Nepsané pravidlo ticha

Anotace: Takže... něco jakože druhý díl...? hm.. možná... snad... je to k pochopení, ke čtení... bojím se, že se někde seknu a celá povídka půjde do háje... Buďte trpělivý prosím. A nezlobte! ;)

Pro Mou večer skončil tím letmým polibkem, pochopila, že je na čase jít, myslela ale, že jí bude Ismael tichým doprovodem až domů. Spletla se. Očekávala příliš mnoho. Neměla jeho číslo a on si brzy zapálí poslední cigaretu z krabičky, na které má její číslo a vše bude pryč. Moa a Ismael se ztratí v růžovém ránu se službou ranních popelářů. Nemohla mluvit, když se loučili, platilo nepsané pravidlo ticha. Mohla jen doufat. A tak Moa doufala a pospíchala mrazivou nocí domů.
Ismael na ní přestal myslet hned, co se za ní zavřely dveře. Zapálil si cigaretu a vyprázdněnou krabičku zahodil. Nespouštěl teď vůbec oči z violoncellisty, který začal balit svůj nástroj. Vyčistil smyčec a zavřel ho do dlouhého futrálu. Zvedal hlavu od futrálu a povšiml si ismaelových vodnatých očí. Ismael uhnul pohledem, vysypal na stůl drobné peníze a rychle odešel.
Platilo nepsané pravidlo ticha, to Ismael moc dobře věděl. Proto odešel. Nesměl promluvit. Musel respektovat své pravidlo.
Ráno se probouzel a myslel si, že bude zas jinou postavou v tomhle věžatém městě, že včerejší večer zůstane v minulosti a Ismael také. Avšak nikoliv. Prošel bytem a realitu, kterou si předepsal včera v noci, mu okamžitě připomněly ledové dlaždičky. Ismael ve svém bytě neměl bačkory, nenáviděl je. Stál bosý v koupelně, studily ho nohy a v zrcadle si prohlížel neoholenou Ismaelovu tvář.
Ludvík, Rudolf a dokonce i Ira... Všichni ti snídali. Ismael nesnídal. Spěchal prázdnou ulicí, aby byl co nejdříve v zahradě. Neposnídal. Dal se do běhu, myslel si, že cestou Ismaelovu duši zapomene, převtělí se, jako každé ráno, jako každý den. Když usínal, vždy lehko zapomínal člověka, kterým ten den byl, Ismael se probudil. Ismael se neměl probudit! Měl se probudit Nino!
Ismael seděl na lavičce v zimní zahradě a přemítal. Jeho zasněné oči sledovaly kolemjdoucí. Měl vodnaté, modré oči. Upoutaly pozornost každého, kdo se do nich podíval.
Zvedl se a byl rozhodnut, že tedy zůstane Ismaelem. Prošel několika ulicemi, bez pohledů doleva doprava, klouzal pohledem po chodníku, zakrýval si ústa, aby nekřičel. Sžírala ho bolest. Neskutečná bolest. Nepsaná pravidla se lehko porušují. Došel před dům, z kapsy vyndal půjčený klíč a otevřel si dveře do cizího bytu. Byl tam. Na široké posteli ležel muž. Mohl být trochu starší než Ismael, spal lehkým spánkem a jak se otevřely dveře, rychle sebou trhnul. Poznal Ismaelovy kroky a znovu usnul. Ismael se posadil v kuchyni za stůl a čekal, až se mu uvaří voda na kávu. Zapálil si. Najednou bylo zase všechno dobrý, Ismael se cítil být v bezpečí, na sporáku bublala voda, ve vedlejším pokoji spal Zoe... Všechno v pořádku.
Nechtěl Zoeho budit, zapálil si třetí cigaretu, když ho zezadu objalo ledové tělo, studené ruka mu zajela pod košili a druhá mu vzala cigaretu od úst. Zoe přimhouřil oči, když do prochladlého těla vpravil horký kouř z cigarety. Zhasl cigaretu v popelníku a políbil Ismaela. Nerad se díval na ismaelovy otevřené oči, když ho líbal. Vodnatost a jejich modř byla tak zřetelná a tak nebezpečně blízko, utápěl se v nich. Zavřel pevně oči a přimkl se k ismaelovu tělu.
Zoe stál před oknem, venku mžilo a stál všechen sníh. Nervózně poklepával prsty na parapet. Ismael se probudil a pozoroval svého milence. Byl vysoký a štíhlý, měl světlé vlasy a na sobě šedivý svetr. Jen dlouhý vytahaný šedivý svetr. V rohu místnosti za dveřmi stálo violoncello a na stolku pod oknem byl prázdný futrál od smyčce...