6°VZ - 5.stupeň - Hračka

Anotace: Jaké to asi je, žít ve světě, ve kterém Vám nikdo nerozumí?

…„Mám ti uvařit kávu, zlato?“ zeptala se Markéta svého manžela Libora sedícího ve svém koženém křesle, když si četl dnešní noviny. Na tureckém koberečku, v nepříliš velkém bytu, si před nimi hrál jejich dvouletý syn Honza. Malý roztomilý blonďáček s modrýma očima. Před sebou měl krabici s různobarevnými kostkami, které mu rodiče dali na jeho druhé narozeniny, ze které jednou rukou vybíral jednotlivé kostky a skládal je do řady. V druhé ruce držel svou plyšovou kočku, kterou měl už od kolébky. Byla to jeho nejoblíbenější hračka. Jeho první hračka. Byl na něj krásný pohled. Vypadal tak nevinně, tak spokojeně, tak rozzářeně. Libor, vyrušen hlasem své ženy, si přestal pročítat v hustých řádcích zpráv ze světa, vyzdvihl oči z novin na Markétu a s pousmáním na tváři mírně přikývl k souhlasu. Markéta mu opětovala pohledem se zářivým úsměvem a odešla do kachlíčkované kuchyně se skvělým sortimentem robotů na vaření. Libor se rozhlédnul. Seděl v rohu prostorného obývacího pokoje u okna. Na zelených zdech viselo velké množství obrazů. Jak konkrétních, tak abstraktních. Prostor vyplňoval obvyklý nábytek – plochá televize, malý konferenční stolek obklíčen sadou potahovaných křesel s pohovkou, skleněné skříně s keramickými soškami a polodrahokamy a další spousta domácích serepetiček. Na dřevěné podlaze bylo rozvinuto několik koberců z různých částí světa. Byl šťastný a pyšný na sebe, jak dokázal dobře zajistit svou rodinu. Když se z kuchyně začal ozývat hluk provozu nového kávovaru, kterého koupili ve slevě, opět si vzal před sebe noviny a pokračoval tam, kde přestal:

…zranilo se jen 8 lidí, z toho dva vážně. Nejsou však naštěstí nahlášena žádna úmrtí. Tuto událost předstihovalo slabé zemětřesení, které dosáhlo jen 1.stupně…

Libora zpráva přestala bavit. A tak s lhostejným obličejem na tváři obrátil na další stránku s titulkem Černá kronika a začetl se do jednoho z menších článků:

Sedmnáctiletá dívka skočila ze střechy
Liberec 9. května 2008
Sedmnáctiletá Anna Dokonalá skočila dnes k večeru v Liberci ze střechy pětipatrového panelového domu. Byla ihned přepravena do fakultní nemocnice, ale následkem svého zranění podlehla ještě dřív, než ji tam záchranáři dokázali přepravit.
Událost potvrdil naším novinám operační důstojník Zbrusík z libereckého kraje: „Hlášení jsme dostali od záchranářů v 18 hodin 20 minut. Případ, zabývající se tím, proč dívka spáchala sebevraždu, je nyní ve fázi šetření.“
„Kdybychom dostali telefonát dříve, mohli jsme ji ještě zachránit,“ řekl zástupce ředitele krajské záchranné služby Josef Sýček. Dívku nalezl její otec Mirek Dokonalý, který neprodleně zavolal záchranou službu a policii.
„Její rodiče nám poskytli informaci, že jejich dcera mohla trpět nějakou mentální nemocí. Anna se prý v poslední době chovala jinak než jí bylo zvykem. Nebyli si však jisti, poněvadž dívka nebyla vyšetřena psychiatrem a s touto informací je seznámila Annina kamarádka Lucie Skočilová,“ dodal policejní operační důstojník z Liberce.

Když si dočetl tento smutný článek, uslyšel před sebou zacinknutí šálku kávy, jak ho tam jeho žena položila. Vzhlédl od novin a poděkoval jí. Ta ho políbila na jeho oholenou tvář a pohladila jej po krátkých hnědých vlasech. Zatímco si přiložil modrý šálek k ústům, aby se napil trošky dobré horké kávy, Markéta zlehounka vesele vykročila ke hrajícímu si dítěti. „Ahoj ty moje sluníčko,“ oslovila ho mile a vzala jej do své náruče. Avšak Honza jejímu objetí nevěnoval pozornost a když ho zvedla ze země, začal sebou škubat a křičet. Jakoby mu to nebylo vůbec příjemné. Jakoby se chtěl co nejdřív vymanit z jejího sevření. Markéta opravdu takovou nezvyklou reakci od svého synka nečekala a celá vyděšená jej rychle položila zpět k umělohmotným kostkám. Jakmile ho pustila, v mžiku se uklidnil. Vytáhl z krabice žlutou kostku a s úsměvem na tváři ji položil dál do řady kostek, které byly poskládány podle barev. Markéta se polekaně podívala na svého manžela, který byl z události tak v šoku, až se polil kávou, a s klepajícím hlasem se ho zeptala: „V-viděls to?“ Osušil si košili od vylité horké kávy a nevrle přisvědčil: „No bodejť, nevidíš?“ Markéta se opět obrátila k Honzovi s plyšákem v ruce a starostlivě se zeptala: „Copak se stalo? Neublížila jsem ti, že ne?“ Ale Honza ji ignoroval a položil karmínovou kostku do řady. „No tak, řekni něco,“ naléhala na něj, „musíš přeci někdy něco říct, ne? Pořád jen mlčíš a mlčíš. Proč nikdy neřekneš ‘Mami‘ nebo ‘Tati‘?“ Ale Honza stále mlčel a tiše si hrál dál. To Markétě nedalo a rychle a neohrabaně k němu přikročila. Nohou přitom nevědomky kopla do řady kostek. Než si stačila k němu dřepnout a říct mu něco, Honza začal vyvádět. Až nelidsky křičel a pln hněvu mlátil prázdnou rukou do všeho okolo tak horlivě, až se zdálo, že si může ublížit. Oba dva rodiče se k němu dřepli a začali ho uklidňovat, ale marně. On ne a ne přestat. Matka jej rychle vzala do náruče a opatrně ho položila do jeho dřevěné kolébky se zelenými polštářky a modrou dečkou. Sice ji cestou mlátil do zad a kopal do břicha, ale nedávala bolest najevo. Libor se ji snažil přitom chránit, ale neměl moc možností jak. I když už byl Honzík ve své postýlce, stále vyváděl a vyl vztekem bez sebe. A oni ho neustále uklidňovali. Skoro až zbytečně. Dlouho jim trvalo, než se úplně uklidnil. Vysílen svým hysterickým výlevem skoro okamžitě usnul. Pořádně sevřel plyšáka, kterého po celou dobu pevně držel ve své levačce, a přitulil se k němu. Byl na něj opět krásný pohled. Jakoby jej uložila maminka, zazpívala mu jeho oblíbenou ukolébavku a nic ho netrápilo. Jakoby se nic nestalo. Jakoby všechno bylo v pořádku. Vystresovaní a unavení rodiče zhasli světla a odešli po náročném sledu událostí taky spát. Markéta se ještě na prahu dveří otočila a podívala se na něj. Doufala, že se už nic podobného nestane. Prostě už ne. Už nikdy. Vždyť vypadal tak klidně, když se na něj dívala. Ležel nehybně ve své kolébce a v ruce držel plyšáka-kočku. Svou hračku…

…Malou třídou zaznělo zaklepání ukazovátka o katedru.Většina dětí na něj zareagovala a přestala se bavit, svačit, blbnout a začala dávat pozor. Tedy až na Honzu, který jej nezaznamenal, stejně jako nezaznamenal to, že za ním o přestávce přišlo několik spolužáků a chtělo se s ním bavit, a dál si nerušeně psal do svého sešitu. Mladá učitelka češtiny určená pro speciální školu, stojící u učitelského stolu, je pozdravila: „Dobrý den děti. Dneska si pro začátek zopakujeme to, co jsme se naučili už minulý týden. Budu vás volat k tabuli. Řeknu vám nějakou větu a vy ji napíšete na tabuli. Jednoduché, ne?“ Věděla sice jistě, že pro některé děti to je to zcela nezvládnutelný úkol, ale byla jim ochotna pomoct a vysvětlit jim co a jak. Šibalsky se pousmála a zavolala si první – vcelku chytré děvče, u kterého si byla jistá, že její větu napíše beze chyb, aby motivovala další děti. Když malá baculatá dívenka s brýlemi došla k zelené tabuli, řekla jí: „Pro začátek něco jednoduchého: Strč prst a brk skrz krk.“ Dívenka hbitě bez chyb načmárala větu na tabuli, dostala hezkou pochvalu od učitelky a šla si sednout do přední lavice. Učitelka se rozhlídla po třídě a vyvolala jednoho chlapce ze třetí lavice u dveří, který patřil mezi ty průměrné. „Tak třeba,“ zamyslela se, „Otec odkázal Otakarovi oorat pole místo Oty.“ Pihatý zrzek lehce znervózněl a napsal na tabuli větu ‘Otec otkázal Otakarovi ooorat pole místo Oty‘. „Máš tam dvě chybky,“ začala jej češtinářka opravovat, „odkázat se píše s ‘d‘, protože je to ustálená předpona. A slovo ooorat snad ani neexistuje, možná to jen znamená oorat pole do nějakého kolečka. Máš tam prostě o jedno ‘o‘ navíc. Ale jinak jsi to napsal velice slušně. Oprav si to a jdi si sednout.“ Hoch vůbec nelenil, opravil větu jak rychle jen vůbec mohl a skoro až klusem si šel sednout. Profesorka se mezitím opět rozhlédla po třídě a všimla si blonďatého chlapce, který si něco psal do svého modrého sešitu. „Honzo,“ oslovila jej, „pojď taky něco napsat sem před třídu, když si tam tak horlivě píšeš.“ Blonďák se nesměle podíval směrem, kde stála, ale vypadalo to, že se na ni vůbec nedívá. Jakoby se díval do dáli. Tiše seděl a díval se. „Honzo, slyšíš? Pojď sem,“ opětovně jej vyzvala. Chlapec se divně zatvářil a něco si potichu zamumlal, pomalu vstal a plouživým krokem se vydal před třídu. Cestou třímal v levé ruce starou plyšovou kočku, která vypadala, jakoby se měla každou vteřinou rozpadnout. Když tam došel, učitelka se jej s pobaveným úsměvem zeptala: „Ty se od té kočky nikdy neodloučíš, co?“ Honza ji na otázku neodpověděl. Z úst mu vyšel jen jakýsi pazvuk a pravačkou začal poklepávat na tabuli. Učitelka takovou odpověď čekala. „Takže,“ zapřemýšlela, „Snese se se sesečené louky.“ Chlapec vypadal, že jí nerozuměl, ale když se najednou na tabuli bleskurychle objevila požadovaná věta zcela bez chyb, všem bylo jasné, že rozuměl. „Skvěle Honzo,“ pochválila jej, „ty mě nikdy nezklameš!“ Hochovi jen trochu zatikal levý koutek od pusy a mlčky si šel sednout.
Po škole si proň přišla jeho matka. Nepracovala, protože se musela neustále starat o svého synka. Na přivítanou jej objala a zeptala se, jak se měl. Honza však na její objetí reagoval zcela pasivně – jako vždy. A na otázku odpověděl jen pokývnutím hlavou do strany. Markéta už po letech začala lehce rozumět jeho posunkům a pochopila, že to bylo podle něj ve škole dobré. Pousmála se na něj, chytla ho za volnou ruku a vyrazili na cestu domů. Měli to jen kousek, neboť se nedávno přestěhovali. Markéta se zamyslela. Museli se přestěhovat, aby to neměli tak daleko od školy, protože speciálních škol ve městě bylo málo. Navíc život s ním byl velice obtížný. Málokterý rodič pochopí, jaké je to mít takové dítě, jako je právě Honza. Vůbec s vámi nemluví, je pořád někde sám, na vaší snahu a náklonnost neodpovídá normálním způsobem a jediná řádnější komunikace s ním je skrz psaní, které Honza zvládá naprosto brilantně oproti průměrným dětem. Je to s ním zkrátka velice těžké. Ale nikdy by ho nevyměnila za nějaké jiné dítě. Milovala ho. Za nic by ho nikdy v životě nedala.
Šli pomalu po chodníku. Nikam nespěchali. Neměli přece proč. Došli k přechodu přes ulici, když byla na semaforu červená. Vedle nich stál postarší pán s dlouhým hnědým kabátem a velkým kloboukem. V ruce pevně držel kožené vodítko, na němž byl uvázán tmavý dobrman. Honza se něj podíval. Nelíbil se mu. Vůbec ne. Zamračil se na něj. Dobrman mu pohled opětoval a silně na něj zavrčel, až se mu zpod tlamy zaleskly velké bílé tesáky. Honza si jeho gesto vzal až příliš útočně a nahněvaně naň vycenil své zuby. Markéta si toho všimla. Viděla, jak si oba dva hledí přímo do očí. Jakoby do sebe pronikli. Velice ji to překvapilo, poněvadž si vlastně ani nepamatovala, že by se někdy její syn nějakému člověku nebo zvířeti podíval do očí. Něco uvnitř ji ale říkalo, že to vůbec není dobře. Než ale stačila Honzu od zvířete odtrhnout, pes na něj tak silně zaštěkal, až se Honza natolik lekl, že upustil svoji plyšovou kočku. Zvíře si myslelo, že je to pravá kočka, a tak se hračce zakouslo do krku a rozeběhlo se po silnici s takovou rychlostí, až jej majitel nedokázal udržet a pes se mu vymanil z držení. Markéta se snažila chytit svého syna, aby neudělal nějakou hloupost, ale než stačila nějak zakročit, dal se Honza do pronásledování zvířete. Dal do toho běhu všechnu svojí energii. Přece se jednalo o jeho kočku. O jeho první hračku! Přeběhl ulici, utíkal kousek po chodníku a pak zabočil za psem ke křižovatce. Cestou srazil plno nic netušících lidí. Doslova je odhodil. Tak rychle běžel. Jakoby mu šlo o život. Vydal do toho všechno. Jediné, na čem mu teď záleželo, bylo zvíře chytit a zmocnit se opět svého plyšáka. Běžel tak rychle, až se za ním prášilo. Zvíře dohnal uprostřed křižovatky, ke které běželi. S co největší zbývající silou do dobrmana kopnul. Zvíře bolestivě zakňučelo a upustilo plyšovou hračku. Honza se zastavil a s těžkým oddechováním zvedl pln štěstí svou kočku. Objal ji a začal vesele skákat a výskat. Markéta se k němu snažila co nejrychleji dostat, ale když doběhla na křižovatku, uslyšela jen zatroubení auta, zaskřípaní brzd, náraz a dopad lidského těla na asfalt. Ze šoku se nezmohla ani slova. Zatmělo se jí před očima a složila se na zem. Spadla do bezvědomí.
Když začínala nabývat vědomí, slyšela kolem sebe obrovský hluk – sirény sanitky a policejních vozů, hlasy záchranářů a přihlížejících diváků neštěstí a zvuky odjíždějících aut. Byla šíleně zmatená. Vůbec si nepamatovala, co se stalo. Najednou nad sebou uslyšela známý příjemný hlas, který byl ale zlomen žalostí a strachem. „Markéto, zlatíčko, slyšíš mě?“ zeptal se ji Libor. Otevřela oči a podívala se před sebe. Všechno bylo tak rozmazané. „Libore?“ zamumlala, „jsi to ty?“ „Ano, jsem tady,“ přisvědčil a chytil ji za ruku. Jeho ruka byla tak teplá. Dodávala ji pocit bezpečí. „Co se stalo?“ zeptala se ho. Libor se zatvářil zmateně a podivil se: „Copak ty to nevíš? Co si naposledy pamatuješ?“ „No,“ zavzpomínala, „byla jsem vyzvednout Honzíka ze školy. No a pak jsme došli k takovému pánovi se psem. A pak si pamatuju, jak Honza běžel za tím psem, pač mu sebral hračku. No a pak si už jen pamatuju, jak Honza stál uprostřed křižovatky. Řekni mi, je v pořádku, že?“ Ale Libor mlčel. Už se všechno začalo rozjasňovat. Už viděla, že mu po tvářích stékají slzy. Libor jí jen naznačil posunkem hlavy směr, kam se má podívat. Ohlédla se. Viděla křižovatku, na které stálo mnoho osobních aut, pár policejních a jedno záchranářské. Viděla vyděšené tváře lidí, které svědčily o tragédii, která se odehrála. Viděla záchranáře, jak zapínají černý igelitový pytel, který nebyl prázdný. Viděla ulici, na které ležela pouze a jen hračka. Hračka ležící v kaluži krve…