Vzpomínka a jizvy na zápěstí

Anotace: Poměrně krátká povídka o tom, jak rychle to může jít s někým z kopce. Celý název je Vzpomínka a jizvy na zápěstí (Ostrý střep z rozbité flašky)

Je nový den.
Nový den v životě bez svítání a bez soumraku. V bytí, kde měřítkem pro čas nejsou ani údery tvého vlastního srdce. Pohybuješ se v temnotách, tak jistě, jako kdybys v nich žila už od narození. To ale není pravda, že? Nebyla jsi vždy tím, čím jsi nyní.
Víří kolem tebe touhy. Dávné sny a přání ti vanou v mysli, ale jsou pro tebe již dávno neuchopitelné.
Škoda.
Co se událo? Kde se tenkrát stala chyba? Čím sis zasloužila tuhle nevděčnou existenci?
Ničím.
Nikdo si ji nezasloužil a přesto nejsi sama. Můžeš vnímat i další duše, stejné jako je ta tvá, polapené ve vlastním utrpení.
Byla jsi normální, nemám pravdu? Měla jsi své cíle, kdysi…
Co je z tebe teď?
Zvíře?
Nic?
Bytost bez sebeúcty?
Nemůžu říct. Ani ty to nemůžeš říct. Vlastně ani nevím, jestli tě to zajímá.
Jen málo věcí ti dává vůbec nějaký smysl. Ani se chápat nesnažíš. Proč taky?
Jsi připravená vše skoncovat. Usnadnit si odchod, když už nemůžeš žít.
V ruce držíš ostrý střep z rozbité flašky. Ruka se ti třese, ale není to strachem. Nemáš už sílu vzdorovat. Nebo snad jen nemáš chuť pokračovat?
Ah, omlouvám se, ty už vlastně nemáš vůbec nic. Svým rodičům jsi byla na pohřbu už před lety, sestra se odstěhovala kdoví kam. Přátelé se ti vyhýbají. Prý jsi se změnila, už to nejsi ty. Jsi jiná, nepotřebná.
Pověz: bojíš se žít, nebo se jen neobáváš smrti?
Ráda bych znala odpověď.
Rozhlížíš se kolem. Netečně. Sedíš na lavičce ve ztemnělém, ztichlém parku. Rozmlácená lampa smutně poblikává a vrhá stíny na posprejovanou zeď autobusové zastávky. Je to pochmurná atmosféra. Nepříjemná všeobjímající tma, která se ničím nepodobá té měkké temnotě líčené v básních.
Máš vztek. Na všechno a na všechny. Jak je možné, že to dopustili? Že tě nechali padnout tak hluboko? Všichni ti, kteří říkali, že tě budou chránit.
Křičíš, že tě opustili.
A neopustila jsi spíš ty je?
Ruku na srdce: jak to všechno začalo?
Bylo ti šestnáct. První cigáro. První kocovina. Byl to hnus, ale tys nechtěla vybočovat. Pak pár oslav a slavné heslo: kdo nepije s námi, pije proti nám…
Tehdy to bylo, že?
Už jsi o sobě nevěděla, a to se ti vymstilo.
Stačí pouze jeden krok k tomu, aby ses zřítila do hlubiny.
A jde to rychle.
Dnes už to víš. Plácáš se v blátě vlastní ubohosti a hlouposti. Mrzí tě to, ale na to už je pozdě.
Zase se vztekáš. Teď proto, že nemůžeš nic. Do práce tě nikdo nevezme. Vypadáš hrozně, nikomu se nelíbíš. Nikdo o tebe nestojí. Jsi k ničemu tak, jako špinavý hadr na podlahu. A přesně tak se taky cítíš, že?
Ptám se tě. Já totiž nevím, jak se cítíš. Každá jsme jinde.
Už se nerozhlíš kolem. Jediné, co je nyní důležité držíš v dlani. Svůj vlastní osud. Ostrý střep z rozbité flašky.
Tak jak se rozhodneš?
Vidíš jen to, co je nyní. Bolest. Strach. Zoufalství.
Chceš se toho zbavit.
To chápu, ale je tohle opravdu ta nejlepší cesta?
Nemyslím si to, ale já, koneckonců, nejsem ty.
Svíráš ruku v pěst a pozoruješ krev vytékající z mělkých ran v kůži. Když to uděláš, bude jí mnohem víc. Ale bude to rychlé.
Relativně.
Kdybys spolykala prášky bylo by to ještě rychlejší, ale na to nemáš peníze. Krást nechceš. Je to tvá poslední zábrana.
Už jsi rozhodnutá. Jednáš rychle, toužíš to mít za sebou.
Tvá krev pomalu odkapává do kaluže a vytváří na ní temnou olejovitou vrstvu.
Hroutíš se na zem, zrak se ti zakaluje.
Park vypadá z téhle perspektivy jinak, než ho znáš, je větší, hrozivější. Zavíráš oči. Zbývají ti jen minuty.
Vzpomínáš…
Na sestřiny narozeniny, na dort s deseti svíčkami a čokoládovou polevou, na spousty dárků. Na to, jak jste se s rodiči smáli nějakému povedenému žertíku. Na své přátele ze školy, na vysvědčení s vyznamenáním.
Vzpomínáš a zjišťuješ, že je to celkem příjemné. Bylo to fajn, tenkrát…
Uvědomuješ si to. Dochází ti, že co bylo, může klidně být znovu. Pravda, už nikdy ne takové jako kdysi, ale…
Kdybys mohla, vrátila bys čas zpět. Ne o ty roky, ale jen o pár minut. Stačilo by to. Teď, konečně, si přeješ žít dál.
Ztrácíš vědomí, už neslyšíš zběsilé kroky a křik. Necítíš prsty tápající po tepu. Nevnímáš houkání přijíždějící záchranky.
Nevíš o tom, ale stále žiješ.
Snad se poučíš…
Koneckonců, jizvy na zápěstí ti budou dnešní den navždy připomínat…