Doznávání

Anotace: Říkala si: Láska je. I když mně není dána. Ale existuje. Zaplať Pán Bůh!

Doznávání

Evelyna si oddechla, když s babičkou sešly z pobořených schůdků hradní zříceny na pohodlnější cestu k silnici. Stařenka překročila už devadesátku. Ale každou neděli po mši – pokud to počasí ještě dovoluje – vybízí k procházce na hrad.

Známé z kostela obdivují Evelyninu trpělivost. Holce táhne třicítka, pořád je svobodná, nikam nepřijde, a denně jen se starou.

Vrchotová už je úplně dětinská. Nepamatuje si, co se stalo před týdnem, včera, ba ani dneska… vnučku k sobě dost bezohledně připoutala. Mladá o ni pečuje, přispívá na domácnost značným podílem ze svého učitelského platu. Trpělivě poslouchá babiččiny řeči. Odpovídá krátce, nebo mlčí. možná z únavy, rezignace. Má ve škole plnou třídu dětí, soukromě vyučuje klavír, v kostele hraje na varhany.

„Něco ti svěřím, Evelynko. Je to tajemství. Ale je to moje povinnost tě poučit.“

Evelyna to tajemství poslouchá každou neděli cestou do místní restaurace, zvané Hradní. Sváteční oběd si dopřávají tam. „Ano, babičko?“ zeptá se.

„Když jsem se vdávala, nebyla jsem už poctivá.Tady na hradě – v té zadní místnosti za nádvořím – mě dědeček svedl… Ale musím ti říct: dědeček měl charakter…“

Evelyna mlčky trpí. Dnes znovu neodolala a za babiččinými zády se zas podívala pod kámen na okenním parapetu, zda tam není vzkaz od fořta. Ale už tři měsíce tam nebyl ani kousek papíru.

Babička neomylně pokračuje: Nejdřív jsme šli k velebnému pánu ke zpovědi. Pak k našim. A ohlášky byly všechny tři najednou… Tvůj tatínek se narodil správně po svatbě…“ Zarazila se. „Tatínek už u nás dlouho nebyl…?“

Tatínka na Balkáně zastřelili Srbové. Ale Evelyna babičce pokaždé vysvětlí, že tatínek je na misijní cestě. I s maminkou, neboť maminka už je taky po smrti.

„A že nenapíše,“ posteskla si babička.
„To víš, misionář nemá vůbec čas. Domorodci jsou jako malé děti… člověk se jim věnuje od rána do noci…“
„Tak to má velkou zásluhu před Pánem Bohem,“ uznává to babička.

V Hradní už jsou skoro všechna místa obsazena. Jejich dvě židle vzadu u okna jim vrchní rezervoval. Evelyna pobledla. Prodírají se s babičkou kolem stolku, kde sedí fořt s manželkou. Je zřejmé, že paní je ve vysokém stupni těhotenství. Fořt se po nich podíval nepřítomným pohledem a pozdravil nedbalým kývnutím hlavy.

Evelyna je vzpřímená jako prkno, babička manžele fořtovy vůbec nevnímá. Těší se na obřad, při němž budou studovat jídelní lístek, a nakonec si vyberou oblíbenou svíčkovou.

Evelyna dopřává stařence tuhle radost, ale dnes je jak přešlá mrazem. I když delší dobu bylo jasné, že tajným schůzkám s fořtem je konec.

Při jídle Vrchotová jako obvykle zavede řeč na to, že Evelynka je nejhezčí dívka ve městě, a zachovalá! Mávne rukou na mužským osazenstvem restaurace a dost hlasitě zašeptá vnučce do ucha: „Tady není nic pro tebe. My jsme lepší rodina.“

Co jen budu dělat, co si počnu, úpí Evelyna kdesi ve svých útrobách, zatímco zachovává kamenný obličej.

Zavedla babičku domů a uložila ji k odpolednímu spánku. Vzala svůj přepsaný varhanní part z nové vánoční mše pana faráře a klíče od kostela – je docela zvědavá, jak to bude znít pod klenbou z kůru.

Pan farář je nejhodnější mužský, kterého zná. Celé dva roky jí nevytkl, že nebyla u zpovědi. Ona to musí být ostatně fuška pořád dokola poslouchat ty kostelní babičky. Když mu třeba některá z nich vykládá stále stejnou milostnou historii jako babička jí.

Evelynina milostná historie – ta s fořtem – byla obzvláště zahanbující, a tudíž i supertajná. Velebný pán by se ji mohl dovědět jedině od samotného fořta, a to nepřichází v úvahu.

Evelynu nikdo a nic v životě nepokořilo tak strašně, jako tahle její „životní láska“. Tak svému vztahu k neomalenému ženáči aspoň na začátku říkala. Ještě teď hoří studem, když si vzpomene, jak na hradě zpod kamene vybírala vzkazy typu „Večer v šest u krmelce“ a tiskla je na srdce. A přitom taky dnes pro jistotu ten kámen nazvedla!

Odemkla dveře u kostelní věže, zabouchla za sebou a vstoupila točitými schody na kůr k varhanům. Zachvěla se zimou. Ale věděla, že jak člověk začne hrát, zapomene na svá soukromá trápení.

A taky že jo! Když si promnula studené ruce a zazněly první takty Kyrie, pocítila radost. Z toho, že něco umí. Říkala si: Láska je. I když mně není dána. Ale existuje. Zaplať Pán Bůh!

Přehrála Kyrie a dala se do Gloria. Jásavá hudba se naplno rozezněla božím stánkem. Evelyna si pobrukuje. „Chválíme tě, velebíme tě“ – a srdce jí tluče nadšení pro faráře. Slouží tady v městečku a mívá plný kostel. Říká: „Pět starý žen vydá za jednu mladou! Jedna mladá vydá za pět starých chlapů. Jeden mladý chlap v kostele – no to je terno! Ale nezahrabal svůj talent! Přesto, že žije sám – tak jako ona – vytvořil velikou krásu.

Někdo ji pohladil po rameni. Trhla sebou. Farář ji opravdu překvapil. Přála si sice, aby za ní na kůr přišel a pochválil ji, jenže se za tu touhu styděla a potlačovala ji. Koukal na ni svýma uhrančivýma hnědýma očima.

„Je to možné, že to takhle hrajete poprvé?“ zeptal se.
„předcvičila jsem si to doma na klavíru,“ přiznala Evelyna. „Složil jste krásnou mši, bude to paráda.“

„Evelyno, vy jste moc hodná!“ vyhrkl farář vřele.
„To ne. Jen to ne… Velebný pane, můžu vám něco říct? To pak uvidíte, jak jsem hodná,“ dodala trpce. Měla pocit, že je kvůli vztahu s fořtem hnusná, a že to farářovi musí přiznat.

„Ale jo,“ zrozpačitěl farář. „Ale nechcete to nejdřív dohrát?“
„Tak jo,“ zaradovala se Evelyna. Credo zpívají unisono. Farář má příjemný tenor, Evelyna čisťounký soprán. Oba jsou rozrušeni z toho, jak jim to krásně zní.

Připadají si do konce svého zpívání svatí a blahoslavení, čistí jako děti. Beránek boží z nich sňal všechny hříchy světa.

Když Evelyna dohrála, pocítila klid a mír v duši, i když jí celé tělo prostoupil chlad.

Musíme do Hradní na čaj s citronem, zvu vás,“ pobízí farář ke spěchu. Sbírají noty, zhášejí, zamykají kostel. Venku fičí vítr a strhává suché listí ze stromů. Profukuje jim kabáty, jakoby by je chtěl taky servat.

Cestou do restaurace nabídl kněz Evelyně rámě a jí to přišlo samozřejmé. Jde se jim tak jistěji.

Když se usadili u stolku, kde pravidelně sedávala s babičkou, a vrchní před ně postavil tlusté sklenice s voňavým čajem a plátky citronu, zeptal se muž trochu znepokojeně: „Tak co jste mi to vlastně chtěla říct?“

„Velebný pane, já jsem si to rozmyslela. Prosím vás, mohla bych si to nechat pro sebe? Ta muzika byla tak krásná, všechno bych pokazila… Ostatně tamto už skončilo… už je to pryč.“

Farář si viditelně oddechl. „Souhlasím. Když je to pryč a vás to už nebude trápit…“ Evelyna energicky zavrtěla hlavou, že nebude.

„Tak je to v pořádku… víte, Pán Ježíš přece řekl:“ „Každý den má dost na svém trápení.“