Emily Lotta

Anotace: Život dvou děvčat na koleji, završený tím, že se jedné z nich narodí dcerka. A to bez odjezdu do porodnice :-). Přepracování původního (děsného) zpracování mě málem stálo život ;-)

„Kari, nebude ti vadit, když si přivedu pejska?“
Otázala se mladá žena své spolubydlící a nejlepší kamarádky. Karina zvedla hlavu od jedné z učebnic a podívala se na ni. Pak zavrtěla hlavou a chtěla se vrátit k učení.
„A nebude ti vadit, když bude mít jméno na K, jako ty?“ Otázala se však tiše její společnice. 
Vzdychla a opět zvedla hlavu. Změřila si kamarádku, která si nervózně prsty pročesávala dlouhé, hnědé, vlnité vlasy, které jí tolik lidí závidělo.
 „Pro mě za mě Mar, klidně si to tvoje Káčko přiveď.“  Odevzdaně odpověděla a vrátila se ke své učebnici, zatímco Margot vyskočila a hnala se ke dveřím. V těch se otočila.
„Nepojedeš se mnou? Bude tu přece s námi oběma…  Jestli už máš teda úkol…“ Karina se zvedla a odložila učebnici. Stejně by se celou dobu neučila.
„Jestli z tý ideologie rupnu…“  Hrozila napůl vážně, napůl pobaveně, a zatím na sebe natáhla bundu a boty. Ještě si upravila vlasy a otočila se na Margot. Ta se zkoumala v zrcadle.
„Krásou záříš!“ Ušklíbla se Karina a nekompromisně ukázala na dveře. Margot se odtrhla od zrcadla, zamkly a vyrazily. 
Margot s Karinou byly kamarádky už od primy na gymplu. Spolu se probojovaly střední školou, spolu odmaturovaly a spolu nakonec nastoupily na vysokou školu. Bylo těžké najít obor, který by je zajímal obě…  Studovaly psychologickou školu.  Margot ovšem mezitím ještě dálkově studovala (alespoň) střední veterinu a Karin historii. Nevěděly jak, ale zvládaly své školy a zbýval i volný čas, který trávily - jak jinak - spolu, nebo dost často s různými obdivovateli. Jako včera Margot, která se ráno snažila neúspěšně zamaskovat make-upem svoje kruhy pod očima. Trochu to protáhli…
 Margot byla pokládána za docela hezkou. Její nadýchané vlasy, drobná postava, dětská tvář i velké hnědozelené, naivní oči z ní dělaly nevinnou holčičku. Pravda to nebyla a nikdo to nevěděl líp, než Karina, která věděla o všem, co se v životě její kamarádky byť jen mihlo. Sama nebyla taková a svoje obdivovatele nezneužívala, na rozdíl od ní, která to dělala ráda.
„Kari, co ty fotky? Vzali to?“ Tázala se Margot za chvíli. Karin kývla. Ty fotky nebyly její nápad, pochopitelně… No, alespoň si něco přivydělá, když jim nafotí ty kolekce.
Karina byla moc hezká, tím spíš, že to nebyla taková potvora, jako někdy Margot, kterou velmi ráda zaučovala, a během střední školy zaučila a vše kolem balení mužů, flirtování a rozchodů naučila, její sestřenice Victory. 
„A ty nemáš radost?“
„Ale jo…“ Neměla s Margot vzhledově moc společného, snad jen přibližnou barvu očí… Karin byla očima vyhlášená. Měla krásné, tajemné oči… K tomu něžnou, zranitelnou tvář, kterou lemovaly dlouhé zrzavé vlasy, ne sice nadýchané a divoké, jako měla Margot, zato jemné jako hedvábí. Navíc měla poměrně pěknou postavu. Nebylo divu, že si ji vybrali jako modelku.

„Co jste tam proboha včera dělali?“
Vytrhla o půl hodiny později Karina Margot ze spánku. Seděly už v autobuse, který tvrdil, že je doveze k inzerovaným štěňatům a Margot právě usnula a málem spadla do uličky. Karin jí stihla chytit, než sletěla a zatřásla s ní.
„Ale…“ Zívla Margot otráveně. „Byli jsme na večeři a byl naprosto strašně nudnej. Pak se vytahoval, že vypije flašku vodky na ex… To sice nezvládl, ale i tak se ztřískal děsně. Nesnáším alkohol. No a pak nebylo vůbec nic. Kdybys viděla jeho výbavu, větší snad měl i ten blbec na střední, co vyšplhal na střechu, aby ti ukázal, že na to má, a pak si zlomil nohu, když spadnul ze žebříku z prvního patra…“ Karin se pobaveně usmála. Její první ctitel to vážně neměl v hlavě zrovna v pořádku…
„Tys mu ho měřila?“
„Ses zbláznila ne?! Já byla ráda, že padnul ožralej pod stůl a dal pokoj. Akorát už mám absťák….“ Oklepala se zhnuseně Margot a vytáhla z kabelky papír s inzerátem.
 „Podívej, nejsou boží?“ Karin si půjčila ten inzerát a po pěti minutách zírání na nápis usoudila, že se její drahá spolubydlící asi zbláznila.
„To je plemeno, který se tu skoro nevyskytuje, víš, jak budou drahý??“
„Nebudou, paní chovatelka se je tu snaží rozšířit a tak prodává levně. Nejsou krásní??“
„Jsou nádherní… Face rase, tak pěkné plemeno a my ho budeme mít u nás doma… Teda na koleji. Víš, že tam psi být ani nesmí?“
Margot mávla rukou a inzerát zase schovala.
„Máš dneska to rande s tím blbečkem z Rumunska?“ Pokusila se o konverzaci po chvíli znova.
„Není to blbeček Mar... Sice jsem zapomněla, jak se jmenuje, ale vypadal mile…  Asi jo.“
„Nechápu, proč nechceš bejt jako my s Victory, je to sranda…“
„Jo, pro vás. Taková já ale nejsem… A nepřesvědčuj mě.“
Margot to vzdala, radši zas vytáhla inzerát a četla si. „Je to vrh K, mají asi tři volný štěňata... Dvě fenky a pejska.“ Vysvětlovala. 

Když dorazily na místo, začínalo zrovna pršet.
Paní chovatelka je honem zavedla dovnitř, kde odpočívala psí máma i její děti. Nejprve usadila obě ženy ke stolu a uvařila všem kafe, potom si sedla k nim a vyprávěla jim o plemeni a svých psech. Fenka, kterou paní představila jako Ori, se zatím nechala hladit a přecházela od jednomu člověku k druhému, aby jí pomazlili všichni. Když se paní konečně dostala k prodeji a volným štěňatům, byly už obě mladé ženy vyškolené na toto plemeno. 
„Tak, tohle je Karbo, Kimmie a Kibbet.“ Ukázala na tři štěňata a jedno po druhém jim je předvedla. Ale Margot měla jasno od začátku. Uchvátila ji, ta maličká fenečka, zbarvením modrý harlekýn
s krásnýma modrýma očima...
„Kari...“ šeptla a ukázala na štěně, zatímco paní chovatelka zrovna hladila svou fenu a pár jejích dětí. Karina přikývla a malinko se usmála.
„Ehm… Paní chovatelko, můžete nám povědět ještě něco víc o této fence?“ Poprosily.
Paní ten modrý uzlík popadla a postavila před Margot. Fenečka se k ní dobatolila a začala ji náležitě zkoumat.
„Kibbet se narodila jako osmá ze všech štěňat a byla třetí nejslabší. Už od narození je hodná a přítulná, takový klubíčko na mazlení, jak já říkám. Je i docela hravá a to zbarvení, co vidíte, je velmi vzácné. Celkově bych vám tuhle fenku doporučila, protože se zdá, že se jí líbíte.“ Usmála se paní, ale Margot už byla zase zaujatá štěněcí slečnou, co jí šplhala po klíně a olizovala bradu.
A bylo jasno - zaplatila, sepsala se smlouva, poslední rozloučení a už si Margot nesla svůj vytoužený poklad v náručí domů.
„Věděla jsem, že si vezmeš tuhle.“ Podotkla Karin a pohladila štěně po krásné hlavičce.
„Kibbet....to jsem teda zvědavá, jak jí budeme říkat. Je překrásná.“
Pak přidala do kroku. „Dělej ujede nám autobus!“ Křikla na kamarádku která za ní zůstala asi deset metrů a hrála si se štěňátkem.
Teď se rozvzpomněla, že spěchají na bus, popadla fenku a doběhla ji.
„Půjč mi ji.“ Usmála se Karin a vzala si malou do náručí. Upřeně se na ni podívaly dvě velké modré oči a než se nadála, už se jí štěně opřelo předníma packama o břicho a natáhlo se, jak mohlo, aby jí olízlo bradu. Kmitalo ocáskem ze strany na stranu. Takový roztomilý huňáček... Karina byla naměkko a zeširoka se usmívala. 
Když přišly „domů“ na kolej, položily Kibbet na koberec podivné šedé barvy, který tam podle stavu ležel opravdu od založení koleje (holky se radši ani nepokoušely hádat, od čeho pochází podivné světlé fleky na něm...), a s pýchou se na ni podívaly. Fenka naklonila hlavu na pravou stranu, pak na levou, kníkla a udělala loužičku.
„Prima, tak seznámení bysme měly. Aspoň tenhle flek víme od čeho je! Mar,  vezmi ji laskavě ven, já to vyčistím.“ Vzdychla Karin a vymanévrovala obě ven.
Pak se pustila do čištění koberce. Zbytek večera hodlala strávit nad ideologií. Minule z ní přímo excelovala - tak příšerný výsledek údajně ještě profesor neviděl. Útěchou jí mohlo být, že šlo o poměrně mladého profesora…
Teď ale popadla sešit a podívala se do něj. Zvedla obočí. Bývala by přísahala, že o tomhle nebyla na přednášce ani řeč!! 
Vyrušil jí až hluk na chodbě. Slyšela Lenku s pejskou... Ale nebyly samy?? 
„Né... Vy nerozumět... Já shánět tu.... Kárju...“
„No to je moje spolubydlící a co po ní chcete?“
„My... My měli mít schůzka... Ona nepřijít....“
„Aha“ Rozsvítily se Margot oči. „Tak vy jste ten gentleman z Rumunska? Vyprávěla mi o vás! Asi... Asi jí nebylo dobře, protože jinak by přišla... Jdu se podívat, počkejte prosím tady... Mimochodem jsem Margot.“ Podala mu ruku a nevinně se uculila. V duchu se okřikla, nebude přece balit Karině kluky... „Já Taran... Se jmenovat...“ 

V Karině, poslouchající z pokoje, by se krve nedořezal. Proboha, jak mohla zapomenout na to rande s tím Rumunem?!! Vyskočila jako by do ní pustili proud a sešit ideologie odletěl kamsi do neznáma. Zoufale se rozhlédla po pokoji, ale to už přiběhla Margot a podávala jí nějaké šaty.
„Dělej, ať tam nečeká věčnost!“
Zatímco se snažila co nejrychleji pozapínat krátké černé šaty, kamarádka ji česala a hledala boty. „Honem!“ Hodila po ní punčochy a kozačky, Karina se do nich navlékla rychlostí blesku. Margot ještě honem nacpala do kabelky pár drobností, Karin se zatím líčila a Kibbet, šťastná, že se něco děje, vytahovala zpod gauče špinavou ponožku, kterou tam před chvíli jedna z holek odkopla.
Za sedm minut byla Karin připravená. Ještě se mrkla do zrcadla.
„Pretty woman.“ Ocenila to Mar a honem jí strkala do předsíně.
„Ahoj... Strašně se omlouvám já... Ehm....“
„Zakopla venku a praštila se do hlavy... Teprve si všechno vybavuje...“ Přispěchala na pomoc Margot. 
S nevinností s jakou to řekla to Taran spolkl i s navijákem.
„To... Já doufat, je ti dobře... Ty krásná Kárja....“ Zmateně vyjadřoval lítost i kompliment.
Pak se ještě rozrušeně otočil: „Ty... Mít pěkné pes... Magot...“
Když odešli, Margot si zhnuseně odfrkla: „Prej Magot, slyšelas to Betty? To si dělá prdel ne?
Nechápu, jak s ním může Kar vůbec někam jít.“
Rozčilovala se a trochu poklízela. Mezitím našla i Karinin sešit ideologie.
Ideologie šla Margot líp, vlastně docela dobře, byla za vodou, nemusela se ji učit... Tak si sedla na pohovku (taky přibližně dvě stě let starou), vzala si papír a začala vypisovat důležitý věci, řadit témata a prostě všechno zpřehledňovat.
„Betty?“ Podívala se po chvíli, kde se malá nachází. Ležela na koberci a spala. Margot vstala a začala hledat kde by jí udělala pelíšek. Rozhlédla se poněkud bezradně. Jejich kolejní byteček obsahoval dva pokoje, kuchyňku, záchod a koupelnu. Holky spaly v zadním pokoji na starém rozkládacím gauči - zhodnoceno jako postel a přistýlka - dál se tam nacházelo staré křeslo, skříně, psací stoly a jeden počítač, repráky a věž. Z předního pokoje si udělaly obývák. Stará pohovka, druhé z (historických) křesel, cosi, co mělo nejspíš být konferenční stolek, televize, stůl a židle...
Margot fenku opatrně přenesla do ložnice a přemýšlela, kam s ní. Zapomněla jí koupit pelíšek, měla jen mističky, žrádlo, hračku a deku od chovatelky. Prozatím si štěně odložila na postel a šla shánět krabici. Tu vystlala dekou, postavila vedle postele, před ní dala misky s vodou a granulemi a hračku. Tak, to by bylo. Sundala štěně z postele a přemístila do pelechu. Betty se zavrtěla a pokračovala ve spánku.
„Fajn. A teď zpátky k ideologii.“ Řekla si pro sebe a vrátila se do obýváku. Psali ten test zítra. Karina se bude zase celou noc učit. 
Ta se vrátila asi v půl jedné. Margot, už spící v posteli, vzbudil zvuk dveří. Když se její drahá spolubydlící dlouho neukazovala, vylezla nespokojeně z postele. Oblečena jen v dlouhém triku a kalhotkách přiťapala do obýváku. Karin už mezitím stihla usnout na pohovce. Za svou paničkou přišla i Kibbet, zvědavě se podívala a pak... Zaštěkala.
Na svou velikost poměrně pronikavě.
Margot se rozesmála a Karina rozespale otevřela oči. „Co se děje?“ Zívla.
„Nic zlatko, jen ses pokud vím chtěla učit ideologii... A postel je vedle.“ Usmála se na ni mile Mar, zatímco ona se chytila za hlavu a tlumeně zasténala: „Ideologie!!!“
V mžiku po ospalosti nebylo ani vidu, ani slechu. Margot si natáhla kabát a vyběhla s Betty ven, aby se vyčůrala a Karin se zoufale přehrabovala v kupě papírů a hledala sešit. Našla ho až když vběhla v zoufalství do ložnice. Margot ho tam zapomněla když dělala ty zápisky...
Když je majitelka sešitu uviděla, pocítila náhlou vděčnost za to, že Margot má. Kdo by se vypisoval se zápiskama za celý rok? Musela to dělat celou dobu, co byla ona s Taranem v pizzérce... 
„Kari, představ si, že přesně věděla, co se po ní chce, jak jsme doběhly na trávník, hned se vyčůrala i vykakala!“ Rozrušeně hlásila Margot pokroky Bettynky a náležitě jí odměňovala piškotkama.
„Mar! Tys mi udělala výpisky z celýho roku! Zachránilas mi život, teď se to půjde učit mnohem líp, moc díky!“
Děkovala vděčná Karina. Ještě netušila, že zatímco Bettynka se spokojeně uloží ke spánku a pěkně prospí celou noc, Margot zůstane v obýváku a bude jí předčítat zápisky a vyrábět taháky...
Ráno měly obě kruhy pod očima, jako po flámu. Obě byly nervózní, i když Karin víc. Přece jen, musela dostat nejhůř trojku, jinak bude totálně v prdeli...
Betty zůstala na pokoji. Holky se dohodly, že za ní budou běhat každou pauzu, co budou mít. Dnes například měly od sedmi do devíti ideologii, pak měly až do dvou volno, pak nějakou přednášku asi na hodinku... A pak až od šesti do osmi zase školu.
„Bettynko, drž nám palečky.“ Hladila s láskou její rozčepýřený kožíšek Margot ještě ve tři čtvrtě na sedm. No, stejně měly první dvě hodiny v budově, co byla pět minut chůze odsud...
Karin ji ale po chvíli nekompromisně odtáhla. Zatímco byly paničky pryč, Bettynka se nudila. A tak jí napadlo udělat pro ně překvapení... 

„Páni...“ Spráskla Karin ruce a poklesla jí čelist, když otevřela dveře bytu. Margot na tom nebyla o moc líp. Kam jen oči dohlédly byl roznošen obsah odpadkového koše, špinavé prádlo (patrně se štěněti povedlo převrhnout koš na prádlo...), toaletní papír a vše k dokonalosti pokrývalo peří z polštáře, který býval na pohovce, ale ráno holkám očividně spadl na zem... Zoubky malé fenky si s ním poradily velmi snadno...
A to ještě neumí skákat, co bude pak?
„Mám zabít tebe nebo ji?“ Otočila se po odpočítání do dvaceti Karin ke své kamarádce.
„Nezapomeň kdo ti pomohl s písemkou, dík mojí pomoci máš jedničku… Když mě zabiješ, půjdeš proti sobě, navíc budeš muset platit a ...“
„Dobře, dobře... Tak co uděláme s tímhle bordelem?“
„Nejlepší bude...“ Vzdychla Mar a štítivě zvedla jedny špinavé kalhotky… „Když to uklidíme.“
A tak se do toho pustily.

„Teda nebýt tebe zlatíčko, určitě bychom se ty dvě hodiny nudily.“ Prohlásila Mar, když skončily.
Pak konečně vybalila vodítko s obojkem, co koupila po cestě ze školy, načež se všechny tři vydaly ven, aby zjistily, jestli už Betty vodítko zná a jak jí to jde. No, šlo jí to pěkně a tak všechny tři zůstaly venku docela dlouho a hezky se procházely.
 „Hele Kari, podívej támhle.“ Přimhouřila Margot nebezpečně oči a maličko naklonila hlavu do prava. Pak si začala nenápadně rovnat minisukni. Karina zatím prohlížela kluka, kterého kamarádka zmerčila. Vypadal dobře. Měl tmavé vlasy i oči a snědou pleť, oblečení napovídalo, že to není žádná socka... „Vem ji domů, jdu do něj.“  Šeptla Mar a vtiskla jí do ruky vodítko.
Jen protočila oči v sloup a rychle se s Betty vzdálila. Když si byla jistá, že ji už oběť ani kamarádka nevidí, otočila se a zvědavě pozorovala, co se bude dít.
Margot se pomalu dala do kroku (trochu přitom vrtěla zadkem, jak ji to Victory učila) a pak se najednou zapotácela a spadla na zem. Ještě při tom stačila vykřiknout. Kluk se samozřejmě hrnul na pomoc a Karin cukaly koutky.
„Komediantka.“ Rozesmála se tiše.
Bettynka vedle ní vesele poskakovala a vyplazovala jazýček. 

„Tak co?!“ Vybafla Karin na Margot hned, když se ta objevila na přednášce ve čtvrt na tři.
„Večer jdeme do kina. Jmenuje se Adam a studuje tu taky, představ si to, je o ročník výš než my!
Je strašně super.“ Rozrušeně hlásila a sedala si urychleně do lavice.
Večer s ním na rande opravdu vyrazila a Karin zatím dostala na starosti štěně. Mazlila se s ním, vařila u toho večeři a občas koukla na hodinky a přemýšlela, co asi ti dva dělají...
„Betty!“ Vytrhla ji ze zamyšlení fenka když jí začala okusovat bačkoru.
„Necháš toho!“ Odehnala ji, ale Betty se s rošťáckým výrazem brzo zase přiblížila a zase chňapla... Karin honem slila těstoviny, které vařila, odstavila z plotny omáčku, a sedla si na koberec k Bettynce, která hrozila že ji jinak roztrhá.
Tak se s ní chvíli kočkovala a přetahovala o kus hadru, než se malá zklidnila a chtěla už jen hladit. Karin se zvedla a velmi naivně si myslela, že jí dá teď to mrně pokoj. Bettynka si ale sedla vedle ní a kňourala. Chtěla hladit. S povzdechnutím zvedla to rozčepýřené klubko do náručí a zatímco malá, která byla šťastná získáním náležité pozornosti, jí na ruce spokojeně usnula, ona volnou rukou dodělávala večeři, nandávala ji na talíře a poté taky myla nádobí. Pak si vzala svou porci jídla a přemístila se ke stolu. Bettynku si položila na klín, ta se spokojeně zavrtěla a spala dál, zatímco ona si zoufale protahovala ruku, která jí trošičku zdřevěněla...
Kibbet vážila asi čtyři kila a držela ji přes hodinu a půl... A přesto, když se na to mimino podívala, nemohla se zlobit, musela se usmívat. Láskyplně ji pohladila a pustila se do jídla. 

Margot přiběhla na kolej v noci, spíš k ránu, a běžela rovnou do koupelny.
„Mar? Seš v pořádku?“ Klepala za chvíli na dveře Karin, protože jí to nedalo.
„Jo, všechno je OK, ale sem od TOHO celá špinavá... Jestli potřebuješ dovnitř, tak klidně pojď, nemám zamčeno...“
„Ne, jen že jsi ani nepozdravila a letíš do koupelny...“
Margot zastavila vodu a nahá vykoukla ze dveří.
„Promiň... Vyspala sem se s ním na záchodě v kině a nemohla sem se nikde umejt... Musela jsem rychle do sprchy...“
„Dobře, nemusím vědět všechno ano? Jinak Bettynku jsem vyvenčila a večeři máš na stole.“
Zavřela opatrně a s úsměvem dveře a pak se v ložnici tlumeně rozesmála. To byla celá Mar. Všechno jí musí popsat a střelené nápady jako souložit s někým na záchodě... A pádit pod sprchu, protože... Karin se otřásla při té představě.
„Fuj....Betty, to je fakt hnus. Nechápu, že s tím nepočká někam do bytu, kde je koupelna... Nebo aspoň do lesa kde je třeba POTOK...“
Vysvětlovala spící fenečce. Když slyšela, že už Mar vylezla z koupelny, vstala a šla za ní.
„Uvařilas to dobře... Dík žes mi nechala...“ Zhltla Mar večeři.
„Prosím tě, to jste ani nic nejedli?“ Podivila se Karin.
„Ne, kromě popcornu... Co taky jíst v kině.“
„Počkej, to jste byli JEN v kině? Od sedmi do...“ Podívala se na hodinky… „Půl třetí?!“
Mar se uculila...
„Mno... Film byl od půl osmý do desíti... Zbývající tři hodiny jsme si trochu hráli na záchodě... Pak nás tam málem zamkli...“
Karin jen protočila oči. Ale pak se přece jen zeptala: „A jaký to s ním bylo?“
„Super..“ Zasnila se Mar „...byl takovej... Něžnej... Se jen tak nevidí ne? A co tvůj Rumun?“
„Tak s tím je konec...“ Posmutněla Karin. „Má snoubenku... Prej si chtěl jen užít... A já nejsem žádná kurva.“ Zamračila se.
„Zajímavý, že ti to vůbec sdělil se svou slovní zásobou... Kretén. Ale to nevadí, určitě najdeš jinýho...“ „Ale já je nechci tak střídat, proč nemůžu najít žádnýho, kterej by byl fajn pořád a vydrželo nám to?“ Vzdychla smutně.
Mar se sehnula a vysadila jí na klín Bettynku, která se přišourala podívat, co tam ty paničky kutí.
Ta začala Karin olizovat ruce a žadonit o hlazení, až se musela usmát a pohladit ji.
Fenka zavrtěla ocáskem a šťouchala do ní čumáčkem dál, než jí konečně věnovala pozornost a začala jí hladit naplno.
„Ta naše Betty, to je lék na všechno, to ti teda povím.“ Usmála se Karin na Margot. „Ještě, že tě napadlo si jí pořídit...“
„No jo, je tu druhej den a už nemůžu pochopit, jak jsme mohly žít bez ní!“
Obě upřely oči na prcka. Štěně okázale zívlo a dalo tím dostatečně najevo, že by si měly jít všechny lehnout. A to taky holky poslušně udělaly.

A tak plynuly i další dny a týdny. Malá fenečka přinesla do jejich bytu radost a pohodu, Mar dál randila s Adamem, než se s ním rozešla protože „ten kurevník má ještě jednu! To snad nemyslí vážně!!!“ a Karin se snažila pilně studovat ideologii, aby získala více dobrých známek. Betty se stala základní součástí života holek... 

„Mar vyvenči prosím tě Betty, mám rande...“ Ohlásila se šťastným úsměvem jednoho dne Karin. „Nekecej, a s kým?“
Udivovala se Mar, ne snad proto, že by si nebyla jistá schopností Karin sbalit kluka, spíš proto, že ta už tak dlouho nikoho neměla...
Ona mezitím vystřídala Adama a ještě další dva, i když teď měla taky „pracovní pauzu“.
„Nebudeš věřit...“
„Přestaň mě napínat, ven s tím, dělej!“ Rozrušeně dorážela Mar a oči jí svítily.
„Je to Honza Malák.“
Mar poklesla čelist: „Teda Kari, no to je bomba! Ty teda netroškaříš co? No tak to seš v ideologii za vodou! Gratuluju. A mimochodem, ten má vážně hezkej zadek.“
Karina na ní pohlédla a rozesmály se obě. Plácly si a Bettynka nadšeně zaštěkala, aby taky projevila zájem. Profesor ideologie byl vážně dost dobrá partie, obzvlášť když s ní Karin potřebovala trochu pohnout. Tmavé oči jí radostně zářily a rty si pohrávaly s drobným úsměvem.
 „A co si vezmeš na sebe? A kam jdete? A jak jsi ho sbalila, říkalo se přece že je gay ne?“
Zavalila ji nadšená kamarádka okamžitě horou dotazů.
Mladý pan profesor chodil hezky oblečený, slušelo mu prakticky cokoliv, měl světle hnědé, elegantně sestříhané, rovné vlasy a zářivě modré oči. Jeho rty byly přímo stvořené pro líbání, měl přiměřeně svalnatou postavu ukazující, že navštěvuje posilovnu, a pořád se usmíval. A odjakživa na něj sice letěly všechny holky, ale vědělo se, že přítelkyni nemá, snad ani nikdy neměl... Dokonce se tedy usuzovalo, že je homosexuál... A teď s ním má Karin rande. Není divu, že byla Mar zvědavá jako děcko v období věčného „proč“.
„Víš jak jsem se tam musela dneska zdržet po ideologii, protože mi řekl ať mu pomůžu složit ty papíry?“
„No mě to hned přišlo podezřelý!“
„No, tak mi řekl ,jestlipak vím, proč nemá a nikdy neměl přítelkyni. Řekla jsem mu, že to snad ví jen on sám a chtěla jsem jít...“
„To ses ani NEPOKUSILA ho sbalit Kari?! Půlka ročníku by dala život za takovou šanci!“
Padala málem do mdlob Mar.
„Ne. Ale on mě poprosil, ať neodcházím. Tak jsem se k němu otočila a jak se na mě podíval, bylo mi to jasný. Pak mi řekl, že já jsem ta příčina. Že prý se mu líbím už od prváku a jestli bych s ním někam nešla. Řekla jsem mu, že možná, a kdy... Prosil mě, abych se na to nevykašlala, že je to to jediný co chce... No a tak jdeme večer do Fantastiky na večeři.“
Usmála se skromně, zatímco oslněná Mar se držela židle a valila oči. Fantastika byla jedna z nejdražších restaurací ve městě.
„Takový vyznání od něj? No teda...  Já se picnu.“ Valila oči. „No a co si vezmeš na sebe??“
„Já nevím, asi bych měla něco... Něco pěknýho... Abych se mu líbila... Ale co?“

Mar se hloubavě rozhlédla po pokoji a otevřela Karininu skříň. Chvíli v ní lovila a pak vytáhla tmavě modré džíny. Karinino oblečení bohužel sestávalo především z džínů.
„Co tyhle?“
„Ty jsou ale strašně upnutý... Dělá mi to velkej zadek...“
Protestovala Karin, ale nakonec si je přece jen zkusila. Neměla je na sobě už strašně dlouho. „Náhodou... Sluší ti to... Ty si nech, najdeme k tomu vršek... A boty si vezmi ty černý páskovky na podpatku. Stejně jsou ti ty kalhoty delší...“
Mar měla od Victory naučeno i ladit oblečení, a obzvlášť na Karin to praktikovala velmi ráda. Vyhrabala vínové tílko a hodila jí ho.
„To ne! To je fakt MOC upnutý a má to hrozně velkej výstřih...“
 „Ále, zas TAK velkej výstřih to nemá... A navíc máš přece co ukazovat. Najdu ti k tomu doplňky.“ Podívala se na Karin, která s tílkem v ruce stále váhala.
„No tak, Kari... Když ti to nebude slušet, najdeme něco jinýho.“
„No jo pořád...“ Vzdychla a natáhla si ten hadřík na sebe.
Musela uznat, že klukům se tohle tílko vždycky líbilo... Ale nebyl to zrovna její styl...
„No, super. Ještě nějaký doplňky. Kam jsi strčila ty náušnice s těma vínovýma kamínkama a ten řetízek cos dostala loni od toho trouby doma?“
Karina odevzdaně ukázala na noční stolek. Mar rychle našla potřebné šperky a ještě navíc i stříbrný řetízkový pásek a boty, o nichž prve mluvila. Než stačila její nebohá spolubydlící zaprotestovat, měla to všechno na sobě a ona jí s úsměvem podávala boty.
„Ach jo...“ Povzdychla si Karin… 
Když odcházela z koleje, byla z ní vážně kočka.
Pak ji Honza přišel vyzvednout k vrátnici. Pootevřel jen pusu a po obličeji se mu rozlil šťastný úsměv. „Sluší ti to.“ Podal jí lehce nejistě kytku a nabídl ruku. Přijala. A odešli spolu do Fantastiky... 

Mar se doma pohodlně usadila na pohovce, vzala si štěně k sobě a pustila televizi.
„Myslím Kibbet, že jí budeme muset říct moje tajemství.“ Usmála se na fenku a pak se věnovala televizi. Dávali něco o zvířatech. Betty sledovala taky.
Když Karina, bez sebe štěstím, večer přišla, Mar jí už čekala oblečená do kabátku a s pejskou na vodítku.
 „Pojď se prosím projít s náma Karuško...“ Plaše se na ní podívala. Plaše, jak to dělala málokdy.
Karin odkopla boty na podpatku, z nichž jí šíleně bolely nohy, a nazula si pohodlné tenisky.
Pak zamkla dveře a všechny tři se vydaly ven, do večerní tmy.
„Co mi potřebuješ říct Mari?“ Zeptala se jemně, sotva došly k okraji lesíka, co se rozprostíral vedle kolejí.
 „Radši si sedni Kar...“
Usmála se Margot a sama se pohodlně usadila na zem. Karin udělala totéž.
„No, sedíme tu jak dvě hipísačky, tak povídej.“
Vyzvala ji znova a dovolila Betty aby jí vlezla na klín.
„Kari... No… Já nevím, jestli ti to mám říkat...“
„Nakouslas to tak pokračuj!“
„Já budu maminkou.“

Karin otevřela pusu a jako by ji zapomněla zavřít, zírala na svou milovanou kamarádku.
„Budeš teta Kari...“ Usmívala se ta a čekala na reakci.
„Margot... To snad nemyslíš vážně... Bez chlapa, bez příjmů... Co budeš prosím tě dělat? Já ti s tím moc nepomůžu, můžu tak maximálně čekat před porodnicí...“
„Porodnicí? To nemyslíš vážně! Porodím doma. A ty mi pomůžeš.“
Karin rázem zapomněla ostatní argumenty a jala se bránit.
„To přece nejde, jak bysme to zvládly? A co Betty? Co nějaká hygiena? A prosím tě vstávej, ať nenastydneš když seš teď... Těhotná.“
Pomohla Mar na nohy a ta se na ní ani nepodívala a dala se do rázného kroku pryč. Předtím ještě vzala do náručí Betty.
„Mar počkej, nechtěla jsem tě urazit a ublížit ti.“ Doběhla ji Karin po chvíli a chytila ji za rameno. „Promiň. Nemysli si-já ti to dítě přeju a jsem ochotná ti pomoct... Ale jak to zvládneme?“
Margot se na ní konečně podívala.
„Doufala jsem, že budeš nadšenější... Že... Že budeš ráda...“ Vzlykla.
Už dlouho nedala najevo slabost, ale teď se o kamarádku opřela a rozbrečela se. Bettynka jí přitom olizovala tvář, ale bez výsledků.
„Nebreč , to jsem nechtěla... Já jsem ráda, jen se bojím... Co když to nezvládneš, co když to nezvládnu já?“
Karin jí pak vzala fenku, druhou rukou ji pevně vzala kolem ramen, dovedla na kolej, uložila do postele, nakrmila pejsku a šla sama taky spát.
Až druhý den, když už byla s Mar zase řeč, se k tématu vrátily.

„Tak, jakou máš představu Margot o tvém porodu a tak? A prosím tě... S kým to vlastně máš, promiň mi tu blbou otázku? A.... No, prostě povídej.“
Mar se posadila zachumlaná v peřině, Karin si k ní přisedla na postel a vysadila nahoru i Betty.
 
„No víš, já nevím, s kým to mám... Musela jsem přijít do jinýho stavu někdy, jak jsem se rozcházela s Adamem, a začínala chodit s Jirkou. Jsem, podle svých výpočtů a vyšetřeních v nemocnici, asi ve dvanáctém týdnu. S ničím si nedělej hlavu, četla jsem už dříve všechno možný o porodech a vím, že to zvládnu. Ty mi jen pomůžeš a v nejhorším zavoláš záchranku, do nemocnice je to dvě minuty. Zvládneme to, neboj.“
Karin si povzdechla a podívala se na svou kamarádku pozorněji, jestli uvidí nějaké změny. Neviděla nic, ten malý přírůstek na váze, který už ta budoucí matka měla, by na ní nikdo nepoznal.
„A... Ale tobě vůbec nebylo zle...“
Mar se rozesmála
 „Ale zlatko, přece si nemyslíš že všechny ženský prožívají těhotenství stejně? Mě špatně nebylo, zato jsem lítala po ránu pořád na záchod, jestli sis nevšimla...Taky jsem teď trochu přecitlivělá, tedy myslím ještě víc, než normálně. Ale jinak? Těhotenství není nemoc, Kari...“
„A jak dlouho to už víš?“
„Dva měsíce.“
Protože Mra byla vyhlášená odporem k alkoholu i jiným návykovým látkám, nehrozilo, že by dítě poškodila, i kdyby o něm nevěděla doteď.
Karina zhluboka vydechla a pomalu se začala smiřovat s myšlenkou, že je její spolubydlící opravdu těhotná a že budou asi opravdu na koleji rodit.
Mar se usmála, vyskočila z postele a taktně upozornila na čas. Musely na výuku.
„A ještě něco - co Bettynka?“ Neopomněla Karin.
„Co by, zůstane tady, hygiena – nehygiena. Je to přece naše mimi.“
Pomazlila se s Betty, vrtící horečně ocáskem.

„Musíme sehnat pediatra, co dítě vezme do péče, až se narodí, neviděj to přece rádi.“
Diskutovaly o pár dní déle, když už měla i Karin nastudováno všechno možné o porodech doma. Stíhala toho ale studovat jen málo, pořád randila s Honzou a skvěle jim to zatím klapalo.
„Mno jo, to bysme asi měly. Ale zbývá nám ještě půl roku ne?“ Usmála se Mar, pohodlně se válící v posteli a drbající Bettynku, která už se mimochodem naučila skákat.
No, kdyby Margot věděla, jak jim to hledání půjde, byla by s ním začala už dávno...
Ještě štěstí, že nesháněly taky porodní asistentku, to by asi neobstály už vůbec. Za další dva týdny se taky Karina zeptala na ještě jednu, poměrně důležitou informaci.
„Ehm Mar, a ty chceš, abych u toho byla jen já, nebo ještě někdo? Měla bys to totiž případně těm lidem říct… A vůbec bys to už měla říct.“
„Nechci to zakřiknout... Na příští vyšetření jdeš se mnou. Pak ti kdyžtak řeknu, jakou mám představu jo? Jo a to vyšetření je zítra…“
Karin jen zavrtěla hlavou a pohladila Betty. Když už budoucí maminka večer usnula, Karin si sedla v obýváku na pohovku a jen koukala do tmy. Betty vyskočila k ní a vylezla jí na klín.
„Ach Bettynko… Jak my to zvládneme…“
Přepadala ji bezmoc.
Mar všechno viděla tak samozřejmě, ale co když se něco stane… 
Empatická fenka jí olizovala ruce… Po chvíli ji nervózní nevlastní panička začala hladit. Zbavovala se tím svého napětí. Teď teprve dokázala plně ocenit přítomnost toho malého chlupáčka.
Bettynka se stala její společnicí v těžších chvilkách, stejně tak i Margotinou... Prostě miláček. Nedaly na ni dopustit. 

Ráno holky šly do školy, tentokrát trvala v kuse do dvou, ale zato pak už nic, jakoby se vracela zlatá střední. V půl třetí vyvenčily rychle Betty a pádily na gyndu na to vyšetření, objednaná byla Mar na půl čtvrtou, takže to stíhaly.
Dorazily do čekárny trochu uřícené, sedly si a Karin si zvědavě prohlížela v čekárně letáčky pro těhotné. Sama na gyndu chodila jen, když to bylo nezbytně nutné, tedy když potřebovala napsat antiko, a vyšetření nesnášela snad ještě víc, než Margot zubaře. Letáčků si nikdy nevšímala a proto je teď pilně studovala, aby si ukrátila dlouhou chvíli.
Mar mezitím vyhrabala v kabelce kartičku pojištění a podobné propriety. Pak je sestřička zavolala dovnitř, Mar absolvovala všechna nutná vyšetření, Karina ji při tom držela za ruku (prý trénink na porod) a dívala se, jestli na ultrazvuku uvidí miminko... Pak mohly odejít s tím, že výsledky testů kvůli genetickým vadám dostane do týdne. A dostala.
Miminko je naprosto v pořádku… A tak tedy řekla Karině, jak si to zhruba představuje.
„No, ty mi budeš dělat oporu/asistentku… Budeš mít moc důležitou roli, ale nepochybuji, že ji zvládneš. Pak bych tu chtěla mít Mišel, která to bude natáčet. A Victory - ta bude hlídat Betty a bude prostě tady.“
Karin si povzdechla. Mišel byla Margotina vlastnice a ona by bývala byla mnohem radši, kdyby měla být asistentkou ona. Už proto, že Mišel se zajímala o porod doma a byla mnohem pohotovější.
„No tak jim to asi budeme muset říct ne?“
Usmála se na Mar a podala jí mobil. Ta s nevolí navolila první číslo. Musí to oznámit doma ne?
Nerada telefonovala odjakživa a oznamování důležitých zpráv taky nebylo její hobby, ale nakonec to ze sebe vymáčkla. Měla dojem, že bezprostředně po skončení telefonátu doma otevřou šampus, i když se nejdříve zhrozili. No jo, bez kluka, bez finančních prostředků…
Pak vytočila číslo Mišel.
„Miško? Tady Mar…“ Ohlásila se trochu zaraženě…
„Ahoj, nezníš moc dobře, děje se něco??“
„Miško... Já... Budu mít miminko!“ Vyhrkla, už ne zaraženě, spíš rozrušeně a radostně.
„To je super, moc ti gratuluju!“ Neskrývala Mišel upřímnou radost, kterou cítila se svou přítelkyní a také vzdálenou příbuznou, jako vždy.
„Miško, já bych tě tu chtěla mít pak, až budu rodit… Víš, budu rodit doma a tak bych chtěla abys to natáčela a byla tu taky…“
„Jé děkuju, to mě strašně těší, určitě přijedu, hlavně dej vědět včas, ať to stihnu! Už se nemůžu dočkat, to bude… To bude úžasný, Mar moje, moc ti gratuluju….“
Chvíli v tomto duchu pokračovaly a Margot Mišel řekla všechno důležité, nadšení, s jakým to ona prožívala, bylo pro Mar velmi povzbudivé a energii dodávající.
Pak zavolala ještě poslednímu člověku - Victory.
„Vicky jsem těhotná!“
Chvíli ticho…
„Děláš si prdel?“
Udivená reakce Mar nepřekvapila…
 „Ne, je to tak, budu mít dítě. Chtěla bych tě mít u toho, až budu rodit, bude to tady na koleji, víš…“ Téměř slyšela, jak Victory upadla čelist.
„Děláš si… No já přijedu ráda ale... Ježíši… Margotko, to je tak úžasný, ty vážně budeš mít miminko?“ „Vážně Vic .A bude to přesně tak majijinkatý, jako když se narodila Maddie a ty tu budeš se mnou a uvidíš ho od první chvíle.“
„Ježíš to je milý… A kdy mám přijet?“
Mar i Vicky vysvětlila všechno, co a jak, a kdy to bude.
Pak se rozloučily a podívala se na Karin, sedící na pohovce, hladící Betty a netrpělivě se usmívající. Koukaly na ni obě.
„Holky moje“ Skočila Mar vedle nich na pohovku a přitiskla je obě k sobě.
„Všichni jsou nadšení, holky obě přijedou!“
„Mar, ještě ale budou ty tripple testy, co když něco nevyjde při nich?“ Svraštila čelo Karin.
„Na ty nejdu Kari, nejsou moc spolehlivý...“
„Počkej, NEMŮŽEŠ si nechat postižený dítě, to tu nezvládnem, nezvládly bysme“
„Karino neboj se, budeme v pořádku. Já i to malý.“
Ta se ale přesto bála, až Mar na ty tripple testy v sedmnáctém týdnu těhotenství přece jen dostrkala. Když přišly výsledky a byly velice dobré, konečně byla i Karin v klidu (Mar si už na začátku umínila, že dítě bude holčička, zdravá a porodí ji doma) a začaly plánovat porod, cvičit, číst knížky a přitom se ještě učit. Všechno to, i s péčí o Betty, zvládaly v pohodě, ač je to k neuvěření. 

„Margot!“ Vrátila se jednou Karina krajně rozrušená domů po rande s Honzou.
Chodili spolu už celkem dlouho. Mar teď byla ve dvacátém týdnu, doma ještě neměly nakoupeno nic, ale další testy a ultrazvuk, všechno dopadlo skvěle. Sama se cítila skvěle, vypadala skvěle, zkrátka pohodové těhotenství.
„Co se děje zlatko?“
Zvedla teď hlavu od časopisu Betynka, který si četla se živou Bettynkou na klíně. Té už bylo devět měsíců, byla plně dorostlá, ale pořád mazlivá, hravá a moc hodná.
„Mar… Ehm… Koupila sem ti lístek do kina... Bettynku můžeš vzít s sebou, je to něco speciálního o psech…“
Mar zazářily oči. „Tak už jo?!“
Karin stejně rozrušeně přikývla. Padly si kolem krku.
„To je super!! Samozřejmě že vypadnu i s Bettynkou, hlavně ať si to s ním užiješ a ať je to krásný! A pak mi všechno povíš, co bylo.“ Jásala Mar a Karině jen zrychleně bušilo srdce.
Cítila se tak… Rozrušeně, ale šťastně…
Mar s úsměvem na tváři popadla na vodítko Betty, oblékla si kabátek, vzala lístky a za chvíli už za ní zaklaply dveře bytu.

Karin zavřela oči a po tváři se jí rozlil úsměv. Bude to velká chvíle, těšila se a zároveň trošku bála, jako vždycky. Honza měl přijít za dvě hodinky a oba věděli, že dneska se už jeden druhému dají.
Tak moc se milovali a oddalovali tuto vzácnou chvíli, jak jen to šlo, ale dnes už nastal ten správný čas. Karin otevřela oči, ale usmívala se dál. Samozřejmě, že to pro ni nebylo poprvé… Ale nestřídala kluky tak, jako Mar a taky nelezla do postele s každým... Ve svých jednadvaceti měla za sebou vážné vztahy jen asi tři… Svoje poprvé si odbyla v sedmnácti na střední, s tím blbem co kvůli ní vyšplhal na střechu školy… Ale nebyl špatnej… Zavzpomínala… Ale pak se vrátila do přítomnosti a začala trochu poklízet. Mělo to pro ni být asi teprve poosmé, co s někým bude spát a nehodlala to prožít v takovém bordelu.
Jo, Mar jí říkala, že si málo užívá… Ale jí to tak celkem vyhovovalo.
I když na Margotina slova „jo jo, každá ženská občas potřebuje, ehm, řekněme klid v koupelně“ samozřejmě taky docházelo.
Když poklidila dostatečně, zatáhla všude závěsy a rozsvítila svíčky, pak se šla osprchovat a přemýšlela, co si sakra vezme na sebe. Když vylezla ze sprchy, začala se přehrabovat ve skříni a propadat zoufalství, že mu snad bude muset jít otevřít jen ve spodním prádle.
Mezitím si spolkla svou tabletku antiko a pak otevřela Margotinu skříň.
Mar sice byla poměrně o dost drobnější, přesto se Karin do některých jejích modelů v minulosti už oblékla a tak v zoufalství prohlížela, co by si mohla půjčit. Věděla, že Mar to vadit nebude.
Nakonec vyhrabala bílou halenku s rukávy do zvonu, bez rozepínání, z jakéhosi přírodního materiálu... Margot byla tahle halena dost dlouhá, takže když si ji Karin natáhla, byla jí skoro po zadek, navíc byla dost volná, takže jí seděla dobře.
Uvažovala, jestli to náhodou není nějaká těhotenská halenka, protože to Mar  musí bejt strašně velký a zatím vyhrabala ve své skříni tříčtvrteční džíny, vzala si je k tomu a byla spokojená. Ještě učesat, natáhnout sandálky a může Honza přijít. Byla přichystaná asi půl hodinky předtím, než měl dorazit a tak si ještě přečetla pár článků z časáku Margot.
Samozřejmě poklidila v ložnici, koupelně a vůbec všude ještě jednou. Pak už jen čekala a byla příjemně nervózní. Honza přišel přesně.
Tedy, přešlapoval tam už o čtvrt hodiny dřív, ale počkal až bude devět (jak byli domluvení) a pak zaklepal. Karin mu přišla otevřít a jemu se až zatajil dech, doslova ji hltal pohledem.
Podal jí kytici orchidejí a políbil ji na přivítanou.
„Strašně ti to sluší, lásko...“ Zašeptal jí do vlasů a pak se za nimi zavřely dveře pokoje.
Což bylo dobře, protože soused odnaproti už šmíroval... 

O tři a půl hodiny později postávala nervózně Mar před pokojem, v ruce svírala vodítko a ucho měla přitisklé ke dveřím bytečku. Snažila se odposlouchat, jestli už končí, kdy už bude moct domů.
Film skončil už dávno, byla jí zima, byla už unavená a Bettynka taky. Klíče měla, ale nechtěla rušit a kazit Karin romantiku s Honzou. A tak trpělivě čekala, až se Honza a Karina unaví, a ona bude moct dovnitř.
 „Už je tam docela dlouho ticho...“ Usmála se po chvíli na Bettynku.
„Jó holka, to si počkáš... Ty tam řáděj už tři hodiny. Kluci zespoda si stěžujou, že jim padá na hlavu omítka ze stropu a my přes ten rámus, co dělají, neslyšíme televizi.“
Ozvalo se za ní. Byl to jeden z kluků, co bydleli vedle.
„Ale jestli chceš, pojď zatím k nám, ať tu nemrzneš.“
S vděkem zalezla k nim.
„Ty jsi Margot viď? Ta, co čeká to miminko? Víš, my jsme tu nový... To ta tvoje kamarádka takhle řádí pořád? A ten její bejk je kdo?“
Margot se usmála, sedla si na gauč a rozhodila si vlasy.
„Jo, jsem Mar. A ona se jmenuje Karin... Takováhle... Hmm... No, když už někoho má... Ale nebojte, tohle nedělá každej večer, spíš jen výjimečně. Jo a ten její je profesor ideologie. A vy jste...?“

Hezčí z obou kluků, co tam byli, se omluvil a představil se jako Tomáš, svého kamaráda pak představil jako Romana. Po chvíli příjemného hovoru vyšlo najevo, že jsou homosexuální a žijí spolu už velmi dlouho. Byli oba moc fajn, Mar se s nimi dobře povídalo a tak než se nadála utekly další dvě hodiny a ti dva ještě pořád řádili.
„Panebože, to snad není možný. Ti mají výdrž!“
Komentoval to občas Tomáš s předstíraným zoufalstvím. Je fakt, že přes vzdychání a jiné povědomé zvuky vážně nešlo nic moc slyšet, když si povídali, museli si div ne sedět na klíně. Naštěstí po další půlhodině, ve tři ráno, klaply dveře a Honza zmizel.
Kluci s úsměvem vyšťourali ze své postele spící Bettynku a doprovodili Mar před dveře jejího bytečku. Ta se rozloučila, zapadla za dveře a zívla.
Teda to byla doba, chtělo se jí říct, ale napřed šla zkontrolovat stav ložnice a vůbec celého bytu... Betty se spokojila s nalezením svého pelechu kde ihned usnula jako špalek. Margot měla docela chuť udělat to taky, ale... 
„Kari... No tak Kari! Vzbuď se... Haló, slyšíš mě? Karuše, vstávat...“  Snažila se probrat Karin, která ležela přehozená přes postel tak, jak ji tam Honza nechal, a spala.
„C-co je?“ Otevřela po chvíli dezorientovaně oči.
„Kari, chápu, že seš unavená po tom, co jste vyváděli, ale ležíš tu nahá a měla by ses jít aspoň osprchovat...“
Na to Karin opět zavřela oči.
Mar jí přece jen časem z postele dostala, aby se s velkým reptáním šla umýt. Ona zatím dala trochu do pořádku byt... Prakticky mohla sundat povlečení i prostěradlo, hodit to do pračky, povléct znova, vyvětrat, vzít hadr a vytřít a umýt koberec... Karina jí s tím samozřejmě pomohla, když se umyla, a už ve čtyři padly obě na postel a okamžitě usnuly.
Druhý den (naštěstí to byla sobota) se nevyhrabaly z postele. Karin byla trošku oddělaná po tom sexuálním maratonu, ještě v neděli zůstala ležet...
Bettynka jako jediný tvor schopný bez námahy většího pohybu je tahala z postele a lítala po bytě, ve snaze udělat nějakou legraci... 
V pondělí šly holky nakupovat první potřebnosti... 

„Hele... Mar, bude to stačit??“
Přiblížila se k Margot obrovská igelitová plachta a kdesi za ní byla (tušíme ) Karin.
 „Kari já nebudu rodit v igeliťáku! Sháníme prostěradlo, ne plachtu k plachetnici....“
Unaveně směrovala kamarádku zase pryč.
 Nakupovaly už dlouho a teď sháněly igelitové prostěradlo... Měly zatím pár oblečků pro miminko, plenky, vaničku a kočárek. Peníze na to poslali rodiče, prarodiče a něco padlo z brigád a podobně. Teď konečně začaly hledat věci k porodu. Mar držela v ruce čisté látkové pleny, opírala se o plně naložený kočárek a čekala, až Karin najde nějakou ideálně velkou plachtu z igelitu. Zatím se to jevilo jako nesplnitelný úkol.
„Hele Mar, tohle vypadá docela dobře...“ Přinesla Karina další igelitovou plachtu.
Margot prozkoumala rozměry a šťastně se usmála.
„To je ono Kari! Díky ty seš poklad....“ Zaplatily a unavené se táhly na kolej...
 Kočárek plně naložen a spoustu potřebných věcí v něm.
Uklidily to a vyběhly s Betty, která čekala doma, ven. 
„No, jaký to s Honzou vlastně bylo Kari?“
„Už jsem ti to asi šestkrát vyprávěla...“
„No sedmička je milý číslo ne?“ Usmála se Mar a Karin jen vzdychla.
„Mno bylo to s ním krásný...“ 
Zasněně se usmála a vylíčila zvědavé Mar znova, co se dělo....
Bettynka očichávala každý roh a tak zůstaly venku docela dlouho. Pak doma poklidily a trochu se taky učily... 

Margot ale byla poslední dobou dost unavená, takže u toho usínala... Když ji tak Karin pozorovala, jak jí padá únavou hlava, vzala jí z ruky sešit a poslala ji se natáhnout. Pak se do jejího sešitu podívala... Byl to úkol na jeden předmět, napsat esej... Karin vzdychla a prohlédla kamarádčiny poznámky k tomu. Měla tam pár návrhů a osnovu.
„Jo to bude stačit....“ Pohladila roztržitě Bettynku a pustila se do práce.
„Aspoň jí oplatím že mi pomohla tenkrát s tou ideologií....“ Usmívala se...
 
Margotiny stavy únavy trvaly ještě dlouho... Až ve třicátém týdnu ji to jakž takž přešlo. Mezitím oslavily Bettynčiny první narozeniny. Daly jí obě spoustu hraček a pamlsků a taky dort...
Milovaly ji obě moc… Jako by ta malá fenka a těhotenství Mar jejich přátelství ještě více utvrdilo... 

Když byla Mar ve třicátém pátém týdnu, už holky konečně našly pediatričku, ochotnou dítě převzít ihned po narození do péče a pomalu (rychle) se chystaly na porod. Mar si byla jistá, že vše zvládne, vše bylo v naprostém pořádku, Karin trnula, jak zvládne svou roli „porodní asistentky“ a Bettynka čím dál častěji lehávala Mar hlavou na břichu. Ta fenka to dítě snad už teď milovala...
O týden později Mar absolvovala nějaké stěry a pak nezbývalo, než čekat, chodit do poradny a na gyndu, a uklidňovat Karin, že u porodu nikdo nezemře, že nebude muset dítě tahat zevnitř ani dělat císaře, a že Mar neumaže kolejní koberec krví. Přibližně týden před termínem už zavolaly Mišel a Vicky, aby přijely. 

„Ahoj, Kari...“ Usmála se pěkná blondýnka, když jí Karina otevřela dveře. Už obhlížela nenápadně chodbu a kluky, sem tam se zde vyskytující.
„Ahoj Victory....“ Pozdravila Karin vydeptaně, až se Vicky polekala, že se něco děje.
Vešla tedy, a uklidněna byla spokojeně se tvářící Mar, která si četla a na velkém břichu měla položenou ohřívací láhev.
„Ahoj ty těhule...“ Obejmula ji.
„Ahoj Vicky, chybělas mi...“ Opětovala to Mar a posléze ukázala kamarádce, kam si má dát věci a vysvětlila, že budou spát s Mišel v ložnici na matracích, které vymámila na sousedech, co jeli na tři týdny na něco jako ročníkovou cestu. Victory si šla vybalit.
„Margotko? A co je Karině?“ Ozvalo se za chvíli.
„Karina tě slyší Vic!“ Ozvala se dotčeně zmiňovaná osoba.
„Promiň zlato, to není urážka...“ Vykoukla Vicky ze dveří. „A co ti teda je, seš skleslá ne?“
Trvala na zodpovězení.
„Bojí se, že to nezvládneme.“ Odpověděla Mar a přitom se přisunula ke své hlavní opoře a vzala ji kolem ramen.
„Neboj se Karinko, všechno je a bude v pořádku...“  Šeptla jí přitom, doplňována Bettynkou, která Karin olizovala ruce .Vtom se ozval zvonek a Betty zaštěkala a vyřítila se do chodby.
„Mišel…“ Usmála se Mar. Nikoho jiného fenka takhle nevítala....
„Marííí!“ vrhla se jí Miška kolem krku sotva jí otevřela, což Mar stejně nadšeně opětovala a Betty skákala a štěkala, dožadujíc se se přivítání.
„Ahoj Bettynko!“ Padla k ní na kolena Mišel a jala se ji drbat, zatímco přišla Karin, zavřela dveře a se slovy“ „já to udělám“ vyrvala těhotné spolubydlící z rukou Mišelinu tašku.
 „Nenechá mě ani nosit večeři na stůl...“ Stěžovala si napůl žertem a napůl vážně Mar, a Mišel se zvedala z podlahy. Betty už se zklidnila a s máchajícím ocasem běžela do kuchyně, kde měla misku s vodou.
„Teda, tobě to sluší...“ Smála se Miška prohlížejíc si těhotné břicho. I jí bylo řečeno vše o spaní a kam si má dát věci, což prohlásila, že počká a pak se strhla smršť dotazů směrovaných na Mar ze všech stran...
„A bude to holčička nebo chlapeček?“ Zeptala se časem Vic a Mišel přikyvovala. Byly zvědavé obě stejně.
„Mno my nevíme, Mar si to nenechala říct.“ Odpověděla na to Karin, neboť nastávající matka zrovna lovila pod gaučem Bettynčin míček.
„To budem tety, to bude hustý!“ Zamyslela se Victory. Mar se zářivě usmála. V podobném duchu probíhaly i následující dny. Čím víc se termín blížil, tím nervóznější všichni byli. Totiž, všichni krom Mar. Ta byla naprosto v pohodičce, klídek a žádné nervy...
Zato Karina pobíhala občas po bytě jako lev v kleci a zoufale lomila rukama...
„Margot, určitě to nezvládnem, to bude strašný...“ 
Mišel s Vicky na tom nebyly o moc líp, ale alespoň se snažily nedávat to najevo.
Bettynka se nebála, i když to bude tím, že úplně nevěděla, co bude a proč proboha všichni šílí.
Potom asi tři dny měla Mar poslíčky, z čehož měla Karin málem několik infarktů, než jí vysvětlily, že to ještě nic neznamená, a potom.... 

Tak a je to tady!
Blesklo Mar hlavou, když se probudila, protože z ní vytékala plodová voda. Byla čirá, bylo jí dost, nebylo pochyb... Rodička se ušklíbla při představě, co to udělá s Karin a pak s ní zatřásla. A ještě jednou.
„Co se děje?!“ Posadila se prudce ta.
„Mno zlatko... Myslím, že budeme rodit...“ Usmála se na ní. Karin se chytila za hlavu a zoufale zaúpěla, což vzbudilo Betty. Ta pronikavě štěkla a to vzbudilo i ostatní.
„Co je? Co se děje?“ Ozývalo se.
„Ona rodí!!“ vyděšeně vyjekla Karin a ukázala na Margot.
V tu ránu byly všechny na nohou.
Jediná Mišel zachovala klidnou hlavu.
„Fajn. Takže odtekla voda, to ještě neznamená že do tří minut porodí. Vic, dojdi přichystat obejvák a pak vem ven Betty. Já si připravím kameru, Kari se převleče a Mar ty ještě lež, ju?“
Rozdělila rázem úkoly a všechny se je vydaly plnit.
Margot si ležela v posteli. Bolesti měla slabé, po asi osmi minutách, a tak za chvíli vstala a šla do obýváku. Vicky tam už přichystala igelit, čistá prostěradla a tak a odešla s Bettynkou ven.
Mišel někam odběhla - prý koupit cosi ke kameře - a Karin seděla na gauči a měla hlavu v dlaních. Převlečená už byla - prý kdyby měla být umazaná... Mar si natáhla dlouhé triko a posadila se vedle ní. „Neboj se Kari... Všechno bude dobré...“
Objala svou oporu, která byla totálně vyděšená.
Teď se na Mar podívala a vzdychla.
„Máš hlad?“ Zeptala se jí opatrně. Pak se obě pustily do vaření. Miška se vrátila s kamerou, ale zatím nenatáčela a povídala si s Vic a Bettynka spala a nechala se mazlit.

Po asi hodině už měla budoucí maminka stahy pravidelně po pěti minutách a postupně sílily, takže po obědě už se začala procházet po pokoji a Mišel už natáčela. Vicky se pohodlně usadila v rohu, na klíně psa, a koukala. Mno a asistentka Karin se procházela taky, tedy spíš hrůzou bílá pobíhala kolem své kamarádky a čekala, kdyby jí snad měla chytat...
„Kari, prosím tě, pojď sem.“ Požádala ji Mar po chvíli, když už byly bolesti silnější, objala ji a tak trochu se na ní pověsila. Vždycky, když přišla kontrakce, ji k sobě vší silou přitiskla. Karin ji držela a očividně ji to bolelo skoro stejně, jako samotnou Mar.
V této pozici strávily skoro celý den, protože to Margot vyhovovalo asi nejvíc, pak ale byly bolesti už tak silné, že se šla naložit do vany, horká voda trochu tlumí bolest, a k tomu si pila čaj.
Karin tam byla s ní a podporovala ji.
„Mar, to zvládneš... Vydrž...“
Mišel se usmívala za kamerou, ale Vic by si snad na chvilku i zdřímla, nebýt hlasitého „Áááá…“, se kterým rodička prodýchávala kontrakce.
Ve vaně dlouho nevydržela a přemístila se do obýváku, kde se zase chytila Karin, která se už tvářila vysloveně zoufale... Bolela ji totiž záda a už byla taky unavená.
Teď už se ale musely i hýbat, protože jinak to Mar nestačilo, a tak tam spolu jakoby něco tančily.
Až v devět večer přišly po hodinách silných bolestí konečně stahy jiné. Mar se teď svezla na zem do kleku, opřela se o pohovku a prodýchávala.
„Kari chyť dítě... Už půjde ven...“ Upozornila Karin, která pořád ještě povzbuzovala.
Nastavila ruce. Všichni upírali oči na Mar...

A pak miminko vyklouzlo do nastavených rukou. Všichni vydechli a stékaly jim slzy po tvářích.
Karin nepokrytě vzlykala a prohlížela si to maličké, než se jeho máma otočila a vzala si jej do náručí. Placenta z ní vyšla za chvilku taky, tu pečlivě prohlédla ona sama, neboť jako budoucí veterinární asistentka poznala, zda je všechno ok. Byla celá.
Mar plakala štěstím a miminko se usmívalo. Potom si ho přiložila k prsu a ono se přisálo a začalo pít první kapičky mleziva. Všechny holky na to koukaly a plakaly také.
„Kari, krásně jsi to zvládla...“ Děkovala jí Mar a ta přikývla.
„Pojď sem.“ Přitáhla ji k sobě nová maminka a jemně ji objala, jen opatrně, aby neublížily děťátku... Mišel vypnula kameru a vzápětí už se k objímání přidala, pak i Victory a nakonec se opatrně přiblížila i zvědavá fenka, ale tu radši zatím odvedly.
„Kdo přestříhnete šňůru?“ Otázala se Mar, když už pupečník dotepal.
Toho se ujala Mišel.
„Margotko, a co to vůbec je?“ Přišla Vic opět se zvědavou otázkou.

Chvilka napětí, Mar své miminko opatrně prohlédla.
„Je to holčička!“ Zajásala vzápětí.
Mišel všem nalila čaj na symbolický přípitek na to maličké stvořeníčko a posléze se rozjely k paní doktorce, která pak prohlédla mimčo i maminku, a sepsaly potřebné listiny.
„Jak jí pojmenuješ Marí?“ Zeptala se tiše Miška s očekáváním.
„Hm... Dlouho jsem o tom přemýšlela.“ Prohlásila Mar a podívala se na svou dcerku, která spokojeně spala.
„Našla jsem jméno pro ni...“ Řekla a zasněně se usmála.
„Emily Lotta.“ Řekla a zamilovaně se na ni podívala.
Karin si oddechla, že ta malá nedostala její jméno (sama ho ráda neměla), Mišel s Vic zatleskaly a paní doktorka holčičku položila na váhu.
„Tak tě tedy, Emily Lotto, vítám na světě.“