Fet

"Sbalte si ten svůj fet a vypadnětě odsud!" Tak takhle to řekl poprvý, a my přitom byli už půl roku čistý - my potřebovali akorát střechu nad hlavou, tak jsme si holt vybrali jeho sklep, o kterým jsme věděli, že ho za celých třicet let, co v tom baráku bydlel, nikdy nepoužil.
Podruhý na nás vzal brokovnici. Teda on s ní jenom hrozil, nevěřím, že by vystřelil, ale Niku to pořádně vystrašilo. Prosila mě potom, ať už se tam nevracíme, ať si najdem něco jinýho... ale nebylo co. Mohli jsme se tak maximálně vrátit ke starým známým, ale to bychom do toho svinstva padli znova... a to ani jeden z nás nechtěl.
Potřetí přišel s úsměvem na rtech; to mě vyděsilo daleko více než ta jeho podělaná brokovnice. Otevřel dveře, podíval se na nás, a prohlásil, že venku na nás někdo čeká, a ať nezkoušíme zdrhnout, že by to stejně nemělo cenu.
Jeden z těch policajtů byl mladší, ale už plešatej, já bych ho tipoval, že má doma zrzavou dlouhovlasou manželku a dvě děti, z nichž to mladší mohlo být tak v první, maximálně v druhý třídě. Ten starej, to byl typickej příklad nerudnýho poldy - šedivý vlasy, bradka a když si sundal černý brejle, ukázal nám jen svůj zamračenej kukuč.
Zašili nás oba, za příživnictví a ještě nám přišili nějaký drobný krádeže... A děděk na nás svedl, že jsme mu ze sklepa kradli brambory, což teda nebyla vůbec pravda, protože ten sklep nikdá od dědka neviděl ani šlupku, natož celej brambor. My mu mohli tak maximálně žrát pavouky.
Co je s Nikou, nevím. Mě při nástupu trestu samozřejmě zabavili, co se dalo, od tkaniček do bot až po řetízek s křížkem a čelenku, ale aspoň gumičku do vlasů mi dovolili mít. Jenže na něco stejně zapomněli; guma od spoďárů. Jo, zní to neuskutečnitelně, ale opravdu to jde, já jsem toho živoucím - ehm... důkazem. Vážně to jde, ale chce to trochu fištrónu.
No, a tak mě tu máš, Bože.