Zvláštní případ doktora Nováka

Anotace: Takový případ doktor Novák ještě neměl. Anamnézu ještě zdaleka neshromáždil, ale diagnóza se již rýsuje. A další postup? Podle toho, jak se situace vyvine.

Zvláštní případ doktora Nováka

Edita zůstala u stolku v tančírně sama. Nikdo ze skotačícího davu na parketu o ní nevěděl. Zmocnila se jí lítost, panika – popadla kabelku s lístkem od šatny, u východu na sebe hodila baloňák a vyběhla na náměstí. Z vedlejšího autobusového nádraží právě odjížděl její poslední autobus. V dálce na výjezdovce na ni posměšně blikla koncová světýlka.

Zabočila do parku. Posadila se na první lavičku a přitáhla límec pevně ke krku. Přečká tady noc. Takhle dopadá každá její vzpoura.

Poprvé se vzepřela proti matce a otčímovi. To bylo OK. Ve čtrnácti letech už vypadala jako dospělá slečna. Matka to pro svou zaujatost mladším manželem vůbec nezpozorovala, její partner zato Editino zkrásnění zaregistroval náramně brzy. Sahal po dívce a hladil ji i v mámině přítomnosti. Když si matka ničeho nevšímala, Edita přešla od udivených a vzteklých pohledů k hlasitým protestům. Vysloužila si označení drzého puberťáka. máma dokonce brečlavě prohlásila, že jí dcera nepřeje po strašlivém manželství s otcem trošíčku štěstí.

Edita usoudila, že matka ve své čtyřicítce zblbla. Upnula se na novou školu – střední zdravotní průmyslovku s internátem, vzdálenou padesát kilometrů od domova. Kdekdo ji varoval před těžkým a špatně placeným povoláním zdravotní sestry, nejvíc otčím. Ona v něm viděla vysvobození.

Řád studentské ubytovny jí vyhovoval. Přísná vychovatelka s všudypřítomným pohledem byla pravý opak nesoustředěné Editiny matky. Děvčata se vychovatelce snažila uniknout, Edita naopak po návratu ze školy pospíchala do studovny jako do svého útočiště. Mohla holkám vysvětlit, že před knihovnou u pracovního stolu je oáza klidu, hlubina bezpečnosti před slídivýma mužskýma očima a šátravýma rukama? Spolužačky usoudila, že je „ňáká divná“, a nekamarádily s ní.

Ale ve škole bylo fajn. Samé učitelky. Do doktora, který učil anatomii a fyziologii, se platonicky zamilovala ze své poslední lavice. Patřičná vzdálenost jí vyhovovala a jedničky od něj jí působily dětinskou radost.

S rodinou prakticky přerušila styky. Prázdniny trávila na praxi v nemocnici. Stálý příjem po úspěšné maturitě jí umožnil žít ve skrovném podnájmu, byla nenáročná.

Oblíbila si svou namáhavou práci. V péči o těžké pacienty, kteří ji zbožňovali, ubíjela touhy mladého těla. Občas si je přece uvědomila. Taky svou samotu, touhu po blízkém člověku. Všechny kolegyně měly buď vážnou známost, nebo střídaly kluky a ženaté doktory jako housky na krámě.

Bylo jí devatenáct, když se najednou dost zbrkle rozhodla, že má jako ty ostatní na muže právo. A že je nejvyšší čas.

Z povídání svobodných sestřiček slyšela o diskotékách. Dívky se tam lehce seznamují. Tančit na diskotéce je snadné, člověk nemusel chodit předtím do tanečních.

Rozhodla se, že se vypraví sama na taneční zábavu v sousedním městě. Dověděla se o ní z plakátu. Nerozmýšlela se vůbec – byl před ní vzácný volný víkend.

Teda – to dopadlo! Nervozitou u stolku, smutkem a rozpaky zřejmě všechny tanečníky odpuzovala. Možná ale, že ji ti mladí lidé, co přišli ve skupinách a v párech, vůbec nezaregistrovali. Přijít sama, třeba i vkusně a pečlivě oblečená, byl asi nesmysl. Nic nechápala.

Po dvou hodinách žmoulání kapesníku a usrkování džusu si řekla, že ti, co křepčí v tom rámusu na parketu, jsou blázni. A ona že je nevětší cvok ze všech, když sem šla a tajně si vymýšlela, že tu potká svou životní lásku.

Byl sice červenec, ale ona se zachvěla chladem, když jí došlo, kde se rozhodla strávit noc. A jakoby jí člověk z kraje parku četl myšlenky, když se přes cestu vlídně ozval:
„Vy teda pěkně blbnete, jak si tady hrajete na bezdomovku! Ono by se vám totiž taky mohlo něco ošklivýho stát, kromě toho, že tu nastydnete!“

Polekaně upřela oči na vysokou postavu, co zůstala stát tam, kde byla. Připadla jí nějak povědomá.

„Jo, opravdu se známe,“ pokračoval hluboký hlas. „Z nemocnice. Já pracuju na interně, ale občas mám u vás na oddělení co dělat,“ vysvětloval vlídně.

Teď už ho bezpečně poznala, ale nevěděla, co říct.
„No jo, tady nemůžete zůstat… No, hernajs, když jsem doktor, tak se mě snad nemusíte bát,“ uklidňoval ji.

„Já myslela, že tu nikoho známýho nepotkám…“ vymlouvala se bezradně.

„Lepší známej, než neznámej,“ rozvažoval nahlas doktor Novák, přistoupil k ní, podal jí ruku a pomohl jí vstát z lavičky. Poněkud ztuhla, ale Novákova ruka byla příjemná, hřála. Otčím míval ruku hnusně upocenou.

Novák bez obalu přiznal, že šel taky na ples, ale žádná dívka mu tam nepadla do oka, ostatně všechny vypadaly zadané. Když si konečně na druhém konci sálu všiml jí, nemohl věřit svým očím. „Znám vás jen v uniformě – takovou pilnou, přičinlivou myšku. Hodnou na pacienty, nevšímavou k mužským… Kdejaký dejchavičný dědek, co má na kahánku, se těší vaší přízni daleko víc než normální chlap… a teď jste najednou elegantní a osamělá dáma – no ne! Než jsem se k vám protlačil, málem jste mi utekla. Ještě že jste chvíli postála a koukala za autobusem, než jste zašla do parku! …. Pořád tu přešlapuju a hlídám vás, aby se vám něco nestalo…“

Edita vytáhla kapesník, smrká do něj, snad sbírá i slzy. Dojalo ho to.

„Já v tomhle městě bydlím – támhle v tom roháku na konci náměstí. Můžete tam klidně přespat v obýváku na gauči… No to víte, cizí ženskou bych tam nevzal!“

„Co tomu řeknou vaši?“ polekala se Edita.
„Mám ten byt po mámě, už umřela. Hodil se, když jsme se se ženou rozvedli – my jsme bydleli u naší nemocnice a já jí to tam nechal, tu garsonku. Děti nemáme, naštěstí.

Koukla mu do tváře. asi bude o dost starší než já, pomyslela si. Ale oči má dobré, a vlídně se usmívá. Šla s ním a vůbec se nebála.

Dům byl starý, s podloubím; dřevěné schody vrzaly pod jejich kroky. Do bytu se šlo dlouhou pavlačí ze strany dvora.

Mosazná klika otevřela dveře do předsíně. Edita ucítila koření a jiné příjemné vůně. Vzpomněla na dětství, na babičku.

Doktor Novák jí ukázal koupelnu a rozpačitě vybral ze skříně flanelovou košili a tepláky. „Snad to bude na noc dobrý,“ omlouval se, a šel do kuchyně postavit na čaj.

Editě se po koupeli v teplé vodě udělalo dobře. Přitáhla si gumu od tepláků v pase, vyhrnula nohavice a taky rukávy u košile. Připadala si bezpečně, a nic jí nebylo divné.

Když vyšla do předsíňky, dveře obýváku byly otevřené. Novák ji zval ke stolu. Ucítila vůni mátového čaje a citrónu. Na talíři byly chlebíky s máslem, hořčicí a se salámem. Uvědomila si, jaký má hlad. Pustili se do chlebíků, čaj byl voňavý a lahodný.

Z křesla, kam ji Novák usadil, se dívala na zarámovanou fotografii na protější stěně. Usmívala se na ni vyfešákovaná dívka asi tak v jejím věku, ale fotografie sama musela být stará aspoň osmdesát let.

„Koukám, jak jste jí podobná,“ překvapeně řekl Novák.

„Cože?“ podivila se Edita. Pak připustila: „Snad jsme si podobné. Ale ona musela být úplně jiný člověk než já – taková usměvavá, veselá…“
„Byla to herečka“ sdělil jí Novák. Uměla se usmívat, když se to po ní chtělo. Ve skutečnosti prý moc šťastná nebyla…“
„To byla vaše příbuzná?“ chtěla vědět Edita.
„No – ano. Přesně prapratetička. Černá ovce rodiny. Dala se ke šmíře a moji počestní příbuzní ji odepsali. U nás odjakživa platilo: Zasnoubení – svatba – rodina… Když ti život s partnerem nevyšel, muselo se to vydržet. O statně – ženské byly doma, kdo by je živil, kdyby se rozvedly? jenže tahle tetička si udělala, co chtěla. Zamilovala se a šla za chlapem, i když si ji nevzal. Opustil ji, natruc se vdala za jiného… Umřela prý za záhadných okolností, snad to byla sebevražda… No, a babička pak ten obraz dala na půdu. Já ho našel po letech, až když už jsem byl sám. Nechal jsem ho nově zasklít a zarámovat. Často se na něj dívám a říkám si: tahle ženská měla odvahu začínat znova…“

„Vaše žena…. byla taky taková?“ odvážila se zeptat Edita.
Novák se hořce usmál: „Nesrovnával bych je… prateta překonávala šílené předsudky a bariéry, určitě tím musela trpět. Moje žena… nepřekonávala překážky. Neměli jsme děti, tak jsem to nechal plavat. Přestal jsem ji mít rád…“
„A teď – co je s ní? A to jde, mít někoho rád, a pak už ne?“
„Nevím, není to ještě tak dlouho: Mindrák z toho nemám, je to svalovec, ale trouba – ale vybrala si ho, a třeba na to ani nepřijde… Jsem prý flegmatik. Možná jo. Snažím se brát věci tak, jak jsou… Víte co? Pojďme si radši povídat o vás!“
„Já jsem ještě nikoho neměla!“ vyhrkla Edita a zrudla.
„Víte, že jsem si to hned myslel, jak jsem vás uviděl v té tančírně…. Taková hezká holka! … Mám dojem, že to spíš vy jste nechtěla nikoho mít.“
„Já to přesně nevím. Chtěla a nechtěla. Měla jsem strach.“
„Z čeho? že vás chlap opustí?“
„Možná. Nebo že bude hnusnej… Chtěla jsem, aby byl příjemnej.
A by ten první byl i ten poslední.

„Teda to jsou nároky! Ale kdo vám tohle zaručí? Když se budete pořád sichrovat, nakonec zůstanete sama.“
Edita zaraženě mlčela. Koukala na obraz Novákovy prapratetičky. Zdálo se jí, že dívka s mikádem na ni laškovně mrkla. Asi se mi dělají mžitky před očima, pomyslela si. Ale bylo to proto, že svítila jen stolní lampa a v místnosti bylo přítmí.
„Strašně jsem se bála, že mě chlap nebude mít rád, že se bude jen tak přetvařovat…. jako ten, co si ho vzala moje máma … a půjde po mladejch holkách…“
„Tak tady je ten zakopanej pes,“ prohlásil zamyšleně Novák.
„Mimochodem – už hezkou chvíli říkáte: měla jsem strach, bála jsem se – v minulým čase. Teď už se nebojíte, nemáte strach?“
Edita na něj překvapeně pohlédla. „Fakt asi ne,“ přiznala bezelstně.
„Hele, Edito, vy jste teda číslo. Už se mě nebojíte, a ani nevíte, že se jmenuju Honza. Víte vy vůbec, že jsem nikdy neměl nic s pannou? A jak je to pro chlapa lákavé?“
Když uviděl v Editiných očích dětinský úlek, upřímně se rozesmál. Pak udělal vážný obličej a navrhl:
„Pro začátek mi řekněte na dobrou noc Honzo. A pak půjdu spát do svého pokoje.“
„Nechoďte ještě!“ vyhrkla Edita. „Bylo by tu bez vás smutno.“
„No tak jo,“ souhlasil Novák. „Snad se na ten gauč nějak vejdeme oba.“
Usínali vedle sebe jako dvě děti, s rozsvícenou lampou. Edita se v polospánku dívala na obraz prapratetičky. Zdálo se jí, že na ni šelmovsky mrká. „To je on“, promluvila na ni ve snu prapratetička. „S dobrým chlapem je dobře.“

Ve spaní se Edita přitulila k Novákovi hodně blízko. Zhluboka oddychovala.

Doktor Novák měl sám se sebou dost co dělat, aby se nezachoval jako muž, nýbrž jako gentleman. Kouknul na tetičku. V slabém osvětlení stolní lampy jakoby zpřísněla. Jako by chtěla varovně zvednout prst!

Spaní ho přešlo. Zblízka pozoruje Editin jemný profil a dlouhé řasy na zavřených víčkách. Jemné husté dívčiny vlasy ho šimrají na krku. Zlehka je odhrnul a pohladil dívku po hlavě. Ani se nepohnula.

Bylo toho na ni dneska moc. Ať se vyspí a ráno se uvidí. Každopádně si udělají pěkný celodenní výlet, když mají oba volno.

Takový případ doktor Novák ještě neměl. Anamnézu ještě zdaleka neshromáždil, ale diagnóza se již rýsuje. A další postup? Podle toho, jak se situace vyvine.

Ještě mrkl na prapratetičku, kvůli konzultaci. Mateřsky se na něj usmívá. No co! Tak dítě už bych měl. A jestli z ní taky bude ženská, zřejmě mi podle rodinných tradic zůstane na krku. No – moh´ jsem dopadnou hůř!