Krásný svět IV.

Anotace: Ve škole skončil ten nejlepernější týden se srovnávačkami a herbářem, takže hurá na mé blázny.

Sbírka: Krásný svět

Ráznými kroky prošla dlouhou chodbou, která oddělovala místnost, kde se konala sezení a halu. Celý areál byla vlastně jednoduše navržená budova s několika křídly, která vycházela z haly, jež tvořila pojítko pro celý areál.
„Tam.“ Ukázal Charles na mladého muže sedícího na jednom z křesel. Z dálky se dál Martině sympatický a velice pěkný. Za několik dalších okamžiků se ho mohla pořádně prohlédnout. Odhadovala mu kolem pětadvacet let. Sportovní postava a nebezpečně zelené oči z něj udělaly jistě lamače dívčích srdcí. I v Martině se probudil zájem.
„Dobrý den. Jsem doktorka Destiny.“ Napřáhla k mladíkovi pravici.
„Dobrý den. Jmenuji se Roland Hope a jsem bratr Tess.“ Usmál se mladík, čímž odhalil svůj dokonale bílý chrup, a potřásl si s Martinou rukou.
„Jestli mě omluvíte, nechám vás o samotě.“ pokynul hlavou Charles a s krátkým rozloučením odešel.
„Doktor Wilson mi říkal, že jste mi donesl nějaké věci, které by mě mohly zajímat, protože se týkají vaší sestry a její kamarádky Elizabeth.“ promluvila po chvilce Martina, aby prolomila nastávající trapné ticho, kdy se oba měřili pohledy a hodnotili se.
„Ech.. No jistě. Myslím, že vám rodiče řekli, že holky měly svůj vlastní svět. Ony si jej také zaznamenávaly. Naši o tom nevěděli, jen mně se Tess svěřila a ukázala mi, kde je jejich poklad, jak knihu nazývaly, ukrývá. Je to opravdu pořádně tlustá kniha. Tedy spíše několik bloků popsaných drobným hustým písmem. Myslím si, že by vám mohl pomoci a nebo jej alespoň dejte holkám.“ nejistě se dotkl tašky vedle něj, aby se ujistil, že stále leží na svém místě a nikdo mu ji nevzal.
„Velice ráda si bloky prohlédnu a přečtu a nebojte se, potom je dívkám předám. Třeba mi něco napoví jejich následující chování.“
„Také se chovají tak uzavřeně?“ zasmál se. Zřejmě se tak chovaly doma.
„Ano a když jsem si s nimi šla promluvit do pokoje, vůbec mi nedaly šanci, neustále mi dávaly najevo, že ví, co chci udělat a proč tam jsem.“
„Asi jejich předchozí zkušenosti.“
Martina se zarazila. Když se na to optala rodičů, tvrdili, že u žádných psychologů, ani psychiatrů před tím nebyli.
Opatrně se optala: „Tess a Elizabeth už někdy byly u nějakých lékařů?“
Mírně sebou zašil a chvilku mlčel. Nakonec promluvil. „Ano, a ne u jednoho.“
„Ehm,“ odkašlala si Martina, „nedáte si kávu?“ Ráda bych si s vámi promluvila.
Rozesmál se a ona si uvědomila, jak to muselo vyznít. Mírně se začervenala a honem dodala: „O Tess a Elizabeth, samozřejmě.“
„Ale jistě, pokud vám mohu být nápomocen, co bych pro vás neudělal.“
Rozhlédla se po poloprázdné hale. Sice by zde měli relativní klid, ale ona by raději šla do kanceláře. „Co třeba moje kancelář? Mohu vám udělat pořádné kafe a ne to z automatu.“
S úsměvem přikývl.

O deset minut později seděli v její kanceláři. Tedy spíše v provizorium, které soužilo jako kancelář.
„Nepřipadáte si taky tak trochu jako blázen, když sedíte za okny se mřížemi?“ zaculil se Roland a usrkl ze svého šálku s kávou.
„To víte, že si připadám jako blázen. Vždyť do jisté míry i být musím, abych tuhle práci zvládala, především po psychické stránce.“
„Věřím, že to musí být náročné.“ jejich oči se spojily a Martina pocítila příjemné zamrazení.
„Ale abychom se vrátili k původnímu tématu.“ vyhrkla honem a raději se zadívala na bloky, které ležely před dní. Byly to zcela obyčejné sešity v černých tvrdých deskách a dívky je polepily svými obrázky. Na jednom z nich byly nejspíše vyobrazeny ony dvě v rudých plesových šatech a za nimi hořel nějaký dům.
„Říkal jste, že dívky navštívily několik doktorů. Kde přesně všude byly?“
„Hm, přesně vám to bohužel nepovím, neboť tam s nimi chodili jenom rodiče, ale jistě vím, že minimálně vystřídaly dva psychology a dokonce byly i u jednoho chlapa, který sliboval, že jim pomocí hypnózy dostane z hlavy ten jejich svět. Ale marně. Od té doby se to spíše všechno ještě více zhoršilo, takže se veškerá setkání s odbornými lékaři, nebo různými amatéry, zrušila.“
Chvilky mlčky přemýšlela sama pro sebe. Tak tedy odsud se vzala jejich mazanost a znalost lékařských postupů. Musela se v duchů smát, jak jsou doktoři průhlední. Všichni používají stejné metody za stejným účelem a pokud pacientům nechybí důvtip, snadno se proti nim obrní.
„Máte ještě nějaké informace, které by se mi mohly hodit?“
Hodnou chvilku přemýšlel, ale nechala ho. Že by něco tajil, nebo přemýšlel, zda to může říci?
„Myslím, že vše nutné pochopíte po přečtení jejich knih. Ale dávejte si dobrý pozor na to, co čtete a jak to na vás působí.“ Promluvil najednou zcela vážně bez svého obvyklého žertovného úsměvu. Martina se na něj tázavě podívala, ale on se tvářil, jako by něco podobného vůbec neřekl.
„Myslím, že se nemusíte bát. Jsem odborný lékař, který má už několik let praxi a věřte, že jsem se setkala s různými případy.“
Než stačila pokračovat, skočil jí do řeči: „Oba přeci víme, že se jedná o oříšek těžkého kalibru, ne?“
„Nebojte se, poradím si s tím.“ Odvětila sebevědomě, ale i když se tak vůbec necítila. Spíše naopak. Věděla, že má Roland pravdu. Tohle byl opravdu případ těžkého kalibru.
Roland dopil kávu, podíval se na hodinky a začal se pomalu chystat k odchodu. „Už budu muset pomalu jít. Děkuji za kávu a doufám, že jsem vám byl alespoň k něčemu nápomocen.“
Šáhla do kapsy svého bílého pláště a vyndala jednu ze svých vizitek a podala mu ji se slovy: „Kdybyste si třeba na něco vzpomněl.“ I když oba tušili, že je za tím víc.
Vedla ho chodbou, kde bylo umístěno několik pacientů, mezi nimi i Tess a Elizabeth.
„Nechtěl byste je třeba vidět?“ nabídla mu.
Zavrtěl hlavou a sklopil pohled k zemi. „Nedokázal bych se jim teď podívat do očí, protože jsem je zradil a odhalil vám jejich tajemství. Ale vím, že je to nutné, protože vám to pomůže.“
Položila mu ruku na rameno. „Nebojte se. Věřím, že mi to pomůže a dívky nakonec budou rády.“ Zalhala. I on to věděl. Oba tušili, že Tess s Elizabeth jsou nejšťastnější nyní, ale také věděli, že je pro ně jejich stav nebezpečný.
„Nashledanou.“ Rozloučila se s ním s úsměvem Martina v nyní zcela prázdné hale.
Chvíli ho pozorovala, jak kráčí po mokrém chodníku k velkému parkovišti, pak se otočila a zamířila zpět do své kanceláře, kde chtěla využít volnou chvíli k tomu, aby se pustila do čtení příběhu dívek. Doufala, věřila, že jí to pomůže a odhalí tajemství.
A měla pravdu, i když si to v tuto chvíli neuvědomovala.