Návštěvnost
Amnézie
Amnézie
Probírám se a nevím kde jsem, ani co se děje.
Ležím na zemi a hrozně mě bolí hlava.
Cítím jak mi sluneční paprsky dopadají na víčka. Hned po jejich otevření mě paprsky oslepují a první co jsem schopný rozeznat je tmavá silueta postavy, která zrovinka stojí tak jako by Slunce bylo její svatozáří.
Sem tím zaskočen a první co mě napadá jestli jsem na živu.
Po přivyknutí si na to světlo, zjišťuji, že ta silueta není vlastně člověk, ale socha. Socha čeho si, co už dávno není tím, čím kdysi bývávala. Snad než sochu připomíná spíše nějaký přírodní úkaz, pouze ten nápis "Jesus of Nazareth" mě vlastně uvádí v domněnku toho, že je to socha.
Zvedám se, a snažím se pochopit.
Jen pořád vlastně nevím co se stalo. Ležel jsem v trávě a jediná dohlédnutelná věc široko daleko je jen tahle pitomá socha a pár praporků, které jsou vzdáleny několik stovek metrů daleko.
Začínám být naštvaný, že si nemohu vzpomenout na to jak sem se zde ocitl.
Jsem oblečený v bílém zabláceném obleku. Jediné co si vybavuji, že jsem se jel projet autem a odreagovat se od rodinných problémů.
Snad sem se nestal obětí únosu nějaké mimozemské civilizace. Nebo jsem měl nehodu a jsem vážně po smrti ?
Prohledávám kapsy, v levé jsem našel vizitku nějakého australského obchodníka a z pravé kapsy jsem vylovil průkaz golfového hráče se svým jménem. Nechápu kde se mi v kapse něco takového vzalo, vždyť já jsem golf nikdy nehrál.
Něco v trávě se zalesklo.
Golfová hůl, pomalu se pro ni shýbám, a z dáli slyším křik. Rychle se s holí v ruce narovnávám a sleduji odkud ten křik pochází.
Člověk v bílém s červeným křížem na hrudi běží mým směrem.
"Chlape jste v pořádku ?!" volá z dálky a mě to pořád nedochází. Najednou cítím teplou tekutinu stékající mi po čele, je to krev. Rukou nahmatávám místo odkud vytéká, nahmatal jsem bouli o velikosti golfového míčku.
Pomalu mi to dochází.
Při odpalu na jamku jsem trefil pomník Ježíše Krista a ten mi to s chutí vrátil.
S úsměvem na tváři, s krvavou boulí na čele a pomalu si vybavujícími vzpomínkami si zároveň náhle vybavuji citát od Arthura Schopenhauera
"Čemu lidé ze zvyku říkají osud, jsou většinou jejich vlastní hloupé kousky."
Ležím na zemi a hrozně mě bolí hlava.
Cítím jak mi sluneční paprsky dopadají na víčka. Hned po jejich otevření mě paprsky oslepují a první co jsem schopný rozeznat je tmavá silueta postavy, která zrovinka stojí tak jako by Slunce bylo její svatozáří.
Sem tím zaskočen a první co mě napadá jestli jsem na živu.
Po přivyknutí si na to světlo, zjišťuji, že ta silueta není vlastně člověk, ale socha. Socha čeho si, co už dávno není tím, čím kdysi bývávala. Snad než sochu připomíná spíše nějaký přírodní úkaz, pouze ten nápis "Jesus of Nazareth" mě vlastně uvádí v domněnku toho, že je to socha.
Zvedám se, a snažím se pochopit.
Jen pořád vlastně nevím co se stalo. Ležel jsem v trávě a jediná dohlédnutelná věc široko daleko je jen tahle pitomá socha a pár praporků, které jsou vzdáleny několik stovek metrů daleko.
Začínám být naštvaný, že si nemohu vzpomenout na to jak sem se zde ocitl.
Jsem oblečený v bílém zabláceném obleku. Jediné co si vybavuji, že jsem se jel projet autem a odreagovat se od rodinných problémů.
Snad sem se nestal obětí únosu nějaké mimozemské civilizace. Nebo jsem měl nehodu a jsem vážně po smrti ?
Prohledávám kapsy, v levé jsem našel vizitku nějakého australského obchodníka a z pravé kapsy jsem vylovil průkaz golfového hráče se svým jménem. Nechápu kde se mi v kapse něco takového vzalo, vždyť já jsem golf nikdy nehrál.
Něco v trávě se zalesklo.
Golfová hůl, pomalu se pro ni shýbám, a z dáli slyším křik. Rychle se s holí v ruce narovnávám a sleduji odkud ten křik pochází.
Člověk v bílém s červeným křížem na hrudi běží mým směrem.
"Chlape jste v pořádku ?!" volá z dálky a mě to pořád nedochází. Najednou cítím teplou tekutinu stékající mi po čele, je to krev. Rukou nahmatávám místo odkud vytéká, nahmatal jsem bouli o velikosti golfového míčku.
Pomalu mi to dochází.
Při odpalu na jamku jsem trefil pomník Ježíše Krista a ten mi to s chutí vrátil.
S úsměvem na tváři, s krvavou boulí na čele a pomalu si vybavujícími vzpomínkami si zároveň náhle vybavuji citát od Arthura Schopenhauera
"Čemu lidé ze zvyku říkají osud, jsou většinou jejich vlastní hloupé kousky."
Komentáře (3)
Komentujících (3)
Doporučit
Tisk