Noční jízda

Anotace: Povídka o rychlosti, ale je tam toho snad trochu víc:-)

Vincent položil prázdný hrnek na stůl a naposledy se rozhlédl po hospodě. U okolních stolů sedělo asi dvacet lidí, buď byli v dobrém rozmaru, jiní unaveni. Vždyť byly dvě hodiny v noci. Ale Vincent byl nadopován kofeinem. Na dnešní jízdu musí být ve stoprocentní kondici. Protože byla hospoda na kraji lesa za městem, okny sem neprosvítalo žádné světlo. Nad stoly se vznášela oblaka kouře. O bar na druhé straně místnosti se opírala unavená vrchní. Vincent vyndal z peněženky bankovku a položil ji pod hrnek. Ještě v sedě si oblékl bundu a sebral ze stolu klíčky od auta. Potom už mu nebránilo nic odejít. Od dveří hospody udělal několik kroků a už stál u svého vozu. Zvuk hospody naprosto pominul a bylo slyšet jen foukání větru. Perfektně vyleštěný lak vozu se leskl svitem hvězd a měsíce. Vincent auto dvakrát obešel aby se ujistil, že je v naprostém pořádku a také aby se pokochal jeho krásou. Skutečně na něm nebyl jediný šrám, auto vypadalo jako by sjelo z výrobní linky. Složil bundu do kufru a posadil se za volant. Jakmile zabouchl dveře, vítr utichl. Nebylo slyšet nic, jen Vincentův dech. Zasunul klíček do zapalování, ale ještě počkal. Až po chvilce s ním otočil a náhle se ozval krásný zvuk silného šestiválce. Vincent rozsvítil světla a pomalu vyjel z travnatého plácku před hospodou na okresní silnici. Ujel asi dva kilometry lesem a dojel k vesnici za městem. Nepotkal jediné auto, jel pomalu, přesto že mu nic nebránilo. Celá vesnice spala. Po chvilce se motor dostal na provozní teplotu, Vincent projel kolem kostela a blížil se ke konci vesnice. Když minul poslední domy, stoupala silnice prudce nahoru. Vincent vyndal z kaslíku u spolujezdce stříbrné stopky. Třímal je v ruce, dokud nedojel k dalšímu lesu. Zmáčkl tlačítko a zasunul stopky do kapsy.

Celou vesnici musel vzbudit řev motoru. Vincent podřadil na dvojku a sešlápl plyn až k podlaze. Přestože silnice vedla prudce do kopce, vozidlo začalo velice silně akcelerovat. Stromy okolo rychle svištěly kolem. Trojka. Čtyřka. Na vrcholu kopce se auto jemně vzneslo a otáčky vyletěly na chvíli do maxima tím jak se odlehčila zadní kola. Když se blížila pravotočivá zatáčka, podřadil Vincent opět na dvojku. Na jejím výjezdu dostalo auto lehký smyk a mířilo do opačně směřované zatáčky. Když se dostalo na rovný úsek, dvakrát zaštěkal omezovač, než Vincent zařadil trojku. Následovalo několik rychlých zatáček. Motor zpíval ve vysokých otáčkách a pneumatiky tiše syčely. Přesto vedli vůz naprosto dokonale. Přesně jak si řidič přál. Následovala další rovinka. Čtyři. Pět. Z ubíhajících stromů se stala kulisa, neproniknutelná zeď. V této rychlosti bylo možné vnímat jenom silnici před sebou. Ta se stočila do leva. Nebyl důvod nevyužít levého vrcholu zatáčky. Přece tu nebyla žádná jiná auta. Jakmile se dostal Vincent těsně k levému kraji silnice, slyšel jen ťukání kamínků do podběhu. Na výjezdu se opět auto trochu stočilo do smyku a zaštěkalo. A letělo dál. Naprosto perfektně reagovalo na pokyny řidiče. Svištělo od zatáčky k zatáčce, už to nebylo jen auto, byla to součást Vincentova světa. Byli teď jedna duše. A Vincent si užíval opojný pocit obrovské rychlosti. Nejlepší pocit jaký kdy zažil. Po chvíli přestal vnímat vše co ho rozptylovalo. Už neslyšel ani ječení pneumatik, ani motor, přestože ten řval a štěkal na míle daleko. Viděl jen tenké vlákno, které se stáčí doprava nebo doleva, nahoru či dolů podle toho kam silnice směřovala. Desítky zatáček a desítky kilometrů uběhly. Vincentova pravačka přelétala z volantu na řadící páku. Náhle vyjel z lesa a letěl po silnici mezi poli. Šest. Ručička rychloměru se blížila svému vrcholu. Vincent ji upřeně sledoval. Ještě kousek. Ze silnice už byla jen malinká nitka, která znovu vedla do lesa. Stále byla rovná takže se rychloměr upřeně sledován Vincentem stále dál ke svému maximu. Zvuk motoru přecházel v úzkostné ječení. Nitka se v dálce začala stáčet prudce doprava. Ještě kousek. Omezovač štěkl. Ano, v tuto chvíli vozidlo jelo nejvyšší možnou rychlostí. Vincent dupl na brzdu a rychle podřazoval postupně až na dvojku. Auto se opět stočilo do strany. Plyn. A zase letělo dál do dalších zatáček. Ty vedly nahoru, Vincent teď střídal asi minutu jen druhý a třetí rychlostní stupeň, až poté následovala rychlá pravotočivá zatáčka, kde zařadil čtyřku. Nitka náhle končila, to znamenalo že se Vincent dostal na vrchol kopce. Věděl že ne horizontu auto vyskočí. Strhl volant prudce doprava a pustil plyn. Auto se stočilo na bok a potom se všechna čtyři kola vznesla na okamžik nad zem. Když vůz dopadl stranou ke směru jízdy, podřadil na trojku a opět dupl na plyn. Pneumatiky zaječely ale udržely auto na silnici. Vincent mohl opět zrychlovat do další levotočivé zatáčky. Za ní následovala další rovinka a silnice klesala z kopce. Ručička rychloměru se opět blížila k maximu. Když se dotkla nejvyšší číslice, opět se ozval omezovač. Vincent věděl že opět jede maximální rychlostí. Ale rovinka nekončila a tak si mohl ten neopakovatelný pocit vychutnávat déle. Co nejdéle to šlo. Co nejvíce se namlsat zázračné rychlosti dokavaď to jde. Nejlepší pocit jaký kdy zažil.

Na pohotovosti byl klid. Bylo již půl třetí a nic nenasvědčovalo tomu že se bude ještě něco dít. V tom ve vysílačce zapraskalo a ozval se ženský hlas.

Z nemocnice vyběhli tři muži a mířili ke garážím. Ambulanční dodávka byla připravena k jízdě. Měla zašlou žlutou barvu, která u kol přecházela v rez. Pravá bočnice byla trochu promáčklá z minulé jízdy a přední nárazník byl již asi rok přelomen a snýtován, aby držel na autě. Řidič otočil klíčkem hned jak nasedl do auta. Obrovský turbodiesel zařval do tmy a dodávka vyrazila z garáže. Šofér zapnul majáky a sirénu a rychle se napojil z nemocničního dvora na silnici. Auto bylo zašpiněné a tak musel řidič použít ostřikovač. Jeden doktor seděl vzadu na místě pro pacienta, jeden za volantem a jeden na místě spolujezdce. Ten držel vysílačku a poslouchal. Když hlas z reproduktoru utichl, řekl že rozumí a přetlumočil místo nehody řidiči. Ten přikývl. Jinak byli všichni tiše. Věděli co je čeká. Motor řval a sanitka jela po městě velkou rychlostí. Když se přiblížila k jinému auto, to poslušně zpomalilo a uhnulo ke kraji. I na křižovatkách jela sanitka neohrožovaně vpřed, maják dával všem na vědomí, co se děje. Po chvíli již byli za městem. Sanitka proletěla kolem hospody na kraji města a směřovala do lesa. Jela tak rychle, že se řidič neodvažoval vypnout sirénu, ani teď když bylo téměř jisté že za městem nenarazí na cizí auto. Posádka stále tiše seděla, jen z vysílačky se jednou za čas ozvaly upřesňující informace. Řidič s upřeným výrazem sledoval silnici a sebejistě ovládal vozidlo. To se proplétalo zatáčkami zrychlovalo a zpomalovalo jak to silnice umožňovala. Náhle se nad silnicí objevily větve stromu a sanitka jich díky své výšce několik urazila. Na předním okně se objevilo několik prasklin, naštěstí nezhoršily výhled z vozu, takže řidič mohl dál soustředěně pohánět vozidlo dál. Nemohl zpomalit, musel jet stále naplno, záleželo na každém okamžiku. Lesem se rozléhaly hlasité výbuchy nafty v komorách motoru a kvílení turba. Do zatáček se auto mocně naklánělo aby poté mohlo opět vystřelit na rovinku. A tak to šlo spoustu kilometrů. Sanitka už jela dlouhou chvíli přes půl hodiny. Spolujezdec upozornil řidiče že se již blíží. Věděli co je čeká.