Co mě tvořilo dítětem:)

Anotace: moje nostalgická vzpomínka na krásu dětských let:)

Dětská létá pomalu, ale jistě mizí. Nebo už zmizeli?
Občas se tak zastavím a mrzí mě, že už přestávám být dítětem. Nebo spíš, už nejsem dítětem. Být dítětem pro mě znamená volné odpoledne bez starostí, bezstarostná jízda za babičkou a dědou. Alespon jedno ráno bez starostí. Jeden večer bez starostí.
Jedno odpoledne bez starostí všedních dnů.
Jedna myšlenka, která by měla jen tu čistou pravdu. Žádné intriky. Tím nechci říct, že intrikařím, ale ted žiju ve světě lží, podrazů, intrik, pomluv, zlosti a žárlivosti.
Občas bych chtěla utéct. Někam daleko. Někam, kde tohle neznají.
Jenže není kam. Není.
Chtěla bych ještě alespon jednou zažít ten krásný bezstarostný dětský den.
Prázdná hlava..........Jediná starost bývalo to, že jsem babičce zapoměla vyřídit vzkaz a že jí ještě večer musím zavolat. Další největší problém byl to, že jsem pozdravila kamarádku jinak, než jsem chtěla. Tomuhle jsem říkala před pár lety problémy.
Když mi někdo řekne „Cse, tohle ještě nic není. To teprve zažiješ problémy.“ stahuju se do ulity a raději mlčím. Nechci větší problémy.
Ale zpět k dětství.
S bratránkem ( s mou spřízněnou duší) jsme si lepili draky a vždycky se u toho pohádali. V tu chvíli to bylo to nejhorší, co se nám stalo.
Nedávno jsem se k tomu vzpomínkou vrátili a zjistili, že je nám o sedm let víc a že ted se hádáme o to, kdo má pravdu a kdo nemá pravdu.
Že jsme se oba změnili a že s tím nemůžeme nic dělat. Jelikož se nám zastesklo, tak jsme si pustili naše sedm let staré nahrávky na kazetách do rádia.
Nápis „Naše kecy 2001“, „Naše kecy 2002“ a další a další.
Byli tam naše problémy, naše kriminálky Vlíněves a naše dětské myšlenky.
Můžu vám říct, že skoro půl kazety je o smíchu. Když jsme to poslouchali, oba jsme měli skoro slzy v očích. Bylo to moc nostalgický a moc minulostní, ale krásný.
Tyhle kazety střežíme jako drahokamy. Je to pro nás to nekrásnější zlato.
Vždycky, když už nevíme jak mezi sebou dál a vidíme, že ten náš vztah jde někam do háje, pustíme si tyhle kazety. Nejdřív si sneseme pití a brambůrky, pohodlně se usadíme v jednom křesle a pustíme „Naše kecy“.
Hned nám je líp. Jen pár slov a dokáže to usmířit lidi. Neuvěřitelný.
Je nám o sedm let víc, ale uvnitř jsme pořád stejný. To jen svět okolo nás nutí chovat se jinak. At chci nebo ne, stejně se budu postupem času měnit.
Strašně se mi stýská po těch dopoledních kuchařských hodinách s babičkou a večerních tenisových turnajích s dědečkem.
Moje spálená čokoláda a odřený kolena k tomu všemu patří. Vždycky jsme s babičkou pekly buchtu a vařily nádivku. Pak babička pískla na dědu a ten přiběhk ze zahrady na oběd. Pak jsme si dali všichni tři partičku canasty a potom jsme si u čaje nebo venku na dvoře snědli buchtu. Na večer jsme s dědou šli hrát tenis a nebo se jeli projet na polničku. U babičky a dědy je spoustu nezapomenutelných míst, na který budu vzpomínat po celej život. Vezmu je od začátku :

Vrata, na který jsme vždycky skákali, když jeli auta a vždcky jsme dostali vynadáno:)
Dvůr, na kterým sme strávili půlku našeho dětství. Tam jsme se smáli, brečeli, váleli se po zemi, jezdili na kole, na koloběžce, na bruslích, koulovali se, pouštěli draky, hráli tenis, vozily panenky, opravovali kolo, poprvé řídili, hráli si s kočkama, koupali se, kravili, lítali v šátcích, házeli po sobě pytlíky s ledovou vodou.
Kopec dolů na zahradu, kde jsem se vždycky honili a hráli si na lidoopy. Věšeli se za studnu, kreslili po plechu, provokovali sousedovic psi, hráli si na tátu a mámu a jezidli na saních s dědou.
Zahrada, kde jsme si stavěli bungry. Křičeli ze stroml na lidi a na zem jim dávali noviny, aby se pro ně sehli a mi na ně mohli zakřičet:) Hráli si na schovku, na honěnou, lezli přes plot a vsázeli se, kdo přeleze ostnáč. Na písku založili náš deník, poprvé jeli na babetě, vorali brambory, sbírali okurky, pozorovali dědu při sbírání jablek.
Zed za schodama u hlavních dvěří, tak to neznám člověka z naší rodiny, kterej by se za tu zed neschoval a nečekal by, až někdo vyjde aby na něj mohl vybafnout.
Dělali to, dělají a budou dělat všichni členové naší rodiny:)
Malá zahrádka – Naše kuchyň, tam jsme každý dopoledne a odpoledne vařili. Byla to naše restaruace. Bramborová kaše=písek, pití=ledová voda ze studny a jako příloha řízek=list javoru. Pokračovalo to tak, že celá rodina nám pak do kuchynky snášela různý prázdný krabičky od dobrot a my je vyzužívali jako specialitu naší restaurace. Babička nám potom koupila papírový peníze a mi podnikali:)
Měli jsme docela dobrý tržby. Horší bylo, když jsme se třeba pohádali, tak jsme to zavřeli i s hostama:D Byla to vždycky neuvěřitelná sranda:)
Dva stromy před polní cestou, tam nás jednou vzal děda zahrát si fotbal. Nikdy na to nezapomenu, i když to je už okolo deseti let zpátky. Možná ještě víc. Ted už tam ty stromy nejsou, ale pokaždý co jdu okolo, si na to vzpomenu a živě nás tam všdechny tři vidím.
Polnička, kde jsme na polích kradli kukuřici a hned jí jedli, za horkých lét.
Jednou nás u toho nachytal pan Kroužák, kterýmu to tam patří a jel za námi traktorem. My nasedli na kola a ujížděli a přitom se strašně smáli. Samozřejmě nás nedohnal:)
Sedli jsme si kousek dál na koleje ( kde vlaky moc nejezdí ) a tam si spokojeně snědli svojí kukuřici.
Baraba, tam jsme se chodili pravidelně koupat. Vždycky jsme si tam hráli na „Miče Bjůkenena“ z Pobřežní hlídky. Byla to prča:) To je právě jeden ze zážitků, který si taky pamatujem do dneška. Na Barabě jsem se naučila plavat.
Panelka u Labe, to je velká panelka, kam jsme s dědou a bratránkem chodili hrát tenis. Děda vždycky nestíhla, protože my jak jsme to neuměli, tak jsme každej pinkali úplně na jinou stranu a děda chudák z nás nemohl.

A ted k lidem, jako takovým:)

Mamka : První žena, kterou jsem potkala:D Dala mi život. Tím pádem všechno co jen mohla:) Nejdůležitější člověk v mém životě.

Děda : Člověk, který mě naučil hrát tenis a šachy. Člověk který mi věřil a stálě věří co se týče mého psaní. Dal mi základy na kytaru. Člověk, který pro mě první složil básničku a který by dal za mě ruku do ohně.

Babička : Žena, která mě naučila vařit nádivku a moc si všechno nebrat. Žena, která mě naučila dávat bankovky hlavama k sobě. Babička, která mi ukázala, že mě má ráda takovou, jaká jsem a že to tak zůstane.

Vašek : Muž, který mě naučil plavat a hrát na počítači. Muž, který mě naučil dívat se na svět i z jiných stran, než jen z té své. Muž, který mi ukázal, že i muži mají fantazii.

Páťa, bratránek : Kluk, kterej mi dá vždycky pocit, že jsem ještě dítě:)
Vždycky se s ním cejtim v bezpečí a vím, že za nim můžu kdykoliv přijít a on mě rozveselí.

Babina dole : Moje prababička. Žena, která mě naučila jíst mentolové klokánky a rovnat přehoz na pohovce tak, že to nikdy nezapomenu:)