Den za dnem...1

Anotace: ...

Slunce hřálo nejvíc ze všech jarních dnů. „Konečně,“ řekl by si každý po dnech chmurných a deštivých. Ale po půl hodině se člověku, který nebyl na plovárně nebo u jezera, začala motat hlava a hledal sebemenší stín, ve kterém by se mohl zchladit, na chvíli si odpočnout a nabrat sil do dalších kroků.

Neměl jsem nikam namířeno, jen tak jsem bloudil z místa na místo. Ale když mne začalo slunce pálit a nemohl jsem již dále snášet horko, hledal jsem stín, jelikož ale stínu nikde nebylo, protože bylo pravé poledne, vydal jsem se k parku. V parku se dá ukrýt pod stromy nadýchat se krásného čerstvého vzduchu.

Když jsem se blížil a z dáli byly vidět první stromy, začala mne vábit omamná vůně rozkvétajících květů. Když jsem došel k prvnímu z nich, neodolal jsem, musel jsem se sklonit a přivonět. Na chvíli jsem přestal vnímat horko a zůstal jsem stát skloněný ke květu a silně vdechoval vůni jarního dne, tohoto krásného dne. "Tak krásná vůně jara!" zvolal jsem a přitom jsem vyplašil pár zpívajících slavíčků...

Když jsem vešel do parku, zvolnil jsem krok a byl tiše, abych znovu nevyplašil nějaké ptáčky, kteří poletovali z místa na místo a přitom zpívali překrásné melodie. Sednul jsem si na první lavičku ve stínu kterou jsem uviděl, dlouho jsem jen bezmyšlenkovitě pociťoval slast stínu v největším horku. Po chvíli, když jsem byl již znovu schopen přemýšlet, vzpomínal jsem na dnešní den, den plný rozmanitých vůní, plný kouzelných melodií, které šly slyšet na každém kroku, ptáčci jimi oslavovali tento horký den, poletovali z místo na místo a bylo jim též jistě krásně. Z myšlenek mne probral pár milenců, kteří svým smíchem, svým štěstím, neunikli pozornosti snad ani jedinému květu, každý se zachvěl jejich přítomnosti, zachvěl jsem se i já. Bylo to typické pro takovéto nádherné dny, že páry milenců chodili po parcích zavěšeny do sebe. Takto zavěšeni do sebe milenci prošli kolem mne, asi mne ani nezpozorovali, není důvod se divit, měli svůj svět, nejkrásnější svět plný lásky, která vnáší tolik krásného do srdcí. Když jejich silueta pomalu se ztrácejíc zmizela, ještě dlouhou chvíli se tím směrem všechno obracelo.

Znovu jsem propadl v myšlenky, přemýšlel jsem o lásce, o štěstí, o všem krásném na světě. Seděl bych tam jistě ještě dlouho, kdyby mne z myšlenek nevytrhl smích, lidský smích, který se nesl krajinou, kdyby nepřišlo mladé děvče s o nemnoho starším chlapcem. Nevypadali jako milenci, ale měli se rádi, bylo jim to vidět na očích, smáli se, protože dnes se smál opravdu každý, taktéž byli omámeni vůní, dnem, který byl opravdu kouzelný. Nikdo se dnes nechtěl mračit, aby neubral na kráse dnešnímu dni. Děvče s chlapcem byli zabráni v rozhovor a nejspíš taktéž hledali kousek stínu, ve kterém by zchladili svá rozpálená těla. Posadili se na lavičku naproti mně. Pozdravili jsme se lehkým pokynutím hlavy.

Z jejich rozhoru jsem poznal, že to jsou sourozenci, ne že bych je poslouchal, ale v tomto posvátném tichu, které bylo přerušované jen občasnými tóny ptačího zpěvu, šlo slyšet téměř každého slova. Bydleli v našem městě jen chvíli, necelý měsíc, poznávali teprve krásy tohoto města, krásy přírody.

Povídáním však přešli na rozhovor, který v mém srdci zanechal hluboký šrám:
"Vzpomínáš si, jak jsme seděli v kavárně a přišli tam ty dvě holky?" zeptala se setra již se změněným tónem hlasu, na který dnešní den nebyl zvyklý
„Vzpomínám,“ odsekl bratr.
„To jsou ty dvě jak nám o nich říkala sousedka, že prý se s nimi nemáme bavit, že jsou namyšlené." Řekla sestra stále stejným tónem v hlase
"Viděla jsi jak se po každém slovu smály?" zeptal se bratr a basové zabarvení hlasu vystrašilo v koruně stromu nad nimi sedícího ptáčka.
„Všimla jsem si toho,“ odsekla.
„Víš, že když přicházeli tak nás zdravili. Dělal jsem, že je nevidím,“ dodal bratr se zvláštním úsměvem na rtech
„Naštěstí jsem je neviděla. Kdyby ano, tak bych asi…“
Od této chvíle jsem nechtěl slyšet víc. Nevím jaký tón měl jejich další rozhovor, dokonce jsem si ani nevšiml, kdy odešli, zda-li mne pozdravili při odchodu, protože jsem se též smál. Nevím zda jsem jim byl kvůli tomu více hoden pozdravu.

Seděl jsem dlouho a zahleděn do květů se mi začali v hlavě množit otázky:
"Kdo je ta jejich sousedka, která jim ty dvě dívky pomluvila?"
"Znají ji vůbec, když tady bydlí tak krátce?"
Bylo mi hrozně. Vždyť i oni přišli smějíc se každé větě, téměř každému slovu. Byli tak šťastni a najednou jako by smích nepatřil do světa?
"Co je tak špatného na smíchu?"
Měl bych též posuzovat lidi podle slov nových, ještě nepoznaných, kamarádů.
Bál jsem se, že jsem byl pro ně i já terčem pomluv.
"Co když mne vítr, ten jenž tiše ovívá vlasy, pomluvil?"
"Co když jim květy, ty, jenž tak krásně voní a jimž říkáme svá tajemství, něco zlého o mne našeptali?"
"Co když jim ptáčci, ti, jenž tak volně létají a slyší všechna naše přání, špatnou melodii zpívali?"
Na srdci jsem měl mnoho otázek To abych se již nikdy víc nesmál, abych měl ještě někdy nové kamarády.

Zvedl jsem se z lavičky a šel jsem z parku domů, necítil jsem již vůni vzdalujících se květů, vzdalující se přírody, vzdalujícího se smutného světa, neslyšel jsem ani vzdalujícího se zpěvu ptačího. Slunce již nesvítilo tak jak dřív. Nic již nebylo víc tak jak dřív. Nechal jsem se tiše odnášet vánkem, vánkem, který mne nejspíš pomluvil.