Martine...

Anotace: Tahle povídka byla napsána v chvilkovém rozpoložení..s lítostí nad tímhle jménem.. P.S. Martinové, nesuďte ji podle vašeho jména:D:D

„Martine! Martine!“ Křičí zrcadlo. Vážně křičí? Rukama objímám špinavé umyvadlo. Kašlu hleny, po bradě mi tečou sliny. Ten kluk, co se na mě dívá ze zrcadla, kdo jen to je? Snad já? Nepoznávám se. Vystouplé lícní kosti, zmučený výraz prázdných oříškových očí. Čí to jsou oči? Moje snad ne. Vždycky se usmívaly a teď? Sotva je udržím otevřený. Ach jak se mi chce spát. Další chrčení.
„Kurva!“ Zařvu nahlas. „To se nemělo stát.“ chraptím suše. Martine, co jen se to s tebou stalo? CO? Bělají mi klouby, jak pevně svírám tu nechutnou keramiku, potřísněnou vlastními zvratky. Proč se to stalo? Neměl jsem to brát, byli to cizí kluci…a cizí holky, proč jsem si to bral.
„Absťák…měl si absťák hochu.“ Vysmívá se mi. Ano. Jak se v něm odráží můj bledý, pohublý obličej.
„Je to tak směšné?“ zavrčím nepříčetností a praštím rukou do středu svého odrazu. Kdybych měl sílu, rozsypalo by se. Pak bych vzal střep a ukončil všechno. Co všechno? Noc nemáš hlupáku. Život. Tvůj život nic neznamená. Je to totiž feťáckej život. A ty nejsou ničím.
Ubožáku.
„Zmlkni!“ řičím ochraptěle. „Zmlkni..“ prosím sám sebe. Uvědomuju si, asi z posledních sil, že zrcadlo nemluví. Alespoň mámino nikdy nežvanilo. „A ty nejsi výjimka!“ Odvracím se. Možná od svých myšlenek, ale hlavně protože se na sebe víc nemohu dívat. Je z tebe skoro kostra, Martine. Kostra potažená kůží, pro kterou hlavním smyslem života je herák.
Jak já bych si píchnul. Ale čistej. Ne nějakou sračku, jako mi dali oni, z tý party. Neměl, neměl jsem to brát, skoro jsem je neznal! Hlupáku…hlupáku. Co když máš Aids? Co pak? Máma…Ta ti nepomůže! Po tom, co kvůli tobě musí brát prášky, si stěží uvědomí že seš její syn. Svezu se na zem, podél špinavý stěny tohohle pokoje. Vypadá jak smeťák. Jak jsem se sem vlastně dostal? Pomalu si vzpomínám. A ještě víc na ty špinavý stříkačky. Já si neměl píchat cizí fet. Bůhví co do toho ty sráčové namíchali.
Ach mami…jak rád bych tě měl vedle sebe. Ale ani to si nezasloužím. Já zbabělec. S těma nejkrásnějšíma očima…s těma, který už dávno vyhasly, ty oči který viděj jenom další šlehnutí.
„Už teď je po tobě…“ šeptá zrcadlo. Má pravdu…Co když jo? Odevzdaně se stočím do klubíčka a jako kotě, jako nějaký podělaný feťácký kotě usínám, aniž bych věděl jestli se udusim ve svejch zvratkách.Možná by to bylo lepší…Než se vzbudit a shánět další, další bílej prášek.