Návštěvnost
O pošťákovi, co často spal.
O pošťákovi, co často spal.
Pan Richard byl zvláštní už od pohledu a zapadl zcela mezi pestrou společnost postaviček jisté pošty. Velmi brzo měl přezdívku Spící panáček, protože do práce chodil velmi pozdě s tím, že zaspal a také v práci někdy vypadal tak, že usne, než by jste řekli švec. To se mu časem i několikrát povedlo a jednou po příjezdu na poštu byl znaven tak moc, že nevystoupil ani z poštovní dodávky. Za nějakou dobu byl nalezen, jak tluče špačky za volantem a po probuzení byl nepříjemně překvapen kolik je to už hodin. Jindy si zase do říše snů odskočil přímo v hale pošty poté, co si lehl na posuvný pás. A když byl takhle objeven kolegy, tak ty nenapadlo nic jiného, než onen pás spustit. A tak se Richard ke svému úžasu probudil na pohybujícím se páse, z něhož vzápětí za výkřiku spadl.
Jeho zaspávání začalo dost vadit vedoucím a došlo to tak daleko, že jedna pani vedoucí mu každé ráno, když měl přijít do práce, volala domu a budila ho po telefonu. I tak někdy přišel do zaměstnání pozdě, jelikož se mu zase podařilo usnout.
I on za tu dobu, co byl na poště, obohatil historii jisté pošty několika vtipnými historkami. Jednou zajel s poštovní dodávkou do mycí linky, ale velmi pozdě zjistil, že má u dveří stažená okénka. A tak v následujících vteřinách za výkřiku zažil příval vody a pěny, přičemž zuřivě vytahoval okénka nahoru. To se mu zanedlouho podařilo, ale mezitím vnitřek kabiny i s ním byl už promočený vodou. Když za čas přijel na poštu, tak se hned začal shánět po poštovních pytlích, které pak dal na vodou nasáklé sedačky. A na nich jsme pak seděli.
Když měl poprvé doručovat sám, tak panovala obava, aby někde na rajonu neusnul. Hodiny ubíhaly a Richard se stále na poštu nevracel. Venku už panovala tma a on ještě nedorazil ani na tu poštu, na niž se ukládaly nedoručené zásilky. Mezitím se už po něm začali shánět zneklidnění vedoucí z oné pošty, ze které vyjel doručovat. Mobil v té době nevlastnil, a tak nikdo nevěděl, kde je. A když už bylo po všech večerních televizních zprávách, tak na dvorek zavřené pošty přijela poštovní dodávka, v niž seděl zívající Richard. Hned se k němu seběhli všichni, co ještě na poště zůstali. On na ně nechápavě hleděl, načež po otevření dveří pronesl tuhle větu: „Vy tady na mě čekáte?" Vedoucí se hned rozkřikla a on leknutím vypadl z kabiny dodávky. Zároveň s ním se vysypal větší počet zásilek, které měl z nějakého důvodu nastrkané na palubní desce i na sedačce.
Richard také utvořil jeden zvláštní rekord, jenž asi hned tak někdo nepřekoná. Když jsem s ním jednou doručoval, tak během dvou hodin svým přičiněním znepojízdnil dvě poštovní dodávky, které pokaždé odtahoval jeden a ten týž řidič. Na poště z něho vedoucí šíleli a na čas získal další přezdívku-Likvidátor dodávek.
Při jedné jízdě s ním jsem si všiml, že dost často si z podlouhlé plechové krabičky něco strká do úst. Po čase jsem se ze zvědavosti na tu krabičku podíval a zjistil jsem, že jsou to nějaké povzbuzující vitamíny pro řidiče.
„Kolik sis jich už vzal?" zněla moje otázka.
„Asi už dvacet," odpověděl mi.
„A víš vo tom, že tady je napsáno, že se smí brát jen tři denně?"
„To jsem teda nečetl. Voni mi ale strašně chutnaj," vysoukal ze sebe a ztuhl mu obličej. Druhý den pak nepřišel do práce a několik dní marodil.
Za svého působení na poště si Richard připsal také jeden celkem slušný malér. Jednou večer ho vedoucí požádala, aby urgentně odvezl na ředitelství nějaké diskety s důležitými údaji, na něž netrpělivě někdo čekal. Richard nasedl na svou motorku a odjel. Za půl hodiny volala jistá osoba z ředitelství a ptala se, kdy bude mít ty diskety. Byla ubezpečena, že každou chvíli s nimi někdo přijede. Za necelou půl hodinu následoval další telefonát z ředitelství, jenž byl už velmi ostrý, protože s disketami stále nikdo nepřijel. O vedoucí se pokoušely mrákoty, zatímco na ředitelství nastal povyk. Rozklepaná vedoucí hned telefonovala Richardovi domu. Ten po notně dlouhé době vzal rozespale telefon a na otázku komu na ředitelství dal ty diskety, zívavě odpověděl, že je tam zapomněl zavést. A tak byl seřvaný jako asi nikdy předtím, načež si přes pyžamo navlékl oblečení a dojel s motorkou na ředitelství, kde dostal vynadáno napodruhé.
Od pošty odešel Richard k policii a všichni, co jej znali vtipkovali, že jeho budou muset před policejními akcemi předčasně budit.
Jeho zaspávání začalo dost vadit vedoucím a došlo to tak daleko, že jedna pani vedoucí mu každé ráno, když měl přijít do práce, volala domu a budila ho po telefonu. I tak někdy přišel do zaměstnání pozdě, jelikož se mu zase podařilo usnout.
I on za tu dobu, co byl na poště, obohatil historii jisté pošty několika vtipnými historkami. Jednou zajel s poštovní dodávkou do mycí linky, ale velmi pozdě zjistil, že má u dveří stažená okénka. A tak v následujících vteřinách za výkřiku zažil příval vody a pěny, přičemž zuřivě vytahoval okénka nahoru. To se mu zanedlouho podařilo, ale mezitím vnitřek kabiny i s ním byl už promočený vodou. Když za čas přijel na poštu, tak se hned začal shánět po poštovních pytlích, které pak dal na vodou nasáklé sedačky. A na nich jsme pak seděli.
Když měl poprvé doručovat sám, tak panovala obava, aby někde na rajonu neusnul. Hodiny ubíhaly a Richard se stále na poštu nevracel. Venku už panovala tma a on ještě nedorazil ani na tu poštu, na niž se ukládaly nedoručené zásilky. Mezitím se už po něm začali shánět zneklidnění vedoucí z oné pošty, ze které vyjel doručovat. Mobil v té době nevlastnil, a tak nikdo nevěděl, kde je. A když už bylo po všech večerních televizních zprávách, tak na dvorek zavřené pošty přijela poštovní dodávka, v niž seděl zívající Richard. Hned se k němu seběhli všichni, co ještě na poště zůstali. On na ně nechápavě hleděl, načež po otevření dveří pronesl tuhle větu: „Vy tady na mě čekáte?" Vedoucí se hned rozkřikla a on leknutím vypadl z kabiny dodávky. Zároveň s ním se vysypal větší počet zásilek, které měl z nějakého důvodu nastrkané na palubní desce i na sedačce.
Richard také utvořil jeden zvláštní rekord, jenž asi hned tak někdo nepřekoná. Když jsem s ním jednou doručoval, tak během dvou hodin svým přičiněním znepojízdnil dvě poštovní dodávky, které pokaždé odtahoval jeden a ten týž řidič. Na poště z něho vedoucí šíleli a na čas získal další přezdívku-Likvidátor dodávek.
Při jedné jízdě s ním jsem si všiml, že dost často si z podlouhlé plechové krabičky něco strká do úst. Po čase jsem se ze zvědavosti na tu krabičku podíval a zjistil jsem, že jsou to nějaké povzbuzující vitamíny pro řidiče.
„Kolik sis jich už vzal?" zněla moje otázka.
„Asi už dvacet," odpověděl mi.
„A víš vo tom, že tady je napsáno, že se smí brát jen tři denně?"
„To jsem teda nečetl. Voni mi ale strašně chutnaj," vysoukal ze sebe a ztuhl mu obličej. Druhý den pak nepřišel do práce a několik dní marodil.
Za svého působení na poště si Richard připsal také jeden celkem slušný malér. Jednou večer ho vedoucí požádala, aby urgentně odvezl na ředitelství nějaké diskety s důležitými údaji, na něž netrpělivě někdo čekal. Richard nasedl na svou motorku a odjel. Za půl hodiny volala jistá osoba z ředitelství a ptala se, kdy bude mít ty diskety. Byla ubezpečena, že každou chvíli s nimi někdo přijede. Za necelou půl hodinu následoval další telefonát z ředitelství, jenž byl už velmi ostrý, protože s disketami stále nikdo nepřijel. O vedoucí se pokoušely mrákoty, zatímco na ředitelství nastal povyk. Rozklepaná vedoucí hned telefonovala Richardovi domu. Ten po notně dlouhé době vzal rozespale telefon a na otázku komu na ředitelství dal ty diskety, zívavě odpověděl, že je tam zapomněl zavést. A tak byl seřvaný jako asi nikdy předtím, načež si přes pyžamo navlékl oblečení a dojel s motorkou na ředitelství, kde dostal vynadáno napodruhé.
Od pošty odešel Richard k policii a všichni, co jej znali vtipkovali, že jeho budou muset před policejními akcemi předčasně budit.
Komentáře (3)
Komentujících (3)
Doporučit
Tisk