Moje malá Ruby

Anotace: Fiktivní deník mladé zvěrolékařky. Není to úplně můj styl, ale snad se to dá číst.

10.6.2006
Cesta byla dlouhá. Na noci trávené v letadle si nikdy nezvyknu. Od definitivního pomatení mě chránily jen myšlenky na to, co mě na Borneu čeká, a taky vzpomínky na léta strávená na tomhle okouzlujícím místě. Cestovala jsem společně s Rachel, jako vždycky. Tentokrát se k nám připojila i dívka jménem Joy, která ještě studuje a na ostrově bude trávit jen jeden semestr. Je to milé, upovídané děvče, ovšem trochu naivní. Jak se mi svěřila, poprvé cestuje takhle daleko a musím přiznat, že její romantické představy o práci v safari mě poněkud vykolejily. Nevím, jestli si záměrně nezjišťovala, co ji čeká, nebo se zdráhala přijmout skutečnost, že na slunění a procházky buší nebude mít čas a po vyčerpávající práci ani energii. Byla jsem příliš unavená na to, abych jí to rozmlouvala, i když vytrvale vyžadovala, abychom jí s Rachel vypravovali dobrodružné historky z Bornea.
Rachel i já jsme letěly na Borneo už potřetí, všechny cesty jsme podnikaly spolu, stejně jako tu úplně první. Seznámily jsme se na univerzitě, kde jsme obě studovaly veterinu, a taky se společně rozhodly, po krátké praxi doma v Londýně, odjet na Borneo pečovat o divoká zvířata.
Přistáli jsme kolem desáté hodiny ráno, po výstupu jsme se maličko zdržely, protože Joy se ztratil kufr. Nakonec měla štěstí, že ho vůbec našla, indonéští letečtí pracovníci jsou v tomto směru neuvěřitelně vágní. V letištní hale nás čekal Jeff, usměvavý jako vždy. Vlastně si nevzpomínám, že bych ho někdy viděla zamračeného. Pozdravil nás svým typickým stiskem ruky a polibkem na čelo. Vždycky říká, že na rty líbá jen svou ženu.
Cesta směrem na jih do rezervace Mobango trvala něco málo přes pět hodin. Jeffův džíp po rozpraskaných silnicích neustále poposkakoval, jednou jsme museli zastavit kvůli píchlé gumě. Nebyla to pohodlná cesta, už po hodině jsem cítila každou kost v těle, byla jsem zpocená, špinavá a unavená. Joy očividně trpěla, všimla jsem si, že se několikrát pokusila rozmrkávat uslzené oči. Připomínala mi mě, na své první cestě do Indonésie. Věděla jsem, že chvíli potrvá než si zvykne, stejně jako to trvalo spoustě dalších před ní.
Když jsme zastavovali před branami rezervace, vyběhla nám naproti Jeffova žena Claire. Pracuje jako veterinářka, stejně jako my, ovšem na rozdíl od nás žijí s Jeffem na Borneu už šest let. Claire jsem měla vždycky moc ráda, je to neuvěřitelně houževnatá žena, které nedělá nejmenší potíž se pro cokoli obětovat. Jak se mi jednoho večera asi před rokem svěřila, péčí o zvířata si kompenzuje to, že nemůže mít děti, i když by je moc chtěla.
Claire si přisedla k nám do džípu a jeli jsme ještě asi hodinu, než jsme projeli kolem stoletého korkového dubu, který tvoří jakýsi portál severní „základny“, jak říkáme malé vesničce, kterou tvoří skladiště léků, potravin a vybavení, bungalovy pro ošetřovatele a konečně taky pro vážně zraněná zvířata. Po vyložení našich zavazadel jsem si lehla na palandu, kterou jsem okupovala zatím za každé z mých přítomností na ostrově, a okamžitě usnula. Zdál se mi sen o Jeffově džípu s děravými pneumatikami, v kterém seděla Joy a brečela, že nemůže mít děti.
11.6.2006
V rezervaci začíná pracovní den doktorům až třetí den po příjezdu, aby se stačili aklimatizovat a odpočinout si. Jejich práci zatím dělají ti, co přijeli před nimi, říkáme tomu střídavá směna. Probudila jsem se brzy ráno a hned se zašla vysprchovat. Po očistné proceduře jsem se cítila jako znovuzrozená. U hlavního bungalovu jsem se setkala s Marcusem Soho, ředitelem a spoluvlastníkem rezervace Mobango. Je to výborný veterinář a navíc dobrodruh, který za třicet let strávených na Borneu stačil poznat každý centimetr této úžasné země. Je mu něco přes padesát, stavbou těla ovšem odpovídá statnému třicátníkovi. V obličeji se mu od slunce udělaly hluboké vrásky, které mu dodávají zvláštní, divoký ráz. Musím se přiznat, že mi za mých pracovních začátků na Borneu způsobil mnoho probdělých nocí. Dnes už se tomu jen směju, i když slabost pro něj mám pořád.
Když se vzbudila Rachel, šly jsme se podívat do zdravotnické budovy, což je taková malá nemocnice pro zvířata. Vypadalo to tam jako obvykle, klece s pozorovanými pacienty, někteří v hlubokém spánku, někteří vypadající zbědovaně, někteří naprosto zdravě. Po celé délce budovy stály v řadě vyšetřovací stoly se stojany na nástroje, v zadní části se nacházely bedny s léky, po kterých se mělo sáhnout v případě nouze, kdy by cesta do skladiště jen zbytečně ubírala vzácné vteřiny.
U klecí stáli George Pay, kterého jsme hned poznala podle zrzavého plnovousu, Němka Katja Lucasová, kterou jsem nikdy neměla ráda a ještě dva muži, které jsem neznala. Představili se mi jako Robert a Denver, a byli to Američani. George právě sledoval chování malého orangutana se zavázaným ramenem, bezmocně ležícího na dně klece. Když jsem se ho zeptala, co se mu stalo, odpověděl jen: „Pytláci.“ To mě zarazilo. Ještě jsem se nesetkala s tím, aby se pytlák pokusil zabít mládě orangutana.
Vyšli jsme s Rachel ven, kde na nás čekal Marcus. Pozval nás dvě a Joy na procházku pralesem. Joy, stojící vedle něj, se rozzářila. Nevěděla totiž, že pro Marcuse slovo procházka znamená celodenní pročesávání lesa spojené s hledáním a likvidací nastražených pastí. Všechny jsme souhlasily, tak jsme se vydali východním směrem, kde byla podle Marcuse největší koncentrace pytláků. Po cestě nám popisoval hrůzy, které se tu za poslední rok rozmohly. Na Borneu byli pytláci vždycky, ale v posledních několika letech jejich drzost a agresivita nezná hranic. Zabíjí vše, co jde. Zejména tenhle rok jsou na tom obzvlášť zle orangutani. Na celém světě jich není ani 30 000, z toho jich převážná většina žije právě na Borneu. Za poslední rok se jejich počet snížil z 18 000 na pouhých 15 000. Pytláci jsou čím dál tím zákeřnější, instalují složité stromové pasti, do kterých se zvířata chytají, mezi nimi i hodně samic nesoucí na svém hřbetě mláďata. Je to katastrofa, všichni jsou tu z toho špatní. Ze všech sil se snaží o záchranu orangutanů, i přesto se musí denně dívat na umírající opice, dospělé i mladé.
Když skončil, bylo dlouho ticho. Každou z nás zarazil fakt, že se pytláci soustředí právě na orangutany, když z nich nemohou mít žádný užitek. Nezabíjí je pro srst, kosti, maso, tak proč, proboha?
Musela jsem myslet na malé orangutaní mládě s poraněným ramínkem. Jestlipak se taky s mámou chytilo do pasti a na rozdíl od ní smrtící hrozbě uniklo?
Marcus se zničehonic zastavil a rukou nám dal znamení, abychom dál nepokračovaly. Zvedl dlouhou tyč, kterou nesl po celou dobu opřenou o rameno, a prošťáral s ní husté listoví nad našimi hlavami. Najednou sebou tyč prudce škubla, vyklouzla Marcusovi z rukou a zůstala viset vysoko na stromě. Rachel mu pomohla tyč dostat dolů, byla očividně roztřesena, stejně jako já a Joy. Marcus se zdál být klidný, i když, jak nám toho dne později vypravoval, ho obludné pasti zpočátku šokovaly stejně jako nás.
Pasti na orangutany na zemi nenajdete. Jsou zcela závislí na stromech, po kterých se pohybují pomocí dlouhých a silných paží, jejich zadní končetiny jsou na delší aktivitu příliš slabé. Pytláci této skutečnosti umí náležitě využít a jejich pasti jsou natolik důmyslné, že se jen těžko hledají. Normální člověk se do větví pralesa nedostane, domorodec s vražednými úmysly ano. Jak Marcus smutně poznamenal, nikdy se mu nepodaří najít a zneškodnit ani pětinu všech pastí, které se v rezervaci nalézají.
Do tábora jsme se vrátili za soumraku. S Rachel a Joy jsme se připravovaly na práci, která měla začít další den, společně s Georgem a Katjou. Claire a Denver spali, protože měli noční. Robertovi končil termín, proto ho dopoledne Jeff odvezl na letiště.
12.6.2006
Ráno jsem vstala, oblékla se a šla se hned podívat na malou opičku, na kterou jsem musela tolik myslet. Když jsem vešla do bungalovu, u klece stál George a nevypadalo to, že by se kdovíjak činil. Jen tak stál a koukal. Když jsem se k němu přiblížila, otočil se ke mně a zavřel složku s dokumentací. Pochopila jsem. Tohle byl konec. Neměla jsem odvahu se na malou opičku podívat. Viděla jsem už hodně mrtvých zvířat, ale žádné usmrcené tak nelidským způsobem. Měla jsem takový vztek, že bych do klece kopla, kdyby v ní neleželo mrtvé mládě. Řekla jsem Joy, která přišla za mnou, ať sežene Jeffa. O mrtvá zvířata se tu stará on. Každý večer vykope jámu, tu vysype vápnem a tam se pak mrtvoly nahází. Jak říká Marcus, je to sice proti přírodě, ale o hodně hygieničtější, než nechat těla někde zetlít.
Dostala jsem za úkol dát všem zvířatům jejich dávku léků podle rozpisu a během dne kontrolovat jejich stav. Cítila jsem se zbytečná, Rachel i Joy jely s Georgem do terénu, a já zůstala na základně jen s Katjou. Nebylo to poprvé, den jsem nějak přežila, i když moje myšlenky směřovaly neustále jen k nevinné oběti bezcharakterních pytláků.
Když se navečer všichni tři vrátili z terénu, nebylo v táboře prakticky už co dělat. Katja se tvářila že uklízí ve skladu s léky, já jsem si sedla na bednu doprostřed zdravotnické budovy a „kontrolovala“, přesně jak mi bylo řečeno. Když jsem se svými dojmy seznámila George, ujistil mě o tom, že od příštího týdne se nudit rozhodně nebudu. Všechna zvířata chovaná v rezervaci totiž bude třeba naočkovat, a to je sakra náročná práce. To mi ostatně nemusel vykládat. Nebude to moje první hromadné očkování.
13.6.2006
S Marcusem dnes nebyla žádná řeč. Celý den chodil ode zdi ke zdi a zuřil. Při ranní „procházce“ našel pokácený strom. To ho samozřejmě namíchlo. Nejenže mu zabíjejí zvířata přímo před očima, teď je i připravují o jejich přirozené životní podmínky. Jeho dědeček tuhle rezervaci založil právě proto, aby ochránil tento malý kousek Země, jenže pytlákům, zlodějům a vandalům je to zřejmě jedno. Tohle křičel stále dokola a kopal do všeho, co mu stálo v cestě.
Dnes jsem jela do terénu já, Rachel a Katja. V praxi to vypadá tak, že po jedné z mála existujících silnic se dojede do určité oblasti, a odtud se pak obchází všechna místa o kterých se ví, že by se tam hodil náš zásah. To jsou například hnízdiště různých živočichů, největší působiště pytláků nebo místa nebezpečná jinak, třeba propasti, bažiny, kam by mohlo zvíře spadnout nebo uvíznout. Práce v terénu je náročná hlavně fyzicky, naši trasu tvoří hodně kilometrů a povrch není zrovna nejpohodlnější.
Našly jsme opuštěné hnízdo jednoho z mnoha endemických druhů ptáků, plné vajíček. Katja je opatrně naskládala do inkubačního boxu, který vždy nosíme do terénu, právě pro tyto případy. Pytláci střílí dospělé ptáky vzácných druhů, po kterých tu zůstávají opuštěná vejce.
Do území pytláků jsme vstupovali s nechutí a obavami. Bály jsme se toho, co najdeme viset na stromech v pastích. Ukázalo se, že naše zlé tušení bylo oprávněné. Asi po dvou kilometrech jsme narazily na mrtvolu samičky orangutana, bezvládně visící ze stromové pasti. Zatímco jsme tam tiše stály a v duchu proklínaly krvavé ruce pytláků, Rachel mi šeptem vypravovala, co jí o pastích říkal Marcus předešlého dne. Samy o sobě zvíře neusmrtí, jen znehybní tak, že není schopno ani otočit hlavu. Pokud je někdo nenajde včas, zemřou hladem a dehydratací. Při rozloze parku je jen otázkou štěstí, jestli se uvězněné zvíře najde včas. Tahle samička štěstí neměla a nemělo ho ani její malé mládě, jak jsme zjistily při bližším zkoumání okolí.
Po cestě na základnu nikdo nemluvil. Nejspíš jsme si až teď plně uvědomily, co hrozba stromových pastí ve skutečnosti znamená.

14.6.2006
Ráno odjeli Katja a Denver. Zůstalo nás tu málo, ale jen do večera, kdy Jeff přivezl dva nové zvěrolékaře. Ten mladší, Michael, je nesamostatný nudný zelenáč, zato Francouz Jean je zkušený a odvážný muž. Se zklamáním jsem se všimla, že mu padla do oka Rachel. Co se dá dělat.
Celý den byl spíše smutný.
Marcus s Joy přivezli další dva mrtvé orangutany, jeden z nich byl už v pokročilém stadiu rozkladu. Claire se z toho pohledu udělalo zle, i Joy vypadala, že se každou chvíli pozvrací. Později mi říkala, že byla chyba sem jet. Jejím cílem bylo zvířatům pomáhat, ne se zbavovat jejich mrtvol.
Den jsem trávila s Claire a Joy. Bylo by to pohodové, kromě ranního dovozu se nic zvláštního nestalo, atmosféra se však blížila k bodu mrazu. Každý ví, že situace je katastrofální, ale nikdo neví, jak proti ní bojovat. Bezmoc je to nejhorší, co se může stát, a to neplatí jen u lékařů.

15.6.2006
Nemám čas ani chuť psát. Dny jsou tak stejné, nacházíme zpravidla zvířata už usmrcená nebo naopak velmi lehce zraněná, jejichž léčba se rovná rutině.
Z několikatýdenních vajíček se vylíhla kuřátka papouška. Dostala je na starost Joy, protože má nejméně zkušeností, a na péči o ptačí mláďata snad ani nejde nic zkazit. Je z toho celá rozzářená, s kapátkem v ruce neustále krouží kolem inkubačního boxu.
Alespoň někdo si tady připadá užitečný.

16.6.2006
Všichni se připravují na hromadná očkování. Je to namáhavá práce, vyžadující spoustu úsilí, obvykle zabírá několik dní a nocí v kuse. Pracuje se jen na dvě směny, z nichž musí mít každá v záloze nejméně jednoho doktora. Z toho je jeden od povinností osvobozen kvůli bdění nad ostatními zvířecími pacienty. Rozhodlo se, že tuto úlohu převezme Rachel.
Je mi moc líto Marcuse. Snaží se před ostatními tvářit, že je v pohodě, já jsem ho ale viděla, když si myslel, že se nikdo nedívá. Je jiný. Vím proč. Rezervace Mobango je celý jeho život, společně s ní by ztratil všechno, co kdy miloval, o co pečoval. Pytláci zabíjejí jeho zvířata, kácí jeho stromy, dokonce jsem zaslechla, že kus pralesa je vypálený. Kromě toho musí Marcus svádět s indonéskou vládou každoroční boj o dotace. Bez nich by park nemohl fungovat. Jeho velkou konkurencí je společnost zajišťující výsadbu olejnatých palem, usilující o jeho pozemky. Že by vypálením lesů pro tvorbu plantáží zničili přirozené životní prostředí jednoho z nejvzácnějších živočišných druhů této planety, je jim jedno.
Večer byl pro všechny opět tragický. George objevil mrtvou samičku orangutana, kterou dopravil do tábora i s jejím umírajícím mládětem. Posedla ho touha mu zachránit život za každou cenu. Nikdo mu jeho snahu nerozmlouvá. Snad všichni tajně doufají v to, že se mu to povede.

17.6.2006
Ráno jsem se byla na opičku podívat. U klece jsem našla vyčerpaného George, seděl u ní celou noc. Čekala jsem zničující pohled na zbědované tělíčko, bezmocně zkroucené v posmrtné křeči, čekalo mě však překvapení. Mládě leželo v kleci stočené do klubíčka, sípavě dýchající skrz úzké nosní štěrbinky. S Georgem jsme se na sebe s nadějí podívali. Když zvíře přežije první noc, jeho šance na přežití se mnohonásobně zvyšují, to ví každý lékař. Když se opička protáhla a zamžourala do ostrého světla, radostně mě objal a oznámil mi, že jde spát. Považovala jsem za svou povinnost u mláděte zůstat.
Byla to malá samička orangutana, podle stupně vývinu sekundárních znaků ještě velmi mladá. Důvěřivě si mě prohlížela přes hnisem slepená oční víčka, malý hrudníček se jí pomalu vzdouval, jak se snažila dostat do plic co nejvíce vzduchu. Při pohledu na její bezbrannost mě napadla slova z jedné básně, kterou jsem kdysi četla: V rubínové záři, není svět tak hrubý. S úsměvem na tváři, a na rtech jméno Ruby… Rozhodla jsem se malé opičce říkat Ruby, protože mě, stejně jako slova básníka, naplňovala štěstím, vírou v dobro a nadějí v lepší zítřky.
Ze své veterinářské praxe jsem věděla, jak se o malé savce starat, zatím jsem ovšem nevěděla, jestli mohu Ruby podat potravu, kvůli možnosti vnitřních zranění. Rozhodla jsem se počkat na George, který toho o jejím zdravotním stavu věděl víc než já. Ruby po chvíli opět usnula, a já ji musela na celý den opustit. Ostatní mě potřebovali při přípravě vakcín a odchycovacích nástrojů, v zdravotnické budově byla mezitím Rachel. Celý den jsem musela myslet na toho malého, bezbranného tvorečka, který sice žije, ale ještě zdaleka nemá vyhráno. Když jsem se navečer svěřila Marcusovi, dočkala jsem se přednášky o citových vazbách na zvířata, u nichž není jisté, jestli přežijí. Pokrčila jsem rameny a mlčela. Ano, musela jsem uznat, že my ten malý primát opravdu přirostl k srdci.

18.6.2006
Ruby zdárně přečkala další noc, nikdo kromě Marcuse už nepochybuje o tom, že se uzdraví. Ráno jsem vyrazila do terénu s Georgem, Claire a Jeffem, odchyt divokých zvířat vyžaduje spolupráci více lidí. George s Jeffem chycená zvířata znehybňují, zatímco já s Claire jim nitrožilně zavádíme do těla léčivou látku. Je to hodně náročné, za celý den se nikdo z nás nezastavil. Kupodivu jsem ani neměla čas myslet na malou Ruby, kvůli které jsem se skoro nevyspala. Silou vůle jsem se přiměla zůstat na lůžku a nevyrazit za ní.
Když jsme po dlouhém dni konečně dorazili do tábora, Marcus stál u velké voliéry a zamyšleně pozoroval poletující ptáky. Pak otevřel dvířka a nechal obyvatele klece vyletět ven. Byl to vždycky on, kdo uzdravená zvířata vypouštěl zpět do volné přírody. Byl to pro něj takový malý zázrak, zvlášť teď, v tak těžké době.
Před spaním jsem se ještě zašla podívat na Ruby. Nevadilo mi že spala, pozorovala jsem ji i tak a cítila se jako spokojená matka, sledující ničím nerušený spánek svého dítěte.

19.6.2006
Konečně jsem zastihla své děťátko v bdělém stavu. Ležela na podlaze, a s námahou se snažila zvednout hlavu na nepříliš stabilním krku a rozhlédnout se kolem. Musela jsem uznat, že ve spánku vypadala zdravěji. I přesto, a snad právě proto, jsem požádala Rachel, jestli bych ji místo ní nemohla nakrmit. Souhlasila, a tak jsem si vzala kojeneckou láhev a svou malou Ruby poprvé „nakojila“. Hltavě se přisála k dudlíku láhve a vypila ji skoro celou. To bylo další dobré znamení, chuť k jídlu je významným krokem na cestě k uzdravení.
Nemohla jsem u Ruby zůstat déle, potřebovali mě u dalších očkování. Kromě naší první společné snídaně se dnes nic zajímavého nestalo.
Rachel byla po celý den nezvykle zamlklá, a tak trochu mimo. Asi to s Jeanem bude vážnější, než to vypadá.

20.6.2006

21.6.2006
Práce je opravdu vyčerpávající. Už i Joy si to uvědomila, a překvapivě se drží statečně. S Rachel je to horší. V noci nespí, je bledá jako smrt a čím dál tím víc nevnímá okolí. Myslím si, že v tomhle Jean nebude, a mám o Rachel strach. Na Borneu je spousta různých nemocí, navíc když je člověk ve styku s tolika nemocnými zvířaty, může leccos chytnout. Samozřejmě, že když jsem se jí ptala o co jde, vytrvale zatloukala. Jako bych ji neznala.
Ruby se daří báječně. Sice stále leží, ale už reaguje mnohem aktivněji a i její chuť k jídlu se každým dnem zlepšuje. Vím jistě, že bude v pořádku. Jediným problémem je, že orangutani dospívají velmi dlouho, a po celou dobu jsou zcela závislí na matce. Je jasné, že Ruby naši základnu jen tak neopustí.

22.6.2006

23.6.2006
Rachel dostala přes noc vysoké horečky. Ihned jsme jí nasadili léky na sražení teploty, ale nepomohly. Já s Georgem jsme prováděli kompletní vyšetření, v těchto podnebných podmínkách se nesmí nic zanedbat. Rachel tvrdila, že jí hučí v uších a má rozostřené vidění. Pro jistotu jsme ji nechali ležet a Michaela jsme pověřili dozorem nad ní.
Dostala jsem za úkol služby ve zdravotnické budově místo Rachel. Myšlenka na to, že budu všechen čas trávit s malou Ruby, mě rozveselila, i když mé radostné vyhlídky ošklivě bortily starosti o Rachel. Uzdraví se?

24.6.2006
Ruby mi dělá radost. Pohybuje se po kleci, jako by ani nikdy nebyla zraněná. Uzdravila se pozoruhodně rychle, Joy ji podezírá z toho, že simulovala, aby dostala lepší stravu. Alespoň někomu je tu do smíchu.
Jeff s Michaelem přivezli obrovského samce orangutana se zlomenou rukou a rajku, kterou jsme museli injekcí usmrtit. Byla nevyléčitelně nemocná. Taky přivezli některá mrtvá zvířata, ale o těch se raději nechci zmiňovat.
Rachelin stav se nezlepšil. Všichno i ni máme strach. Jeff ji chtěl hned odvézt do nemocnice, Marcus si to ale nepřál. Říkal, že tady, mezi tolika doktory, má tu nejlepší péči.

25.6.2006
Jeff dnes ráno odvezl Rachel do nemocnice. Měla velmi vysoké horečky, kromě toho se klepala po celém těle a potila se. Určitě to byla zimnice. V nemocnici jí pomohou, zimnice je na Borneu docela častým onemocněním.
Ruby je úžasná. Celé hodiny, kdy nepečuji o ostatní zvířata, sedím u její klece a povídám si s ní. Vyprávím jí o svém domově v Anglii a o jejím domově v pralese. Vím, že mi nemůže rozumět, mě ale těší, jak vždycky zpozorní, když zaslechne můj hlas. Z lesa jsem jí přinesla několik klacíků. Moc ji baví si s nimi hrát, chová se jako lidské batole.
Marcusovi se můj přehnaný zájem o ni asi moc nelíbí. Jemu se ale poslední dobou nelíbí nic. Má hlavu plnou starostí. Nechtěla bych být v jeho kůži.
Jeff přijel až večer, a neusmíval se. Lékaři zjistili, že Rachel onemocněla těžším typem malárie, přenášenou komáry. Léčba potrvá dlouho. Bez lékařské pomoci mohla Rachel zemřít.

26.6.2006
Dnes jsem poprvé pustila Ruby z klece ven. Tajně samozřejmě. Je ještě příliš slabá na to, aby chodila venku jen tak, po svých. Chtěla jsem jen, aby poznala, jaké to je, pohybovat se na větším kusu země, než je uzavřená klec. Orangutani jsou, jak jsem se už zmínila, stromoví tvorové, a i dospělí jedinci mají problémy se pohybovat po zemi. Tím víc Ruby, která se snažila na slabé nohy vyzrát nejrůznějšími fígly na rukou. Po dlouhé době jsem se od srdce zasmála. Chvíli dováděla v okolí své klece, potom ovšem usnula pod jednou z prázdných beden, které jsem ke kleci postavila jako prolézačku. Spala skoro celý den, večer jsem ji vzbudila a nakrmila sušeným mlékem z láhve. Cítím se jako její máma. Teď, když je Rachel pryč, nemám tady nikoho, s kým bych si mohla opravdu promluvit. Ruby mi s mými problémy sice neporadí, ale vyslechne mě, a to je pro mě to nejdůležitější.
Z města nepřišly žádné nové zprávy. Snad se Rachelin stav zlepšil.

27.6.2006

28.6.2006

29.6.2006
Rachel zemřela.

30.6.2006
Byl to ten nejtěžší typ malárie, poměrně vzácný. Komár, který virus přenášel, byl pravděpodobně nakažený i jiným typem viru.
Rachel, odpusť mi prosím všechny špatné věci, co jsem ti kdy řekla! Odpusť mi všechny nevhodné vtipy, narážky, i slova, která tě mohla bolestně zasáhnout! Jak mi bude chybět tvůj hlas, tvé odhodlání měnit věci k lepšímu, tvá záliba v utopických románech, tvé barevně pruhované ponožky, zkrátka všechno, čím jsi tady byla!
Nikdy jsem neměla lepší kamarádku, než jsi byla ty.

1.7.2006
Je mi nanic. Ze všeho kolem mě, všechno se hroutí, nic není takové, jaké by být mělo. Rachle je mrtvá. Chvíli potrvá, než se s tím smířím. Rezervace je na tom den ode dne hůř, Marcus jde ke dnu spolu s ní. Každé další mrtvé zvíře je stále citelnější ránou pro nás pro všechny.
Při pohledu na zotavující se Ruby se mi v hlavě rojí tisíce myšlenek. Dožije se ve zdraví dospělosti? Budou tou dobou ještě existovat deštné pralesy, její přirozené prostředí? Bude jedním z mála žijících orangutanů na této planetě?
Je mi smutno.

2.7.2006
Marcus si se mnou musel promluvit. Říkal, že jsem jediná z Londýna, a kromě toho jsem Rachel znala, musím tedy letět jako doprovod s jejím tělem zpět do Anglie a tam ji předat rodině. Jestli se budu chtít vrátit zpět na Borneo, je jen a jen na mě. Prý ví, že nás všechny Rachelina smrt velmi zasáhla, a on tu nechce nikoho držet proti jeho vůli.
Už dávno jsem se rozhodla. Na Borneo se rozhodně vrátím, ať si moje rodina říká co chce, musím tu zůstat už kvůli tomu, že Rachel záchraně tohoto kousku Země obětovala život. Společně s ostatními budu pokračovat v tom, pro co ona zemřela.
Celý den jsem seděla u Ruby. Byla odpočatá a veselá, čiperně se pohupovala na mřížoví klece a hrála si s nalámanými klacíky. Dojímala mě. Moje malá Ruby. Musím tě opustit, ale jen na chvíli. Vrátím se zpátky, k tobě a tvé rodině. Pomůžu jim, a ty mi budeš dávat sílu, protože jsi přežila. Ano, kvůli tobě a naději kterou jsi mi dala, se vrátím.

3.7.2006
Dnes odjíždím. Jeff mě odvezl na letiště, kolem druhé odpoledne se letadlo odlepilo od země a nyní unáší mě i Rachel zpět do Londýna. Ne domů. Doma jsem tady. Společně s námi letí i Michael, který se lekl hrozby malárie a dal přednost evropskému podnebnému pásu. Nikdo mu to nemá za zlé.
Nikdo o tom sice nemluvil nahlas, ale není jisté, jestli tu po mém návratu rezervace Mobango ještě bude. Zaslechla jsem, že vláda donutila Marcuse pozemky přepsat na majitele okolních zemědělských usedlostí. Není to samozřejmě potvrzené, ale nikdy není kouře bez ohně.
Utápím se v nejistotě. Co bude, až se vrátím? Setkám se ještě s Marcusem, Jeffem, Claire, Georgem, Joy, nebo i s tou protivnou Katjou? Projdu se ještě někdy stinným deštným pralesem, nebo na jeho místě uvidím jen holé palmové plantáže? A hlavně, uvidím ještě někdy svou malou, roztomilou opičku Ruby? Na nic z toho nedokážu odpovědět. A myslím na Rachel, ležící tam dole, v zavazadlovém prostoru.
Ruby. Všechno bude dobré.