Já chi taky 1 - Můj život

Anotace: Tato povídka pojednáva o chlapci, který je trochu jiný než ostatní kluci v jeho věku. O dětství ani nemluvě. Načež se mu stane vážná nehoda, po které bude ještě prazvláštnější. Navíc děj tohoto příběhu se odehráva v Japonsku.

Sbírka: Já chci taky-/ taškařice)

Jmenuji se Taken Katsu, celý jménem Taken Kei Katsu. Své prostřední jméno nenávidím, protože se vůbec ke mně nehodí. Je mi patnáct, co nevidět šestnáct. Žiji s rodinou v Kyotu v Japonsku. No, abych pravdu řek, já to neberu jako rodinu. Já si vždy rodinu představoval úplnou. Jako otec, matka, syn a sestra, která je o tři roky mladší než já. Ale bohužel žijeme s matkou a sestrou sami. Asi si říkáte: " Žádna zvláštnost na tom není, když kluk žije s matkou a sestrou ve velkoměstě a navíc nesnáší své druhé jméno". Ale abych vás ujistil, tak je. Jako prvorozený jsem vyrůstal původně i s otcem, bohužel si na něj nepamatuji. Odešel od nás, jak mi byly tři roky. Jen matné rozmazané vzpomínky mi zůstali. V útržcích si pamatuji jen velkou postavu v bílém, jak se nade mnou sklání a něco říká. Její vlasy byly leskle černé a na tváři měla vřelý úsměv na nose velké obroučky se skly. To je vše, co mi zůstalo po otci. Máma se o něm nikdy ani slůvkem nezmínila a já se na něj raději neptal. Moje sestra se narodila hned nato, co nás táta opustil. Tak si ho nemůže ani pamatovat. Kvůli tomu, že máma zůstal sama, tak mě vychovávala, jak mohla. Vždy si přála dceru a to se ji splnilo, ale i tak ze mě dělala holku. Když jsem nastupoval do školky, tak jsem měl nejdelší vlasy ze všech a to i z holek. Chodil jsem v holčičím oblečení a nosil jsem prstýnky a různé věci. Poprvé, když jsem přišel do mateřské školky, tak nechtěla naše vychovatelka uvěřit, že jsem chlapcem a oslovovala mě ze začátku má milá Taky. Kluci si mě pletli s děvčetem a ptali se mě na ledajaké podivnosti, okolo holčičích záležitostí. V první třídě to nebylo jiné. Tam také si mysleli, že jsem holka. Potom co jsem řekl poprvé své celé jméno před třídou, tak se mi smály, že prý holka a má klučící jméno. Do páté třídy nikdo doopravdy nevěděl, že jsem kluk, protože jsem měl zdravotní potíže a nechodil jsem na tělocvik. Mezitím jsem se skamarádil s holkami ze třídy. Od páté třídy jsem dostával návrhy od kluků, jestli bych s nimi nechtěl na rande. Já vždy jednoznačně odmítl. Právě v šesté třídě se provalilo, že nejsem holka, neboť jsem dostal zplnomocnění k tomu, že mohu vykonávat tělesnou výchovu bez jakéhokoliv nebezpečí. S kluky to naprosto otřáslo, když se dozvěděli to, že nejhezčí holka z třídy, je kluk. Od té doby jsem procházel peklem. Děvčata se přestaly se mnou bavit a kluci, jakby smet. Začali mě oslovovat jako buzík, buzerant, teploušek, teploměr, tranzák, tranzistorák, transvesťák, transvestita apd. Sám jsem byl v údivu, co se kolem mě děje. Poněvadž jsem byl vychovávaný jako děvče a tak mi nešlo na rozum, proč se najednou ke mně chovají takhle. Ale pak jsem zjistil, co je příčinou. Hned po tomhle incidentu, jsem si vzal tajně všechny peníze z kasičky a za ně jsem se nechal ostříhat a koupil jsem si klučící oblečení. Nějakou dobu jsem byl nesvůj, protože ostatní žasli, jaká se stala změna, když jsem se nechal ostříhat a oblékl se do chlapeckého. Ale doma to nebylo o nic lepší, jak to máti spatřila, kam se mi podělí podle ní mé krásné, černé, dlouhé vlasy, tak začalo být dusno. Křičela na mne, co jsem to udělal a proč jsem to udělal atd. Po nějaké době rozpustilosti si zvykla na to, že jsem opravdu chlapec a ne děvče a konečně jsem tak i zůstal, klukem a ničím jiným. I tak jsem si pořád musel zvykat a navykat na chlapecké chování. Musel jsem se radikálně od základu změnit. Hlavně svou zženštilos. Opravdu na co jsem si musel hodně zvykat, byly slipy nebo džíny. Prostě řečeno vůbec chlapecké oblečení. Sám se dnes divím, jaký jsem udělal pokrok od toho kluka, co nosíval dívčí oblečení a měl chování namyšlené holčiny, do teďka. Ještě dnes jsem se z toho nevymanil, zůstávají mi nějaké dívčí gesta nebo i jiné věci…

Z počátku jsem za to matku nenáviděl, ale pak jsem zapomněl na všechnu zášť. Též mi to i něco přidalo. Díky této výchově, jsem se stal citlivějším a ze všech hledisek lepším. I dneska to máma na mě zkouší, jestli bych si nenechal narůst dlouhý vlasy.

Moje sestra se jmenuje Literi Yu Katsu. Jak už jsem předešle zmínil je o tři roky mladší než já. Vzájemně se provokujeme. Ona mi říká Keii, protože ví, že to nasnáším a já ji říkám na oplátku Yu. Moje sestra má malý psychický problém, šišlá. Všichni dětští cvokaři mámě tvrdili, že není žádny důvod, proč by Yu neměla normálně mluvit, ale prostě tomu brání nějaká psychická blokáda, která Yu zamezuje k mluvě bez šišlání. Aspoň to ten dětskej doktor tvrdil tak, že musela Yu prožít nějaké trauma nebo jakési leknutí v dětství jako malá, jež ji vyděsilo na tolik, že ji přivodilo šišlání. Co si já pamatuji, tak moje sestra šišla odjakživa. Jenže to trápilo mámu, poněvadž s ní chodila k různým psychiatrům, logopedům a podobně, aby ji zbavili toho šišlání. Jednou byla máma, tak vystresovaná, že začala na mojí ségru křičet, co ji je a proč neřekne sama, co ji přivodilo to šišlání. Moje sestra, však s brekem odpovídala, ať na ní nekřičí, že sama neví, proč šišlá. Rovněž moje malá sestřička se zapřísahala mámě, že bude dřít až do úmoru a kvůli ní se odnaučí šišlat.

Pokračování příště...