Místo, kde se zastavil čas

Anotace: ...tohle povídání je adresné, konkrétní a má konkrétní postavy...stejně jako příběh o dědovi Pašákovi...vkládám ho sem proto, abyste věděli, že Masopustní básenka nevznikla jen tak... :o)

Miluji každé místo, kde se zastavil čas a které přitom žije. Žije svým vlastním životem ve svém vlastním čase a prostoru, je totiž zcela samostatným světem. Znám takové místo už od svého dětství. V sousedství domu mých rodičů je totiž muzeum starých hracích strojů a přístrojů pana Karla Irmiše a jeho syna Roberta. Když do „jejich“ světa vejdete, zavoní vám. Jak? Pohádkou…

První „inštrumenty“ se objevily na půdě rodiny Irmišových kolem r. 1939 a 1940 díky válečným invalidům z místního chudobince, kteří chodili po okolních chalupách a za trochu jídla na přilepšenou nebo drobnou minci zahráli pro radost pěknou písničku. Po válce se pan Karel Irmiš rozhodl přístroje opravit, uvést do chodu. S vynálezem gramofonu a později rádia se lidé těchto starých hracích strojů zbavovali, a tak začala vznikat malá soukromá, s láskou shromažďovaná a opečovávaná sbírka.

Protože je každý, od nejmenšího po největší přístroj funkční, můžete si poslechnout nejen kolovrátky a flašinety, různé domácí hrací strojky z bohatších i chudších rodin, ale i mechanický klavír z r. 1908, válečkový hrací strojek na 12 melodií, vyrobený v r. 1885 ve Švýcarsku, fonograf, polyphon na plechové desky, symphonion nebo přístroje s papírovým programem prešpán. Je tady dokonce i orchestrion, který si zahrál ve slavném seriálu Chalupáři. Jistou perlou celé sbírky je velký, pestře malovaný pouťový orchestrion, ovládaný papírovými pásy, skládanými jako leporelo. Poslechnout si jeho vyhrávání je opravdu zážitek. Jako malá jsem si říkala, že určitě ten „rachot“ musel být slyšet nejméně přes dvě vesnice.

Pan Irmiš i jeho syn umí o své „velké lásce“ nádherně vyprávět. Prohlédnete si tu celý vývoj mechanické hudby v průběhu století. Nejstarší flašinety hrají na píšťaly, mladší polyphony nebo symphoniony rozezvučí trsací drnkání olověných mečíků o přesně umístěné skobičky. Každému tónu odpovídá jiná šíře hřebíčku. Pro mne je naprosto fantastické, že v dnešní době, v 21. století plném pokroku a vyspělé počítačové techniky, existují dva lidé, kteří dokáží nejen opravit, ale dokonce vyrobit váleček s písničkou. Naklepat hřebíčky tak přesně a v tak přesných mezerách, že to hraje!! A dokonce ne falešně!!

Pro všechny místní a rodáky neodmyslitelně patří hladivá melodie k „duchu Vánoc“. Už řadu let totiž pouští pan Irmiš na Štědrý den odpoledne do veřejného rozhlasu jemnou zvonkohru a našim městečkem se pak cinkavě nese Tichá noc a další vánoční tóny až do setmění. Ani poslední den v roce si nedovedu představit bez zvuku „starých dávných časů“. V tento den totiž pan Irmiš vezme kolovrátek na kolečkách a objíždí sousedy, aby jim popřál vše krásné do příštího roku. Zahraje písničku, pak nechá usmívající se „paňmámu“ také zatočit klikou a jsou-li v domě děti, i jim je dovoleno si „zamuzicírovat“.

A samozřejmě musím vzpomenout masopust. Můj otec kdysi pořádal „maškarní průvody“, kde nechyběl vůz s koňmi, vezoucí velký mlýn, který přemílal staré báby na mladé holky, spousta maškar, no a vyhrávala i muzika. Uhodnete, jaká? Ta, která je plná prosté a obyčejné radosti, která vás vrátí do doby dlouhých sukní, upřímných sousedských veselic a voní…pohádkou…