Zájezd

Anotace: Tak trochu i reportáž, trochu úvaha - zkrátka ze všeho kousek. Jako je ten život kolem nás

Mám přítelkyni Věrku. Je to hodné a milé děvče. Má přítelkyně Věrka má dceru Lenku. Také hodné a milé děvče. A dcera Lenka si usmyslela, že nám pod vánoční stromeček nadělí neobvyklý dárek.

Zájezd.

Ten nápad se v její chytré hlavince vlastně vylíhl po tom, co z poštovní schránky vytáhla lákavý barevný letáček firmy B/E/C/K. „Panečku, pošlu maminku s Pavlem do Benátek!“ usmyslela si. Ovšem, protože je to – jak jsem už poznamenal – chytré děvče, nejdřív zavolala mě, co si o tom myslím. Zděsil jsem se – „Panebože, to snad nemyslíš vážně, v únoru do Benátek? To tam budeme jezdit v mrazu na gondolách a cvakat zuby do rytmu serenád? Nikdy!!!“ Okamžitě jsem jí vysvětlil, že to nepovažuji za tak dobrý nápad, jak jí připadalo a myslel si, že je všechno v pohodě.
Jenže to jsem se spletl. Netrvalo dlouho a ve schránce ležel další pestrobarevný letáček. B/E/C/K internacional se opravdu snažil a Lenka znovu zvedla telefon:

„Berlín a Holiday on Ice“, co Ty na to?

Rezignoval jsem, i když představa kodrcavé cesty autobusem do Berlína, abych shlédl „výpravnou lední revue“ mě vůbec nelákala, ale řekl jsem si: „Dobrá, alespoň to bude s nějakým smysluplným programem, podívám se do Berlína, něco přivezu dětem a Věrka bude spokojená“. A tak Lenka objednala zájezd do Berlína. Krátkou zmínku o jakési doprovodné a především zcela dobrovolné reklamní akci v místě zájezdu jsem bral opravdu jen tak na okraj – vždyť akce je dobrovolná a není nic jednoduššího v čase této „promotion“ akce brouzdat po Berlíně, navštívit třeba proslulý Reichstag, či prolézt pár obchoďáků a podívat se, co nás čeká a nemine na poli cenotvorby po zavedení Eura i v českých zemích…

Týden před plánovaným odjezdem mi přišel z cestovní kanceláře B/E/C/K reisen strohý dopis, ve kterém jsem se dozvěděl, že odjezd je v neděli, 3.3. od Hlavního nádraží v Praze a na nikoho se nečeká. Nezapomeňte si pasy a občanské průkazy.
Pas nemám – už dávno propadl, ale nakonec co, jsme v Evropě, tak nač pas. Neztrácel jsem nervy a snažil se pobrat i něco humoru na náročnou cestu. Mé odhodlání trochu nahlodal jen fakt, že moje střeva odmítla den před odjezdem nabídnutou stravu a rozhodla se stávkovat. Takovou sr…u už jsem opravdu léta neměl…

Neděle

V šest třicet jsem přifrčel svým vozem na stanici metra C – Nádraží Holešovice a suverénně zajel do boční ulice, abych zaparkoval. Jenže – ouha - změnilo se značení a tam, kde jsem vždycky klidně nechával svoje autíčko, zbrusu nová cedule – dvě místa pro invalidy a za ní – placené parkoviště. Sakra, zapomněl jsem na nové parkovací zóny, které bdělí a ziskuchtiví úředníci zavádějí po celé Praze pod rouškou dobrých úmyslů, takzvaného uvolnění pražských ulic pro parkování rezidentů. Zaskřípal jsem zuby a pod tlakem ubíhajícího času jsem zaparkoval polovinou auta na invalidech a polovinou na placené zóně, spoléhaje na proslulou inteligenci městských strážníků, kterým by tato rozpolcenost mého přestupku mohla trochu zamotat šišku. Se slovy „děj se vůle Boží“ jsem auto zamkl a sesypal se do metra.
Na místo srazu jsme dorazili na minutu přesně a ne poslední. To mne povzbudilo, protože jsem nechtěl Věrku stresovat víc než bylo nutné – už tak jí bylo jasné, že moje účast na téhle taškařici je více vynucená, než nadšeně vítaná a konec konců – můj včerejší čas strávený na té malé místnůstce také nenahrával přílišnému optimismu. Kromě toho pohled na oblohu a vyvrácené dopravní značky po včerejší vichřici mým střevům také zrovna neprospíval. Ale naopak optimistická tvář našeho řidiče, klimatizovaný autobus a oznámení, že v jedenáct se ubytujeme na místě mou náladu přece jen pozvedl z bodu mrazu.
Nalodili jsme se, počkali na poslední opozdilce (jak to, že odjíždíte na čas?) a rozhlédli se po našich spolucestujících. Pravda, převládaly šedé, rezavé a fialové hlavy o dost dříve narozených dam, nicméně několik našich vrstevníků a zejména čtyřlístek postpubertálních dívek v přední části autobusu přilily do našich duší další kalíšek očekávání lepších „zítřků“. Řidič nastartoval plnokrevný motor naší Scanie a příjemným hlasem prošpikovaným humornými poznámkami nás uvítal na palubě. Ujistil nás, že je jen najatý řidič a s firmou B/E/C/K nemá opravdu společného vůbec nic. Mělo nám to být divné. Nebylo. Autobus se jemně rozjel a my jsme zapadli do pohodlných sedaček, abychom dospali nedělní ráno…

Cesta ubíhala v jakémsi polospánku, ze kterého se vynořovaly krátké okamžiky, ve kterých se naši spolucestující projevovali podle své nátury i inteligence. Ta bohužel, jak se posléze ukázalo, nebyla příliš vysoká u většiny z nich a my jsme pochopili, že strávíme zájezd především spolu, ale o to nakonec Lence šlo. Hladce jsme projeli úsekem dálnice z Prahy do Lovosic a tam se napojili na okresní silnici, která nás cestou kolem Labe poměrně rychle přivedla až k Ústí. Poslední zastávka u Shellky v Česku a hurá za hranice všedních dnů. Kromě cizojazyčných nápisů okolo dálnice zpočátku nic nesvědčilo o tom, že bychom překročili státní hranici a my jsme měli možnost poprvé poznat blahodárné účinky vstupu do Evropy jako takové. Pár kilometrů za hranicemi jsme zpomaleným tempem projeli celní stanoviště a potom už se před námi rozprostřely roviny bývalého východního Německa. Krom spousty větrných elektráren a polí nebylo k vidění vůbec nic a tak jsme zase upadli do příjemného polospánku. Z něj nás vyrušila až další povinná zastávka u pumpy a restíku u dálnice, kde jsme se jen tak mrkli na ceny a utěšovali se, že tady u pumpy je to přece daaaaleko dražší, než v normálním obchodě.
Po další zhruba půl hodince cesty – tedy v půl dvanácté – zabočil řidič mezi pole a zastavil u jakéhosi opuštěného stavení. Hotel, hlásal nápis na zdi a my se nestačili divit. Do autobusu nastoupil švarný delegát cestovní kanceláře, který nás seznámil s ubytovacím plánem a pozval nás do recepce, kde rozdal klíče od „pokojů“. Na dotazy, ohledně prohlídky Berlína, večerní revue a zítřejšího programu nám sdělil, že neví, protože to kolegové. Potom sedl do polepené Fabie a zmizel v prachu, vlastně ne v prachu, ale v loužích cesty.
Slibované ubytování ve tříhvězdičkovém hotelu se proměnilo v ubytování v bungalovech, oddělených od dálnice jakýmsi umělým, čerstvě navezeným valem, který stejně hluk projíždějících aut a zejména kamionů, zastavit nedokázal. Utěšovalo nás, že se po zavření oken a dveří hluk zmírnil na přijatelnou hladinu, ovšem jen do okamžiku, kdy v sousedním pokoji – bungalovu – někdo spláchnul a já měl pocit, že se mi voda žene rovnou za límec. Tak tady líbánky nestrávíme, shodli jsme se s Věrkou a šli zpět k autobusu, který nás měl konečně odvézt do Berlína.

Za slabou hodinku a čtvrt nás v Berlíně převzala usměvavá dívka, která nás ubezpečila, že je pouze najatá firmou B/E/C/K jako průvodkyně po Berlíně a rozdá nám vstupenky na večerní revue. Jinak ovšem nic neví a vědět nechce a přeje nám příjemné zážitky. Naše mírně dezorientované stádečko klusalo větrem a deštěm za žlutočerným deštníčkem. Na každé zastávce jsme se snažili zachytit slova, která rval vichr naší průvodkyni od úst, abychom se dozvěděli, že „fijůůůů tyto zbytky zdí jsou pozůstatky nádraží fijůůůů fijůůůů , ze kterého byli deportováni židé do Terezína fijůůů“, „ fijůůů tady vidíte zbytky proslulé berlínské zdi, která fijůůůů“, „fijůůů a za pozornost stojí i zajímavá budova Sony centra, která vypadá jako deštník a fijůůůů“, „fijůůůůů Brandenburská brána, fijůůůůů Reichstag, fijůůů sněm, fijůůůů prohlídka zdrama fijůůůů, ale fronty fijůůůů“. Rozhodli jsme se, že už se víc nedozvíme a vydali se berlínskými pláněmi na vlastní pěst. Došli jsme k Říšskému sněmu, podívali se na fronty a - „jé hele támhle je německej vrabčák, jásala Věrka.“ „To není vrabčák, ty hloupá, tady je to der Vogel, chápeš?“ a tak jsme cvakali foťákem na těch pár zajímavostí, které jsou na předělu bývalého východního a západního Berlína k vidění a pak hledali, kde se schováme před odporným počasím a zimou. Mysleli jsme na děti, přece jim něco přivezeme, ne? Jenže ouha – neděle v Německu znamená pravý význam toho slova a tak se prostě nedělá. Kdo by snad chtěl v neděli v Berlíně koupit něco jiného než jídlo, kafe, zmrzlinu nebo nevkusné připitomělé suvenýry, opatřené všechny bez rozdílu pestrobarevnou mozaikou složenou ze čtverečků zelené, červené, žluté a modré barvy, ve kterých poskakují písmenka B E R L I N, ten by se krutě zmýlil – stejně jako my. Smutně jsme se ohřívali v jednom ze tří suvenýrových obchodů a přemýšleli, co dál. Prohlédli jsme si Sony centrum, vyhnuli se frontě v Říšském sněmu, vyfotili se u Brandenburské brány a koupili si za luxusní cenu obyčejnou sýrovou placku, kterou nám slečna verkauferin ochotně ohřála v mikrovlnce.
„Půjdeme zpátky k tomu stadionu. V pět otevírají, tak si tam dáme kafe a dojdeme na záchod a nějak dočkáme té šesté, kdy začíná revue.“. A tak jsme šli, vyfotili obrovské ruské kolo – mimo provoz – (aby taky ne, v tom větru, ale seshora je prý úúúžasný rozhled po Berlíně) a červeného slona za plotem nějaké instituce. Pomalu jsme se doplazili ke stadionu, abychom zjistili, že máme ještě trochu času, tak akorát na zahřátí kelímkem svařeného vína. Bylo dobré a tak jsme se začali na večer celkem těšit. Zklamání ze zavřených obchodů celkem vyvážilo to vědomí, že jsme moc neutratili a vevnitř je teplo. Trochu nás zarazilo, že se nesmíme napít vody, kterou jsme si přinesli a musíme si koupit nefalšovanou vynikající německou wasser, která kupodivu chutnala úplně stejně jako ta naše. Našli jsme si svoje místa a pochopili, proč byl zájezd tak levný, že si jej mohla dovolit zaplatit i naše studující dcera. Nu nevadí i pohled ze zadních pozic může být zajímavý. Pravda je, že některé drobnosti během programu zůstaly našim očím skryté, protože se k našemu koutku prostě neotočily, ovšem většinou byl program viditelný ze všech stran. A tak jsme si mohli prohlédnout nádherné kostýmy, hru světel, dekoraci nad kluzištěm (i když pohříchu tu napůl svrchu, kam by oko diváka asi hledět nemělo), místy nápaditou choreografii, nepříliš secvičené hromadné scény i nádherné vystoupení některých sólistů. Škoda, že sólisté tančili sólo, i když byli ve skupině a chvílemi se zdálo, že by snad bylo přáním režiséra, aby tančili stejně. Protagonisté nám dopřáli pohled i na svoje krasobruslařské umění a my jsme mohli vidět několik opravdu zdařilých dvoj i trojných skoků. Bohužel zhruba stejný počet skoků se nevydařil a končil pádem, ale kdo by si toho všímal, že. Vždyť je to „jen“ revue. Ale abych nepřeháněl a příliš nehaněl – vystoupení skvělé dívky na kruzích nám opravdu vyráželo dech, scéna lesních skřítků (?) i když s pádem byla strhující, měsíční znamení uchvacující a závěrečné defilé svítících motýlů jedním slovem bombastické.
Účinkující poděkovali za aplaus, já vrátil zálohovanou pet láhev do bufetu a spěchali jsme k autobusu. Tam jsme se dozvěděli, že nás hned odvezou zpět do hotelu a můžeme jít spát. Ráno se podává snídaně v sedm hodin, ve tři čtvrtě na osm je odjezd. Kam? No přece na místo prezentace.
Přijeli jsme k „hotelu“ a pochopili, že nic jiného než spát stejně nemůžeme, protože restaurace zavřená a široko daleko jen za dálnicí Mc Donald. Trochu jsem si myslel, že bychom si dali před spaním sklenku vína, ale láhev jsme s sebou opravdu neměli a tak jsme si přiťukli ledovou kávou a ulehli do měkké postele. „Dobrou noc, miláčku.“. „Dobrou…“

Pondělí

V šest třicet zakňoural mobil. „Ach jo, to ne, já chci ještě spát“, zalkala Věrka a neochotně se zvedla, aby smyla z víček spánek, který držel jako přišitý. V sedm hodin jsme disciplinovaně vstupovali do jídelny, abychom obdrželi kontinentální snídani a kávu (kdo chce může dostat čaj, ale musí si říct!). V sedm čtyřicet pět se náš autobus odpoutal od Leubenau a zamířil – kam vlastně? No, do Berlína to nebylo. Pochopili jsme konečně v plném rozsahu tu hru, kterou s námi B/E/C/K hraje, až když jsme zastavili ve vesničce, která měla dohromady snad dvacet čísel, uprostřed hostinec a naproti pekařství.

Pět minut nalevo konec vsi a pole.
Pět minut napravo konec vsi a pole.

Zavedli nás do sálu za hospodou a posadili k dlouhým stolům. V čele sálu vystavené blýskavé hrnce, krabice s vysavači, mixéry a vařiči, láhve šampaňského, promítací plátno, panenky, na stolech šálky na kávu… Každý třímal v ruce lísteček, který dostal u vchodu. Ochotní mladíci v nažehlených košilích se značkou B/E/C/K na límečkách nám vysvětlili, jak se máme posadit a na lístečky, že máme pečlivě zaznamenat vše, co vypijeme a sníme. Vlastní vodu pít nesmíme, vlastní housku taky ne. Nejulíznutější a nejnažehlenější hoch povyskočil na nízké pódium a počal nám jiskrným hlasem vysvětlovat, že slušné je, aby se lidé dívali na přednášejícího a on je přednášející a my bychom měli být slušní a tedy se otočit celým tělem hezky k němu, aby on nám hleděl do očí a cítil se hezky mezi slušnými lidmi, kteří se jisto jistě budou cítit hezky v jeho přítomnosti, pro což on udělá opravdu úplně všecko. Představil nám i své spolupracovníky, kteří se budou starat o naše blaho a pozornost, aby nám snad něco neuteklo.
Přiznám se, že to mi stačilo a já se neslušně otočil ke stolu a začal si psát poznámky ke hře na letní tábor, který se kvapem blíží a já mám nějaké ty restíky, jako ostatně každý rok. Věrka nešťastně hleděla chvíli na mě, chvíli na pódium a nevěděla co se sebou. Nechtěl jsem být sobecký a tak jsem ve svém linkovaného bloku nalinkoval napříč čtverečky a vyzval Věrku k piškvorkovému souboji. Přijala s povděkem a my se ponořili do hry, takže jsme pomalu přestávali vnímat přednášejícího i jeho snahu přesvědčit nás o tom, že indukční jedno plotýnkový vařič firmy B/E/C/K není vůbec předražený za pouhých devět tisíc devět set devadesát korun (i na splátky) a nádobí za dvacet tisíc je prostě nezbytným doplňkem zdravé výživy každého myslícího člověka, protože nejen, že vaříte zdravě třeba bez soli (přece každý ví, jak je sůl škodlivá), ale hlavně spoříte! (Na splátky taktéž, stačí podepsat smlouvičku).
Ovšem naše nepozornost neunikla bystrému oku bezpečnostních spolupracovníků (samozřejmě se k vám budou chovat mile, ovšem když vy se budete chovat mile k nim…), kteří přistoupili k našemu stolu a slušně, leč velmi, velmi důrazně nás požádali, abychom opustili sál, když nás to tedy opravdu nezajímá! Mrkli jsme na sebe a přikývli. Vlastně jsme celou dobu chtěli vypadnout. Jenže – kam? Plán hochů od B/E/C/Ka byl prostý a ve své prostotě geniální. Nepochybuji, že měli snad i provizní dohodu s hospodským, protože bylo jasné, že jsme v pasti. Po procházce z jednoho konce vsi na druhý jsme neomylně skončili zase zpátky v té restauraci, kde jsem si ze zoufalství objednali čaj a potom zmrzlinu. A hráli piškvorky. A čekali na slíbený oběd. A čekali a čekali a čekali…
V jednu hodinu (to už nás vyhozených ze sálu bylo asi patnáct) přišel hlavní kápo a milostivě nám objednal obědy s opovržlivým pohledem a poznámkou, že jsme se prostě připravili svou lehkomyslností o fantastickou příležitost. Žvýkali jsme uzené s bramborem a zelím a poslouchali, jak ze sálu zaznívají výkřiky: „…a slevu TŘICET PROCENT (!!!) vyhrává číslo pět!“, potlesk a ze sálu vyšel jeden z bachařů a vedl s sebou zmatenou babičku s vygumovaným pohledem, která se jen přiblble usmívala – vždyť právě měla to obrovské štěstí, že vyhrála celých šest tisíc (!) korun českých. Co na tom, že musí podepsat smlouvu za osmnáct, aby jí těch šest mohli odečíst a ona pak splácela dalších dvacet čtyři měsíců po pětistovce ze svého důchodu. Růžový obláček se rozplynul a paní zabědovala: „Ježíši, ale na to já nemám, abych platila tolik.“. „Tak jděte dovnitř a smlouvu nepodepisujte“, povídám, ale ona ještě zoufalejším hlasem povídá: „Já už to podepsala.“. „No jo, podepsala, to už se nadá nic dělat“, sdělil bachař s účastným pohledem a odeběhl pro dalšího nešťastníka. A tak to šlo až do dvou, kdy se konečně smiloval i ten nejotrlejší B/E/C/Kař a povolil všem oběd. Asi už nikoho dalšího nemohl přesvědčit a všechny kavky už oškubal. Najednou se zase spěchalo. Hospodský si nás všechny obešel a – světe div se – chtěl zaplatit kafe, kterým nás hostili chlapci v sále – nu, není nad pohostinnost. A pak už rychle do autobusu a honem honem jedeme (než vám to dojde a začnete chtít smlouvy rušit). Za čtvrt hodiny už jsme se dívali do polí, která ubíhala kolem autobusu. Ještě krátká zastávka u „fantastického krámku se skvělými okurkami a křenem – jen hlupák by nekoupil“ (jsem hlupák, ani jsem nevylezl z autobusu a věřte nebo ne – byli jsme s Věrkou jediní), krátká výměna názorů s jedním z bachařů, který už nepotřeboval zachovávat slušnost vůči oškubaným hejlům a už jsme frčeli směrem k Praze.

Řidič nezklamal a pustil DVD. Film „Vratné láhve“ byl jako pohlazení po tom všem a my už netrpělivě vyhlíželi hranice a krásné české kopečky. Návrat signálu do mnoha mobilů a ceny v českých korunách nás definitivně vrátily na pevnou zem české reality. Z Ústí nad Labem to byl už jen skok a my opouštěli naše dvoudenní útočiště rozlámaní, mnozí obtěžkáni nákupem, pro který nejeli, ale všichni šťastní, že už je to za námi. V duchu jsem se připravoval na poslední ránu osudu – odtažené auto a více méně smířen jsem na tuhle možnost začal připravovat i Věrku. Ale kdepak. Pánbíček vyslyšel moje modlitby a auto stálo pěkně na místě, bez botičky i bez lístečku za stěračem. Zkrátka zázrak! Sedli jsme do něj a já vděčně sevřel volant. Svoboda! Můžu jet kam chci, můžu zastavit kdy a kde chci a můžu klidně i jen tak sedět a nejezdit jinam.

A tak jsme se po dvou dnech vrátili domů. Utahaní, zlámaní a chudší o sedm set padesát korun za pár kafí, čajů, zmrzlin a jednu svačinu, a bohatší o další zkušenost k nezaplacení.

Závěrem bych chtěl všechny varovat před zájezdy tohohle typu. Firma B/E/C/K určitě není jediná, kdo tuhle amorální a nepoctivou turistiku provozuje a kdo brzy bude prostřednictvím exekutorů vymáhat z nebohých stařenek tu každoměsíční pětistovku. Jediná možnost je – prostě jim na to neskočit. Jestliže nejsou schopní konkurence na normálním trhu a musí svoje zboží (nevím jak kvalitní, ale zcela jistě šíleně předražené) prodávat tímhle způsobem, když se neštítí obrat důchodce o jeho poslední peníze, nestydí se zahnat kohokoli do dluhové pasti, ze které vede často cesta až pod most, či do ubytoven bezdomovců, pak to není zboží, které bychom měli koupit a nejsou to firmy, které bychom měli podporovat v téhle odporné praxi. Já mám alespoň jasno:

Jak už jsem řek´
Už nikdy B/E/C/K!

Přátelé a tento příběh je pravdivý a veškeré podobnosti s existujícími firmami, či živými osobami vůbec nejsou náhodné…