6°VZ - 6.stupeň - Odraz v zrcadle

Anotace: Někdy i odraz v zrcadle je naším největším nepřítelem…

6.stupeň – Odraz v zrcadle

// Šedá myška //
Bylo obvyklé páteční ráno. Venku teprve vykukovaly první paprsky slunce, ptáci zase začali zpívat svou jarní píseň a rostliny už otevíraly své barevné květy, když v tom se místností malého domku u přírody rozlehlo zvonění budíku. Dívka ležící vedle na posteli ho ospale zaklapla, lehce zakňourala a dlouze zívla. Není divu, tahle brzo vstávat není vůbec zdravé. Ale je to její volba. Nikdo ji k tomu nenutil. Vylezla z teploučké postele a nasměrovala si to do koupelny. Tam vykonala pár obvyklých věcí, které se dělají ráno – vyčistila si zuby, umyla si obličej a učesala se. Člověk by řekl, že se ještě nalíčí, ale neudělala to. Ne že by byla ošklivá, ba byla naopak překrásná. Ale proč by měla? Přece se nikdy nemalovala. Neměla to zapotřebí, když je celý den venku v přírodě nebo pracuje na své zahradě. Ale beztak by to nikoho nezajímalo, kdyby si třeba jen nalíčila oči. Málokdo si jí vůbec všiml, když kolem něho prošla. Každý den se obléká do černé, nechává si vlasy rozpustilé a prosté, s nikým neprohodí víc než pár slov. Do školy už taky nechodila. Stačilo jí základní vzdělání a pár článků pro pěstování květin. Prostě to byla taková šedá myška ve světě barevných variací.
Už se chýlilo k pravému poledni. Takové vedro a sucho v jaru si snad nikdo nepamatoval. Možná jen ti nejstarší z nás. A to už jen stěží, když už jejich paměť není taková, jaká bývávala za jejich mládí. Většina lidí seděla doma v chládku u televize a popíjeli nějaký koktejl dle jejich gusta, anebo si alespoň v kancelářích pustili klimatizaci, aby měli na práci chladnou hlavu. Ale dívka v černém stála uprostřed své zahrádky a zalévala prvosenky, které se objevily na její zahrádce před pár dny. Měla z nich radost, neboť to byly její nejoblíbenější květiny. Připomínaly jí nový začátek. Novou sílu. Nové odhodlání. Najednou za sebou uslyšela hlasy. Ohlédla se. Viděla svého souseda, jak si povídá s nějakou dívkou jejího věku.
„Ahoj Majko.“
„Dobrý den pane Štěpničko.“
„Ale prosím tě, přeci mi nemusíš vykat, ne? Říkej mi prostě Lukáši.“
„Ehm..dobře…Lukáši. Můj otec mě poslal, že si u tebe zapomněl mobil.“
„Á, ano. Mám ho tady. Tady ho máš. Jsem si říkal, jestli si pro něj pojede sám anebo...zda pro něj pošle tu krásku, se kterou mě nedávno seznámil. Heh, ty se červenáš?“
„Ééé…ne…nevím. Asi je moc horko.“
„Ano, i mně bylo horko… ale teď je mi docela najednou příjemně…když se tak na tebe dívám.“
„Ale prosím tě…neříkej takový věci…já se pak stydím….“
„Nemáš přece za co. Víš co, co se takhle někdy někam zchladit…znáš Peklo, ten klub?
„A-ano... počkat. Ty mě zveš na rande?“
„Ehm… dá se to tak říct. Šla bys tam tedy se mnou zítra?
„Určitě! A moc ráda!“
„Fajn. Teď už musím jít dělat nějakou práci. Tak zítra čau…spolu rozžhavíme Peklo..“

Usmáli se na sebe, zamávali si a šli si po svém. To nebylo pro Janu nic, co by ji zajímalo. Nevěřila, že by někdy našla někoho, kdo by ji měl rád. Alespoň trošku. Byla z toho velice smutná. Ale už si na samotu zvykla. K té dívce, Majce, přišla nějaká další holka. Vypadaly jako dobré kamarádky. Najednou nově příchozí zahlédla Janu a vytřeštila na ni vyděšeně oči. Proč na ni tak zírala? To Janě nebylo zvykem, a tak raději rychle zmizela do svého domku. Divné. Co tu holku mohl zajímat? Proč se na ni tak dívala? Jako by ji znala. Ale asi to nebylo nic důležitého, protože když se Jana podívala z okna, už tam obě dívky nebyly.
// Peklo //
Seděly jsme u stolku před restaurací na náměstí. Samozřejmě, že před tou nejdražší. Na stolku před námi ležely tři krabičky cigaret. Už teď byly poloprázdné. Kouříme hodně, to jo, ale přece si nebudeme kazit mládí, že? Před námi stály taky tři skleničky. Já jsem si objednala víno, Lenka cherry (nechutně sladkej humus dle mého názoru) a Hana vodku. Majka, Lenka a Hanka, naše velká trojka. Všem je nám ještě šestnáct a myslím, že nebýt Hanky, tak nám tady nenalijou. Ta Hanka… vypadá jako ženská, co v tom umí chodit. Nejenom vypadá… ona to fakt umí. Chlapi pro ty její zelený očka udělali cokoli. A ženský? Ty můžou puknout závistí, jak se za ní každej mužskej ohlíží, když zakroutí svým zadečkem v minisukni. Občas mi taky leze na nervy. S prominutím, chová se jako děvka. Vlastně… je to děvka! Vyspí se s každým, koho potká. Sice ještě ne za peníze, ale kdo ví, co ji v budoucnu potká? Občas jí přeju něco opravdu ošklivého. Jako třeba teď. Dva stolky od nás sedí Lukáš, otcův spolupracovník. Otec nás seznámil, no a od té doby nemám myšlenky na nikoho jinýho. Myslíte si, že tohle budu za chvíli říkat o někom jiným? Ne… Tohle není jako s těma ostatníma. Cítím, že tentokrát už to musí být trefa do černého. Teda pokud to tak můžu nazvat… Už mě pozval na rande. Dneska jsme se měli sejít v Pekle, místním klubu. Jenže… Myslím, že na mě si ani nevzpomene, jak tak kouká na Hanku. To bylo úsměvů, to bylo významných pohledů, to bylo dvojsmyslných narážek, ale teď… Teď jsem pro něho vzduch! Jenom proto, že vedle mě sedí Hanka… Nenávidím ji!
„Vidíš ho?“ zeptala se mě Hanka. ‚Nejsem slepá‘ chtěla jsem říct, ale zmohla jsem se jen na ubohé: „Jo.“
„Krásnej co? Ty oči… Má takovej roztomilej kukuč. Co ty na to?“ Bože… ten její andělský úsměv… kdyby věděla… Tohle je ten nejkrásnější chlap pod sluncem a ona… roztomilej kukuč… Co mám dělat?
„Myslím, že se ho zeptám, jestli dneska nechce zajít do Pekla… A vzít dva kamarády samozřejmě.“ Lenka se zahihňala a já jsem se jenom modlila, aby můj pohled nebyl tak vražedný, jako opravdu byl.

Hanka to dneska rozjela, to teda jo. Trochu zpocená si sedí na barové židličce a Lukáš se po ní plazí. Fakt mě zklamal, znala jsem ho od vidění a přišel mi jako fajn borec. Ale teď má jednu ruku na jejím stehně téměř až pod sukní a druhá ruka mu co chvíli sjíždí z jejího krku k podprsence. Teda ne že by tam našel něco nového. Ještě před chvíli se Hančiným poprsím v celé své kráse kochali všichni přítomní páni, že… Teda pro polovinu z nich, kteří měli tu čest strávit s ní noc mnohdy ve více než ve dvou, to taky nebylo nic nového… A taky jí ten maník cosi šeptá do ucha. Cosi? Po pravdě řečeno mám celkem jasnou představu co. Před chvíli jsem měla tu čest si něco podobného vyslechnout od Adama. Adam je můj učitel tělocviku. No co už… Jde mu o jednu noc, nic víc. Ale já mu nedám. Jasně, ráda si poslechnu, jak mi někdo lichotí, ale pardón. Bohužel mám možnost každý den sledovat chování mé milované kamarádka Hanky a už dávno jsem se rozhodla, že neklesnu tak hluboko…
Dobře Lenko, nekoukej na ně, to je jejich záležitost. Kdepak je Majka? Sedí v rohu, hmmm… je dneska divná. Nemluví s náma a hází okolo sebe výhrůžný pohledy. Dokonce na mě vyjela kvůli nějaké absolutní pakárně. Promluvím si s ní. Snad už trochu vychladla.
„Maji? Můžu si přisednout.“
„Jestli ti to zato stojí…“
„Co se stalo?“
„Neřeš!“
„Řeším… Hele… není to náhodou kvůli támhletomu?“
„Proč myslíš?“
„Protože se takhle chováš od oběda. Před tím si byla v pohodě… Nevím, co jinýho by tě tak mohlo rozhodit.
„Jo. Je to kvůli němu.“
„A?“
„Leni, já to nechápu. Co na ni všichni vidí? Vždyť je to děvka! Přísahám, že jí zakroutím krkem!“
„Ale no ták… Taková silná slova. Za chvíli to přejde… Uvidíš…“
„Ne. To teda ne! Já bych jí tak ráda udělala něco hnusnýho… Jenže… Jediný, na čem jí záleží, je jenom ona.“
„Maji? Znáš jeho sousedku?“
„Ne… Měla bych?“
„To teda jo! Je to taková tichá puťka. Absolutně nezajímavá. Jmenuje se Jana. A nevěřila bys, jak je Hance podobná.“
„Co s tím?“
„Uvidíš… Ale až zítra… Pojď, pudem domů jo?“
„Vidíš to? Ona už si ho vede…“
„Majko… Zapomeň na to… Jdeme!“

// Odraz v zrcadle //
To sucho nemělo konce. Celý včerejšek pražilo slunko a dneska je to dokonce horší. Teploměr ukazoval něco okolo 30°C, což byla pro duben zcela nemyslitelná teplota. Ale lidé si jí užívali. Když už byla ta neděle, tak proč ne. Na koupalištích a u bazénů bylo plno, mnoho rodin se šlo projít někam z města do přírody anebo se jen tak opalovali na balkónech či ve svých zahradách. Zato v kinech, v restauracích, ba i v prostých hospodách, kde bylo narváno v jednom kuse, nebylo teďka ani živáčka. Asi se nikdo nechtěl občerstvit studeným pivem anebo hospodští nějak nepočítali s horkem a zapomněli jej vychladit. Nebo prostě zavřeli a taky si užívali příjemného počasí. No kdo by nevyužil takového času pro nějaký odpočinek?
Jana stejně jako každý den byla na své zahradě. Zasazovala sazeničky nových květin. Vždycky ji to velice bavilo. Ale dneska jí nebylo do smíchu. Bylo ji lehce blbě od žaludku, bolelo ji celé tělo, hlavně v intimních partiích, a měla pocit, jako by jí v hlavě někdo bušil do zvonů. Vůbec nevěděla, proč je tak zřícená. Ale nějak to neřešila. Nebyl jí to neznámý pocit. Právě když zasadila poslední sazeničku a chtěla se jít domů umýt, zaslechla za sebou nějaké hlasy. Když se podívala za sebe, uviděla opět onu známou dvojici dívek. Jedna z nich se k ní pomalým krokem blížila. Zrovna ta, kterou pan Štěpnička někam pozval. Znejistila. Co od ní může taková…ehm… zmalovaná fešanda chtít? Přece se s ní nikdy nebavila. Ale dodala si odvahy tím, že si uvědomila, že se stejně asi zeptá na jejího souseda, se kterým se vídá. A tak jí šla vstříc pozdravit ji, zjistit, co chce a obratně ji poslat pryč.
„Zdravím, mohu ti nějak pomoct?“
„Hele, kdo ksakru seš? Já na takový věci jako dvojníci lidí nevěřím, takže ty rychle vyklop. Seš její sestra či co?
„Prosím? Já nemám žádné sourozence. Co si to jako dovolujete?“
„Hele, na co si to sakra hraješ? Když nemáš žádnou sestru, tak to znamená, že seš to ty. Proč ses takhle vymódila? Skrýváš se snad? Hele, proč si mi doháje neřekla, že bydlíš vedle Lukáše? Vždyť si nás musela spolu vidět! Pročs mi ho přebrala v tom klubu, ty děvko! Muckáte se tam přede mnou, plazíte se na sobě a já se na to všechno musela dívat! Já ti snad vyškrábu oči! Proč?! Proč seš Hanko taková děvka sakra?! To se jako vůbec jako nestydíš?! Je mi z tebe zle!“
„J-já nevím, o čem t-to mluvíš… T-to musí být nějakej o-omyl. Já se jmenuju J-Jana, a ne Hanka…“
; „Nelži mi tady do očí! Jak si to jen můžeš dovolit, dělat ze sebe úplně někoho jiného?! Tím, že se jednou nenamaluješ, oblečeš se do černých cárů a říkáš ‚Nevím nevím kdo seš a co po mně chceš‘, mě neoklameš! Pro tebe naše kamarádství neznamená nic! Víš co?! Tohle je konec! Ani já, ani Lenka s tebou už nepromluvíme! Navždy sbohem a prosímtě, když už si mi ukradla Lukáše, tak mi ho už nech být! Sbohem!“
„A-ale já jsem s ním nic n-nemě…“

Ani to nedořekla, protože ji už dívka nevnímala a rychlým rázným krokem odešla ke kamarádce. Ještě jednou na ni hodili nenávistný pohled a pak se otočili a zmizeli v dáli. Jana nenacházela slov. Byla dost zmatená. Věděla, že jednou přijdou následky činů té druhé, ale nečekala, že to bude tak brzy. Vždyť to bylo jen pár měsíců. A teď… prostě to přišlo. Ucítila, jak jí začínají vlhnout oči, a tak se rozběhla do domu a zamkla za sebou. Rozplakala se. Není se přece čemu divit – takový život, jaký má ona, má jen málokdo, a tak jí skoro nikdo nemůže rozumět. Vešla do koupelny, aby si vzala nějaké kapesníčky. Najednou se jí zmocnil pocit, že ji někdo sleduje. Bedlivě se porozhlédla po místnosti, ale nikdo tam nebyl. Lehce si oddechla. Šla k umyvadlu si umýt obličej a vzít si nějaké prášky ze zrcadlové skříňky nad umyvadlem. Bere je od té doby, co to začalo. Někdy si prostě nedokáže vybavit, co dělala den předtím, kde byla a s kým se bavila. Někdy se prostě probudí, aby jen zjistila, že je úplně někde jinde a že je pozítří. Předtím, než skříňku otevřela, se podívala do zrcadla. Viděla tam uplakanou dívku s neupravenými vlasy v černém. Prostě sebe. Otevřela víčko od krabičky s prášky a jeden si vzala. Věděla, že po něm za chvíli usne, a tak rychle vrátila prášky do skříňky a zavřela ji. Ale když se opět podívala do zrcadla, viděla tam někoho jiného. Sebe s nalíčeným usměvavým obličejem ve vyzývavém oblečení. Prostě viděla tu druhou. Odraz v zrcadle se na ni usmíval a těšil se, až si opět vymění role. Až se konečně zase dostane na druhou stranu a šedou myšku uvrhne do vězení za zrcadlem, ze kterého ji pustí, až se zas vrátí. Takhle to šlo vždycky. Obě to velice dobře věděly. A přitom byly tak rozdílné. Jana vyšla z koupelny a šla si lehnout do postele. Už začala ztrácet vědomí. Ale předtím, než usnula, jí hlavou proběhlo pár myšlenek: Někdy i odraz v zrcadle ukazuje něco jiného, než to, co skutečně je. Někdy i odraz v zrcadle je zkroucený a divný. Někdy i odraz v zrcadle je naším největším nepřítelem…