Natasha a Barbee...

Anotace: Povídka o tom, že v kamarádství obvykle "navždy" netrvá věčně... odcizily jsme se... často myslím na to, proč se to vlastně stalo...

Těžko říct, kdy se kamarádství s Barčou začalo pomalinku znenadání rozpadat. Vím akorát, že mě nikdy moc nemrzelo, že už se s ní nebavím tolik jako dřív. Najednou mi totiž její svět začal připadat docela vzdálený…občas chyběly slova…padaly narážky, následně hádky, urážení…Celý letní prázdniny jsme se skoro neviděly. Chyběla mi chata ve Lhoticích, kam jsme dřív jezdívaly spolu, její vůně, její zážitky… Byly to dva měsíce, kdy jsme byly delší dobu bez kontaktu, každá na jiném místě, s jinými lidmi… a pak už se to mezi mnou a Bárou nikdy nevrátilo do těch starých kolejí, které jsem měla tak ráda. Píšu to tady všechno proto, že dnes mi, poprvé za celou tu dobu, to všechno přijde hrozně LÍTO. Ona je prostě dvouletý období mýho života, prvních pařbiček, největších šmelů a hlášek. Byla to doba vydřených úspěchů, prvních Ethniesek, první pusy, nočních stopů, vysedávání na stadecu… Jo, dost mi lezla krkem. Dost jsem ji pomlouvala. Ale byla moje. A já její. Natasha a Barbee, NBC, Blbky forever… A to je právě to, nad čím jsem dneska přemýšlela…Nad tou prchavostí slova „navždy“. Kdybyste se mě zeptali před rokem, nedokázala bych si život bez Báry prakticky představit. Trávily jsme spolu každou chvilinku, cesta do školy, přestávky, cesta ze školy, pak jsme blbly třeba u nás, jezdívaly na chatu, večer šly pařit…Měly jsme si pořád co říct, čemu se smát, psaly jsme si každý den deník všech našich zážitků…Ale teď? Vidíme se sotva chvilinku ve škole a naše veškerá konverzace se omezuje na strohý pozdrav…Už nejsem její Klárissima, Klárka, Natasha…už jsem jenom řadovej kamarád, jako kdyby jste si mě v telefonním seznamu přesunuli ze složky „nej“ do složky „ostatní“…
Baru třeba si tohle někdy přečteš… Třeba se za deset let sejdem někde na kafi, budeme si vzájemně nahlížet do kočárků, se sentimentem prohlížet starý fotky a společně se smát těmto řádkům. Ale mě teď do smíchu rozhodně není. Nedokážu to identifikovat…Nejistota? Opuštěnost?…Stojím na křižovatce, ale konce všech cest jsou zahaleny v mlze. Asi tak se teď cítím. Zklamalo mě přesvědčení, že ty tu budeš navždy po mém boku. Jenže ty už nejsi. A tak tu stojím a není nikdo, kdo by mě navedl na tu správnou cestu.
Ty o tom nikdy nepřemýšlíš? Asi jsem přecitlivělá… Stejnak nemůže nikdy nikdo pochopit co teď cítím… Děsí mě představa, že to období prostě skončilo. Že se prostě musím smířit s tím, že nic nebude jako dřív. Příliš mnoho věcí se změnilo… Za půl roku budu dospělá…Já nechci! Copak v tomhle stavu můžu být dospělá? Žiju tak trochu dost hekticky. Není čas dělat chyby, není čas na snění, zamyšlení… A já se přitom potřebuju pořád zastavovat, ohlížet a přemýšlet nad svým životem, jinak se v tom chaosu pocitů kolem mě nadobro utopím. Uvažují tak i ostatní? Co se asi odehrává v mysli lidí, kteří s vámi sedí v tramvaji? Možná občas pohlížíte do jejich tváří a pak s neurčitými myšlenkami pozorujete krajinu šedých betonových stěn plynoucí za zamlženým okýnkem. Možná se zamýšlíte nad jejich životy a snažíte se urovnat ten vlastní. Jedním slovem MARNOST. Marnost… Ten chaos pocitů vás stejně dostane. Až to budete nejméně čekat. Stejně jako mě teď - nevím, proč jsem začala zrovna dnes z ničeho nic brečet kvůli Báře. Nevím, co mě přinutilo popsat celý tenhle papír. Nevím. Neovlivním běh událostí, neovlivním subjektivnost každého děje. Neovlivním chaos těch všech pocitů, které ve mně explodovaly.

Snad jediné co vím jistě – Mám tě ráda.

Klárka Barunce…