Autobiografická minikapsička.

Anotace: Věnováno někomu neznámému a přitom blízkému.

Dostal jsem to po čem jsem toužil. Poznal jsem lásku, která byla opětována. A přesto strádám.
S pocitem, že všechno mám jsem se vydal hledat tu svou dřívější sklíčenost, která byla vyvolána pozorováním. Byl jsem sám a sledoval lid kolem sebe. Uvědomoval jsem si v jakém to žiju světě a měl oči otevřené. S příchodem štěstí jsem získal radost, ale přestal jsem vnímat nezmary společnosti. Připadám si jak ignorant. Je mi to tak líto. Ztratil jsem sám sebe, ale pořád toužím po návratu mého dřívějšího já. Já musím zase žít za nějakým jiným účelem než-li jen žít a zestárnout. Nechci se vzdát svých citů ke své družce, ale také se nechci vzdát toho co jsem měl, když jsem neznal slovo: BÝT ŠŤASTNÝ. Jak nejlépe vám to vysvětlit milí čtenáři. Ale takhle bych mohl psát tuny textů o jednom a tom samém, aniž bych se dostal dál.
Víte v čem spočíval můj smysl života? Především to byl strach. Ten byl předmětem, který mě rovnal do určitých kolejí. Tehdy mi bylo 15 let v době mé začínající puberty. Ve škole jsem nikdy nijak nezapadal do kolektivu. Každá skupinka teenagerů měla vždy pomyslně zvoleného vůdce, který byl středem pozornosti. Byl jím přímočarý člověk extrovertně založený. Odvahu jak pes a svou drzostí vzbuzoval obdiv což jsem nikdy nechápal a opovrhoval tímto zákonem. Opovrhoval jsem také lidmi, kteří tuto modlu vysloveně uctívali. (modlu představuje mnou vyřčený vůdce) A proto mě lidé buď neznali, nebo mě neměli rádi. Celé dny jsem pozoroval a mlčel, sem tam jsem nahodil pohled plný opovržení. V nitru jsem cítil vztek a když došlo k mému působení na samotě, bylo mi do pláče. Slzy v očích jsem měl z lítosti nad těmi slepými dušičkami. Po pěti letech jsem si na tohle vzpomněl. Vzpomněl jsem si na svá dřívější mlčení a tvořil si sen, který měl nynější mou postavu s mým rozumem poslat zpět do minulosti. Vím co bych těm lidem řekl a vím jistě, že bych opravdu něco řekl a nemlčel. Ale co bylo to bylo. Pomalu si nepamatuju jaký byl můj šestnáctý rok, možná na pár úryvků, které o mě vypoví, že jsem tento rok nenáviděl a proklínal ho. Jediným bodem mé vzpomínky tohoto období byla nešťastná láska a smrt mého dědy. Dejme tomu, že by to byli dva záchytné body. Tehdy jsem se těžce zamiloval a Ona s velkým O, které nahrazuje její jméno mi dala parádní lekci do života. Tímhle si musí projít každý. Možná bych jí měl děkovat, protože byla ukazatelem po, kterém jsem se vydal dál na tu prazvláštní pouť. To, že děda umřel jsem zmínil, bylo to právě v době mého rozchodu a tím bych se dále nezabýval. V době kdy mi bylo 17 let jsem si začal uvědomovat, jak moc dokážu nenávidět hloupé lidi. Někteří mí vrstevníci by mohli být přirovnáváni k prožrané žemli a v době krize, kdy potřebovali pomoct tak se ta žemle měnila v kousek marcipánu. Na venek marCIPán a uvnitř zůstal jen ten kus cipa. (u nás cyp s tvrdým Y).
Jsou lidé s dobrým srdcem naplnění naivitou a právě tito jsou utlačováni těmihle žemlemi a přesto, že byli tyranizováni, tak vždy podali pomocnou ruku těm frajírkům. Proč však? To nedokážu pochopit. Já byl ten, který neměl rád ani marcipán. Jak jsem již psal, opovrhoval jsem zejména těmito lidmi tak jako v mém patnáctém roku života.
V době pokročilého rozhořčení a vytrácení mé nevědomosti v okruzích společnosti v mém okolí jsem začal hledat ve svém životě přátelství a snil o něm. Neboť jsem nikdy nic podobného nepoznal, alespoň ne v takovém kalibru, jako je tomu ve filmech a nebo co znám z vyprávění. Hodně času jsem začal trávit nad tvorbou ve formě maleb s určitými slogany.... Přímo jsem si v něčem takovém liboval a věřil, že někdo jednou můj výtvor objeví a bude se zamýšlet nad tím, co jsem malbou chtěl vzkázat lidem. Ale dnes si říkám. Cožpak by se v této uspěchané době našel člověk, který by věnoval větší chvíli nad těmito čmáranicemi?
Později jsem přešel od maleb k jiné činnosti, kterou neumím nazvat.. Mohu se o to pokusit? Což takhle svůj vlastní svět? No musím říct, že se pointa nezměnila. Začal jsem noc co noc chodívat na procházky do místního lesa. Ze začátku jsem se bál, stejně, jako by se bál každý, ale překonal jsem svůj strach. Ono mnoho lidí by si řeklo, že nejsem v pořádku, ale už i to, že si všimli mého počínání je muselo uvádět k zamyšlení. Prosím o dodatek (NÉ NEUVÁDÍ JE TO K ZAMYŠLENÍ), ale dejme tomu, že jsem této myšlence věřil a naplňovala mě blahem. Snažil jsem se více komunikovat s lidmi a mluvit s nimi způsobem: Na otázku odpovídat otázkou. Mnoho lidí by mě koplo za toto do zadku, ale malinká část človíčkovské populace ze silným sociálním cítěním (jak se to o nich říkalo) se začalo o mě zajímat. A já? Já byl opět na pokraji blaha. Oó odpusťte mi,že jsem dosahoval vnitřní spokojenosti na úkor vaší nevědomosti. Ale ani já nejsem nijak chytrý na to, abych to v pozdější fázi uhrál.. No, ale zpět k tomu lesíku a jeho půlnočním návštěvám. Tento zvyk mi vydržel až do devatenáctého roku. Poté jsem se zamiloval a na svou tradici zapomněl. Přesto budu tvrdit, že to byla zajímavá zkušenost, díky které jsem si krátkodobě pročistil hlavu od depresí. Protože kdo se bojí, zapomene na to co ho trápí. Ale jak jsem již psal, fungovalo to pouze krátkodobě. Jakmile jsem přišel domů a ulehl na polorozbořenou postel, tak jsem měl myšlenky zase zpět.
V další fázi mého života jsem začal upřednostňovat internet, jako způsob dorozumívání s ostatními lidmi (zejména s dospělými ženami). Asi mě horoucně zajímaly jejich názory na vše kolem. Mnohdy jsem se o sobě dozvěděl zajímavé věci. Třeba například to, že jsem čistokrevný pesimista, který má obdivuhodný talent na psaní pohádek. Kde na tohle přišla netuším. Nikdy jsem pohádky nepsal. A kdybych už se o něco takového pokusil, tak by to nebyla pohádka, ale dočista nový fantasmagorialní směr. Ano některé názory mě naplňovaly bujarou náladou.
Omlouvám se vám velevážené dámy, já nejsem zlý. Neposmívám se nikomu. Vy jste klíčem mé skryté dětské radosti.
Po pár měsících jsem i na tuto zálibu zapomněl. Prožívám až do dneška lásku a už nepřemýšlím nad rozumem svým ani nad rozumem jiných. Stejně tak nepřemýšlím nad zkažeností některých lidí. Jako by mi bylo všechno jedno, ale není. (OPRAVDU NENÍ) Pouze nemám čas nad něčím pořád přemýšlet a proto cítím, že strádám. Alespoň jsem bohatý na vzpomínky. Nyní je mi 20 let.

Proč vlastně něco takového píšu? Taky bych se mohl zeptat, proč to vlastně čtete?
S pozdravem k vám milí čtenáři.