Škola hrou aneb škola dramatem

Anotace: Kdy přestáváme hrát?

Už zbývalo jen pár kroků. Srdce mu bušilo silněji, než řvava očekávajících diváků. Skutečný jásot ale nikde. Opona, velké dřevěné dveře, se před ním poprvé rozestoupila. Tato prkna však jen stěží znamenají svět. Spíše jen zbrklou přípravu na to, co ho stejně nečeká. Najednou ho pohltilo jeviště s chladnou podlahou, která nejistě vrže při každém úsměvu. Vystoupal první schody a neopomenul si všimnout mramorového zábradlí. Vždycky chtěl vystupovat na tak monumentálním místě. Získal hlavní roli ve své první hře. Přijal ji se stejnou dychtivostí jako Romeo Juliin polibek. I jemu se musely podlomit nohy pod obavami z následků, avšak horlivé očekávání světlé budoucnosti mu pomáhalo jít klidným krokem.
Ve třídě usednul do zadní lavice, co nejblíže k oknu. Pohled upřený ven. Nemohl si dovolit pozorovat diváky. Žádný herec nemůže ukázat své oči, dokud si opravdu neni jistý svojí rolí. To, jak nás vidí ostatní, o nás nic neříká. Za nás mluví to, jak se na ně díváme my. Pozoroval dělníky na protejší stavbě. Tloukli kladivy do starých zdí a prach se rozlétal, kam ho vítr nesl. Konečně volný. Už nebyl jen součástí celku. Stal se sám celkem. Přišel o svou roli, ale získal možnost ujmout se nové a nebo ještě lépe: být sám sebou. Beznadějně zbytečným zrnkem prachu.
Do třídy vešla mladá profesorka. Své úlohy sebejisté ženy se zhostila téměř bezchybně. Nerozhodilo ji ani šeptání těch, kteří pozvolna ztratili zábrany. I David by jí to byl téměř uvěřil, nebýt těch očí. Nezlomné, ale podlité slzami strachu. On sám se nesměl dopustit takové chyby.
Začalo první seznamování. Pozoroval každého, ale stále se střežil přímému kontaktu. Před tabulí se postupně vystřídali všichni. Tolik různých charaktérů kterým lze nahrávat. Veselou paničku Windsdorskou vystřídala naivní Beatrice a drzá Káča na sebe také nenechala dlouho čekat. Vychytralý Martin jí šel v stopách těsně následován zdravým nemocným a nakonec přišla řada i na Lelia, který jest lhářem zván. Herecké složení bylo více než slibné, ale osudová Manon ani věrný Mercutio nebyli na první pohled zjevní.
"Tam vzadu u okna. Teď je řada na tobě.", pokynula profesorka hlasem křehké Desdemony k Davidovi.
Teď a nebo nikdy. Už způsob, kterým přijde, řekne o jeho postavě víc, než by si přál. Pohledem pozoroval špičky svých rudých bot. Každým krokem nabýval na jistotě, že začal správně. Zastavil se před tabulí a upřel svůj zrak před sebe. Usmál se.
"Jmenuji se David a nevím, co bych vám o sobě řekl. Každý mě musí poznat sám.", pokrčil rameny a vydal se vstříc místu, odkud vyrazil. Spokojen sám se sebou. Tohle angažmá musí být jeho! Každý ho pozná sám. Každý jinak. Bude se měnit jen podle jejich potlesku. Vždyť spokojenost diváka...to je to, oč tu běží.

Nevybral si roli prvoplánově oblíbenou, ale s rostoucí tendencí vstupovat do popředí. Tichý rádce. Zprvu nenápadný, ale vždy připraven využít příležitosti svou přítomností na místech, kam ostatní chodí, když je jim špatně ze svých výkonů. Za oponou. Tam zůstával jen on věrný své úloze. Přívětivý inspicient za scénou. Naučil se všechny charaktery. Dokázal přihrávat jakémukoliv z nich. Sám ovšem postrádal někoho, kdo by ho postrkoval dopředu.

"Ahoj. Já jsem Filip. Můžu si sednout vedle tebe? Mě už tam z holek ve předu bolí hlava," zeptal se kluk s nápadně odstátýma ušima, svou rolí těžko určitelný. Celkem zamlklý, ale ne nezajímavý. Hodně naslouchal. Možná by mohl být jen hvězdnou nocí. Nijak hybnou, či přehnaně důležitou. Jen jeden z důvodů vyjít na balkón a vyzpovídat se svými zdlouhavými monology. Tak aby mohl přes den zase mlčet. Byl stále tam a nesvůj koukal Davidovi přes rameno. Občas šel v jeho stopách, ale jen v těch dobrých. Vyhýbal se těch, jež byli mylné. Nakonec se stával on tím, koho obecenstvo nikdy nevypíská. Ale když se David ohlédl, jen málokdy spatřil noc. Stále kráčel před ní, ale místo hvězd vzhlížel do oblaků.
Měl však dobrý pocit z toho, že za ním někdo stojí. Byl si naivně jistý, že by byl vytáhnut, kdyby se byl propadl ztrouchnivělými prkny. Ale následovník by se nejspíš jen otočil spokojen, že ví, kudy cesta nevede.
David příliš zasněně koukal do hlediště a nevšímal si dění v zadním plánu hry. Filip byl nejspíš sluha dvou pánů. Našeptával ostatním a toho, kdo ho vyvedl do popředí bral dávno jako ohranou figurku. A ten si zase myslel, že má konečně někoho pro sebe. Někoho, s kým by byl schopen utáhnout celou hru.
Oba se sešli ve skladišti kulis. David chtěl Filipovi připomenout vše, co spolu odehráli. Bylo mu smutno, že všechny tyto hry již měly svou derniéru. Bylo jenom na něm zahájit nový příběh.
Postavil se před velkou maketu kostela:"Tady jsem brečel a tys mne položil ruku na rameno. Řekl si, že je stále naděje, že má láska žije. A já ti začal věřit."
Rozběhl se naproti krabici s meči a jeden z nich vyzdvyhl do výšky: "Tímto mečem jsi bojoval po mém boku. Zemřel jsi, když si mne bránil. Tehdy jsem si uvědomil, že to ty jsi můj Mercutio."
Pomalu a s hranou námahou usedl do honosného vyřezávaného křesla:"Zde jsem na smrt nemocný seděl a ty, navzdory tomu, že jsi byl silnější než já, jsi mi klečel u nohou a radil tak, abys oddálil můj konec. Už vím, že mi dokážeš kdykoliv pomoci."
Z trůnu se snesl na zem a těžkým dechem se doplazil pod umělý strom, jehož lístky se falešně třepotaly v bezvětří:"Takhle jsem včera pozoroval hvězdy, jak problikávají mezi větvemi stromu. A uvědomil jsem si, že vlastně nejsem sám. Byl to osud, že jsi tehdy přišel...sám od sebe. A já si přeji, abys byl i mojí Manon," dál už nevěděl, co říct. Kromě svých dávno naučených replik nevěděl, co říct. Jeho hlava byla přeplněna spoustou emocí, které nemohl pochopit. Nikdy o nich takhle nemluvil. A když už rozum nevěděl co dál, zbavil se smutku jako přebytečné látky skrze slané posly. Čekal odpověď. Ale žádné se mu nedostalo. Jen ozvěna zdalujících se kroků.

Vstoupil na jeviště jistým krokem jako vždycky. Avšak z dálky se ozvala otázka, která zlomila tichu vaz: "Tak ty jsi teplouš, jo?"
Co má dělat, bylo jasné. Jago prozradil tajemství. Není čas se tázat, zda být či ne. Musí respektovat postavu. Jak si jednou diváci zafixují herce v jisté roli, nelze ji měnit během hry.
"Jo...jsem."
Možná nastalo rozuzlení, ale potlesk se neozval. Nebylo komu tleskat. Už neměl co hrát. Byl sám sebou.