Jazz

Anotace: Co všechno se může zrodit z poslouchání jazzu... Vážně by mě zajímalo, kde jsem to sebrala, omlouvám se za překlepy, neopravovala jsem to po sobě. Ať žije automatické psaní a experimenty s prózou... Jo a taky jazz.

Padampampam, padampampam, ten klavírista je úžasný, ach, kde jen to bylo, kdy jsem naposledy slyšela hrát jazz s takovou samozřejmostí, ale tehdy jsem netančila, tehdy jsem jen seděla a čekala a kdybych bývala neposlouchala ten jazz, asi bych se zbláznila, ale teď tančím, kdo ví, kdo ten muž je, klidně si přijde pro samotnou ženskou a vyzve ji k tanci, no copak se to sluší? Ale to je vlasně jedno, požádal a já šla, protože tenhle tanec, to je to, co tak na životě miluju, sakra, ta trubka, za tu bych vraždila, kdyby nebylo na světě nic jiného, nebyla by to škoda, ale tahle dráždivá směs harmonie a nesouladu, ne, v tom není melodie, v tom není snad ani rytmus, ale to cosi žije a pulsuje a strhává, už tenkrát strhávalo, ale já byla mladá a blbá a čekala na něj, a přišel snad? No jasně, že ne, vykašlal se na to, on jazz nikdy neposlouchal a tancovat neumí, ale to je fuk, stačí tenhle chlap, co tak perfektně vede, jako by tu muziku dýchal a pil a kdoví co ještě, je to naposled, tak co bych ještě chtěla, i kdybych zítra třeba zhebla, tak tuhle chvíli mám, mám a nevezmou mi ji, sakra, proč až teď, když se tolik blíží konec, těch zvuků se budu zítra držet, až mi u soudu vyčte všechno, co jsem kdy udělala a neudělala a ještě něco navíc, i ten jazz mi vyčte, jenom aby mi sebral děcka, ten bastard! To, jak ležel s tou děvkou v naší posteli bylo tak… nechutné, hajzl, jak mohl?! Prý poprvé, pch, kdo by tomu věřil, to by nebylo stylové, rozdat si to s první courou, on si musel vyhlédnou nějakou, kterou zblbne a zamiluje se do něj, chudák malá, tvářila se tak vyděšeně, snad ani nevěděla, že je ženatej, jo, holka, uvázal si mě na krk, aby mě dostal do postele, třeba si tě taky vezme, víš, kolikátá už budeš? Třetí, holčičko, třetí v pořadí, a kdo ví, kolik si jich nemusel vzít, a taky ti to povím, je to moje ženská povinnost, takový mládě… A on je mlsnej starej kocour, co tě odkopne, jakmile ti bude aspoň třicet, a začne se vytahovat nějakou mladší a s delšíma nohama, a vidíš sama, že být krásná nestačí, to by se na mě nevykašlal, jenže už nejsem malá holčička, ale zralá ženská, která remcá, když se vrátí v náladě z pracovní večeře a smrdí cizí voňavkou, to víš, že jsem se snažila, ale on chce vždycky něco jiného, on se nudí, on plešatí a nudí se, copak nevidí, že mu ujíždí vlak? A víš co, holka, on tloustne, ještě sis nevšimla, ale já to vidím, jenže on i tlustej sbalí každou, jen se mu podívej do očí, jemu nejde o sex, jenom o věhlas, jak je skvělej, nejde mu o to, že se mu zdáš krásná, ale o to, že se budeš zdát krásná chlapům okolo a budou ho popleskávat po ramenou, jakej je dobrej, budou ti nadbíhat a on se bude bavit, on se baví pořád, zítra se bude bavit mnou, ne, já vím, neměla jsem ho praštit, ale viděla´s, jak se tvářil? Ten primitiv…
„Tančíte výborně,“ ozve se nade mnou ten chlap, na kterého jsem mezitím málen zapomněla, skáče mi do myšlenek, to nevidí, že přemýšlím?
„Děkuji, vy taky,“ donutím se ke zdvořilé odpovědi, doufám, že si nebude chtít povídat, na to fakt nemám náladu, jen tančit, nikdy nechápal, co vidím na tanci, proč jsem ho tak chtěla?
„Nedala byste si víno?“ už zase ruší mou ponořenost, chce, abych vyplavala nahoru, ale já nechci, je mi tu líp, nic tu nebolí, všechno je tak daleko, docela hezky voní, točí se z toho hlava, klesán níž…
Proč chtějí volat sanitku? Komu? Mně je dobře, pane doktore, nepouštěj mě, já chtěla tančit, proč netančíme? Jsem malátná, nohy mám těžké, sakra, já měla prášky na hlavu a pak whisky, no mě bude blbě, nechte mě spát, nechte mě se z toho vyspat…
Br, to bílý nemocniční světlo si taky mohli nechat, tak blbě mi zas není, co se mnou dělali? Žaludek jak na vodě, ach ne, ten muž, s nímž jsem tančila, sedí v pokoji a tváří se starostlivě, mně vážně nic není, zítra musím k tomu soudu, v deset, proč je venku světlo? Na hodinách jedenáct, no to jsem to vyvedla, kolik já si těch prášků vzala? Hlava mě bolela jako střep… budu za feťáka, to světlo, zatáhněte někdo…
„Už je vám dobře?“ žene se ke mně, jakmile zblejskne, že se rozhlížím, no jak mi může bejt, oni mi snad pumpovali žaludek, to jsem to dopracovala, to ty věčný migrény vždycky, když se s ním pohádám, já chci domů, vlastně ne, tam spala ta jeho, co v hotelu, to už je snad líp tady, tam by člověk zhebnul, ani by si nikdo nevšiml, nechte mě být. Asi jsem poslední větu řekla nahlas, já nevím, hlava už mi zas třeští, mlčte! Přišel doktor v džínách a tričku, takovej mlaďas, psycholog, proč jsem to udělala. Bolela mě hlava, odpovím popravdě, ale to mu nestačí, chce vědět, jaký je můj vztah s manželem, řeknu, že hrozný, vlastně se rozpláču, vyprávějíc o úporných migrénách, zatáhne závěs a vykáže toho čumila ven, drží mě za ruku a uklidňuje mě, pláču, pláču, jestli prý chci vidět manžela, no ani náhodou, juen spát, zaspat všechno, ne, nechtěla jsem si ublížit, vždyť říkám, že mě bolela hlava! Nechte mě, nebo mi ta hlava praskne, prý by neměla, část prášků se vstřebala, ale bolí to…
Za chvíli je tu kdosi a veze mě na takovéto vyšetření, jak se zajíždí do tunelu a röentgenuje mozek hezky po plátcích, jako rozřezaný, pak mě zas odvezou a tváří se vážně. Dají mi něco proti bolesti, trochu to pomůže, jsem otupělá, je to vlastně fuk, nechcete vidět aspoň děti? Kde jsou moje holubičky? Pusťte je ke mně, maminku bolí hlava, ale to zas přejde, tváří se vyděšeně, mají strach, vypadám asi hrozně, ale to se stává. Pak zas odejdou a přijdou lékaři – za chvíli nebo za dlouho, sama nevím, čas neexistuje. Prý mám nádor v hlavě a roste a roste a nedá se s tím nic dělat, jedině chemoterapie, ale na tu je pozdě, proč jsem nepřišla, když mě začala bolet hlava? Měla jsem jiné starosti, děti, manžela, dům, maminku také bolívala hlava, nechte mě, to bolí! Já vím, umřu, už aby to bylo, ať si tu ženskou nechá, ne, ať mi ji sem pošle, řeknu jí, aby se mi postarala o ty dvě malé holubičky a požádám ji o prášky a láhev skotské, to nebolí, ale ať sem nejde on, zase bychom se pohádali, ta holka fakt přišla, vyděšená skoro jako mé dcery, prý její mamka odešla podobně, jen to trvalo dýl, ani holka nevíš, jaké mám štěstí, máš krásně chladivé ruce, když mi je položíš na čelo, bolí to trochu míň, skoro bych tě adoptovala, nechceš? Ale to jí neřeknu, bylo by to nevhodné, jen ji varuji před ním a pak povídám o holčičkách, zná se s nimi, učitelka z družiny, tak proto je chtěl vyzvedávat on, má je ráda, postará se o ně, a prášky prý už nebudou potřeba, prý do mě nacpou tolik opiátů, že nic neucítím, bude ze mě feťák, věřili byste tomu, v mých posledních dnech? Nabídnu jí tykání, začervená se a přijme, Monika, no fajn, říká ti v posteli Niky? Ale to je fuk, aspoň, že nezůstane sám, zašel by ve špíně, vyhoď ten konferenční stolek v obýváku, když já to nestihla… Padampampam, pusťte mi tam, lidi, jazz, já říkala, že pro něj by stálo za to umřít...