Melisa Kapitola 1.

Anotace: Prostě vymyšlenej příběh na pokračování =o)

Ach jo, kouknu z okna a pomyslím na všechny zvířátka, který jsem už týden neviděla. Copak asi dělá Safira a co Kaila, nemyslí si, že jsem na ni zapomněla? Opět si povzdychnu, otevřu okno a nechám na sebe proudit teplý dubnový větřík. Ještěže už zítra půjdu do školy.. co to říkám, já těším se do školy? Tak to na střední zažívám poprvé. No jo, ale je to pravda, když je pěkně, tak to doma za moc nestojí. Kdybych mohla ven.. ale dneska to ještě nebudu riskovat, to tak, abych se nachladila znovu.
„ Dago!“ zavolala jsem a vzápětí uslyšela zvuk běžících tlapek.
„ No ne, já to jenom zkoušela,“ užasla jsem a pohrozila mu:
„ Že tys byl zase potěšit nemocný?“
Dago sklopil oči a položil mi tlapku na koleno. Zasmála jsem se a objala ho.
Dago je šestiletý německý ovčák a je to báječný pes. Chytrý, trpělivý, rozvážný, mateřský, nechá si líbit téměř cokoliv, ale na druhou stranu taky pěkně ostrý a odhodlaný bránit své blízké za každou cenu. Bohužel si oblíbil taky obě místnosti v naší veterině a naši to nevidí rádi, protože někteří naši náročnější zákazníci si na něho stěžují. Jako by chtěl jejich miláčky zakousnout a ne je utěšit. No tak či tak tam má Dago vstup zakázaný, ale občas tam nenápadně proklouzne. Což asi udělal i teď, jinak bývá přes den venku, zvlášť když je teplo, a to by nepřiběhl.
Oba mí rodiče jsou totiž veterináři a mají kliniku spojenou s domem. Jsou to jen dvě místnosti, v jedné se prohlíží, kontroluje, operuje a tak a do druhé se dávají zvířata po operaci nebo na pozorování. A vlastně je tam ještě menší čekárna.
Dago se zavrtí a netrpělivě do mě šťouchne čumákem.
„ Já vím Dago, dlouho jsem tam nebyla, ale věř mi, že mi to vadí ještě víc než vám,“ pohladila jsem ho. Začal mě tahat ke dveřím.
„ Nene já nemůžu, ale zítra tam přijdu, slibuju. No tak nech toho prcku.“
Divný že? Já vím, Dago rozhodně není žádnej prcek, ale já tak prostě říkám všem psům. Konečně mě přestal tahat a rozběhl se ven. Přemýšlím, proč ho nikdo nenapomene, co dělá vevnitř, když si vzpomenu, že taťka jel dnes kovat koně, jako každý čtvrtek a mamka musela jet za jedním zbohatlíkem, jehož klisnička s ním na zádech odmítá udělat jediný krok. Ušklíbnu se, komu by se chtělo tahat na zádech víc než stokilovou zátěž? Chvilku si představuju zatvrzelou Andragomelediu (mimochodem blbější jméno už jí dát nemohl) jak stojí a přežvykuje si trávu, zatímco tlustý pan Forheiten se ji mermomocí snaží přimět alespoň k chůzi až mu z jeho brunátného obličeje stéká pot. Tahle představa je opravdu směšná, ale přitom by Andragomeledia mohla být vynikající drezurní kůň. Je mi jí docela líto, protože se nejspíš nikdy nic nenaučí a nakonec bude líná a tlustá. Jakoby pana Forheitna naši stokrát nepřemlouvali, aby ji prodal nebo si sehnal někoho, kdo koním rozumí. Ne, koně jsou teď v módě a pan Forheiten chce mít všechno co letí. Chudák kůň, někteří lidi jsou vážně nemožní.
Vzpomenu si na svou Cassidy a rázem se mi zlepší nálada. Jsou jí tři roky a výborně se učí. Jednou bude určitě vyhrávat. Dostala jsem ji k narozeninám, protože jsem pořád žadonila o vlastního koně. Mamka o tom nechtěla ani slyšet, tvrdila, že se o ni nebudu starat a já dodnes tvrdím, že to bylo nespravedlivé obvinění, protože už od svých pěti jsem našim pomáhala a od osmi se pravidelně starám o naše vlastní zvířata i o ty na veterině. Tak proč bych se nedokázala postarat o úplně vlastní zvíře a to o zvíře, které si tak strašně přeju? Naštěstí mi dal taťka za pravdu a tak jsem dostala Cassidy. A můžu s pýchou říct, že se o ni starám pořád a dobře.
Jenže teď když jsem nemocná jsem ji už týden neviděla, leda tak z okna a moc mi chybí. Stejně jako nás rozpustilý shetland Guffy, vznešený Odysseus, budoucí maminka Iris, mladý nadějný Eliot a mrzout Lorenc. A kromě koní i Mo, naše střapaté psí trdlo, které se bojí všech koní až na Guffyho, kterého si neuvěřitelně oblíbil a Kaila, což je náš nový plachý přírůstek, nádherná fena Aljašského malatuta, kterou jsem našla téměř utopenou v rybníce, kam ji přivázal její původní majitel. Tenkrát jsem měla slzy na krajíčku, když jsem viděla jak je zbědovaná a vychrtlá, nehla jsem se od ní po celou dobu co se uzdravovala a nakonec jsem se rozhodla, že si ji musíme nechat. I když je pořád plachá, každý den vidím, jak nedočkavě přechází sem a tam než vejdu na zahradu a přivítám se s ní. A teď čeká už týden.. ach jo, zvířata mi dokážou vehnat slzy do očí dřív než cokoliv jiného. Ale ještě než začnu doopravdy smutnit, objeví se přede mnou Dago v patách s Moem.
„ Mo, no to je dost, že ses přišel podívat,“ napomenu ho. Vlastně neprávem, byl tu se mnou celou noc a až ráno vyběhl na zahradu pozdravit se s Guffem. Hafany tu mám každý den, teda kromě Kaily, která se ještě neodvážila jít k nám dovnitř. Usmála jsem se a podrbala
Moa na břichu, to miluje a téměř vždy si to vymrčí. Dago se mezitím šel podívat na svého kamaráda Bucifálka, mého zakrslého králíčka, nejroztomilejšího na světě. I když on má pořád z Daga hrůzu, Dago se s ním snaží jednat co nejmírněji. Opatrně ho uchopil to tlamy a položil mi ho na klín.
„ No Bucíku, jakpak ses vyspinkal?“ zeptala jsem se.
Bucík vyskočil na stůl a začal ňufat a hledat něco dobrého.

Zrovna když jsem Bucíkovi dávala třetí list hlávkového salátu, Dago ztuhl a zavětřil. Mo taky nadzdvihl hlavu a dveře do mého pokoje se otevřely. A dovnitř strčila hlavu Kaila.