očích čtu touhu.,,Neměl jsem…“
,,Měl jsi. Jen nechci tady před lidmi..“mávnu rukou směrem k ostatním.
V očích mu zase blýskne a zhluboka se nadechne.
,,Můžeme jít jinam. Venku je krásně teplo..“nadhodí.
,,Fajn,“pousměji se. Chytne mě za ruku a nenápadně se vytratíme ven. Myslím, že přecejen někomu náš odchod neušel. Ale Lenky pohled, který nás vyprovázel rozhodně nebyl nepřející.
Posadíme se na lavičku u rybníka a zahledím se na tmavou hladinu. Odráží se na ní paprsky měsíce a je to neuvěřitelně romantické.
,,Kamčo,“něžně mě chytne za bradu a otočí k sobě.Usměji se na něj a poposednu si blíž k němu. Pevně se k němu přivinu a nechám se hladit a laskat. Líbání nabírá na intenzitě a já pociťuji touhu. Tak strašně mi tohle chybělo. Zajede mi rukou pod šaty a já se nebráním. Sama mu svléknu tričko.
,,Kami,“dostane ze sebe a přestane.,,Nechci,abys toho litovala. Nemusíme…“
,,Luky…,“pohladím ho. ,,Já to chci. Chci tohle od prvního okamžiku, co jsem tě poznala.“ Něco takového musíme utvrdit polibkem. Pak mi dá pusu na špičku nosu a vydechne:
,,Já taky.Ale nevadí ti to…tady?“ukáže na lavičku.
,,Ne,“zakroutím hlavou.,,A příště si to uděláme pohodlnější…“Oči mu ztmavnou touhou ještě víc. Pak už na nic nečekáme a milujeme se stejně divoce a nespoutaně, jak jsem si kdy jen vysnila. Míša měla pravdu. Jsem šťastná. Nadoraz.

Květen se blíží ke konci a za pár dní mám narozeniny. Oslavím jen jak s rodinou, tak s mými láskami. Lenkou, Lukášem a partou lidí bez kterých nedám ani ránu. Teď ale na narozky nemyslím. Musím udělat něco důležitého. Něco, co jsem odkládala až příliš dlouho.
Pomalu zastrčím klíč do zámku a otevřu dveře. V bytě je tmavo a celé to budí dojmem, že tu dlouho nikdo nebyl. Udělám několik nejistých kroků. Televize,gauč, lednička. Vše je tak jak má být. Hladím všechny ty důvěrně známé předměty a dýchám vzduch, který je prosycen vůní, kterou tak miluji. Nejbolestivější pohled patří posteli. Té posteli, kde jsem zažila snad nejvíc chvil s Robinem. Na zemi se ještě válí oblečení, které tu rozhodil, když chvátal do práce. Lehnu si na postel a hladím rukama peřiny. Pak se posadím na zem a vezmu jednu z jeho košil. Pomalu si jí přiložím k nosu a čichám jeho parfém. Vidím ho tu před sebou. Jak se směje, jak se obléká, jak se sprchuje. Mám pocit, že mi zase ožil. Ale fakt je, že tu není.
,,Děkuji ti, Robine,“řeknu tiše.,,Za všechno.“
Pak vstanu a začnu uklízet. Otevřu okna a vyvětrám ten vzduch. Robinovo oblečení hodím do pytle a připravím ke dveřím. Jeho zubní kartáček i hřeben hodím do koše. Zničím vše, co nebudu potřebovat. Nepotřebuji věci, kterými by se mi připomínal. Navždy ho mám v srdci a nikdy nezmizí. Nikdy nezapomenu na chvilky s ním. Nikdy si nepřestanu přestavovat, jakým směrem by se můj život ubíral, kdyby žil. Ale osud se mě neptal. Asi to takhle mělo být. Nečekaně jsem začala žít jiný život. Robin mi dal neuvěřitelně moc zážitků a neuvěřitelně moc lásky. Už ale vím, že musím jít dál. Lidské hodnoty, názory, představy se mění během chvilky.Takový je život. Budu žít, tak abych byla šťastná. Budu si vážit každé prožité chvilky. A Robin se mnou bude navždy. Bude mě hlídat. Vím, že budeš, Robe. Děkuju Ti.