Když má kluk rád kluka II.

Anotace: ...

Venku prší. Zdá se mi, že se všechno stalo tak před hodinou. Tolik věcí mi prolétlo hlavou, než jsem sešel schody ze třetího patra. Najednou mi došlo, že jsem možná naposledy byl u něj v bytě. Jaké možná? Tohle bylo naposledy….Možná ho už nikdy neuvidím, tohle je vážně konec. Konec schůzek, když rodiče nejsou doma, konec hry na schovávanou, kterou chtěl hrát spíš on, než já.¨
Chce se mi zastavit a jít zpátky. Ale proč? Abych mu řekl:,,Fajn, hele to nevadí. Budem kámoši.“ Ale to nejde, tady už sakra není co řešit. Budeme kámoši, ale já tě jen tak mimochodem miluju, ale to ty asi víš, takže všechno dobrý. Kéž by to šlo…
Vycházím konečně z toho domu. I když na mi na těch schodech pořád něco hučelo v hlavě, něco se v dáli ozývalo, dolehlo to na mě až tady venku. Jakoby to na mě čekalo za těmi prosklenými vchodovými dveřmi, číhalo to na mě, aby se mi mohlo vysmát do očí a volat na mě:,, Je konec.“ Jdu rychle od jejich domu, nesmím se zastavit a přemýšlet. Nechce mě, nemiluje mě, nemá to cenu, jen tohle mi běží hlavou. Chtěl bych se otočit a podívat se jestli se třeba nedívá z okna, ale neudělal jsem to. Stejně by to nic neřešilo. Vše je přece tak jasné. Ta myšlenka mě bodá, svírá se mi v hrudníku, tlačí mě něco uvnitř a nejde s tím nic dělat.
Mám vztek – na sebe, na něj, na svět, který může za to, že nejsme spolu. Kdo přeci jiný…není možné, že by mě neměl po tom všem rád...Chtěl bych, aby mi někdo klidně i lhal a řekl, že to není ani moje ani jeho vina.
Cesta na autobus utíká a já ani nevím, že jdu. Pořád ho vidím, jak mlčí. Stačilo by mi, kdyby řekl, že je zmatený, nebo že mě má rád. Ale místo toho ticho. Nejhorší, co jsem zažil…

Stojím na autobusové zastávce, nevím, jak jsem sem došel. Prší a mě je to jedno. Je mi už všechno jedno. Kolem projíždí jedno auto za druhým a je slyšet jen zvuk motorů a pneumatik na mokrém asfaltu. Cítím, jak mi v kapse zvoní mobil. Na displeji svítí jeho jméno.
,, Ano?“ chladně, nezúčastněně zvedám hovor. Nevím proč, možná protože jsem si to moc přál.
, To jsem já…,“ myslí si, že to snad nevím? Mlčím.
,, Prosím, mohl by ses vrátit? Chtěl bych s tebou mluvit.“
,, Tak mi to řekni teď, za chvíli mi jede autobus,“ hlas co snad ani není můj.
,, Nechci to řešit po telefonu….Tak na mě počkej na autobusáku, prosím.“
Zavírám oči, abych se uklidnil. Nevím jestli se s ním chci bavit. Třeba se na mě bude divně dívat, nevím jestli jsem schopen podívat se mu do očí. Ale to jsem si myslel po první noci s ním taky. Že se mu nikdy nepodívám do očí…
,, Dobře, počkám tady.“ Mluví za mě něco, co strašně chce. Představa, že jsem ho před chvílí viděl naposledy mě děsí. Možná ho chci vidět, a říct mu, že ho nenávidím, říct mu, jak mi udělal ze života zmatek a já to teď bez něj nedám dohromady…

Přišel asi za deset minut.
,, Bál jsem se, že to nestihnu,“ řekl celý udýchaný.
,, Víš, já…,“popadá dech.
,, Já nevim, co se děje. Nikdy mě nenapadlo, že to takhle může skončit. Je to šílený, fakt šílený.“ Rozhazuje rukama, stejně jako vždycky, když neví co dělat, nebo neví, co říkat. Nechávám ho v tom. Mám na něj zlost a nic neříkám.
,, Představa, že tě vidím naposledy mě fakt vyděsila.“ Jo mě taky, chce se mi říct, ale pořád mlčím.
,, Prosím pojď ke mně, já to bez tebe nepřežiju,“ ani jsem si nevšiml, že mě nenápadně chytl za ruku.
Šílím. Něco ve mně vyhaslo a řeklo:,,Ne.“