Naše procházka

Anotace: právě jsem se vrátila, byla jsem s kamarádkou venku na kolečkových bruslích.

Sedím u počítače a kamarádka mi napíše jestli bych s ní nejela na brusle, samozdřejmě jsem souhlasila. Tak jsem vyrazila za ní.
Spolu jsme pak jely takovou lesní cestou, ale asfaltkou. Místama byla strašná, drkotali nám zuby, hopsalo nám břicho a mě slzely oči. Ale místy také byla pěkná. Kolem nás krásná příroda, až na hluk, který se ozýval z dáli. Jely jsme a povídaly si. Až jsme dojely na místo, kam se dál už nedalo jet. Tak jsme se rozhodlily jet na spátek.
Asi v polovině celé cesty byla odbočka, taková cestička co vedla od té silnice k rybníku. Kamarádka navrhla, že bychom jsme se tam mohly jet podívat. Pomalu jsme tam "docupitaly" a sedly si na stavidlo. Zuly si brusle a ponožky a daly jsme si nohy do vody. Byla sice studená, ale my je tam dál "máčely". Lehli jsme si a nechaly se hladit sluníčkem. Bylo to nádherné. To zlaté slunce se odráželo v hladině vody, kolem nás byl les a nás lehtalo to slunce, slunce které dávalo najevo, že začíná jaro. My tam tak bezproblémů ležely, užívaly si to krásné počasí. Nechtělo se nám odjet, ale zase já jsem si říkala že než dorazím domů , navíc se ještě musím učit, tak bych asi měla jet. Ale kamarádka mě "utvrdila" že tam ještě zůstanem. Jenže ani ne po chvíli jsme slyšely divný zvuk, takové vití. Obě sme hrozně rychle vyskočily , až jsme málem spadly do rybníka. Mě napadlo , že to byl jelen, protože v létě jsme na táboře hráli jednu hru a nadránem jsme slyšeli něco podobného a to byli jeleni. Slyšely jsme to z lesa , která byl z jedné strany rybníka, poté jsme to slyšely znnovu a to už bylo blíž, tentokrát to znělo jako pes a nakonec jsme to slyšely ještě jednou, ale teď to bylo zvláštní, jiné, ale hlavně bylo to kousek od nás. Z lesa. Během pěti sekund jsme se rozhodly že už pojedem. Rychle jsme na sebe navlékly ponožky a brusle. Při té rychlosti jsme málem obě spadly do toho rybníka, protože oblékat si ponožku, když stojíte na brusli není zrovna lehké.
Cestou, ještě kousíček od rybníka, když jsme projížděly těsně vedlo toho lesa, představovaly jsme si, že to znělo jak vlkodlaci! Strašně jsme se bály! Obě! Radši jsme chvátaly pryč z toho lesa.
Pak nás napadlo o tom napsat povídku. Tak jsem to udělala. Jde vidět jak jsme " nebojácné"!:-D