Napíšu Ti dopis III.

Anotace: Když se to trochu zkomplikuje...

***
„Otoč to. Máš tady mapu?“
Rodro na Nigela překvapeně zíral. Sotva zaparkoval u domu, otevřely se dveře spolujezdce a Nigel už byl vevnitř.
„Zbláznil ses? Jedu z práce.“
„Právě proto. Kdybys jel do práce, tak sem nelezu. Jeď. Kde je ta mapa?“
Rodro se natáhnul do spodní přihrádky a vyndal mapu.
„Když nic neříkám, jede se rovně.“
Zvyk instruktorů autoškoly. Rodro se usmál.
„Ještě pořád děláš instruktora?“
„Ne,“ odpověděl Nigel, ale nic dalšího nepřidal.
A v tom to je, pomyslel si Rodro. Ať se snaží jeden, nebo druhý, už to fungovat nebude.
Stromy a patníky ubíhaly a Nigel pořád nic neříkal. Jelo se dlouho rovně. Rodro byl rád. Myslel na potíže s Miguelem Rodrézem. Jsou to asi tři měsíce, co dodělal pro firmu nový web. Jenže ten ve výsledku vypadal úplně jinak, než jak bylo domluveno. Uměl polovinu věcí a všechny barvy byly o odstín světlejší než ukazoval návrh. Rodro měl pocit, že muselo být jasné už předem, jak celá věc dopadne, jenže tenkrát to rozhodnutí nenáleželo Rodrovi. Ti, co jim náleželo, tu ale už nejsou a ti, co zůstali, řeší následky. Rodro se rozhodl...
„Doleva!“
Rodro div netrhl volantem. „Kde?“
„Tam, co jsem říkal doleva. Otoč to.“
„Tohle jsi dělal i studentům?“
„Ti poslouchali. Neměls čekat, až ti to řeknu potřetí.“
Rodro zajel na krajnici, počkal až je mine náklaďák, vyhodil blinkr, zatočil volantem a přidal plyn. Před čelním sklem se jim točil svět o sto osmdesát stupňů. Než se dotočil, přišla velká rána, volant chvilku točil Rodrovýma rukama místo naopak. Jako by se zdálo, že jen najeli na nějakou překážku, ale než to zdání odeznělo, došlo Rodrovi, co se stalo. Na zlomek vteřiny věřil, že čas půjde vzít zpět a podruhé se rozhlédne pořádně. Nigel byl duchapřítomnější a bleskově vyvlékl ruku z pevného ucha na dveřích, aby si nevykloubil palec. Respektive, vypadalo to bleskurychle, ale palec stejně zůstal bezvládně viset z dlaně, jak zjistili později.
Opel se dostal do protisměru, odkud Bůh či náhoda odstranili všechna protijedoucí auta a Rodro s Nigelem skončili v protilehlém příkopu.
„Není ti nic?“ otočil se na Nigela. Ale ten jen seděl a zíral před sebe. Rodro mu zatřásl s ramenem a Nigel se na něj podíval. Rodro zkusil otevřít dveře. Byly zapříčené o drny v příkopu, ale netrvalo dlouho a povolily.
Ve skutečnosti to asi trvalo dlouho. Když vystrčil hlavu ven, kolem už pobíhala posádka druhého auta.
„Sanitka už jede. Co váš spolujezdec?“
Rodro chtěl říct, že je v pořádku, ale místo toho strčil hlavu zpátky do auta. Nigel seděl pořád stejně.
„Je v šoku,“ odpověděl Rodro.
„Pomůžeme mu ven?“
„Nevím. Máme s ním hýbat?“
Všichni se dívali na Rodra, ale nikdo nevěděl. Všichni mají povinnost pomoci, ale nikdo neví, co dělat, aby víc pomohl, než ublížil.
Houkání sanitky zmatky ukončilo a doktor v červené kombinéze se soukal Rodrovými dveřmi dovnitř. Druhá strana auta byla opřená o strom.

***
„Byl to velký šok, ale jinak je v pořádku. Měl vykloubený pravý palec, srovnali jsme ho a zafixovali. Zatím to na operaci nevypadá.“
Poděkovali a sklouzli do červených židliček na chodbě. Za doktorem zaklaply dveře a skoro přehlušily první slova Eilee.
„Mohls tam teď taky ležet ty.“
Rodro neznatelně přikývl. „Vypadá to dobře. Určitě ho brzo pustí.“
„Kéž byste nebyli jezdili. Kam jste to vůbec jeli?“
Ale Rodro nevěděl. Eilee tiše vzdychla, sebrala kabelku a vyrazila ke dveřím. V taxíku neřekla ani slovo. Myslela si, že jí Rodro nechce říct, kam jeli. Když míjeli pizzerii, nadechla se, jako že chce něco říct. Rodro ji chtěl předběhnout a říct, že jí nelže. Ale Eilee jen vydechla, beze slov. Rodro se zarazil a otočil hlavu zpátky dopředu. Poslední dobou ztrácel chuť věci vysvětlovat. Jako by se už navysvětloval dost a teď bylo na druhých, aby pochopili sami. Potíž je, že nikdo neví, jak dlouho takové „poslední dobou“ trvá.
V jednom měla Eilee pravdu – teď mohl v nemocnici klidně ležet on. Rodrovi se ta myšlenka zalíbila. Odpočíval by a jeho tři světy by pro změnu chodily za ním. Střídaly by se na telefonu a v návštěvních hodinách. Eilee by nosila koláčky s tvarohem a nechtěla by odejít dřív, než ji vyvedou. Krásně by se usmívala a Rodro by jí povídal něco veselého. Jindy by zacinkal mobil a možná by se ozval někdo z pracovního světa. Na leštěném stole by se zatím usazoval prach, uklízečka by nechala všechny mouchy v jeho kanceláři rozložit. A pak by možná přišla Maia. Nebo napsala. Třeba by napsala novou povídku o autonehodě se strašlivými následky a pak by byli oba rádi, že to ve skutečnosti nedopadlo jako v té povídce.
Rodro by se do té představy skoro zamiloval. Skoro, kdyby nevěděl, že z nemocnic se občas někdo nevrátí. Kdyby nevěděl, že pracovní telefon by zvonil pořád, když by ho nevypnul. Že k jeho stolu v kanceláři by si zatím sednul někdo jiný a že Maia by možná povídku napsala, ale nikdy by nepřišla ani nenapsala.
Ty tři světy by se nestřídaly jako v Rodrově představě. Telefon by zvonil vždycky, když by tam byla Eilee a rušil by je. Maia by zatím novou povídku možná přečetla někomu jinému, kdo by s ní mohl být. A když by přece přišla, potkala by se z Eilee. Co by bylo dál?
Taxík uháněl, dál od nemocnice a Nigela, se kterým by teď Rodro, poprvé v životě, možná měnil.

***
Reproduktor pípnul. Jestli je to zase...
„Klid, Rodréz dnes ještě nevolal,“ ozvalo se. „Jen by ti někdo asi rád doručil zbytky tvého auta. Linka jedna.“
Rodro odložil tužku a zvedl sluchátko. Z modrého Opelu toho moc nezbylo. Alespoň ne moc, co by se dalo použít. Opel byl zatím na policejním parkovišti, kde si Rodro pronajal místo. Nevěděl hned, co s pomačkaným autem. Jenže místo lze pronajmout jen na tři dny. Rodro zavolal do opravny a potom, podle jejich rady, na vrakoviště. Zaplatit opravu – to už je lepší koupit si jiné ojeté auto. Možná na tom nakonec vydělá.
Člověk z vrakoviště, kde nechával Rodro vzkaz, zněl na druhém konci trochu netrpělivě.
„Co všechno si chcete z auta vzít?“
„No asi to, co zůstalo vcelku. Co se dá ještě použít.“
„Měl byste být tady. Pak budete říkat, že jsme vám něco ukradli.“
Rodro řekl, že tam být nemůže a ať si z vraku ukradnou, co chtějí.
Muž se po té větě kupodivu uklidnil. „Rádio celkem vypadá, že to přežilo. Kam vám ho mám nechat poslat?“
Rodro ani nevěděl proč, ale místo domů nadiktoval adresu do zaměstnání. „Pošlete to nevyplaceně, náklady uhradím. Díky.“
Rádio dorazilo za čtyři dny a skutečně vypadalo neporušeně. Rodro ho chtěl vyzkoušet, ale nepřišel na to, jak zajistit autorádiu zdroj napájení v kanceláři. Vystavil si ho proto na poličce a čekal, jestli na něm uklízečka bude utírat prach.

***
Pohyb bez auta byl sice v mnoha ohledech zdravější, ale rozhodně časově náročnější. Rodrovi se navíc po modrém Opelu trochu stýskalo. Po rezivějícím blatníku, semišových sedačkách i nespolehlivém startéru.
„Seděl jsem vedle člověka, co si na křižovatce z tašky vytáhnul dva hrnce a začal obědvat. Už jsem vážně dlouho nejel autobusem.“
Maia se usmála a zamrkala. „Měla jsem strach. Vím, že jsi mi to psal, až už bylo po všem, takže jsem věděla, že se nic nestalo. Ale stejně jsem měla strach. Jak je na tom Nigel – pamatuju si to dobře?“
„Pamatuješ. Zatím si ho tam nechali na pozorování, ale vypadá to dobře.“
Maia upíjela Latte z velké sklenice. Rodro zatoužil jí dnes kávu, sušenky a jakousi tureckou polokaši, kterou si pokaždé dávala, zaplatit.
„Jsem rád, že tě vidím.“
Maia zvedla sklenici a napila se. Rodro zalitoval, že to řekl, ale na druhou stranu byl rád, že je to pravda. Nakonec si útratu stejně zase rozdělí.
„Četls povídku?“
„Povídku? Žádnou jsi mi nedala.“
„Tak se dívej častěji do schránky,“ zasmála se Maia. „Já už budu muset jít.“
„Vždyť jsme teď přišli. Ještě jsi neměla tu tureckou věc. Nikdy nevím, jestli je to k jídlu, nebo k pití.“
„Nezapomínej, že je to slabé afrodiziakum a to si nemůžu dovolit pořád. Zaplatím u baru, nemusíš vstávat.“
Rodro stejně vstal, ale Maia mu jen zamávala, jak se kolem něho prosmekla.
Zpáteční cestou už autobus žádné dramatické výjevy nenabídl a Rodro za sebou v klidu zavřel domovní dveře. Dopisní schránka byla prázdná.

***
Pípnutí. „Tvoje žena na jedničce.“
„Na jedničce?“ ujistil se Rodro.
„Na dvojku bych si ji ani nedovolila dát.“

„Promiň, že jsem včera usnula, než jsi přišel. Byla jsem hrozně utahaná.“
„To nevadí. Myslel jsem, že tě probudím, ale spala jsi tvrdě. Neprobudila tě ani skříň.“
„Ona už stejně nevrže tak, jako dřív. Kdy dnes končíš?“
„V pět.“
„Já jen jestli se nepotkáme ve městě. Můžem pak zajít na oběd.“
„Na oběd? Ty vydržíš s obědem, než se potkáme ve městě?“
„Ne, dám si předtím ještě jeden. Ale můžeme tomu říkat přesnídávka, ať to nezní tak nenažraně.“
„Tak o půl šesté, tam, jako vždycky?“
„Dobře. Přišel ti včera dopis, ale není na něm známka, ani doplatek, někdo ho asi hodil přímo do schránky. Nevíš, co to je?“
Rodro si chtěl odpověď rozmyslet, ale nechtěl udělat pomlku příliš dlouhou.
„Cos říkala? Plete se mi tady do toho nějaký druhý hovor. Že tam není známka...“
„A že ho asi někdo hodil přímo do schránky. Ptala jsem se, jestli nevíš, co to může být. Ale to je jedno. Takže o půl šesté. Miluju tě.“
„Já tebe taky,“ řekl Rodro a připadal si stejně, jako když se hlásil tajně na web svých bývalých žáků. Potřetí se jako zbabělec cítit nechce. Když se Eilee zeptá, řekne jí, co v dopise bylo.