Stůl, co nás rozděloval a zároveň pojil .... /-2-/

Anotace: Hm, jen pokračování / ještě bude jeden díl /...teď se konečně začne něco dít.:-D Ale jak říkám...moje jednodílný povídky jsou lepší:)Teda snad... Tak to nějak přežijte...

.... Nad skleničkou / na kterou nehty s přehledem hraje jednu z těch písniček, u kterých se po nocích brečí/ višňové koly je ne-vinně zapletená do trigonometrické sítě vztahů mezi svými spolužáky. Jejich pocity, city, láskami, náladami. A závislostmi. Pro radost i smutek, pro lekci od ženy.A jeden stůl. Ples by měl být veselý. Prý. Porušujeme pravidla, protože nás svazují...
/
/
Dívá se na tanečníky a lituje jejich podrážky při rytmu polky. A možná jí to za ně všechno tak trochu bolí,je to zvrácené, neboť brečet se jí nechce. /a přitom se plakat musí / . Věří, že to má smysl, protože pohledy nikdy nedávaly málo..../ léčí jimi nedostatky /
.
.
" Davide, proč netancuješ? " pootočila se na kluka po své pravici a poprvé promluvila. Uvědomila si, že mu to strašně sluší.. Značkový oblek, v něm růžová košile pro upoutání, značkové boty plné lesku, perfektní účes. V kapse peněženka plná kreditek a za zády kupa holek s vykulenýma očima. Co snad ani nemohly uvěřit tomu, že stojí tak blízko svému idolu.

( Vždycky je odsuzovala. Nechápala, jak se můžou tak ponižovat. A co hrdost....říkala vždy a teď se jen usmála... Protože každý má své důvody....)

" A proč netancuješ ty? " odpověděl otázkou. Mírně se usmál. Ale ty jeho oči. Krvavé. Šel z nich strach, byl opilý. A jí se dělalo špatně. Od dob, kdy držela mámu nad vodou, věděla, že v takových chvílích je dobré nijak neodporovat, nejlíp mlčet. Ale nemohla si pomoci.

" Ze stejného důvody, proč ty piješ! " řekla pohrdavě a polkla hořkost. Jenže uvnitř se začala chvět. Při vzpomínce na mámu se jí vždycky klepaly ruce. Jedna z jistot. Není silná. Bohužel- bohudík. A snad jen kvůli tomu si začala -dětsky- pohrávat s brčkem, aby neviděl jak moc jí ta sklenička vína štve.A ničí. Prozrazovala se víc.

"A proč teda piju?"

" Protože máš strach...." odpověděla přímo a i tomu frajerovi, jakým vlastně nikdy nebyl /ale hrál dobře /, vyrazila dech. Po zbytek večera, než odešel ven potáhnout si z trávy-díky absťáku a padání dolů, nezadržitelné touze a chuti být nad věcí- , už jen mlčel. Bylo jí ho líto, měla ho tak ráda....ale jsou věci, ke kterým nemusíte mít pádný důvod..A ona to věděla. (Bílá, nevinná vrána )

(( Neměl to těžké, jen to nebývalo lehké. Nikdy se s ním moc lidí nebavilo. Jen tak. Pro vilu u moře, auta v garáži, bazén na zahradě. Novou tašku. Všichni viděli za jeho jménem peníze, moc a slávu. Bohatého tatínka. A vlastně je nezajímalo, jaký je on. David. A nic víc. Byly časy, kdy mu to připadalo super. Cítil se jako někdo. Ale to velmi brzy přešlo. Vždycky mu šlo o víc. A asi tak od čtrnácti si přál být nikým. Doslova. Chtěl kamarády, lásku, jistotu a zároveň svobodu volby- hey freedom-. Takové ty zcela obyčejné věci, ke kterým není potřeba plat v eurech.A pro které se tak lehce umírá. Začal to mírně nezvládat. A protože kluci nebrečí / největší hloupost všech dob, zapsaná krvý nějakým bláznem, co až teď polyká slzy/ - přebíjel to jinak. -lži, sex a rozhazování prachů-
A až na téhle škole došlo ke změně, začal žít./a litovat zkaženosti / Ne jen existovat. Snad díky ní a její lásce k lidem. / protože ví, že na ni nikdy nezemře./
Do prváku nastoupil v orvaných džínách a černém tričku, po vzoru 99% dnešní mládeže. Zapadl. Byl jedním z davu. A byl konečně šťastný, když ho oslovila....vzala do party. Měla ho ráda, jen tak.Pro Davida, kamarádskou povahu, sbírku vtipů, hnědé oči a třeba i IQ s vysokou hodnotou. Jenže žil v neustálém strachu, že se něco změní..Že se ráno probudí a oni ho zavrhnou. Ona. A tak ho občas potkávali s cigaretou v ruce. Pro uklidnění. Nejhorší jsou začátky konců.
Nyní je denně opilý, miluje zelené oči a cigaretu- na uklidnění- má přirostlou k ruce. Nezemře na drogy, ale na strach -o ní a sebe- a touhu být neustále nad věcí / lidi nechápou, že jim ke štěstí vždy musí něco chybět / ))

.
Až když odešel, uvědomila si, co pro ni vždycky znamenal. Kam se poděly ty dny? Kdy byl a byli třída. Copak mu nestojí víc než za jeden krvavej pohled a odpověď otázkou...asi ne. Povzdechla si.
/

Odbila jedenáctá. A je jasné, že přímou úměrou rostl počet lidí na baru i pod stoly. Ona ne. Byla stále stejná, stejná, stejná. Možná vypadala nafoukaně a povrchně, když se ani jedenkrát nezvedla.Porušila veškerou etiketu, odmítáním. A vlastně jí to poprvé nemrzelo.Musela to vydržet. Pro pocit, že to dokáže a že to přežije....

(( Vysoká černovláska s uhrančivýma očima. Seděla po její levici. Bavila se, trhaně se smála. S rtěnkou po tvářích.Občas si šla zatancovat, aby dala najevo, že o ní je stále zájem. -Víc než o princeznu.- A potom se vracela s mrknutím oka a jednou z těch trapných poznámek doplněnou chichotáním.Jen záviděla.- povrchnost a nafoukanost- Roh stolu a nejhorší z židlí. Kamarádka.
Celou dobu si jí nevšímala. A k ránu odešla ztrápená . Závist totiž trvá déle než štěstí těch, kterým závidíme. Byla. Existovala. Sama.))

Když se na ni podívala, viděla dívenku z prvního září, co k ní přiběhla a vnutila jí s úsměvem ruku. " Ahoj, já jsem Klára" . Od té doby ( ne napořád) to byla ta veselá holka, se kterou se bavila úplně jako s první. Ale nikdy jí neříkala všechno. Snad proto, že tušila, že se to časem změní , setře se nátěr a zůstane jen to upřímné. Zbyla jen část, jen setina, která by jí už tu ruku prostě nepodala.
.
Začali hrát její písničku. Tu, u které se po nocích brečí. Znáte to. Ta, co rozechvívá dech. A snad jí tím chtěli dostat na kolena. A snad ne.

Zavřela ty kočičí oči – mírně rozmazané-.

A rázem si připadala jako moucha v mléce. Přemýšleli jste o tom někdy? Když je kolem vás jen bílo- vlčí mlha- a vy se propadáte hloub a hloub. Neumíte plavat a nemáte šanci to nějak změnit. Propadáte se do úplné nicoty se strachem věřit svým snům, které stejně jednou ztroskotají. Dříve nebo později.Až zmizí neupřímný nátěr. Jenže něčemu se věřit musí . Ztratila víru v lidi ( s koncem mámi, s jedním stolem co je pojil hranami) , hvězdy, bosé nohy a srdce v kůře stromů.....ale ten hlas v hlavě, kterému se má prý naslouchat, neustále bez přestání šeptá něco o lásce k němu.....

( Neodporuj mu, věř v ní. Zkus to. Umíš kreslit srdce do kůry stromů, dívat se ke hvězdám. Snít o bosých nohou a držet se lidí. Na ni přece nezemřeš ! )

A tak je zase otevřela, přimhouřeně se podívala na svět plný plesových šatů.O něco smutnější a zamyšlenější.
.
.
A on tam byl. -S ní.- Seděl naproti a pomněnkovýma očima na ni hleděl. Upřeně a s veškerou tou něhou posbíranou ze všech školních lavic. A že jich na škole mají. Usmál se. A jakoby se oběma zastavoval dech a rázem -velmi- ne-nápadně červenali. Nádherně. Pro jeden z pocitů, pro který stojí za to žít. / a ona se bála, protože jako jediná věděla, že k úplnému štěstí musí -vždy- něco chybět / .
Vstal. A podíval se ke dveřím...Chytrému napověz. / a ona poprvé toho večera vstala a šla s ním, i přestože věděla, že její život je závislý na velikosti podpatků..ve kterých neuměla a neumí chodit /
/
/
Vyšli společně -v srdcích- a přitom každý -napovrchu- sám ven. A jí se klepaly nohy a hlas. A vůbec jí nevadila romantika lidí zvracejicích do keřů. Toho večera zažila tolikrát své poprvé, že už prostě nikdy nebude takové dítě. / s lízátkovým světem /
Pro radost, pro smutek.
.
Neptal se jí, věděl, že jsou slova zbytečná a přitáhl si ji blíž. Na vzdálenost pár centimetrů. Pohlédl jí do očí, vzlétli. Na chvíli určitě. A jestli ne, tak jsem se zmýlila a nikdy jsem nečetla pohádky a nemilovala přesladké happy endy. / chvíli určitě /.
Obejmula ho a nečekala nic. On však drsnými prsty kouzlil jemně po jejím nádherném obličeji s veškerým citem. Zavřel jí víčka, pohladil jí po vlasech . Nadechl se.

A čekal hodně...