Setkání

Anotace: Na osud nebo nejake takove veci neverim, avsak tento pribeh se opravdu stal

„Tak kam si sedneme? Hledej něco, odkud dobře uvidíme na skate-park. Mojmír je dneska ve formě. Trénoval už od jara jeden úžasnej trik. To prostě musíš vidět. Myslim si, že jim to tady dneska všem pěkně natře.“ Vysvětloval vysoký, černovlasý mladík, blonďatému kamarádovi stojícímu vedle.
Kamkoli jen oko pohlédlo, bylo velké množství lidí a nebylo už volné jediné volné místo, jenž by bylo alespoň trochu zastíněné nějakým stromem, či keřem. Byl opravdu teplý letní den bez jediného mráčku na obloze.
„Hele znáš mě. Mě je to jedno. Hlavně, abych měl dobrej výhled na nějaký pěkný slečinky a budu šťastnej.“
„Přijeli jsme na skateboardový závody a ne očumovat holky!“ Poslední slovo černovlasý mladík zdůraznil, ale přitom se mu na tváři objevil spiklenecký úsměv.
„No to jo... ale očumování holek k tomu taky patří.“ Odvětil blonďatý chlapec, jenž byl jen o několik centimetrů menší. „Sednem si na tu louku, támhle! Sice tam svítí slunce, ale aspoň něco uvidíme.“

* * *

„Lásko, přestaň už projíždět ten počítač, prosím. Nemáme už moc času. Známe se sice jenom dva měsíce, ale víš, jak nerada chodím pozdě. A nesnaž se mě dneska přemlouvat! Dneska se z toho nevykroutíš. Je nám jedenadvacet a já odmítám trávit každý pátek doma!“ Dívka objala chlapce sedícího na židli před počítačem a políbila jej na krk.
„Ale já jsem s tebou doma rád. Jsme tu sami, nikdo nás neruší a užíváme si jeden druhého. A navíc, moc rád se dívám do těch tvých krásných očí.“ Chlapec se otočil na dívku, která jej stále objímala a dal jí na tvář slabí polibek.
„Já to mám také ráda, ale dneska doma nebudeme! Jdu ještě pozhasínat do kuchyně a až se vrátím, tak pudem, ano?“ Dívka pustila chlapce z objetí a odešla z místnosti.

* * *

„Je tu docela parno. Ale aspoň vidíme na ten závod.“ Zhodnotil situaci blonďatý mladík.
„No, ale nikde nevidim žádný ty slečinky na okukování.“ Odvětil druhý chlapec, rozhlížeje se okolo sebe.
Horko toho dne bylo opravdu zničující. Přesto na louce okolo chlapců seděly další desítky lidí, které se přišly také podívat na závody. U stánku s občerstvením byla už velká tlačenice. Hodně lidí se tam postrkovalo, aby si koupili nějaký osvěžující nápoj. A ostatní lidé sledovali závodníky, kteří předváděli před porotou své umění ovládat skateboard.
Na obloze se stále neobjevil žádný mráček, jenž by zakryl sluce a umožnil tak divákům odpočinout si alespoň na chvíli od spalujících paprsků.
Oba mladíci se dívali na závod a napjatě očekávali kamaráda, který měl každou chvíli jet svoji předváděcí jízdu.
„Tak se posadíme tady holky. Je tu místo. Stejně za chvíli musíme jít.“ Černovlasý chlapec se otočil za hlasem, který právě zaslechl a v tu chvíli se stalo něco zvláštního. Jakoby zkameněl. Jeho oči strnuly na dívce, jenž byla doprovázena dvěma kamarádkami.
„Hele, už vyjel. Koukej!“ Vyhrkl blonďatý mladík strkaje do svého nepřítomného kamaráda.
Černovlasý mladík nemohl odtrhnout zrak od oné dívky. Prohlížel si ji. V tu chvíli ho vůbec nenapadlo, že něco takového je opravdu nevkusné. Mohl na ní oči nechat. Srdce mu bušilo jako o závod a on se ocitl v úplně jiném světe.
„Tak se na mě aspoň podívejte!“ Černovlasý mladík nevnímal. Netušil, zda dotyčná osoba mluví na něj. Stále se díval na dívku, jež ho uchvátila. Měla tak krásně hnědé oči, až se v nich utápěl.
„Koukej, koukej! Mojmír jede. Zírej! To je určitě ten jeho novej trik, co si o něm mluvil,“ vykřikoval druhý mladík sledujíce stále skateboardový závod.
‘Ty oči jsou tak krásné! Ona je krásná!‘ Chlapec už se nezajímal o závod, na který se celý den těšil. Nemohl spustit zrak z té krásné dívky, jež po něm také pokukovala. Kdyby je někdo pozoroval, poznal by, že je zasáhlo něco opravdu krásného. A to láska.
„Pojď! Musíme za Mojmírem. Jdem mu pogratulovat. Tohle má v kapse!“ Řekl nadšeně blonďatý mladík a strčil do kamaráda, který si opět uvědomil existenci světa.
„Co?! Jo, jasný. Ale počkej chvíli. Vemu si jenom číslo od tý hezký holky,“ kývl směrem jímž se celou dobu díval.
„Od jaký?“ Zajímal se kamarád.
„Je pryč! Počkej! Musim ji najít! Nemůže být daleko... Ještě teď tu seděla.“ mladík si rychle stoupl a začal se rozhlížet.
„Kašli na to! Takovejch ještě bude. Jdem dolu!“
Druhý mladík se ještě chvíli rozhlížel, až to nakonec vzdal. „Asi máš pravdu. Jdeme!“ Oznámil kamarádovi a o chvíli později pustil vzpomínku na krásnou dívku z hlavy.

„Počkej! Já se vrátím a dám mu svoje číslo.“ Oznámila dívka tlačící se v davu za svou kamarádkou.
„Nemáme čas! Za chvíli nám jede autobus a Lenka už je někde vepředu. Večer poznáš určitě nějakýho jinýho a na tohohle zapomeneš. Tak pohni, jinak nám to ujede!“
Dívka se chvíli rozmýšlela a nakonec rezignovala na další naléhání své kamarádky.

* * *

„Už musíme jít. Vypni to lásko.“
„Ještě jednu fotku a už to vypínám. Odkud je tahle? Tady jsi ještě nějaká mladá, ale moc ti to sluší.“
„To bude z nějakého koncertu nebo tak nějak. Tam mi je tak šestnáct. To fotila sestra té kamarádky co sedí vedle mě. Ani jednu jsem už neviděla několik let.“
„Škoda, že se díváš úplně jinam.“
„To jsem se určitě dívala po tomhle hezkém klukovi.“ Usmála se dívka na svého přítele, jenž nesundával oči z obrazovky a zděšeně se na ni díval.
„Vždyť to jsem já před pěti lety!“