Nedorozumění - žena a muž

Anotace: O vztazích, kdysi jsem něco podobného četla, tak jsem ten dojem z toho převyprávěla po svém...

Jejich manželství je ještě v té úžasné fázi, kdy se probouzí přitisknuti jeden k druhému. Je to idylické probuzení do pokročilého nedělního dopoledne, kdy mají celý den volno. Vzájemné dotýkání ve spojení s doteky hebkého ložního prádla je nadmíru příjemné. Jsou nazí, tisknou se k sobě, lačně se líbají a vzápětí se pomilují. Je to přirozený rychlý akt vzájemného chtění, bez řečí a bez milostné předehry. Udělá jim to dobře. Cítí v sobě život a odhodlání a pocítí také hlad. Nazí si dopřejí vydatnou snídani, jedí spolu bez zábran stejně jako se předtím milovali. Moc nemluví, usmívají se a občas vyprsknou smíchy. Jsou spokojení sami se sebou i jeden s druhým. Z otevřeného okna proudí vlahý jarní vzduch.
Později se jdou projít ven. K večeru mají sraz s přáteli, ale teď ještě mají čas jenom pro sebe. Jí se ani nikam nechtělo, byla by strávila zbytek dne povalováním v posteli a posloucháním muziky se svým manželem. Ale on je víc akční než ona. Jdou do sebe lehce zavěšeni po hlavní třídě. Povídají si a ona se často směje jeho vtipným poznámkám, přímo se mu vpíjí očima do jeho obličeje. Její pohledy jsou plné obdivu a zbožňování. Náhle se smíchem vykřikne:" Už jsi to zase udělal! Aby sis nevykroutil krk, miláčku! Co na té holce bylo tak zvláštního. Pověz mi to," rádoby nazlobeně naléhá ona a vyčkávavě ho pozoruje. "Jen jsem si říkal, že není ani zdaleka tak hezká jako ty, zlatíčko moje." Odtuší pohotově on. To byla uspokojivá odpověď. Lehkým krokem jdou dál, prohlíží si výkladní skříně, u stánku si koupí zmrzlinu, ona jahodovou, on čokoládovou. Ona se ovšem tváří trochu zamyšleněji, než se k lízání zmrzliny hodí. "Děláš to dál, děláš to vždycky, jdeš tu se mnou a ještě stihneš koukat po všech těch ženských a holkách co míjíme. O nějakou jen zavadíš pohledem, další si prohlídneš důkladně a za některou se otočíš. Proč mi to děláš? Nerozumím tomu," vypadne z ní posléze. To ho trochu zaskočí: "Ale kdepak miláčku, to si jenom něco namlouváš. Nesmíš mě tak pozorovat. Hraješ si na detektiva nebo jak je to?" Snaží se ji v dobrém poškádlit. "Já mám oči jenom pro tebe, nikoho jiného nevnímám. Jak by se ti líbilo, kdybych se vyzývavě koukala po mužích." To ho rozesměje: "Ale no tak, nic zlýho přece nedělám, je nám spolu dobře, patříme k sobě. Copak to nevíš? Ještě dneska ráno v posteli to tak vypadalo, ne?" Laškuje s ní, tiskne ji k sobě a zvědavě ji pozoruje. Ale ona má obličej bolestně stažený a to ho mate. To je mu líto, nechtěl jí ublížit, naopak. Neví co má teď dělat, připadá si jako zahnaný do kouta a to se mu nelíbí. "Tak co teď chceš? Řekni si co chceš, hlavně se nehádejme." I jeho samotného překvapí, jak to vyzní útočně. Tak to vůbec nemyslel. "Já se přece nechci hádat," vyhrkne ona a oba ví, že má pláč na krajíčku. Vezme ji za loket a vede ji k blízké zahradní restauraci. "Pojď, posadíme se a můžem si promluvit, nechci, abys mi tu na ulici brečela. Objednám pro nás něco k pití a ty se zatím trochu uklidni, miláčku." Když se vrací se sklenicemi, jeho manželka sedí u stolku, v rukou mačká kapesník a v tváři má odhodlaný výraz. Rezignovaně si k ní přisedne a smutně vzdychne a vyčkává, co uslyší. "Chci vědět jak to s tebou je. Tvoje chování mě znejisťuje. Můžeš mi slíbit, že už to nebudeš dělat, že necháš těch věčných pohledů? Jestli mi to tady teď slíbíš, tak Ti budu moct věřit a být si tebou jistá."
A jemu na chvíli potemněl celý svět, pocítil takovou tíhu, když ji po chvíli odpovídal. Protože jí nedokázal lhát. Protože pro něho ty zkoumavé pohledy, kterými sledoval všechny ty žádoucí cizí ženy znamenaly radost ze života, pocit svobody, potvrzení vlastní identity. Byla to jeho soukromá nevinná hra, přetože jeho pravá mentalita byla úplně jiná, neměl sklon k nevěře, nerad se seznamoval, pro něho bylo manželsví a domov útočištěm. A pokud to jeho chování bylo zlozvyk, věděl, že se mu asi neubrání..a nebyl si jistý, jestli ho ona pochopí.