Já....

Anotace: Nikdo tady nevíte,jak vypadám ani jaká jsem...Váš názor na mou osobu vyplyne jen z toho, co Vám povím...Nevíte, jestli to bude pravda nebo ne, ale upřimě...myslíte, že bych Vás tím jinak zatěžovala?...

Můj v podstatě krátký život začal před bez mála 15-ti lety.Měla jsem,ostatně jako v podstatě každý, krásné, bezstarostné dětství.Byla jsem malá, modrooká, baculatá holčička,s dvěma culíčky, napěchovaná v šatičkách různé byrvy.Byla jsem veselé, praštěné dítě.
Po nástupu do první tří se něco změnilo.Nikdo, dokonce ani já sama, jsem nedokázala určit, co to bylo.Teď už tuto schopnost mám.Teď, kdy už je pozdě.
Již od mých 6-ti let se mi moji vrstevníci, a nejen ti, posmívali za to, jak vypadám. Tolik jim záleželo na vizuálu, že přehlíželi, jaká opravdu jsem.S vervou přehlíželi to, co už nikdo nikdy neuvidí.
Jejich urážky, bolestivé přirovnání a kdo ví co ještě, mě poznamenali na celý život.Uměli se tak dobře strefit do bolestivého místa, že to hluboce zasáhlo i 6-ti leté dítě.Dodnes si neumí ani polovina z nich představit, jak jsem se tehdy cítila.Dodneška si neumí představit, jak to bolelo.Pokřikovali na mně různě, jako například:"ty tlustá krávo", nebo "ty špekno uhni, nevidim na tabuli", a to jsem seděla třeba v poslední lavici.Roky plynuly, a zatímco narážky přidávaly na kvalitě i na kvantytě, tak moje sebevědomí se ztrácelo z dohledu, až jednou nebylo žádné.Dalo by se říct, že jsem byla jen sněhově bílá vločka, která dopadla na namrzlí chodník.
V osmé třídě jsem potkala svoji někdejší nejlepší kamarádku.Byly jsme opravdu dojka.Jedna bez druhé jsme nedaly ránu. Nebyla první, to ne, ale je jediná, která mi nezmizela ani fyzicky, ani psychicky. Ta uplně první mi zmizela pod rukama, jako by nikdy neexistovala a ta druhá se v tu nejnevhodnější chvíli odstěhovala.
Ta poslední mi v paměti utkvěla na nejdelší dobu a nikdy nezapomenu na to, jak mi pomohla, na to, co jsme spolu prožili. A i když se přesídlila zase o dům dál a já jsem teď v podstatě sama, tak jí beru jako jednu z nejduležitějších součástí mého života.Tahle holka mi pomohla překonat deprese, sebepoškozování, smutek, lítost, pocit méněcennosti.Pomohla mi přemoct samu sebe ve chvíli, kdy jsem chtěla spáchat sebevraždu.Naučila mě vážit si druhých, radovat se z maličkostí, naučila mě moji obezitu brát alespoň jako komplex, i když chtěla, abych to brala, jako normální jev. Sama si ale uvědomila, že s bandou nelítostných lidí, kteří se mi posmívají to ale nejde.Jediné, co mě nenaučila, a co mě asi nenaučí nikdo, je vážit si sami sebe.
Kolikrát jsem slyšela, že jsem hodná, upřimná holka se zlatym srdcem?Kolikrát jsem slyšela, že jsem inteligentní, vtipná, objetavá?Kolikrát jsem slyšela a dokonce i sama řekla, že krása nehraje hlavní roli, že je to jen relativní pojem?Hodněkrát.A kolikrát se mi vyplatilo uvěřit tom?Ani jedinkrát.V mém životě existovalo hodně kluků, ke kterým jsem cítila určitý druh náklonosti.Existovalo hodně kluků, kterým jsem se to odvážila i říct, ale neexistoval ani jediný kluk, který by mi řekl dejmetomu:"Jsi hezká holka, mám tě rád a dokážu si představit i nějaký intimější vztah". Žádný kluk mi dokonce neřekl ani zcela povrchní větu "chci s tebou codit", aniž by z něj nečišel nádech nechutného sarkasmu a to jen proto, že si potřeboval posilnit ego. Kvůli jejich bezcitným nadávkám, pitomému humoru a nevím čemu ještě, se ze mně stala psychicky velice silná a přitom slabá osobnost.Moje síla tkví v tom, že jsem schopna ustát kdejaký nápor, kdejaký psychický kolabs, kdejakou nehezkou záležitost a moje slabost zase v tom, že nevím, jak dlouho.Nevím, jak dlouho jsem schopná žít bez psychiatra a to je mi necelých 15 let. Tyto stopy na mně zanechali moji spolužáci, moje spolužačky a lidi, které jsem vlastně ani předtím neviděla. Nápor dnešního světa nutí mně a mně podobné dívky a chlapce přemýšet jako šílence. Je mi 15 let a už jsem pomýšlela na útěk z domu, sebevraždu, a ať se tomu bráním sebevíc, tak začínám myslet jako anorektička. Snažím se tomu zabránit, protože vím, jak moc težké je zdolat tuto nemoc, ale nevím, jestli to vydržím.
Na závěr chci říct, že je mi teď víc než kdy před tím jedno, co si o mně budete myslet a jsem si plně vědoma toho, že mluvím jako psychopat, ale potřebuju, aby tuhle skutečnost někdo věděl a nikdo jiný, než Vy, zcela neznámí lidé, tu není. Předem se omlouvám za zdržování. Fakt sorry...