Melisa Kapitola 4.

Anotace: Čtvrtý díl.. teda nevím jestli to vůbec někdo čte =D

„Ahoj,“ odpověděla jsem na pozdrav Markusovi a zamčela jsem si kolo. Když jsem zvedla hlavu, pořád tam stál. Tázavě jsem se na něj podívala.
„No ehm, tak chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys se mnou nechtěla po škole někam zajít,“ vysoukal ze sebe.
Vykulila jsem oči. Markus? Markus se mě ptá, jestli s ním někam nechci? Podívám se na něj. Je to vysokej blonďák s modrýma očima, chodí do béčka a je to strašně prachatej sukničkář. Navíc, zvířata nemá rád. Kam bych s ním proboha šla a o čem bysme se bavili? O nějaké nové počítačové hře, o jeho novým mobilu nebo bysme prostě jen drbali kdo s kým? Ne to vážně nemám zájem.
„Totiž.. já nemám čas. Musím pomoct našim v ordinaci a vyvenčit psy.“
„Aha.. a nešlo by to třeba zítra?“
„No, přijede mi kámoška,“ vysoukala jsem ze sebe.
„Jo tak. No nic, tak třeba jindy, ozvu se ti. Zatím čau.“
„Čau.“
Dívala jsem se jak odchází pryč a blahosklonně odpovídá na pozdravy svých obdivovatelek a nestačila jsem žasnout.

Sotva jsem vešla do třídy, viděla jsem jak se u naší lavice strká hlouček mých spolužaček.
„Ne, Mel už dnes přijde, vážně to nejde,“ vysvětloval jim Denny, a když si mě všiml, vydechl:
„ No sláva!“
Moje spolužačky už tak nadšený nebyly. S reptáním odešly na svoje místa.
Denny se na mě podíval a protočil oči. Zasmála jsem se a sedla si na svoje místo.
„Vypadá to, že jsi velice žádán,“ popíchla jsem ho.
„Jsem z toho taky jaksepatří nadšenej,“ odpověděl.
„No vidíš, mě venku zastavil Markus a zval mě odpoledne někam ven,“ zasmála jsem se a vytáhla si matiku.
Koutkem oka jsem si všimla, jak se Denny zarazil.
„Cos mu řekla?“
„Že musím pomoct našim.“
„A co on na to?“
„Zeptal se co zítra.“
„A?“
Zrudla jsem.
„Hele já s ním nikam jít nechci. Je to namachrovanej snob a sukničkář. Takže.. jsem mu prostě řekla, že přijede kámoška.“
Denny se usmál.
„Ale možná fakt přijede. Ještě to není moc jistý,“ obhajovala jsem se.
„Však jistě, já ti to neberu,“ ujistil mě stále s úsměvem Denny.
To už vešel Peterson a začal rozdávat papíry s rovnicemi. Sotva si mě všiml, rozzářil se.
„Á slečna Hartenová, předpokládám, že vám pan Taylor řekl, že dnes budeme psát písemku z matematiky, takže jste se jistě dobře připravila. V opačném případě by vaše známka nemusela vypadat dobře. Hodně štěstí,“ podal mi papír.
„Děkuji, pane profesore,“ ucedila jsem a než jsem se pustila do psaní, pošeptala jsem Dennymu:
„No neříkala jsem to?“

„Hurá, konečně konec,“ vydechla jsem si, když jsme šli domů. Vedla jsem kolo, protože Dennyho dnes do školy hodili rodiče.
„Nechápu jak jsem se tam mohla těšit, stačilo mi těch pár hodin.“
„No jo, slečinka nám doma pěkně zlenivěla,“ popíchl mě Denny.
„Pche!“ skočila jsem po něm. Nečekal to, takže měl co dělat, aby nespadl. Celý rozesmátí jsme se chytli zábradlí.
„Ahoj Mel,“ pozdravil mě Markus, který u nás přibrzdil se svou motorkou.
„Nechceš hodit domů?“
„Díky, ale jsem tu na kole,“ odmítla jsem.
„Jo vidim,“ propíchl Dennyho očima.
„Tak se bavte.“
Dívala jsem se za jeho zmenšujícím se obrysem a vyslovila svou obavu nahlas.
„Teď si bude myslet, že jsem si to s našima vymyslela. Že ve skutečnosti jdu někam s tebou.“
„A vadí ti to?“ zadíval se na mě zkoumavě Denny.
Zamyslela jsem se.
„Ne, vlastně ne.“
„No vidíš, tak pak je to jedno. A ukaž, svezu tě domů.“
Nasedl na moje kolo, počkal až si vylezu za něj a rozjel se k nám.