Nemám rád pondělky!

Anotace: strašně dlouhá a nudná povídka se smutným koncem.

* Povídka inspirována událostí,která se stala v lednu v roce 1979 ve městě San Diego, státě Kalifornie.

Probudil jsem se. Hned na začátek, musím říct, že ve svý posteli. To bych zdůraznil! Otevřel jsem oči a čuměl do stropu. Byl bílý. V hubě jsem měl sucho. Cítil jsem se nějak divně, jako bych pokouřil starýmu Víškovi. Ležím tam a snažím se vzpamatovat. Otočím hlavu doprava. Vidím kuchyň. Lednička, linka, lino … všechno na svým fleku. Otočím hlavu doleva. „A do prdele!“ proběhne mi hlavou. Vedle mě leží nějaká holka. Vůbec nevím, kdo to je. Prohlížím si jí. Vypadá celkem k světu. Příjemný obličej, krásný vlnitý vlasy, blond barvy, pravý prso, velmi svádivý. Musel jsem se držet abych ho nezačal zpracovávat. Zbytek schovávala přikrývka. Přemýšlel jsem, jestli i zbytek těla je v rouše Evině, ale logika mi říkala, že ano. Postupem času mi došlo, že jsem se s ní asi vyspal.
Spala. Já jsem přemýšlel, jaký to asi bylo. Vůbec jsem si to nepamatoval. Vstal jsem, dopotácel se ke sporáku a postavil na kafe. Opřel jsem se o ledničku a civěl na hodiny. Velká ručička každou chvilku poskočila o malý kousek dopředu. Až po dost dlouhý chvíli mi došlo, že se jedná o vteřinovou ručičku, která postupuje po vteřině. „Kurva! Jsem to ale hovado!“ opět mi proběhlo hlavou. Voda mezitím dosáhla stostupňový teploty a já zalil dva připravený hrnky. Moc se mi to nepovedlo. Linku jsem zlil řádně a dokonce i linoleum nezůstalo bez poskvrny. Utěrku jsem nemohl najít. Někam se vytratila. Vysral jsem se na to.
Kalendář, stojící právě na tý zlitý lince, říkal, že je třetího srpna. Holka v mojí posteli se začala vrtět. Popíjel jsem kafe a pozoroval jí. Plavý vlasy se rozprostřely po polštáři. Mlaďoučká sladká tvářička se pootočila ke mně. Spálil jsem si jazyk. „Do píči, kurva fix!“ zaklel jsem, poněkud nahlas. Krásku to probudilo. Otevřela oči. Pozorovala mě a vůbec si prohlížela celou místnost. Odhrnula peřinu a odhalila svý tělo. Málem jsem si nasral do trenýrek. V minutě bych na ní skočil, kdybych nedržel ten hrnek s kafem. Musel jsem se hodně držet. Byla opravdu nádherná. Koukala na mě. Začal jsem být nervózní. Uhnul jsem pohledem a vejral opět na hodiny.
„Kde to sem?“ zeptala se. Pootočil jsem hlavu směrem k ní. Mlčel jsem. Frantík se mi pomalu zvedal.
„U mě doma,“ vypadlo ze mě, váhavě.
„Aha, tak to jo. Máš to tu pěkný.“
„Jo, díky,“ řekl jsem já a ponořil čumák zase do kafe.
„Hele…,“ začala, „my sme spolu spali?“
Zase jsem přiblbě mlčel. Nevěděl jsem jak kulantně odpovědět.
„Nevim, asi jo.“
Vstala a namířila si to ke mně. Přitiskl jsem se k lince, aby moje Eiffelovka v rozkroku nebyla tak vidět a usmál jsem se na ní.
„Uvařil jsem ti kafe,“ řekl jsem jemně.
„Dík,“ odvětila ona. Bylo ticho. Nevěděl jsem co říct. Nějak jsem se necítil moc dobře. Stála tam přede mnou úplně nahá, jakoby nic. Nebyl jsem na to zvyklý, ale snažil se to nedávat na jevo. No… musím se přiznat… málem jsem si stříknul do textilu.
„Hele, nechtěla by sis zaj… jít do hospody? Docela bych si dal pivko,“ prohodil jsem (ne)věrohodně.
„Dobrý nápad, tak poď,“ řekla a šli jsme.

………………..
Dorazili jsme k ‘Jelínkům‘, dosedli a objednali si dvě dvanáctky. Hospoda byla docela narvaná. Dědci nasávali jak vysavače a probírali různý ‘důležitý‘ věci. Roštěnky u stolu napravo měli před sebou limonády s brčkem a nepřístojně se chechtali. Pingl Jelínek měl jinou zástěru než obvykle. Místností se linula nějaká debilní muzika, kterou jsem neznal.
Seděli jsme. Mlčeli. Pili pivo. Dal jsem si cigáro a nabídnul i jí. S poděkováním si vzala. Připálil jsem jí. Zase bylo ticho. Kouřili jsme.
„Jak se menuješ?“ promluvil jsem do toho ticha, který viselo nad naším stolem.
„Layla,“ odpověděla ona. Pokýval jsem hlavou.
„Hezký méno,“ odvětil jsem a v duchu si říkal, že je to jméno leda tak pro kurvu.
„Dík, a ty? Jak se jmenuješ ty?“
„Richard, ale všichni mi řikaj Rišavej.“
„Hm, to je ale pěkně zkurvený jméno.“
Začínala mě srát. Nic jsem na to neřekl. Musel bych totiž říct něco hodně ostrýho. Něco jako: „To tvoje méno stojí taky pěkně za hovno, tak radši drž hubu, krávo!“
„Hele a kolik ti je?“ zeptal se už nahlas.
„Dvaadvacet, tobě?“
„Dvacet.“
„Ty vole, takový mlíko. To mě poser…“
Nereagoval jsem. Rozhlížel jsem se po lokále a hledal známý lidi. Od nás tu nikdo nebyl, to jsem zjistil už když jsme vešli. Na svým místě, úplně v rohu ale seděl starej Klouzek. Zpozoroval mě a pozvednutím korbelu mě pozdravil. Pozdrav jsem opětoval. Kousek vedle sedělo několik dědků, pravidelných štamgastů. Dvě, asi třicetiletý ženský u stolu nalevo od nás, ani nestojí za řeč. Těch pár pitomečků s dredama taky ne. Ale ta rošťa u stolu vedle dveří, ta za pár řádků rozhodně stojí. Asi šestnáctiletá černovláska s překrásným obličejem, kterýmu dominovaly temný hluboký a výrazně vystouplý lícní kosti. Nemohl jsem se vynadívat…
Seděli jsme a nikdo nic neříkal. Pil jsem svý čtvrtý a pořád na ní civěl. Už ne na tu naproti mně, ale na tu za ní. V rozkroku jsem opět ucítil nějaký pohyb, tak jsem se tam řádně podrbal, srovnal nářadí, aby mě netlačilo, obrátil do sebe zbytek pivka, co se vlnilo na dně půllitru a usmál se na Laylu. Ta jen zakroutila hlavou, ponořila čumák do svýho půllitru a napila se, asi tak co by se za nehet vešlo. Píča!
Zase ticho. Proč, kurva, nic neříká? Nána pitomá. Už mě to sere! Vstal jsem a šel se vychcat. Stojí to za hovno, sedět u stolu s nějakou ženskou a myslet na jinou. Zavřel jsem se v kabince a posadil se na prkýnko. Jen abych tam nemusel jít zpátky. Zapálil si retko, opřel se o zeď a spokojeně jsem bánil, v tom nechutným odporným smradu, co se tam vířil vzduchem. Za pár minut jsem vstal a šel zpět. Ještě jsem ani nedosedl a Layla povídá:
„Kdes byl tak dlouho? Sis ho tam honil, ne?“
„A co mám dělat, když tu sedim s tebou,“ odvětil jsem nepříjemně.
„Debile.“
Držel jsem hubu, nemělo by to cenu. Proč bych se namáhal a zbytečně mrhal slovy. A ráno to všechno vypadalo parádně, říkal jsem si. Člověk si myslí, že když se probudí vedle takový roštěnky, pak s ní jde do hospody, že udělaj pár kousků, naladěj se a večer si mohutně zapíchaj. A ono hovno! Kravka je nepříjemná jak osina v prdeli a celý to jde do hajzlu. Kurva!
Pustil jsem to z hlavy a objednal u starýho Jelínka další dvě. Krávu naproti mně jsem ignoroval a kochal se kráskou za ní. Vypadalo to, že si ještě nevšimla, že na ní už skoro hodinu v jednom kuse vejrám. Nenápadně jsem si poposedl trošku doprava, abych na ní viděl ještě líp.

„Seš píčus, tohle nemá cenu!“ řekla najednou.
„Co jako?“ zeptal jsem se nevinně.
„Myslíš, že jsem úplně blbá…“
(Jo, přesně tak.)
„…a nevšimla si, že celou dobu čumíš na tu krávu za mnou?“
(Tak to asi nebylo až zas tak nenápadný.)
„No…“
„Drž hubu!“
„Chtěl jsem ř…“
„Sbohem,“ odsekla a dala se na odchod.
„A stejně se mi ani nepostavil, ty dylino!“ zařval jsem na ní vestoje, když brala za kliku. Hospodský ruch utichl a hlavy přítomných se otočily směrem ke mně. „Havraní princezna“ jen zvedla oči od piva, nezúčastněným pohledem si mě změřila a opět oči sklopila. Kravka Layla se otočila, udělala přiblblej ksicht a praštila za sebou dveřma, až spadla tabulka s otevírací dobou. Já využil situace, kdy všichni čuměli na dveře a nenápadně se posadil zpátky na prdel. Starej Jelínek pověsil ušmudlanou, roky zatíženou, visačku zpátky na svý místo a automaticky mi donesl dalšího zlaťáčka s pěnovou čepičkou. Přihnul jsem si a civěl nepřítomně do desky stolu. V tu chvíli mi ani nedošlo, že moje vítězná věta nevyzněla až zas tak vítězně, jako spíš potupně. Ale tehdy, tehdy jsem se cítil jako king.
Pohodlně jsem se opřel do opěradla židle a očima namířil k protějšímu stolu, „havraní kráska“ tam nebyla. Do píči! Čuráci s dredama se pochechtávali a chvilkami po mě koukali. Něco si šuškali, asi mě pomlouvali. Bylo mi to u prdele. Věnoval jsem se pivu, Startkám bez filtru a myslel střídavě na nedávný incident a na… však vy víte.
„Můžu si přisednout?“ zaslechl jsem nad sebou až moc příjemný hlas. Vzhlídnul jsem od piva do těch temných hlubokých očí.
„Jo, jasně, posaď se,“ dostal jsem ze sebe.
„To byla pěkná šou, před chvílí.“
„To máš teda pravdu.“
„Můžu si vzít cigáro?“ zeptala se a přejela očima přes krabičku „startérek“.
„Jo, beze všeho. Nabídni si.“
„Dík,“ usmála se a já taky. Připálil jsem jí a opět zaregistroval ten známý pohyb na onom místě.
„Jak se menuješ?“
„Darina. Já vim, nic neříkej, je to děsný jméno.“
„Právě, že naopak. Chtěl sem říct, že se mi líbí,“ usmál jsem se.
„Fakt?“ žasla.
„Fakt!“
„A co tvoje jméno?“
„Richard,“ odpověděl jsem a odklepnul popel z cigarety Darině přímo na hřbet ruky.
„Do hajzlu, promiň,“ vypadlo ze mě a hned jsem začal zažehnávat pohromu, kterou jsem natropil, „nepopálil sem tě?“
„Ne, dobrý, nic se nestalo,“ řekla a zase se tak sladce usmála a já začal být úplně mimo. Pravdou je, že mě ještě nikdy žádná holka takhle nebrala. Ne, že bych na ní chtěl skočit, povalit jí na stůl, servat z ní všechny hadry a narvat do ní svůj, v tu chvíli, nejtvrdší úd, ale ta holka mě prostě očarovala. To charisma, ta aura, která z ní vyzařovala mě celého pohltila a nehodlala pustit. Už v tu chvíli jsem věděl, že ONA je moje osudová láska. Láska, který bych dal všechno, za kterou bych položil i svůj vlastní život, kdyby to bylo možný…
Spokojeně jsem kouřil, popíjel pivo a kochal se pohledem před sebou. Samozřejmě velice nenápadně.
„Nechci být troufalá,“ vyrušila mě Darina najednou v rozjímání, „ale můžu se zeptat, proč na mě koukáš takovým jakoby zamilovaným pohledem?“
„C-c-coo, co to?“
„Díváš se na mě, jako bych se ti líbila. Teda, promiň, prostě mi to tak připadá.“
„No, v-v-vlastně… vlastně j-je to tak. M-m-moc se mi l-líbíš,“ vykoktal jsem a podrbal se na zátylku. Ona nic neříkala, típla nedopalek, její rty vykouzlily opět ten líbezný úsměv a skromně sklopila oči. Až moc skromně. A já roztál jak malý dítě.

…and she came and spread her wings…

………………..

Bylo dvacátýho prvního prosince, poslední den školy a já seděl doma na prdeli
a čekal na Rave. Tuhle přezdívku dal Darče Hroch, po tom, co jsem se několikrát zmínil, že ona je moje havraní princezna. (Rave, z anglického raven, což znamená havran. Já jen pro jistotu, kdyby si náhodou někdo seděl na vedení nebo měl velmi podprůměrnou znalost angličtiny.)
Dřepěl jsem tedy doma a nudil se. Čekal jsem až se Rave vrátí ze školy. Studovala nějakou architektonickou střední školu. Jakoby jí nestačilo devět tříd základky, jako mě. Dobře, beru to zpět. To si nezaslouží, ani v nejmenším! Naopak jsem byl rád, že studuje, že je nadaná, ctižádostivá, má cíle, chce to někam dotáhnout a má pro co žít. Já nic z toho co měla ona neměl, byl jsem budižkničemu, přežívající zatuchající hovno. Jediný co jsem měl byla ona. Ona byl můj jediný smysl života.
Začala mě svědit prdel, asi jsem se na hajzlu špatně utřel. To se mi stávalo poměrně často. Podrbal se, ale nepomohlo to. Podrbal jsem se znova a bylo to lepší. Smrděla mi ruka. To jsem věděl ani jsem si k ní nemusel čichat. Napadlo mě, že bych si jí třeba umyl, ale to jsem okamžitě zavrhnul, protože koupelna byla přes pět metrů daleko. Rozvalil jsem se pohodlně do křesla a dálkovým ovladačem jsem pustil televizi. Projel jsem všechny programy a zjistil, že se na nic nedá koukat. Ó, jaký to překvapení. Nakonec jsem to nechal na nějaký přiblblý vědomostní soutěži. Moderátor ve tmavým obleku a žlutý kravatě soutěžícímu položil tuto otázku: Jak se jmenoval druhý americký prezident? Soutěžící, který se jmenoval Vilemín čuměl jako péro z gauče a nejal se odpovídat.
„John Adams, debile!“ vykřikl jsem, ale asi mě neslyšel protože odpověděl Thomas Jefferson.
„Ty seš blbec, viď?“ povídám mu a moderátor-kravaťák mu říká, že je to špatně a záludně se smál pod ten knír, co mu rostl pod nosem. Asi si myslel, že to nikdo neuvidí, ale úsměv se mu schovat nepodařilo. Další otázka zněla v jakým roce vstoupili švédové do třicetiletý války. Ten pitomec Vilík, nebo jak se jmenoval to zase nevěděl a já jen kroutil hlavou, jak je možný, že se vůbec do tý soutěže dostal.
„1630, blbe. Slyšíš, 1630!“ řval jsem a nadskakoval nad křeslem. „1630, řekni to, tak dělej!“ ječel jsem jak pominutý, až mě z toho přestala svědit řiť. Odpovědi jsem se já, ani kravaťák, a vůbec nikdo nedočkali a já to musel vypnout protože mi z toho začalo být blbě, jak jsou ty lidi tupý. Naklonil jsem se k hifce a pustil si album Kick z roku 1987 od skupiny INXS.

See the sound
It crashes in, all around
It get's in
Now take your hands and raise them up
Into the air that's all around ya
Now bring 'em down
Like a clock at two
Shake your head
You know what to do…

… začalo se linout z repráků a já přidal hlasitost, zavřel oči a opřel se zpět do opěradla křesla.

… Make us love each other
Have to realise I own the future
Guns in the sky
Guns in the sky…

… pokračovala ta libá hudba a pokoj se otřásal v základech.
Rave bylo sedmnáct let. Jak si možná bystřejší domysleli nebyla to žádná kedra. Byla to slušná holka, co si občas ráda zachlastala. Byla dobře vychovaná, rodiče odvedli dobrou práci, o tom žádná. Horší bylo, že se jim moc nezdálo, že se v poslední době stýká s „lidmi velmi podivného vzezření a minulosti“, jak zaznělo z úst její matky, učitelky dějepisu. Těmi lidmi měla na mysli moje kamarády, „naší partičku od Jelínků.“ Mě ještě celkem zkousla, protože, i když věděla, že jsem téměř stejná ztracená existence jako oni, tak brzo poznala, že se snažím a že bych pro Rave udělal cokoliv. V jejich rodině tedy vznikali častý a kolikrát i dost ostrý hádky. Z toho jsem tedy opravdu nadšený nebyl, ale co jsem mohl dělat. Jednou takhle pí. Beránkový povídám: „Podívejte se, Vy víte, že Rave (nesnášela, když jsem tak Darče říkal a vždycky udělala ksicht, který se podobal kozí prdeli) miluju. Taky víte, že jí kdykoliv před vším ochráním a tedy, že pokud bude semnou, tak se jí nikdy nic nestane. A pokud to nevíte, pani, tak Vám to řikám!“ Moc to ale nepomohlo, hádky pokračovaly. Všichni s tím museli nějak žít, Rave, já, pí. B., prostě všichni.
Ozvaly se střeva. Ostrá řezavá bolest mi projela skrz naskrz střevy a já zaskučel bolestí. Nejradši bych je vysral s příští stolicí a spláchnul je do hajzlu, tam kam patří, jen abych se tý ukrutný bolesti zbavil! Po chvilce to přestalo a já si zhluboka oddychl.
Track číslo osm z alba Kick. Výborná věc! Pánové Andrew Farriss a Michael Hutchence odvedli výbornou práci. Skládám Vám poklonu! Děkuju za tenhle song! Houslový intro se slastně linulo z repráků ven a já zavřel oči abych si plně vychutnal tento hudební skvost.
Don't ask me
What you know is true
Don't have to tell you
I love your precious heart

I… I was standing
You were there
Two worlds collided
And they could never tear us apart

We could live for a thousand years
But if I hurt you
I'd make wine from your tears

I told you
That we could fly
Cause we all have wings
But some of us don't know why

I… I was standing
You were there
Two worlds collided
And they could never... ever... tear us apart…

Fakt silný zážitek, a to nekecám! Zvlášť když si tohle pustíte a začnete myslet na člověka, kterýho bezmezně milujete. To je pak i takový píčus jako jsem já naměkko. A ještě něco vám o tomto šlágru řeknu, anebo aspoň naznačím. Zkuste si pustit videoklip téhle písničky a uhodnout, kde byl natočen. Není to tak těžký. A ještě jednou připomínám, rok 1987! V této souvislosti nevídaná věc!
(Já vím, říkáte si, bože můj, on se tu vykecává o nějaký písničce na půl stránky a já to mám číst. Já Vás naprosto chápu, milý čtenáři, ale respektujte mě, když já respektuju Vás, když čtete mou povídku. Ha, určitě už byste rád četl dál, ale toho se jen tak nedočkáte, na to je moc brzy. Tak, tak, příliš brzy. A víte co? Už Vás nebudu zdržovat. Nechám vás pokračovat. Nechám Vás číst dál tuto naprosto skvělou a líbivou povídku, od který se nemůžete odtrhnou, poněvadž je tak ohromně čtivá. Já vím, já vím, je to tak. Přijímám Váš obdiv a dokonce i děkuju a toho si prosím važte!)
V zámku zašramotily klíče a ve dveřích se objevila Rave a já s radostí a ohromným elánem vstal a láskyplně jí objal. Rave byla poměrně překvapená, ale já ve svým pohnutým stavu jsem jí chtěl ukázat jak jí moc miluju. Dlouho jsme stáli u otevřených dveří a vášnivě se líbali. Stará Pastorková čuměla kukátkem svých dveří. Dobře jsem viděl její oko.

………………..

„Hej, Prde, ukaž kozy, že prej je máš větší než tady Rave,“ povídá Gumovej.
„Co bych ti ukazoval kozy, ty dobytku, copak sem nějaká kurva.“
„Si dělám prdel, ale že je to pravda?“ Nikdo nereagoval. Tenhle vtip se moc nevyvedl. Pravdou ale je, že Prd měl opravdu větší kozy než Rave, a to je na chlapa slušný počin
a cenný skalp, protože Rave měla sice dvojky, ale pěkně pevný a krásně do ruky. Prd si v nějakým časopise přečetl, jak posilovat prsní svaly a od tý doby dvakrát denně posiloval.
Byla polovina května, ale počasí se tvářilo, že o tom nic neví a zapomnělo se někde v lednu. Jednoduše řečeno, byla hrozná zima. Vevnitř ‘U Jelínků‘ bylo ale teplo. Kamna v rohu sálala a alkohol ohříval tělo zevnitř. U stolu panovala všeobecně dobrá a veselá nálada. Pivo se pilo po litrech a občas se proložilo nějakým tím panákem, nejčastěji třiceti pěti procentní režnou. Po celým městečku kolovala historka, že jednou na Silvestra udělal Gumovej jedenadvacet panáků týhle režný a odešel domů po svých. I když jsem tehdy chlastal s ním, tak si téměř na nic nevzpomínám, což znamená, že tuto informaci Vám potvrdit nemůžu.
Tento květnový den nás sedělo kolem našeho stolu šest. Chyběl Tony, který musel do fachy na noční, Klátič a Bígl, kterýho v únoru zašili za nelegální držení zbraně. Kromě mě a Rave tu tedy byl ještě Gumovej, Prd, Hroch, Lišče a Jeskyňka. Gumovej byl blbeček, který právě vylez z kriminálu, tak se snažil sekat latinu, ale nevěřil jsem, že mu to dlouho vydrží. Prd pocházel z vesnice a bylo to na něm vidět. Nesnažil se to skrývat, byl to typický vesnický balík. Hrocha jsem znal už od školky. Byl do správnej kluk, línej jak veš, ale dobrej, můj nejlepší kámoš. Lišče se k nám přidala teprve začátkem roku a byla tedy novicka, ale byla to pěkná kundička co chlastala za dva chlapi, a tak vzbuzovala řádný respekt. A Jeskyňka… Jeskyňka, často přezdívána jako „úschovna nepotřebnýho semene“, byla holka, která nezkazí žádnou srandu.
„Rundu režný, Jelene a ať se ti práší pod kopytama,“ zařval najednou Gumovej
a starej Jelínek jen pokynul hlavou.
„Řiká se „pod kopyty“, opravila ho Lišče, která si takhle občas ráda rejpla. (Zde je nutný podotknout, že Lišče byla studentka vejšky, čili byla intelektuálně, řekněme, jinde než zbytek osazenstva. Těmito svými narážkami samozřejmě všechny srala, ale nikdo nic nedával najevo, protože jí chtěl každej naolejovat vrata, a tak si to u ní nechtěl posrat. Byla dokonce i oficielně vyhlášena soutěž, kdo získá její skalp první, samozřejmě za jejími zády, který jsem se já ovšem nezúčastňoval.)
„No, jo, furt, to abych v tvojí přítomnosti u sebe nosil pravidla pravopisu a vždycky, když bych chtěl něco říct, tak v nich zalistovat, co?“ odvětil Gumovej. Ani by mě ve snu nenapadlo, že Gumovej ví, že nějaký pravidla pravopisu existují.
A víš, že to je docela dobrý nápad. To bych ocenila,“ kousla si ještě a rajcovně na něj mrkla. Na to už Gumovej nic neřekl a jen se prohrábnul v rozkroku. Starej Jelínek mezitím dovalil s další dávkou nezbytný režný. Všichni do jednoho jsme jí do sebe otočili na ex.
Prd, i se svýma dvou a půlkama vstal a namířil si to na hajzlik. Zřejmě šel chcát, ale já si myslím, že si šel spíš vyhonit. Bylo mi ho trochu líto, protože kromě Jeskyňky mu žádná nechtěla dát. Už víc jak rok a půl toho svýho pidi mužíčka do žádný jiný nezasunul.
(Tady bych rád poznamenal, že teplej nejsem, kdyby to náhodou někoho napadlo. To, že znám míry Prdova semeno-nosiče je dáno tím, že jsem s ním kdysi chodil hrát fotbal a potom ve sprchách, jsem si toho prostě nemohl nevšimnout.)
Prd si tedy spokojeně honil na hajzlíku a my se dále obveselovali pivečkem. Jeskyňka vyprávěla nějakou historku o erekční pumpě. Moc jsem jí neposlouchal, pozoroval jsem Rave. I když jsme spolu byli skoro rok, pořád mě děsně rajcovala.
„A jak to máš doma, Rave?“ zeptala se Lišče, což mě vytrhlo z transu.
„Nestojí to za nic. Pořád nějaký kecy, už mě to nebaví. Jen co budu plnoletá, tak tam končim. S Ríšou jsme se dohodli, že se k němu nastěhuju. Že jo, zlatíčko?“
„Přesně tak, už se nemůžu dočkat,“ já na to.
„Já taky, už aby to bylo,“ řekla Rave a sladce mě políbila.
„Óóó…,“ zaznělo u stolu a Lišče se pak ještě zeptala, kdy že Rave osmnáct bude. Rave se narodila prvního srpna, což znamenalo, za necelý tři měsíce.
Zábavička pokračovala. Z repráků řval Petr Janda něco o nějakým kufru a já objednal další rundu režný. Ten večer jsme se pořádně sťali, a to kompletně všichni, včetně Rave. (Málem jsem jí tehdy ani neodtáhnul domů.) Naposledy když jsem se díval na hodinky, bylo půl třetí. Kdy jsme od ‘Jelínků’ odešli a v kolik jsme se dostali domů, opravdu netuším. To ale není důležitý. Co si ale pamatuju dobře je, že jsem řádně zeblil auto značky Škoda 1000 MB. Rave to vydržela o kousek dál a obětí se stal žigulík modrý barvy, zaparkovaný před naším domem. Ale abych řekl pravdu, to taky není moc podstatný.
(Ono by se ostatně dalo říct, že celá tahle povídka není vůbec, ale vůbec důležitá ba přímo zbytečná. Má snad někdo takový názor? Nemá! Tak držte huby a čtěte dál! Dobře, pardon, omlouvám se. Jen by mě hluboce ranilo, kdyby někomu tak připadala, poněvadž události v ni sepsané pro mne znamenají velmi moc. A vlastně, podle mýho názoru žádná povídka, žádná báseň a vůbec kterýkoliv lidský výtvor není zbytečný a mělo by se s ním nakládat s úctou nebo minimálně s respektem.
Už zase moc kecám, že? Je to moc dlouhý, nudný a unavující? Já si to nemyslím, ale záleží na vás, ještě pořád můžete přestat číst, ale to vám nedoporučuju ze tří důvodů. Za prvé proto, že by bylo slušností rozečtenou povídku dočíst. Za druhý, pokud jste se dostali až sem nebylo by nesmyslné přestat tak blízkou před koncem? A za třetí, a to je nejvíc nejhlavnější důvod, vůbec byste se nedozvěděli jak to semnou, mou životní láskou Rave a zbytkem party dopadlo.
No, dobrá, už opravdu nechci zdržovat a mrhat vaším, jistě drahocenným časem. Proto se s chutí vrhněme do závěrečný části. Předtím než začnete číst si můžete třeba uvařit nový kafe nebo otevřít další pivko – jako já, ale vše záleží na vás. Ale teď už jdeme na to.)

………………..

Bylo pondělí třicátýho července a já byl v koupelně a čistil si zuby. Tehdy jsem si je čistil třikrát denně. Co vám mám na to říct? Snad jen dvě věci, a to, že láska člověka změní a že kdyby to věděli lidi z party, tak bych byl zřejmě téměř všem pro smích. To mi bylo ale u prdele. Pro Rave bych udělal všechno.
Vyšel jsem z koupelny a rozvalil se do křesla. Na hodinách bylo sedmnáct patnáct, a to znamenalo, že jsem měl ještě dost času. Dvacet minut jsem jen tak seděl, kouřil a čuměl do blba. Ani nevím proč, snad nějaká špatná předtucha nebo co… Pak jsem se rychle oblíknul a vyrazil. S Rave jsme měli sraz před kinem a šlo se tradičně k ‘Jelínkům’.
Dorazili jsme tam první, to mě nasralo. Vždycky jsme byli s Rave všude první, a to jsme pokaždé přicházeli s pěti až deseti minutovým zpožděním. Slovo dochvilnost byla všem zřejmě neznámý. Posadili jsme se na naše místo a objednali si dva boubelatý zlatohlávky s bílými vlásky.
V místnosti bylo celkem našlápnuto a vzduch byl notně zředěn kouřem. Až k našemu stolu jsem cejtil, jak dědek Brečka fajčí svoje levný smradlavý kazachstánský cigára, který mu přivezl syn. Zvednul se mi kufr, ale ostravská klobáska, kterou jsem měl k večeři zůstala na svým místě.
Partička se táhla jako smrad. Do nějakýho slušnýho počtu jsme se slezli až kolem sedmý. Poslední dorazil Klátič, což byl týpek, který, jak již přezdívka napovídá, vohnul téměř každou holku ve městě. Ještě se ani neposadil a už od pípy krákal přes půl lokálu:
„Hej, vožralové, musim vám řict, že tak jak jsem si před deseti minutama zajódloval v údolí, vo tom by se vám ani nezdálo.“
„Jo, a koho si zase přeříznul?“ optal se Tony, na krátko střiženej černovlasej skladník s hustým bíbrem pod nosem.
„Tu nebudeš znát, ňákou Ivanu Podolskou,“ odpověděl Klátič a posadil se naproti Tonymu, vedle mě.
„To si snad děláš prdel?“ řekl Tony posměšně a přihnul si piva.
„Nedělám, vole. Jdu takhle po náměstí a tam u drogérky stojí ňáká píča, vopřená vo kandelábr. Tak vytáhnu osvědčený fígl a ptám se, jestli nemá voheň. A vona že jo. Slovo dalo slovo a rozhovor se stočil na téma šukání, no, a ani se nenaděju a je vohnutá vo ten kandelábr a já v ní mám svýho kokota zabořenýho až po kořen.“
Tony pozorně poslouchal a kouřil a pomalu rudnul a nakonec vstal a dal Klátičovi tečku mezi oči. Ten se svalil dozadu a začal se pomalu sbírat.
„Ty vole, co blbneš?“ zeptal se nechápavě. My jsme na něj taky čuměli, jak vrata od stodoly.
„Iva je moje sestra, ty kreténe!“ řekl Tony nasraně, posadil se zpátky na prdel a zapálil si další Marsku. U stolu bylo ticho. Nikdo nevěděl, co říct. Pozoroval jsem tváře přítomných a v tu chvíli jsem si uvědomil, že kromě Rave, Hrocha a Gumovýho podle příjmení neznám nikoho. Bylo to divný.
„Tak promiň, Tony, to sem nevěděl.,“ řekl Klátič váhavě.
„Jo, dobrý, nech to bejt,“ odpověděl Tony rozmrzele. Zábavka se po čase zase rozjela a večer se po trošku nešťastným startu začal vracet do správných kolejí. Pivka byly systematicky prokládány režnou a všichni začínaly být krapítko nadraný. Prd si, jako tradičně skočil vyhonit klacíček na hajzl, Jeskyňka u automatu přijala novou dávku přebytečného semene, tentokráte od Gumovýho a já se patřičně věnoval Rave.
(Myslím, že tady je vhodný udělat drobnou přestávku, což? Vážení, ž jste si poslechli ten song od INXS, jak jsem vám doporučoval? Že ne? Jak je to možný? Ach, už chápu. Vy jste tak začtený do mé povídky, že se ani nemůžete odtrhnout. Já Vám rozumím, milý čtenáři. A vůbec se Vám nedivím. Ale až jí dočtete, tak mi slibte, že si INXS poslechnete, jo? A já Vám zase slíbím, že mi tím uděláte radost. Ale teď už zas nebudu zdržovat.)
Asi kolem půl jedenáctý se to stalo. Seděli jsme spořádaně na svých flecích a najednou zaslechli rány. Znělo to jako střelba. Jako pitomci jsme vyběhli na ulici, odkud střelba pocházela. Následující události se seběhly děsně rychle. V první chvilce jsem nechápal co se děje, až pak. Lidi prchali a kryli se před sprškou letících kulek. Nějaký maniak střílel z prvního poschodí AK 47, tu jsem poznal hned, jak jsem toho vola zmerčil. Než jsme stačili cokoli udělat, salva zasáhla i nás. Rave to schytala ošklivě do prsou, Hroch do břicha, Jeskyňka někam do oblasti blizničky, Tony s Gumovým byly jen lehce postřeleni do ruky
a zbytek jen zázrakem tomuto řádění unikl, včetně mě.
Rave se skácela u mých nohou a já se jí okamžitě snažil dostat z dosahu střelby. Prd s Klátičem pomohli Hrochovi a Tony Jeskyňce. Zbytek se dostal k Jelenovi po svých.
„Zavolejte záchranku, dělejte!“ zařval jsem někam směrem do útrob místnosti. Starej Jelínek se chopil telefonního aparátu a na nic nečekal.
Rave mi ležela v klíně a těžce oddychovala. Z hrudi se jí valily potoky krve. Byl to zkurveně odpornej pohled. Snažila se mi něco říct, ale přes její smyslné rty se ani hlásek nedostal. Říkal jsem jí ať se nenamáhá a hlavně ať nezavírá oči, že vše bude zase v pořádku. Vedle mě ležel Hroch a křečovitě se držel za břicho. Ten šílenec do něj nasypal nejmíň pětadvacet kulek a musel mu pořádně rozšmelcovat střeva a vůbec celý žaludek.
„Rychle! Přineste nějaký ubrusy, ať zastavíme krvácení!“ zařval někdo. Hroch na tom byl špatně. V obličeji byl bílej, jak stěna.
„Brácho, vydrž!“ snažil jsem, co jsem mohl.
„Neboj, kámo, budu dobrej,“ odpověděl Hroch a v tu chvíli mě uklidnil. Začal jsem se opět věnovat Rave. Utěrkou jsem jí otíral potůčky krve, který jí vytýkaly z pusy a druhou rukou jí hladil po vlasech. Opět otevřela pusu, jakoby chtěla něco říct. Sklonil jsem hlavu blíž k ní, abych jí slyšel.
„Miluju Tě, miláčku. Počkám tam na Tebe,“ znělo z jejích úst.
„Taky Tě miluju,“ řekl jsem a díval se jí upřeně do očí. Na tváři se jí objevil výraz uspokojení. A pak z jejích očí život vyprchal. Moje milovaná Rave mi skonala v náruči. Začal jsem brečet, jako malý dítě. V tu chvíli se mi zbořil svět. Věděl jsem, že na mne nebude muset dlouho čekat.
Hroch bojoval statečně, ale ani ten se příjezdu záchranky nedočkal. Jeskyňka naštěstí ano, i Tony s Gumovým měli to štěstí.
Nemá cenu nějak zdlouhavě psát o osudu toho magora s kalachem. Snad bych jen zmínil, že za toto svoje jednání dostal doživotní trest. To mi však mou Rave nevrátí… Ten parchant mi jí vzal dva dny před jejími osmnáctými narozeninami a pět dní před naším ročním výročím.
Není snad nic víc bolestivýho, než v pěti minutách ztratit milovanou osobu
a nejlepšího přítele. To vám můžu říct docela jistě. Život je děsně nespravedlivej! Ani tak zkurvená existence jako já si takový osud nezaslouží. Ach má drahá Rave, brzy mě očekávej…