Zklamání

Anotace: ...možná spíše úvaha, nepatří to mezi má kvalitní díla, ale potřebovala jsem se vypsat z trápení

Naděje je jako přítel, důvěřujete jí, dokud vás nezklame…

Pamatuji si každý její úsměv, její zvonivý smích, lesklé řídké vlasy, mandlové oči. Přesně takové, jako mají němečtí ovčáci. Jen užší. Ale psí pohled, to ona uměla. Pokaždé když přišla, prozářila můj den. Když odcházela, bylo mi úzko. Kolikrát jsem se vzdala výletů, zábavy, jen abych mohla být s ní. Byla to láska. Ne taková s touhou po dotyku a milování, ale láska pro to, jaká byla. Ale jaká vlastně byla? Vždy jsem viděla jen tu zář a nikdy shnilé jádro. Nikdy mi nedošlo, že tak jak mluví o ostatních kamarádkách, mluví nejspíš i o mně. Kolikrát se ona vzdala něčeho kvůli mně? Jednou? Dvakrát? Možná třikrát… Třikrát za deset let přátelství… Nikdy mě neviděla hrát divadlo, nikdy mě neviděla stát na pódiu a zpívat, nikdy… Co ona vlastně o mě ví? Jen vyprávění jí o mně řeklo dost… Ale… Takhle mě znají všichni. Z vyprávění. Lidé z internetu, z tábora, ze školy…

Vzpomínky jsou krásné, dokud nepoznáte chuť pepřového koření ve sladké omáčce. Vždycky jsem si myslela, že tohle přátelství nikdy neskončí, ale tady se ukazuje, že člověk je tvor omylný. Kolikrát za tu dobu jsem v ruce drtila mobil, čekala na jedinou smsku. Ale nic… Když srovnám osobu, který mě zná dva roky a udělala by pro mě první poslední a ji, která si po tolika letech pomalu ani nevzpomene, že ještě existuji, je mi úzko. Najednou za tím vším vidím jen faleš. Nic víc. Teď teprve vím, že ona mohla být jen tma na konci tunelu. Ale… Můžu říct, že jsem na tu podlost přišla včas, po deseti letech?