Momentka

Anotace: Svět se probouzí, příroda se probouzí, všechno jako každý den. Všechno tak všední... (Prosím prosím o nějaké ty komentáře, ať vím, co mám zlapšovat.)

První sluneční paprsky dopadají na ztrápenou tvář. Tvář, která vypadá starší, než ve skutečnosti je. Kosi a ostatní zpěváčci radostně švitoří a oznamují příchod nového svěžího rána. Celý svět se probouzí a to nejenom kvůli novému dni. Přichází i jaro. Nové roční období s předzvěstí barev, vůní a nových začátků. Stromy se pomalu začínají obsypávat zelenými pupeny, mrazem zežloutlá tráva se vzpamatovává a všechno tak nějak překypuje vláhou, jarní svěžestí a radostí ze života. Potůček vzadu za barákem se bouří a snaží se udělat dojem vodnatostí, kterou nabyl za těch pár předcházejících deštivých dní a jeden drzý kos mě provokuje ťukáním na okno.
Avšak i dnešní krásný den provází řada nepříjemných povinností. Cesta do školy a zase zpátky, učení, uklízení pokoje… zkrátka jako každý jiný všední den. Ale budu tu ještě chvíli sedět a dívat se do zahrady. I všednost je hodna pozorování a tichého obdivu.
…
Daleko od toho všeho kráčí po zaprášené silnici mladá žena. V dnešní den by ji ani nenapadlo dumat o probouzející se přírodě. Její myšlenky se pohybují v úplně jiných kruzích. Je zklamaná životem, okolím, je v depresi. Za jeden jediný den se všechny její životní sny zhroutily. Už má jen jeden jediný cíl a k tomu se pomalu blíží.
…
Dopravní prostředky se zaplňují reptajícími nevyspalými lidmi. Všichni jsou nevrlí a nejprotivnější ze všech, stařenky a stařečkové, se dožadují nějakých těch míst na sezení. Většina ne zrovna moc slušným způsobem. Celá ta masa cestujících pak doráží ve špatné náladě do zaměstnání, kde rozsévají nepohodu mezi ostatní spolupracovníky a mnohdy i mezi vlastní zákazníky.
…
Jen jediného člověka se dnešní mrzuté jarní ráno netýká. Člověka s předčasně zestárlou tváří a bez chuti do života. Člověka ležícího pod železničním mostem, jehož život pomalu vyhasíná. Téhle ženě bylo teprve 22 let, měla přátele, rodinu i práci. Přesto se rozhodla všechno to opustit a vlastní rukou se sprovodit ze světa.
…
Už je pozdě. Měla bych si pospíšit nebo mi ujede autobus. Páni, to bude zase strastiplná cesta. Jen ještě jeden pohled ven…
…A vidím kosa, jak mi vytrvale bubnuje na okno.