Dilema...Co s tím?

Anotace: Myslím že tohle zažil každý alespoň jednou... Ale co.. Život jde dál. :-)

Je nádherná teplá noc, svítí hvězdy a listí šumí v mírném vánku. Ležím vedle tebe a přemýšlím, co se to vlastně teď stalo. Jsi schoulený pod dekou a pravidelně oddechuješ, spíš. Koukám do stropu a můj mozek pracuje na plné obrátky. Je tu tolik myšlenek a já se v nich začínám ztrácet. Už to prostě nevydržím, tak potichu vstávám a jdu si sednout do svého pohodlného křesla. Koukám z okna a přemýšlím.
Konečně se mi daří soustředit se a já si začínám urovnávat své tak roharašené a rozdováděné myšlenky. Ještě před pár minutami jsme leželi v milostném obětí a svět byl krásný, alespoň pro tebe. Ty jsi si užíval naše milování, poté jsi spokojeně usnul a já tu teď sedím s koleny přitisknutými až k bradě a tečou mi po tvářích slzy. Ani vlastně nevím proč. Vždyť nic špatného se nestalo. Nemám vůbec důvod být smutná nebo nešťastná.
Ale zdání klame. Není vše tak perfektní jak se zdá. Moje minulost mě doběhla a udeřila mě tak zprudka, jako když práskneš bičem. Najednou si uvědomuju že i když spolu spíme, mě to vlastně nic neříká. Když mě pohladíš nebo se mě jen letmo dotkneš, sice mě to zahřeje u srdce a je to příjemné, ale kde je nějaká vášeň, nějaké to zachvění všech nervů v těle? Prostě to tam není. Říkám si co je špatně, že nic necítím? A to je právě ono, nic necítím, žádnou lásku, žádné chvění, žádnou vášeň.
A právě v tuhle chvíli mi má minulost dýchá za krk. Cítím někoho jiného, kdo se mě dotýká, kdo mě hladí a já se chvěju po celém těle. Ohlédnu se za někým kdo se mě jen letmo dotkl a mě se rozbušilo srdce, ale tvoje tvář to není. Podlamují se mi kolena už při pouhém pohledu muže, kterého jsem dávno znala.
Teď už mi slzy tečou po tvářích a krku proudem a vzlyky tlumím do polštáře. To je to co mě trápí. Minulost. Vzpomínky. Touhy a naděje. Láska. Přátelství i letmé pohledy. I když tě mám ráda a je mi s tebou dobře, tohle s tebou nezažívám a proto se vrací do mé mysli to co už bylo, ale už nikdy se nevrátí zpět. Bohužel i bohudík...
Takže tu teď sedím na svém oblíbeném a tak milovaném křesle a suším si uplakané oči. Začíná mi být zima. Zvednu se a jdu zpátky do postele. Lehnu si vedle tebe pod deku a ty mě majetnicky obejmeš kolem pasu. Vykouzlí mi to úsměv na tváři. I když spíš, víš že jsem vedle tebe. Položím si hlavu na tvůj hrudník a zavírám oči. Jsem unavená a přeci jenom...ráno je moudřejší večera. Doufám...