když teče sníh po tvářích...

Anotace: ....

Chlapi prý nebrečí, to jim jen na řasách roztává sníh, říkala moje babička. Můj táta brečel jednou, a vím jistě, že nesněžilo. Bylo mi sedm, měl jsem prázdniny a byl normální den. Zazvonil telefon a máma ho zvedla, hovor ovšem nebyl pro ni. Táta stál u telefonu celou věčnost. Věděl jsem, že se něco stalo, i když jsem byl dítě. Možná, že právě proto, děti vycítí, když se něco děje. Jen stál a svíral sluchátko. Z jeho obličeje se nedalo nic vyčíst, ani když pak odešel do zahrady a já si přitáhl k oknu židli, abych ho mohl sledovat. Sedl si na okraj zarostlého pískoviště, asi 2 metry od okna. Měl hlavu v dlaních a já vím, že tehdy svítilo sluníčko, byl srpen, ale jemu přesto po obličeji tekl rozteklý sníh.
Nikdy jindy jsem ho neviděl brečet, dokonce ani o 4 dny později, když jsme se všichni v černém vydali na pohřeb. Seděli jsme ve druhé řadě. Seděl jsem mezi rodiči a nechápal nic kolem. Věděl jsem, kdo se na mě dívá z fotky umístěné mezi květinami u rakve, ale strýce Ondřeje jsem nikdy neviděl. Znal jsem ho jen z fotek. Stejně tak jsem neviděl ani lidi kolem. Neznal jsem lidi z první řady – jeho ženu, děti, známé. Znal jsem jen babičku – usedavě plakala a stále se ptala proč.
Tehdy jsem si poprvé uvědomil strach ze smrti. Moc už si z pohřbu nepamatuju, zůstal ve mně jen ten pocit něčeho, čeho jsem se začal od té doby bát. Byl jsem dítě, nikdy jsem dřív o smrti neuvažovala a z ničeho nic sedím v obřadní síni, zajíždí rakev a všichni pláčou.. Najednou mi taky tekly slzy. Ale ne pro strýce Ondřeje, kterého jsem ani neznal, ani pro jeho ženu, která ho milovala, ani pro jeho děti, co to možná taky ani nechápou. Po tvářích mi tekly slzy kvůli lidem, co znám, kvůli lidem, co taky jednou zemřou.
,, Mami a strejda umřel?“ ptal jsem se naivně mámy ještě před pohřbem.
,, Tak už to je. Každý jednou umře…,“ dostalo se mi odpovědi.
,, I táta, ty, nebo babička?“ nechtělo se mi věřit, nebo jsem se s tím nechtěl smířit
,, Přesně tak broučku, ale to bude až za hrozně dlouho.“Máma mě k sobě přitáhla, ale já se
chtěl ještě ptát v naději, že přece jen někdo ne.,,Umře taky paní Součková, a Bert, umře když je pes?“ Najednou jsem ale slyšel, jak máma vzlyká a pochopil jsem, že umře každý. Možná, že jsme to ale v tu chvíli pochopili oba….