Lidé pijí alkohol a berou drogy, aby se cítili tak, jak se BĚŽNĚ cítí šťastní lidé..

Anotace: ....

Přistihl se ve zvláštní pozici – v pozici tichého pozorovatele. Stál uprostřed ulice a mlčky pozoroval lidi, jenž proudili kolem něj. Někteří spěchali, jiní kráčeli pomalu a zdálo se, že jdou vstříc svému osudu. Vypadali klidně a odevzdaně – vypadali šťastně. Ne, nebyl jasnovidcem, aby podle chůze poznal, zda jsou tito neznámí jedinci šťastní či nikoliv. Odpověď našel v jejich obličeji, především pak v jejich očích, vždyť ne nadarmo se říká, že oči jsou zrcadlem lidské duše. A právě v jedněch takových očích před chvílí zahlédl obrovskou nevinnost. Věděl, že se patrně dívá do očí někoho, kdo je velice morálně čistý. Vlastně tomuto šťastlivci záviděl, protože byl vlastníkem obrovského bohatství – vypadal, a nejspíš i byl neskutečně šťastný. Když dospěl k tomuto závěru, bodlo ho u srdce. Uvědomil si, že onen neznámý, kterého pár minut hypnotizoval uprostřed přeplněné ulice, měl to, co jemu bylo odepřeno. Nikdy nepoznal štěstí. Nevěděl, jaké to je. Nedokázal se smát, nedokázal se radovat. Nevěděl, proč tomuto tak je, nicméně to bral jako fakt a snažil se s tím žít. Někdy to šlo lépe, jindy zase hůře. Svůj smutek a samotu utlumoval v alkoholu a drogách. V tomto rozpoložení to považoval za jediné řešení, ačkoli věděl, že obojí je pouze dočasnou únikovou cestou. Neměl sílu na to, aby polemizoval nad tím, jestli huntuje svoje fyzicky zdravé tělo a nebo ne, bylo to pro něj bezpředmětné. Jistě, nebyl žádný hlupák – moc dobře si uvědomoval, že alkohol ani drogy jeho zdraví neprospívají. Dokáží však „vyléčit“ jeho bolavou duši, která nutně potřebovala nějakou naději v temnotě šedivých dní, v nichž představuje bludnou duši, která hledá světýlko na konci tunelu, prozatím marně.
Když však do sebe nalil pár panáků a v žilách pocítil teplo, fascinovaně očekával, co přijde. Připadal si hladově, napnutě. Srdce mu v hrudi divoce tlouklo a před očima se mu začaly objevovat nesouvislé černobílé obrazy – asi vzpomínky. Celé tělo jakoby začalo pulzovat a najednou se dostavil ten nádherný pocit. Téměř neznatelně se pousmál. Odhrnul si pramen vlasů z obličeje, aby se mohl rozhlédnout. Nepoznával nic okolo sebe. Šedivé zdi byly najednou pestré a z rozmazaných podobizen se staly konkrétní tváře. Udělal si výlet do jiné dimenze. Byl v jiném světě, v takovém, kde může alespoň na chvíli pocítit prchavý, byť neskutečně silný a intimní pocit štěstí. Na druhou stranu si ale moc dobře uvědomoval, že za chvíli bude vše jinak. Teď si však chce užít tenhle okamžik, tuhle neopakovatelnou chvíli, která mu dokáže dát to, co nedokáže pocítit v obyčejném koloběhu života. Byl šťastný, teď – v tuhle chvíli. Nic konkrétního neočekával, po ničem monstrózním netoužil, a přesto dostal to, po čem vždycky vnitřně strašlivě toužil. Získal sebejistotu, sílu v sebe sama. Začal si pohrávat s myšlenkou, že přeci každý má právo být šťastný – i on, který se teď nachází ve stavu tichého opojení a na tváři se mu značí přiblblý úsměv. Bylo mu ale srdečně jedno, jak zrovna vypadá. Mnohem podstatnější pro něj bylo, že si uvědomil, že i na něj někde čeká štěstí, které každý z nás musí vyhledat, protože samo nepřijde. Navíc, štěstí si každý musí nějakým způsobem zasloužit a vybojovat. Všechno okolo nás je relativní, i tahle chvíle sebepoznání. Cítil, jak z něj pocit štěstí pomalu vyprchává, jak se vzdaluje všem iluzím, které si před chvíli vytvořil. A nebyly to jenom iluze, ale také naděje, ke které se teď upnul. Byl víc a víc vzdálený. Připadalo mu, že se ztrácí, že padá do prázdnoty….
… Ráno se probudil a v hlavě mu třeštilo. Bolelo ho celé tělo, nemohl se hnout. „Už jsem zase zpátky v realitě“pomyslel si hořce a položil si hlavu do dlaní. Po chvíli se mu vybavila tvář člověka, kterého nedávno pozoroval na ulici. Vzápětí se mu vybavil záblesk z včerejší noci. Všechny vzpomínky byly útržkovité, ale hlavní pointa zůstala zachovaná. Vybavilo se mu, jak se zapřísáhl, že půjde svému štěstí vstříc. Je sice fakt, že byl pod vlivem drog i alkoholu, ale tohle rozhodnutí učinil s čistým přesvědčením, že to tak skutečně chce on sám. Chvíli ještě přemýšlel a zíral do abstraktního bodu před sebou. Pak se ztěžka zvedl, oblékl se a šel do neznáma – šel hledat svoje štěstí, které někde určitě je a čeká možná právě na něj….