6°VZ - Dokonalá dívka

Anotace: 1. z řady povídek zabývajících se duševními nemoci...

Dokonalá dívka

1. dějství
[Mirek:]
Něco zazvonilo. To asi byl zvonek u dveří. Kruci, to byl ale krásný sen. A oni mě z něho musí probudit. Že by už byli tady? Tak brzy? Kolik je hodin? Teprve půl třetí! Jak to, že jsou tu tak brzo? To v sobě Pavel nemá tolik slušnosti, aby přišel v přesně ujednaný čas? Přece jsme se dohodli, že přijde se svojí dcerkou až ve tři, aby si s ní mohla hrát má malá Anička. Krucinál, nemám ani pro něj připravené občerstvení a citronádu pro naše holky. No jejich chyba. Prostě mi pomůže udělat citronádu a na něj se vykašlu. Ať je o hladu. Svině. Nemá chodit tak brzo. Ách, už zase zvoní. Jo, už jdu, už jdu!

[Pavel:]
„No tak jsme tady, Luci,“ usmál jsem se na svoji dcerušku, když jsem zmáčkl zvonek, „už se těšíš na to, jak si budete s Aničkou hrát se svými panenkami?“ Malá šestiletá holčička se na mě podívala a zazářila: „Jo, a jak. Minule jsme si s nimi udělaly čajový dýchánek. Bavily jsme se o hrozně moc věcí. A teď si s nimi chcem zahrát na Miss panenka.“ „Tak to je fajn,“ opětoval jsem ji úsměv, „určitě to vyhraje naše Viktorka, že?“ Nesměle přikývla a já jsem ji pohladil po jejich blonďatých vláskách. Po asi deseti sekundách ticha jsem se opět zazvonil a nevrle jsem potichu procedil zuby: „Kde vězí? To snad nejsou doma?“ „Anička je moje nejlepší kamarádka,“ ozvala se najednou vedle mě Lucka, „mám ji moc ráda.“ „Já vím, že ji máš ráda. Je to moc fajn holka,“ pokývl jsem ji. Najednou se dveře otevřely a stál v nich Mirek. „Zdravím tě sousede,“ pozdravil jsem ho s úsměvem na tváři, „tak už jsme tady.“ „Co tu děláš tak brzo? Přece jsme se dohodli, že přijdeš až ve tři. Proč jsi tu už v půl?“ s nevrlým výrazem se na mě zamračil. „Ále,“ začal jsem, „Lucka se už doma nudila. Úkoly ze školy stihla napsat už ve škole, protože je to chytré děvčátko a sčítání jednociferných čísel ji nedělá žádné problémy, a nebavilo ji se dívat na televizi, teď když už skončily její oblíbené pořady. Doufám, že ti moc nevadí, že jsme přišli o půl hoďky dřív.“ Mirek se na mě podezíravě podíval, ale pak nečekaně klidně zamumlal: „Ne, vůbec ne. Holky si budou hrát déle a my si toho řekneme víc. Pojď dál.“ Moc se mi nelíbila ta jeho reakce, ale nechtěl jsem dělat problémy, nepřestal jsem se usmívat, chytl jsem Lucku za ruku a šel dál. Hned jak se Lucka vyzula, rozběhla se do Aniččina pokoje a objala hnědovlasou dívku. Už po chvilce se z pokoje začaly ozývat veselé hlasy a dívčí smích, zatímco jsem byl s Mirkem v kuchyni a pomáhal mu s citronádou. „Moc hezky si hrají, nemyslíš?“ prohodil jsem, poněvadž se mi zdálo, že řeč stojí. „Hm,“ zapřemýšlel, „jo. Určitě si zase hrají se svými panenkami.“ Chvíle ticha. „Aničce jsem nedávno koupil novou panenku z Japonska do její sbírky,“ prohodil, „určitě se bude, hm, Lucii líbit.“ „Až z Japonska?“ podivil jsem se. „Ta musela stát majlant!“ „Taky že stála,“ zamračil se na mě, „moje dceruška se zaslouží jen to nejlepší. Počkej tu chvíli, jen jim donesu tu citronádu.“ „Jo, klidně. Jasně, že si ty naše holky samozřejmě zaslouží to nejlepší, protože jsou úžasné,“ zavolal jsem ještě na Mirka odnášejícího tác s nápojem do Aniččina pokoje.

[Mirek:]
Hm, to jsou ale kecy. Nejraději bych ho ani neposlouchal a poslal ho do háje, ale přijde mi pod mou úroveň se s ním hádat a zavřít mu před nosem. Tak ho musím pozvat no. Takže ona si dělala úkol ve škole? Tomu nevěřím. Podle mě je blbost, aby byla šprtka, když ji vychovává někdo takovej jako je tenhle, hm, blbec. Jo, to je výstižné. A ještě k tomu je blondýna. Ty jsou přeci vždycky blbý. Bože. Co to má zase za boty?! Takový velký, kožený?! Bože, vždyť je na to moc mladá! To nosí dospělý ženský! Jak ji to jen mohl koupit? Takovou hnusnou obuv. Hm. Musí být opravdu hodně ubohá, když se ji líbí něco takového. A jak peláší za mou Aničkou. Ani se ji nedivím. Má štěstí, že se s ní, takovou ubožačkou, má holčička baví. Asi ji chce pomoct a dopřát ji pocit, že není tak trapná a osamělá. Měl bych jim udělat tu citronádu. Proč se na mě ten Pavel pořád usmívá? Co si o sobě myslí? Kam jsem jen dal ty citrony? Asi myslí, jak je skvělý a jak si může všechno dovolit, přijít o půlhodiny dřív a probudit mě. Proč vůbec nic neříká? Měl by přijít s nějakým tématem. Á, do ledničky. Tady jsou. Mě nenapadá nic, o čem bych si zrovna s ním mohl bavit. Hm, prý si holky pěkně hrají. To je zase téma. To nemohl přijít se něčím zajímavějším? No tak ho alespoň setřu, řeknu mu o té panence, kterou jsem objednal až z Japonska. Hm, ten zírá. Určitě závidí. Určitě nemá tolik peněz, aby si mohl dovolit koupit něco takového té své dceři. Tak už to mám udělaný. Donesu jim to. Alespoň budu mít chvíli pokoj od tohohle. Úžasné říkáš? Ta tvoje teda určitě, pche. Za toho tvýho vychovávaní. Hrozný. Jenom ta moje je úžasná. Jenom ta moje je dokonalá dívka.

2.dějství
[Lucie:]
Vzbudilo mě zvonění budíku. Natáhla jsem k němu pomalu ospale ruku, abych zastavila ten rámus. Chvíli mi trvalo než jsem se odhodlala vstát. Opravdu se mi nechtělo z měkké vyhřáté postele a to jenom kvůli tomu, že musím udělat pokus do laboratorní práce z fyziky – důkaz existence závislosti teploty na části dne. Proto musím vstávat tak brzy z rána, abych naměřila teplotu v šest ráno. Ta naše profesorka je doopravdy blbá. Prostě si na mě zasedla. Navíc mám dneska sedmnáct! Ale ji takový věci nezajímají, a tak co můžu dělat? Nic až na udělaní toho úkolu. Udělala jsem pár věcí, které lidé dělají ráno jako vyčištění zubů, oblečení se a nasnídaní se, a pak jsem šla ven, abych naměřila tu teplotu. Brr, tam byla ale zima. Když jsem vyšla z domu a udělala pár kroků, nečekaně ke mně přiběhla Anna, má nejlepší kamarádka, se kterou kamarádím už odmalička. Velice mě překvapilo vidět ji tak brzy ráno a k tomu ještě veselou a usmívající se od ucha k uchu. „Ahoj Lucí,“ pozdravila mne zvesela, „co ty tady děláš tak brzo? Já jsem si myslela, že ještě budeš spát.“ „Ahoj,“ opětovala jsem ještě rozespale její pozdrav, „musím naměřit teplotu do laboratorky. Ta naše profesorka mě tím fakt naštvala. Vstávat v šest celý týden! To je prostě hrůza!“ Anna se ale jen zasmála: „Proč tak nadáváš? Život je krásnej, ale krátkej, tak si ho musíš užít, dokud můžeš, podívej se, sluníčko svítí, ptáčci zpívají, květinky kvetou, vždyť je krásně!“ „Ty jsi se teda vyspala do růžova. Určitě se ti stalo něco krásného, že? Povídej, ty jsi byla včera s tím svým, ne? Jaký to bylo?“ dychtila jsem po odpovědích. „Byl to nejkrásnější večer mého života!“ zajásala. „Šli jsme na jeden moc romantickej film, pak jsme se šli navečeřet do jedný italské restaurace a pak, no, šla jsem k němu domů.“ Trochu se začervenala. Vytřeštila jsem na ni nevěřícně oči: „Cože? Ty jsi šla k němu? Hlavně mi ale neříkej, že jsi s ním spala.“ „No jasně že jo,“ zazářila, „bylo to krásný. Nic podobného jsem ještě nezažila. Byla to divoká noc. Moc jsme toho nenaspali, protože jsme se milovali asi čtyřikrát. Chudák, vypadal nakonec velmi vyčerpaně. No a asi před hodinou jsem se probudila a bylo mi úžasně, tak jsem šla ven se projít.“ „Oh, to bych o tobě neřekla. Tu tvoji náladu bych chtěla mít taky,“ zasteskla jsem si, „už mi pár dní tvrdíš, jak se máš skvěle, jak je život nádhernej, že ti nic nedělá problém. Ty se prostě máš.“ Přišla ke mně, poplácala mě po zádech a usmála se na mě: „Neboj, určitě se budeš mít taky stejně dobře jako já. No nic, já už musím. Mám ještě hodně práce k dodělání. Tak se měj.“ „Počkej,“ zavolala jsem ještě na ni než utekla, „přijdeš teda dneska na tu mojí oslavu? Vždyť víš, dneska je mi sedmnáct.“ „A jo, já jsem úplně zapomněla. Sorry, fakt toho mám poslední dobou hodně. Promiň, ale nepřijdu. Mám šíleně moc práce, kterou musím dodělat co nejdřív,“ řekla mi smutně. „Ale i tak všechno nejlepší! Dárek ti dám až se zase uvidíme, snad něco stihnu koupit,“ rychle dodala. To mě doopravdy naštvalo. „ Jak jsi to jen mohla zapomenout?! Na narozeniny své nejlepší kamarádky! Ty a hodně práce? To je ale blbost! Vždyť nemáš pořád co dělat a teď najednou pic a nemáš čas si ani vzpomenout na svojí kamarádku!“ fakt naštvaně na ni ječím. „Co ty víš?! Teďka opravdu nemám čas vzpomínat na takovýhle věci a chodit na oslavy, kde býváme většinou jen my dvě! Víš, kolik toho mám?! Hned ti to řeknu,“ vyjela na mě, „musím udělat všechny úkoly, napsat nějaké básničky a povídky do časopisů!“ A samým vztekem začala nesrozumitelně mumlat: „Psát si milým po uvařit taťkovi večeprocvičit si italšjít na poštuklubu poslechnout si hudbalit klukčíst knihu o psvat se na televizsi ale blbáž neplýtvejým drahonným časem!“ Natož se na mě velice zamračila, odvrátila se ode mne a rozeběhla se pryč. Nevěděla jsem, co ji to popadlo. Vůbec jsem ji nerozuměla. Takhle se předtím nikdy nechovala. Sedla jsem si na zem a rozbrečela jsem se. Bylo mi jedno, že je venku zima. Uvnitř mi byla větší zima.

[Anna:]
Co si o sobě vůbec myslí?! Myslí si, že jen ona má co dělat? Myslí si, že je lepší než já? Myslí si, že mě ve všem porazí? Nikdy! Nedokáže to. Není lepší než já. Nikdo není lepší než já! Cítím se silná! Cítím plna nespoutané energie, radosti a euforie! Dokážu všechno na světě! Jsem nepřemožitelná! Už nikdy nepropadnu smutku! Už nikdy mě nepopadne beznaděj! Nikdy jsem se necítila tak naživu! Mám pocit, že jsem tak vysoko. Mám pocit, že dokážu létat! Nebudu mrhat časem s takovými, jako je ona. Pokud si myslí, že ona je ta normální a já jsem blázen, tak se mýlí! Já jsem úplně v pořádku! Nikdy mi nebylo lépe!

[Lucie:]
Čas plynul. Jaro vystřídalo léto a Anna se se mnou stále nebaví. Velmi mi mrzelo to, co se stalo onoho dne. Anna mi od té doby vůbec nebrala telefon a neodpovídala mi na smsky. Ani, když jsem přišla k jejímu domů ji navštívit, mi neotevírala. Časem mě to přestalo bavit a snažila jsem se pokračovat ve svém životě. Ale stále mě to trýzní. Je to moje nejlepší kamarádka. Ale dnes jsem si řekla, že se pokusím tím nezatěžovat. Jdu se svým Vojtou na rande. Už se na něj těším. Dlouho jsem ho neviděla, protože byl měsíc v Asii. Prošel
Thajskem, Čínou, Nepálem a Tibetem. Nemůžu se dočkat jeho historek. Vždycky mě rozesmáli.
Když jsem chtěla už odejít z domu, ozvalo se mi z kabelky vyzvánění mého mobilu, který mám nastavený na hovory od Anny. Rychle jsem ho odtamtud vylapala a přijala hovor: „Haló? Anno, to jsi ty?“ „Ahoj Lucko,“ ozval se Annin hlas z mobilu, který se mi ale zdál velice roztřesený a smutný, „jak se máš?“ „Jo jde to,“ kvapně jsem ji odpověděla, „jen jsem právě chtěla odejít. Proč jsi mi tak dlouho neodpovídala?“ „Aha,“ velice zklamaně se ozvalo ze sluchátka, „tak já tě nebudu dál rušit. Přece se nebudeš zatěžovat někým jako jsem já, když zrovna někam odcházíš.“ Začala plakat. „Ne, to není vůbec pravda. Vůbec nespěchám. Klidně si můžeme popovídat,“ snažila jsem se ji utěšit. „Ne, to je dobrý, jen si jdi. Nezatěžuj se mnou. Nemá to cenu. Sbohem,“ zaplakala mi do ucha. „Ne počkej…“snažila jsem se ji zastavit, ale poté jsem už slyšela jen pípání zavěšeného hovoru. Chudák. Neměla jsem ji říkat, že někam jdu. Ale nemohla jsem tušit, že na tom je tak špatně. Nikdy jsem ji neviděla být na tom tak špatně. Uvědomila jsem si, že jsem s tím nemohla už nic dělat, ale přesto jsem odešla se špatným svědomím.

[Anna:]
Co jsem si to jen myslela? Co jsem si to namlouvala? Myslela jsem si, že mám skvěle, ale mýlila jsem se. Proč jsem se takhle cítila, když to nebyla pravda? Myslela jsem si, že všechno je skvělé, ale už není. Myslela jsem si, že zvládnu všechno, ale jediné, co teď chci dělat, je plakat. Je bezvýznamné se snažit o něco, co jsem ve skutečnosti nikdy nemohla mít. Měla jsem vidět, že mě Ivan nemiluje a jediné, o co mu šlo, bylo se mnou spát. Já jsem tak blbá. Za všechno si můžu sama. Neměla jsem se rozhádat s Luckou. Byla to moje nejlepší kamarádka, ale teď si určitě o mně myslí, že jsem úplně blbá. Určitě si to myslí všichni. Jsem na nic. Nikomu na mně nezáleží. Všechno je na nic. Asi by bylo nejlepší, kdybych tu prostě nebyla. Kdybych prostě najednou zmizela. Nikdo by si toho nevšiml a i kdyby ano, nikomu by to nevadilo. Teď už vím, že nikdy nebudu létat. A není tu nikdo, kdo by při mě stál. Nic už nemá smysl. Kdo by vůbec mohl vědět, že se cítím tak smutně?

[Lucie:]
„Copak je Lucko? Proč jsi taková smutná? Stalo se něco?“ zeptal se mě Vojta. Vůbec se mu ani nedivím. Nad ničím jiným jsem totiž nepřemýšlela. Nad tím, co se stalo těsně předtím, než jsem odešla z domova. „Kdysi jsem se pohádala s Luckou a dneska mi volala. Zdálo se mi, že je úplně na dně,“ líčila jsem mu se sklíčeným hlasem. Pokračovala jsem: „Plakala mi do mobilu a nebyla s ní žádná řeč. Netuším, co se ji mohlo stát. Nechápu to. Předtím se zdála být šťastná a bez problémů. Ona byla vždycky ta silná, která mi pomáhala ve slabých chvilkách. Ona vždycky věděla co dělat. Ona vždycky byla ta dokonalá.“ Najednou jsem na své ruce položené na stole ucítila teplý dotek Vojtovy ruky. „Já vím, že tě to mrzí,“ začal. Podíval se mi do očí: „Přesně vím, co cítíš. Já jsem zažil něco podobného.“ Nechápavě jsem se na něho podívala. On se na mě jen trochu pousmál, ale jeho úsměv se hned vytratil. Pokračoval: „Míval jsem jednoho kamaráda. Přítele. Byl mi opravdu blízký. Opravdu jsme toho spolu zažilo hodně.“ Uhnul mému pohledu a začal zírat do země. „Ale časem se u něj začala projevovat ta věc, ta nemoc, prostě to,co asi postihlo také Annu. Trpěl častými výkyvy nálad. Jednou byl pln štěstí a radosti, a jindy zase se topil ve vlastním smutku, sebeobviňování a pocitu bezvýznamnosti. Všichni jsme se mu snažili pomoct. On sám chodil na terapie a bral různé léky. Ale jeho stav se stále nezlepšoval, protože nevěřil, že je to s ním tak zlé, a nakonec,“ odmlčel a zdálo se mi, že jsem postřehla slzu stékající po jeho tváři, „to už nevydržel. Vzdal se. Ztratil sílu bojovat. Skočil z okna ze svého bytu, který byl v šestém patře.“ Bylo mi Vojty velice líto. Chudák, muselo to být pro něj velice těžké. Netušila jsem, co si musel protrpět. Nemohla jsem ale uvěřit, že Anna nejspíš prochází tím stejným. Bylo mi do pláče. „Prostě jsem tím chtěl říct, že bys měla být teďka Anně podporou a zajít za ní. Klidně hned. Rád půjdu s tebou,“ uklidňoval mě, „je důležité, aby neměla pocit, že je sama a nikdo se o ní nezajímá. Když si uvědomí, že ji někdo má rád, tak získá sílu s tím bojovat a nakonec vyhrát.“ Měl pravdu. Pochopila jsem, co musím udělat, abych své kamarádce pomohla. „Někdy se prostě může stát,“ dokončil a přitom mi pevně sevřel ruku, „že i dokonalá dívka se probudí a zjistí, že ztratila rozum…“